Ukázka ze třetí části první kapitoly Snílek, v níž popisuji, jak po Sametové revoluci tápu mezi taxikařením, dobrodružstvím s kamarády a cestami za Hugerem do Německa. Až na parkovišti před Discolandem v Zimmernu jsem osvícen.
(3)
Po listopadu 1989 jsem se prosadil proto, že nejsem nebyl líný myslet a byl jsem ochoten riskovat. Moudrost je polovinou bohatství. Musíte umět rozpoznat šanci, mít trochu štěstí, znát správné lidi a nebát se jít do rizika. Znáte taoismus? Mistra Lao-c'? Tak s podnikáním jsem to měl jako jin a jang, nebo jako s magnety. Plus a plus se odpuzují, naopak plus a minus se přitahují. Kdo se za penězma honí, toho peníze utíkají. Kdo dělá věci proto, že ho baví a že v nich vidí smysl, za tím peníze přijdou samy. Já jsem nechtěl zbohatnout. Já jsem chtěl vybudovat něco, co tu ještě nebylo. Že z toho budou padat prachy, to byl vedlejší efekt.
Podnikatelé po revoluci, to byla nová třída lidí. Většina z nich nebyli žádní podnikatelé v západním slova smyslu. Nebyli to lidi, co vystudovali ekonomii na Harvardu a přišli s byznys plánem. Když neberu malé soukromníky, tak ti opravdoví čeští podnikatelé byli lidi, co se za komunismu naučili kšeftovat v podmínkách nedostatku. Naučili se sehnat to, co ostatní nesehnali. Navázat kontakty s těmi správnými lidmi, vyměnit protislužbu za protislužbu. To nebylo o teorii managementu, to bylo o tom, že jste znali Vencu, co měl přístup do skladu, nebo Božku, co pracovala na úřadě. A najednou, přes noc, se tohle uliční know-how stalo nejcennější valutou v zemi. Kdo uměl kšeftovat za bolševika, ten uměl podnikat za demokracie. Žili jsme na Divokém východě. Tak se tomu říkalo a nebylo to daleko od pravdy. Obchodní příležitosti měly cenu zlata, pokud jste věděli, kde je najít a s kým se dohodnout.
Ale já chvíli nevěděl, z jaký strany to mám vzít. Měl jsem na půdě pytle s penězi, měl jsem mercedes, měl sem Hugera, ale neměl jsem žádný velký nápad. Taxikařil jsem dál, načerno jako vždycky, jenže po revoluci to najednou nebylo ono. Dřív mělo noční taxikaření šmrnc, byl jsem psanec, co obchází systém, a každá jízda byla malé dobrodružství. Teď mohl taxikařit každý a já jsem se najednou cítil jako jeden z mnoha. To mě vždycky štvalo být jeden z mnoha. To je pro člověka mého ražení horší než být v průseru. V průseru aspoň víte, že žijete.
Občas jsem tedy pro rozptýlení zajel za známými nebo obhlédnout, co nového se děje. Sranda byla třeba s jistým Radkem, kterého jsem poznal, když dělal na dveřích v Berjozce. Vypadal jako pořádnej chlap, byl to kulturista, ale to bylo vše. Ač dělal vyhazovače, byl to zbabělec. Neměl srdce. Kdo chtěl, tak ho zbil a on se vůbec nebránil. Dnes se živí jako striptér, říká si něco jako Márty a má pořád super postavu, ale je na něm něco divnýho. Je jakoby trapnej. Ale tehdy byl zajímavý tím, že díky své postavě dokázal na sebe navázat zajímavé řezivo. Prostě potkali jste Radka a měl u sebe nějakou holku. Nebo jste se s ním bavili a dřív nebo později se nějaká zjevila.
Vzal jsem mercedes a jel jsem s mým kamarádem Mirkem do Ambassadoru na Václaváku, kde Radek zrovna dělal vyhazovače na diskotéce, co tam otevřeli v suterénu. Říkali tomu diskotéka, ale vznikla z bývalýho varieté Alhambra, což byly prostory starý snad osmdesát let, kde za první republiky zpívali a tančili komedianti z Vinohrad a z Karlína a po válce tam soudruzi udělali noční podnik pro cizince, takovou tu řízenou zábavu s artistama a akrobatkama v bodíčkách, všechno pod kontrolou StB, všechno na devizový režim. No a po revoluci to někdo chytrej vzal, vyhodil těch pár balerín, co tam dožívaly na páteční taneční, a řekl si, že z toho udělá diskotéku. Na papíře to vypadalo skvěle. Secesní prostory, parket, jeviště, dva metry pod Václavákem, to nemůže nevyjít. Ale vyšlo to asi jako čůrání proti větru.
Radek stál dole u schodů s rukama založenýma na prsou. Vůbec ho to tam nebavilo, to jsem viděl hned. Měl takový ten výraz, co mají lidi, když čekají na tramvaj v dešti a vědí, že jim právě ujela.
„Ty vole, Ivane, pojď se podívat," řekl mi místo pozdravu a kývnul hlavou dovnitř.
Šli jsme po schodech dolů. Mělo to dvě patra pod zem. Už na schodech jsem cítil ten pach, směs cigaret, dezinfekce, rozlitýho piva a něčeho sladkýho, asi těch šílených parfémů, kterýma se v tý době polévaly holky z Václaváku. Dole byl sál, v podstatě ten starý divadelní sál Alhambry, akorát místo řad sedaček tam narychlo nacpali stolky s ubrusama a na jevišti blikala tři barevný světla a diskžokej něco pouštěl z aparatury, která zněla, jako by někdo mlátil plechy v popelnici. Strop byl nízko, stěny měly ještě původní štuky, takový ten secesní sajrajt, girlandy a hlavy lvů, jenže omítka se z nich loupala a na jedný zdi prosvítal nápis VARIETÉ ALHAMBRA, kterej asi někdo chtěl zamalovat, ale nedodělal to. Celý to působilo, jako kdyby se svět budoucnosti snažil vetřít do prostoru, kterej patřil minulosti, a oba se z toho pěkně posrali.
Bylo tam pár lidí a samozřejmě z Radka vypadlo, že tam na něj čeká i jeho řezivo, což jsem od něj nečekal. Byla to neskutečně pěkná holka a on byl do ní zcela hotový. To bylo něco přesně pro nás s Mirkem. Radek musel šaškovat na dveřích a dívčina se evidentně nudila. Mrkli jsme na sebe a šli do ní. Začali jsme ji vykecávat díru do hlavy, každej z jedný strany a nelejvali ji obláčky, až byla zlinkovaná jak andílek. Radek byl čím dál nervóznější a kroužil okolo nás jako sup, ale dívka zjistila, že ten krásný bílý mercedes před Ambassadorem je můj a projevila touhu se projet a hlavně se chtěla učit řídit. To zoufalého trubce Radka vyděsilo a snažil se nás odradit s tím, že ji je teprve patnáct a že ji zná z posilovny. A že za ni zodpovídá a že tady ji s námi nemůže v žádném případě pustit.
„To si snad děláš prdel, Radku!" vyjela na něj dívka. „Kluci mě chtějí naučit řídit a ty říkáš, že né?" zakončila a výhružně ho očima propichovala.
Radek zkusil obrátit: „Tak samozřejmě, když je to tak… ale kluci mi musí slíbit, že mi tě v pořádku vrátí, aby se ti nic nestalo. Víš, že za tebe zodpovídám."
„No, to je přece jasný, Ráďo!"
A už jsme se všichni tři řítili mercedesem.
„Pojedeme za zoologickou k Vltavě. Tam je perfektní místo, kde se dá učit jezdit," sdělil jsem dívčině a už jsme tam byli.
Ještě než jsme tam dojeli, začala se líbat s Mirkem a za chvíli jí ho dal do ruky. Sedla si mu na klín a zavedla si ho na správné místo. Šukali jako veverky. Zastavil jsem na parkovišti a pozoroval je. Jí se to evidentně líbilo, za chvilku se do ní Mirek vyprázdnil a udělal mi místo na sedačce. Ona vůbec nic nenamítala, abych zasunul taky. Takhle to proběhlo třikrát dokola a pak jsem ji chvíli učil jezdit. Takhle jsme ji vlastně učili jezdit celý týden, co měl Radek službu na dveřích, aby se nenudila a čekání ji víc uteklo. Evidentně šukala i s Radkem, neboť mu nic nebylo divný. Byla prostě dobrá. Pak ale chtěla, abychom s ní chodili i cvičit, ale to už na nás bylo moc.
Asi za měsíc či dva se nám Radek svěřil, že má starosti, že ta holka, co jsme ji učili jezdit, s ním prý otěhotněla a nechce si to dát pryč a co má chudák on dělat, když je tak mladá.
„No, to máš trochu blbý. Musíš si dávat pozor nebo si vzít gumu," dali jsme mu kamarádskou radu a šli dál světem.
„Maj' to ale lidi problémy, viď, Ivane?" ušklíbl se Mirek a oba jsme se chechtali jako cvoci.
Jak jsem měl po revoluci najednou hodně času, začal jsem se intenzivně věnovat dětem a ženě. A taky začal jsem přemýšlet, co dál. Věděl jsem, že mám energii na velkou věc, ale nevěděl jsem, co ta velká věc bude. Ludvika říkala, ať si najdu normální práci. Já jí říkal, že normální práci dělají normální lidi a já jsem všechno možný, ale normální ne. Na tom jsme se shodli.
A tak jsem začal jezdit za Hugerem do Německa. Nejdřív jen tak, aby mi doma nepadaly stěny na hlavu a u Hugera ve Schwarzwaldu jsem se vždycky cítil jako svobodný člověk.
„Ívan, teď je ta správná doba. Vy tam u vás jezdíte na škodovkách a všichni chtějí pořádný auto. A já je mám," naznačoval mi Huger svý velký plány, protože autům rozuměl líp než čemukoliv jinýmu na světě, včetně žen. S auty jsme s Hugerem kšeftovali už za bolševika. Po revoluci ale Huger přišel s jiným kalibrem. Chtěl to rozjet ve velkém. Systematicky.
Huger měl v Lauterbachu kravín, a v tom kravíně žádné krávy, ale porsche, jedno vedle druhého. Kupoval je tříletá v Americe, kde už pro ně bylo ojeté auto jako každé jiné, a tady je prodával za dvojnásobek. Ve Villingenu hlídal vozový park jakéhosi Müllera, co utekl do Kanady před berňákem a nechal tam desítky ojetých aut. A přes italskou mafii v Oberndorfu am Neckar uměl sehnat mercedesy se švýcarskými čísly, skoro nové, za pakatel. Autům opravdu rozuměl. Dokázal prohlédnout motorový prostor, poklepat blatníky, zkontrolovat servisní knížku a srazit cenu tak, že prodejce nevěděl, co ho vlastně porazilo.
Původní Hugerova představa byla jednoduchá. On dodá auta z Německa, já je prodám v Čechách. Ale pořádný byznys, ne sem tam prodat. On na tom vydělá a já taky. Proto mě tahal po svých skladech, po garážích, po známých a ukazoval mi, jaké má zásoby a jaké má kontakty. A já si říkal, jo, auta, to se dá dělat, to znám. Ale nebyl jsem z toho nadšený. Obchodovat s autama v téhle zemi po revoluci zkoušel každý druhý a většina z nich byla buď podvodník, nebo blbec, nebo obojí. Já jsem chtěl něco, co bude jenom moje. Něco, kde budu jediný. Jenže jsem ještě nevěděl co.
Ale Huger mi neukazoval jenom auta a autobazary, ale jak se taky v Německu žije. A žít s Hugerem v Německu znamenalo nejen dobře žrát, ale i hledat ženský. To druhé se nám lépe dařilo po tmě. Jezdili jsme do Frankfurtu do lokality „Za nádražím", ale i do Stuttgartu.
„Já znám jednu ulici," říkal Huger a šilhal na mě přes volant. „Tam si vybereš," říkal mi jednou, když mě takhle navečer naložil a vyrazili jsme do Stuttgartu.
Přijeli jsme do starého města, do úzkých uliček kolem Leonhardstraße. Za rohem slušná restaurace, za dalším rohem neonový vchod do bordelu. Výkladní skříně sex-shopů plné pomůcek, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, na obrazovkách ve výlohách běžely filmy, co by člověka za bolševika dostaly do vězení. A kolem chodily důchodkyně s nákupními taškami a vůbec jim to nevadilo. Středověké uličky byly nacpané různými podniky, ovšem největší pozornosti se těšily Animierbary a Laufhäusy. V Animierbarech seděly namalované holky a přemlouvaly chlapy, aby jim kupovali drinky za cenu, za kterou byste u nás pořídili celou večeři. A Laufhäusy byly bordely na způsob samoobsluhy. Dům s chodbami, holky seděly v pokojích s otevřenými dveřmi a vy jste procházel a vybíral si jako v řeznictví. U vchodů cedule s cenami a obrázky, aby i ten nejhloupější Němec věděl, co ho čeká a za kolik. Kapitalismus. Tady se nikdo za nic nestydí, pokud to vydělává.
I u nás začaly hned v roce 1990 vycházet v novinách články lákající třeba na to, jaký je Mnichov ráj neřesti. Že stačí zajet na Marienplatz, koupit si ve stánku před radnicí takzvaný „Plán města pro muže" za dvanáct marek osmdesát a máte kompletní mapu erotických podniků, striptérských klubů, masérských salónů a adres dívek ochotných zpříjemnit pobyt návštěvníkům. Celá republika si to četla u snídaně, ženské se mračily a chlapi si potají stříhali články, schovávali do peněženek a hledali příležitost, jak se natajno zdejchnout za hranice na víkend. Já si nic stříhat nemusel. Já jezdil osobně.
Huger mě vlekl do jakéhosi klubu. Uvnitř bar, pódium s tyčí, červený samet. Drink za třicet marek, vstup patnáct. Na pódiu se svlékala blondýna a kolem seděli Němci v oblecích a tvářili se, jako by byli v opeře. Huger se posadil ke stolu a objednal whisky a díval se na tu ženskou se stejným výrazem, s jakým předtím okukoval porsche v kravíně.
„Přesně takovou mi doporučil a předepsal můj doktor," prohlásil vážně.
„Helmute, ty doktora nemáš."
„Na tohle ho mám."
Pokochali jsme se pohledem a Huger se pustil do řeči s nějakým týpkem, jestli by se s jednou z dívek dalo nějak domluvit. Já jsem se díval kolem sebe a něco ve mně začalo svrbět. Ne v kalhotách, to taky, ale v hlavě. Díval jsem se, jak je ten podnik udělaný. Jak je nasvícené pódium. Kde stojí bar. Kolik stolů tam je. Jak se chovají servírky. Kolik lidí tam sedí a kolik z nich utrácí. Nedělal jsem to schválně, to ke mně prostě přišlo samo, jako vždycky, když jsem někde viděl, že něco funguje. Mozek začal počítat. Ale říkal jsem si, to je Německo, to je jiný svět, u nás tohle nejde. A pak jsme šli.
„Příště tě vezmu jinam," slíbil Huger, když jsme nastupovali do auta.
A opravdu. Při další cestě, když jsme zase vyřídili nějaké auto, jsme zajeli do dalšího podniku. A pak do dalšího a já si pokaždé krom holek všímal i toho podniku. Jak je udělaný. Co funguje. Co ne. Vštěpoval jsem si to do paměti, aniž bych věděl proč. Prostě jsem to dělal.
A pak tu byly diskotéky. Huger mě vozil po všem možném, malé podniky, velké podniky, ale nejvíc mi učaroval Discoland v Zimmernu ob Rottweil. Obrovská krabice v průmyslové zóně na kraji městečka, kde byste čekali tak akorát sklad trubek, a místo toho tam stovky lidí řvaly do noci a nechávaly na baru tisíce marek. Každý víkend. V téhle díře uprostřed Schwarzwaldu, kde se po osmé zavíraly i benzínky, žila tahle budova vlastním životem. Natáčela tam německá televize, zpívali tam Modern Talking, tancovalo se na třech parketech najednou, a celé to postavil jeden chlap, co začínal jako vyhazovač.
A víte, co mě na tom dostalo nejvíc? Ne ty lasery, ne ta hudba, ne ty holky v krátkých sukních, i když ty taky. Dostalo mě, jak je to jednoduché. Jak strašně, zoufale, geniálně jednoduché. Žádná věda, žádná vysoká škola, žádné kontakty na ministerstvu. Velká místnost, hodně světel, hlasitá muzika, levné pití a lidi přijdou sami. Přijdou, protože chtějí zapomenout, že zítra musí do práce. Přijdou, protože chtějí někoho sbalit. Přijdou, protože venku je zima a tma a nuda a tady je teplo a hluk a naděje, že se dneska stane něco, co stojí za to. Tohle jsem chápal. Tomu jsem rozuměl líp než čemukoliv, co jsem kdy v životě dělal.
Diskotéky jsem totiž znal z Prahy. Jako taxikář jsem prolezl skoro všechny, vozil jsem z nich domů lidi, hlavně z Hanavského pavilonu na Letné, z barů na Václaváku, kde se u stolů se seznamovacími telefony mačkali Němci se šlapkami. U nás byly diskotéky sklepní díry s nápisem DISCO nad vchodem, kde se sto lidí potilo v místnosti pro padesát, diskžokej pouštěl muziku z kazeťáků a strop byl tak nízko, že jste si nemohli ani pořádně zvednout ruku. Linoleum na podlaze, umakartové stoly, záchody, kam jste radši nechodili, a všude ten pach levných cigaret a rozlitého piva, co se vsákl do zdí ještě za Husáka a nikdy nevyvětral. Tohle u nás byla diskotéka. Místnost, kde se chlastalo a balilo, žádný zážitek, žádný svět pro sebe. Prostě hospoda, kde to hraje hlasitěji.
Stáli jsme jednou venku na parkovišti u Discolandu v Zimmernu, Huger si zapaloval a já se díval na ten neonový nápis.
„Co tam tak čumíš?" zeptal se Huger.
„Počítám."
„Co počítáš?"
„Kolik lidí tam je. Krát pět marek za pivo nebo colu. Krát kolik piv vypijou za večer. Krát čtyři víkendy v měsíci."
Huger se zasmál. „Ívan, ty seš nemocnej."
„To říkáš ty, co počítáš, kolik stojí bourák, ještě než ho vidíš."
„To je něco jinýho. Auta jsou prověřený byznys."
„A tohle co je? Charita?"
Huger chvíli mlčel a kouřil. Pak mávl rukou směrem k budově. „Víš, kolik stojí postavit takhle velkej podnik? Víš, co jsou náklady na provoz? Pojištění, hasičáky, hygiena, ochranky, diskžokejové, světla, ozvučení, licence?"
„Ne," přiznal jsem. „Ale vím, že támhle na tom parkovišti stojí dvě stě aut. A že každej z těch lidí nechal u baru minimálně třicet marek. A to nepočítám vstupný."
Díval jsem se na budovu Discolandu v Zimmernu a viděl jsem stroj. Dokonale promyšlený stroj na peníze a na radost. Majitel to postavil v průmyslové zóně, kde nic jiného není, takže kdo přijde, ten zůstane. Neodejde si vedle do jiného podniku. A dal všechno za pět marek, jedno, jestli kola nebo pivo, aby se barman nemusel zdržovat počítáním a lidi nemuseli přemýšlet, jestli si můžou objednat další. Jednoduché jako facka. A přitom to v celý republice nikdo nedělal. U nás všichni dělali malé díry pro pár kamarádů a mysleli si, že podnikají. Tohle bylo něco jiného. Tohle byl průmysl zábavy. Začal jsem vidět svůj sen.
Huger zahodil cigaretu a zašlápl ji. „Já ti říkám, Ívane, auta. V autech jsou peníze. Jasný, čistý, rychlý peníze. Koupíš v Německu, prodáš v Čechách, hotovo. Žádný komplikace s úřadama, žádný opilí hosté, žádný zvratky na záchodě."
„Jenže u aut nikdo netancuje," řekl jsem.
„Co to je za argument?"
„Takovej, že v autě sedíš sám. Na diskotéce je kolem tebe dvě stě ženských."
Na to Huger neměl co říct.
Tohle byla první ukázka z knížky Sex, Disco, Svoboda! Oficiálně ji v knihkupectvích najdete až koncem roku. Ale jestli vám to přijde dlouho, teď máte jedinečnou šanci mít ji dřív a zároveň se podílet na tom, že vůbec vyjde. Knížku a odměny z této kampaně rozešleme už během prázdnin, abyste s ní mohli frajeřit na diskotékách i na dovolených. Tak na nic nečekejte a zapojte se do kampaně.
S úctou, Ivan.
