Podpořte vydání pohádkové knížky o kobylce a prožijte s ní dobrodružství na cestě z Jizerek zpátky do Prahy.

Jsem Martina, ale na internetu mi říkají inkoustová tečka. Píšu texty, slovní hříčky, básně… a teď tak trochu i pohádku.

Pod rukama mi vzniká malej svět, kde se to hemží drobotinou. V hlavní roli kobylka, kterou jeden aktivní dvounožec vyvezl z Prahy do Jizerek v domnění, že ji zachraňuje. Jenže ona chce zpátky do města. Do sucha. Do tepla. Do chaosu. Domů. A tak se vydává na cestu přírodou, kterou dosud znala jen z televize. Potkává spoustu drobotiny, třeba strašilku, kterou si každý plete s klackem, mravenčí královnu na útěku, nadutého pavoukovce nebo roháče, co se chce pořád prát. 

Pohádku chci vydat samonákladem, protože jsem podobně jako kobylka dost tvrdohlavá. Díky vám může knížka vzniknout a mít takovou kvalitu, jakou si zaslouží – tu nejvyšší možnou. Pevná vazba, kvalitní papír a střední čtvercovej formát, co ideálně padne do ruky. 

Ať už jste velcí, nebo malí, ať máte dvě nohy, čtyři, šest, nebo klidně osm, věřím, že vás bude bavit stejně, jako mě baví ji psát. 

Moc všem děkuju za podporu a těším se, až budeme všichni držet Kobylku v ruce. A třeba si ji vzájemně předčítat. 

A pozor, kam šlapete! 🦗🪲🦋

Martina 〰️ @inkoustovatecka

 

Proč zrovna kobylka

Jednoho chladnýho říjnovýho dne jsem na Čerňáku na sedmym nástupišti čekala na autobus číslo 900, aby mě odvezl do Jizerek. Seděla jsem na lavičce a mžourala, únava ještě neopustila moje tělo a vůbec to bylo takový to brzký ráno, kdy nečekáte nic moc dobrýho. Nečekáte vlastně vůbec na nic, kromě toho autobusu číslo 900, co vás odveze do Jizerek.

Najednou jsem zaostřila na něco malýho a zelenýho, co mi lezlo po batohu. Přiznám se, a teď se za to trochu stydím, že jsem to nejdřív zbrkle smetla z batohu.

Jak jsem si tak to stvoření prohlížela a hlídala, aby ho na chodníku někdo nezašlápl, konečně mi nastartoval mozek a vyburcoval mě k akci. Vzala jsem kus papíru a přenesla tvorečka k nejbližšímu oknu, asi nejbezpečnějšímu místu, co se dá na šedivym autobusáku najít.

Moje počínání pozoroval starší pár, pán a paní, mohlo jim být kolem šedesáti, možná sedmdesáti, odhadování věku mi nikdy nešlo a snad je tímto neurazím, kdyby náhodou pohádku objevili. 

„Co jste to právě zachránila?“ zeptal se pán.

„Já nevim, bylo to zelený, asi saranče? Nebo spíš kobylka?“

„To jste udělala moc záslužnou věc.“

„Myslíte? Kdo ví, jak jsem jí teď zasáhla do osudu. Našla jsem ji na batohu, asi se mi tam dobejvala pro housku se salámem, nebo třeba chtěla jet s náma, haha.“

Paní mrkla na kávu v ruce a přišla s řešením: „Tak ji tam odvezeme, ne? Dopiju kafe a můžeme ji dát do kelímku.“

Zhrozila jsem se, fantazie mi totiž klasicky začala jet na plný obrátky.

„To nemůžeme! Co když je zvyklá bejt celej život v Praze? Třeba tu má práci, kámoše, rodinu, my si ji jen tak odvezeme sto kilometrů od domova a co potom?“

„A bude muset posílat domů dopisy!“ uzavřel to pán.

Zasmáli jsme se tý představě a nastoupili do autobusu číslo 900.

To je skvělej námět na pohádku, problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem vytáhla sešit. Už se mi v hlavě i na papíře rodil příběh o kobylce, kterou dvounožec odvezl v kelímku od kafe do Jizerskejch hor. A pěkně jí tím zavařil.

Kobylko z Čerňáku, snad se máš dobře. Díky, že jsem tě mohla potkat. 

 

 

Jak to bude časově?

BŘEZEN: 20. března bude jaro! 🌞 To s kampaní nesouvisí, ale přijde mi důležitý to tady zmínit.

DUBEN: Konec kampaně na Startovači. V tuhle dobu už máme ideálně vybranou tiskárnu a zamluvenou výrobu na léto 2026.

KVĚTEN: Poslední ladění. Finální korektury, sazba, grafické práce, příprava podkladů pro tisk.

LÉTO 2026: Výroba knih a odměn pro všechny podporující ze Startovače.

SRPEN: Distribuce odměn. Zatímco vy budete usrkávat limču u moře (doufám a přeju vám to), my zabalíme knihy a odměny a pošleme je do všech koutů Česka. Na přelomu srpna a září byste je měli mít doma.

ZÁŘÍ: Velká sláva, vydáváme Kobylku! 🎉 Dáme si křest, oslavíme ji a pustíme do světa.

 

Kdo se mnou na Kobylce pracuje?

Malej tým talentovanejch kreativců, co se pro mou myšlenku nadchl se mnou. Nesmírně jim za to děkuju a jen díky vám jim můžu dát adekvátní odměnu za jejich práci 💖

• Kateřina Černická – ilustrátorka
• Filip Starý – grafické práce & sazba
• Blanka Pilátová – projektové řízení & pomoc s produkcí obsahu
• Kristýna Kohoutová – korektura

 

Info o knížce:

Vazba: pevná

Počet stran: 100-120

Formát: 21x21 cm

 

 

Otázky & odpovědi

Pro jak velké děti je pohádka určena?

Knížku píšu tak, aby bavila děti i dospěláky. Takže je sice o zvířátkách, ale taky dost pečlivě protkaná slovními hříčkami, humorem a nadsázkou, která udrží větší dvounožce v bdělosti. Sečteno podtrženo: Příběh pochopí i pětileťák a vy jakožto rodiče si v něm najdete nějaký to poselství. Pokud nejste podobnej nadutec a zabedněnec jako pavoukovec. 

Bude v knížce nějaká lumpárna?

Sprostejch slov se nebojte, pořád je to knížka pro děti. Musíte mi ale, čtenáři, odpustit, že jsem do knížky schovala nějaký to slušňácký zaklení („Tak to jsem v pytli.“) nebo bobek („Jsme bobčí bratři.“). Ale na mou obranu, chrobák s hnojníkem jsou i přes svý obývání bobků (nebo právě proto) nesmírně užiteční! Věřím, že to dětem vysvětlíte. 

Kolik bude mít knížka stran?

Mířím na 100–120 stran, ale je dost možný, že mi to nabobtná. S každým novým charakterem přichází nápady na další dva, po vykreslení jedný krajiny už se mi v hlavě rýsuje druhá. Už teď můžu prozradit, že tímto jedním dílem neskončíme. 

Do čeho půjde vybraná částka?

No… přece do knížky! :) Chci všem, kdo se na knize podílejí, férově zaplatit za jejich práci, od ilustrací přes grafiku a sazbu až po korektury. Většina peněz padne do výroby, takže do samotnýho tisku. Tam rozhodně nebudu šetřit na vazbě ani materiálech, knihu bych chtěla tisknout na udržitelně vyráběný a kvalitní papír. Přeju si, aby to byla ta knížka, co na polici vydrží desetiletí a bude se dědit z generace na generaci. 

A kdyby náhodou nějaká kačka zbyla, nebo dokonce přebejvala, nasypeme to do marketingu a distribuce, ať se o kobylce dozví co nejvíc dvounožců. Kdo ví, třeba ji pak uvidíte i ve výloze nějakého zapadlého jizerského knihkupectví.

 

Úryvky z knihy

„Neříkej hop, dokud ti srdce neposkočí,“ pronesla vážně ploštice a držela se u toho teatrálně za místo, kde předpokládala, že má srdíčko. Asi už ani nemusím psát, že se taky dost červenala.

Nikdo moc nechápal, kde takové moudro vzala, natožpak, co znamená. Dokonce i samotná ploštice vypadala trochu zmateně. Všichni se však shodli, že rozhodně souhlasí.

Dává to smysl.

Jakýkoliv citát se srdcem dává smysl.

Jediný, kdo tento silný moment příliš neprožíval, byl mrzutý pan šváb, který měl zrovinka tu smůlu, že stál opodál. To když se vyhrabal z úkrytu pro nové číslo svého oblíbeného magazínu Národní geografuj se speciální přílohou Nejkrásnější odpadkové koše z celého světa.

„Přeskočilo jí,“ utrousil směrem k ploštici a zalezl s časopisem pod kámen.

 

🪲🐜🪰

 

Hopsala kolem borůvčí a kapradí, přeskakovala bedly a hřiby a lišejníky. Skákala a sem tam si radostně poskočila. Život umí být hezký, když se rozhodnete, že tomu tak bude. 

Zanedlouho se před ní objevil mohutný pařez, na kterém stál hnědý pavouk. Tvářil se velice důležitě a řečnil o sto šest. Každé své slovo podpořil rázným máchnutím jedné ze svých osmi nožiček a kobylce tak trochu připomínal dirigenta z filharmonie. 

„Brbly brbly… blá blá blá… abych vám to správně vysvětlil… gloglo šmrdly piks, ličky myčky, blá blááá… Brbly. Kde jsem to skončil, no ano… blááá, brbly tralala.“

 

🦋🦗🐞

 

Sedla si vedle zvláštně tvarovaného klacku a schoulila se celá do sebe. Stesk a beznaděj se po ní přehnaly jako tlaková vlna a zabalily křehké tělíčko do těžké duchny.

Cítila se daleko, hluboko a sama.

Kobylka se rozplakala.

„Co tady tak fňukáš? Ráda bych si schrupla, ale v tomhle kraválu to nejde,“ postěžoval si klacek.

 

🐝🪳🐛

 

Roháč se zatvářil nejistě. Otevřel pusu, ale lezlo to z něj jak z chlupaté deky. 

„Čoveče, ta větvička se mi nezdá, vypadá úplně stejně jako větev, co vedle nás ležela tam u skály. Bude to znít asi hloupě, ale začínám si myslet, že nás sleduje.“ 

„Pche!“ ozvala se strašilka. 

„Chceš se prát?“ využil roháč příležitost.

„To bych si radši snědla nohu,“
odmítla strašilka zkušeně.

 

🕷️🐸🐌

 

Strašilka se svalila vedle ní a do pěti sekund zařezávala.

Obloha kolem jezera se barvila do pastelových i divokých odstínů, vrcholky smrků si máčely špičky v ohnivé záři, zatímco v dálce se vlévala světle růžová do fialkové, a kobylka na tu krásu koukala a koukala a snažila se neusnout, chtěla vidět i ten poslední zbyteček barvy, než se všechno okolo ponoří do hluboké tmy, která všechno zamaluje tiskařskou černí, tak moc si přála zhlédnout tu podívanou úplně celou celičkou a nepřijít ani o sekundu.

Jenže oči se jí klížily a už po ní sahala hebká ruka, už ji objímala teplá mechová deka, už už ji tahala do říše snů.

A potom usnula taky.