Sedla si vedle zvláštně tvarovaného klacku a schoulila se celá do sebe. Stesk a beznaděj se po ní přehnaly jako tlaková vlna a zabalily křehké tělíčko do těžké duchny.

Cítila se daleko, hluboko a sama. Tak moc sama, až to skoro fyzicky bolelo.

Kobylka se rozplakala.

„Co tady tak fňukáš? Ráda bych si schrupla, ale v tomhle kraválu to nejde,“ postěžoval si klacek.

„Ty… ty mluvíš? Vždyť jsi klacek, jak můžeš mluvit? To nedává smysl, určitě už blouzním z únavy!“ vyhrkla kobylka a utřela si přední nožičkou slzu.

Pláč byl ten tam, teď ho vystřídal dokonalý šok.

V tu chvíli se klacek pohnul. Nejdřív se vysunula jedna tenká hnědá noha, pak druhá a třetí. Čtvrtá si dávala trochu na čas, jako by se rozmýšlela, jestli jí ten pohyb za to stojí, potom následovala pátá a samozřejmě, šestá taky.

Dřívko se líně protáhlo, narovnalo a zamrkalo na ni očima jako dva korálky. 

„Jakýpak klacek, ty popleto. Jsem strašilka, tos ještě nikdy neviděla strašilku? A vůbec, co to tady děláš a proč jsi tak ubulená?“

„Protože jsem smutná a stýská se mi.“

„Jaktože jsi smutná? A po čem se ti stýská?“

„Po domově, jeden člověk mě sem odvezl a já se teď snažím jít pěšky zpátky do Prahy. Jenže jsem moc maličká a trvá to dlouho. A jsem úplně sama.“ 

„Tak já půjdu s tebou, stejně nemám co dělat,“ nabídla strašilka. 

Kobylka na ni vytřeštila oči, až jí málem vypadly z důlků.

„A to by ti nevadilo? Praha je daleko…“

„Mně je to jedno, nelpím na ničem. Od té doby, co jsem utekla z akvárka, jsem pořád na cestách. Jdu a jdu, kam mě nohy zanesou. A v Praze jsem ještě nebyla, tak proč ne? Klidně si s tebou udělám výlet a když se mi tam nebude líbit, půjdu zase jinam.“

„Tys utekla z akvárka? Lidé tě měli jako mazlíčka?“

„Ale né, neboj,“ ujistila ji okamžitě strašilka. „Utekla jsem z akvárka ve zverimexu. Víš, jak trochu připomínám dřevinu, lidé si mě hodně často pletli s větvičkou, a nikdo si nekoupí zvířátko, které není vidět. Tak jsem se po pár měsících naštvala a prostě zdrhla. Vsadím se, že si toho prodavači doteď nevšimli a krmí místo mě klacek, na kterém jsem spávala. Hehehe, he.“

„Teda, ty jsi odvážná!“

„Spíš hodně znuděná. Když koukáš každý den do čtyř skleněných stěn, rychle tě to omrzí. A když na tebe skrze ty stěny pořád čučí nějací lidé a potom rozezleně vykřikují „V tomhle akvárku nic není!“ to by časem přestalo bavit každého, i tebe, kobylko. Jasně, měla jsem tam pravidelný přísun jídla a pohodlíčko, ale zjistila jsem, že to není nic pro mě. Já potřebuju objevovat svět, poznávat, co kolem mě žije a roste, posouvat se dopředu.“

Kobylka si strašilku pořádně prohlédla. Opravdu připomínala suchou větvičku, ale teď už v ní velmi jasně viděla živé stvoření. Bylo jí líto, že ji lidé tak dlouho přehlíželi a nikdo si ji nevybral jako mazlíčka.

„Omlouvám se, že jsem ti řekla klacek,“ zašeptala.

„To je v pohodě, nic si z toho nedělej. Jsem už zvyklá,“ usmála se strašilka.

Skutečně byla zvyklá. Pravdou ale je, že ji to ve skrytu duše někdy trápilo. Ne moc, jenom tak trošku, ale trápilo. Strašilka sice většinu času považovala svou neviditelnost za superschopnost, kterou velmi ráda a velmi často využívala ve vlastní prospěch, občas si ale přála být viděna jako každý na tomto světě. 

„Začíná se smrákat, měly bychom si najít nějaký pelíšek.“

„Co třeba tamhle u toho jezera?“

„To zní fajn, tak pojď spát. Zítra je taky den!“

Nad jezerem zašustila křídla a ze stromů se spustila zářivě bílá volavka. Bylo bezvětří, ale vodní hladinu brázdily maličké vlnky jako následek šplouchnutí malého kapra, který se chtěl na chviličku podívat nad hladinu. 

Chvíli seděly mlčky a jen tak se kochaly.

„Kobylko?“

„No?“ 

„Kdy jsi úplně nejšťastnější?“

 „Když nemusím nic a můžu úplně všecko. Když se už od rána cpu čokoládou, zapíjím to džusem a můžu koukat na telku, třeba na nějakou pohádku. Co ty?”

„Já jsem šťastná teď.“

Našly si útočiště na ostrůvku mechu, obrostlém hustým borůvčím, a přikryly se dubovým listem, aby je neofouklo.

 K posteli s polštářky a nadýchanými peřinami to mělo daleko, ale pohodlně jim bylo, to rozhodně ano.

Strašilka se svalila vedle kobylky a do pěti sekund zařezávala. Kdyby existovalo mistrovství světa v usnutí kdykoliv a kdekoliv, právě ona by vyhrála zlatou medaili.

Obloha kolem jezera se barvila do pastelových i divokých odstínů, vrcholky smrků si máčely špičky v ohnivé záři, zatímco v dálce se vlévala světle růžová do fialkové, a kobylka na tu nádheru koukala a koukala a snažila se neusnout, chtěla vidět i ten poslední zbyteček barvy, než se všechno okolo ponoří do hluboké tmy, která zamaluje svět tiskařskou černí, tak moc si přála zhlédnout tu podívanou úplně celou celičkou a nepřijít ani o sekundu.

Jenže oči se jí klížily a už po ní sahala hebká ruka, už ji objímala teplá mechová deka, už už ji tahala do říše snů.

A potom usnula taky.

S novou kamarádkou po boku.