Železné vyznání – tajemství Pirkštejna Knihy

Ukázka z knihy

(není totožná s odměnou za příspěvek)

EDWIN – Mezi klášterní zdi

Cesta do Prahy byla úmorná a za mě úplně zbytečná. Šaškování před šlechtou, abychom se zalíbili, udrželi postavení a porovnali se, kdo už má to a kdo tamto. Jako by to snad k něčemu bylo. Nikoho nezajímá život ostatních, všichni to vědí a stejně se pravidelně scházejí.

Jezdit takovou dálku kvůli vínu a zvěřině vnímám jako zločin proti lidskosti. Užíval jsem si, že jsem zase tam, kde je Lian. Že jsem doma.

Tma dneska přišla nějak rychle. Seděli jsme s Annou v posteli, chtěli jsme si číst.

„Prosim tě, připomeň mi, až budeme zase muset někam jet, že mi má být hrozně špatně a nemůžu se hnout z postele.“

„Nerouhej se! Mě ty zdvořilostní návštěvy a cesty taky nebaví. Ale jsou potřeba a alespoň se podíváme za hradby Ratají.“

„Hm. Já jsem rád tady.“

„Ty jsi rád kdekoliv, kde je on, zlato.“ Připomněla mi tuhle jednoduchou skutečnost s úsměvem na tváři.

„Jen kdybyste jeli na výpravu vy dva. To bys skákal radostí ještě týden a bylo by ti jedno, že nespíš v posteli a snídani ti nedonesou až pod nos.“ Teď už se smála naplno.

Měla pravdu. Takže když o chvíli později přišla s tím, že v sázavskym klášteře mají vzácnej rukopis o svatý Dorotě a že by si ho ráda přečetla, hned jsem se nabíd, že tam pro něj pojedu. Dělat užitečnýho manžela mi občas šlo — hlavně, když jsem si z toho moh udělat výlet.

„Myslíš, že nám ho zapůjčí?“ Zeptala se mě váhavě.

„Nějak to s Lianem ukecáme.“

„Takže ho vezmeš s sebou?“

„Samozřejmě. Je silnej a ochotnej udělat cokoliv, aby splnil úkol. Navíc má mizernej orientační smysl, takže když se ztratíme, můžu to hodit na něj.“ Zakřenil jsem se.

„Je to příležitost bejt s ním zase o samotě. Myslím, že potřebuje ujistit, že ho tady pořád chci, že ho pořád m.… mám rád a že mi na něm záleží.“

„Bude to jako byste se vrátili do Kutné Hory. Myslím, že to prospěje vám oběma. A ty si užiješ cestu, která tě nebude otravovat.“

Pousmála se na mě. Očekával jsem obavy, vztek, nebo že bude žárlit. Ale ona mi to prostě přála. A já věděl, že mám po svym boku tu nejlepší ženu na celym světě.

 „Připravím si věci na cestu, vyrazíme brzy ráno.“

Osedlali jsme koně, když ještě rosa seděla na stéblech trávy a ptáci vřískali všude kolem nás. Byli v lepší náladě než já, protože fakt bytostně nenávidim takhle brzký vstávání. Mžoural jsem na Liana ještě napůl zavřenýma očima. On byl svěží, natěšenej. Trochu mě tim štval.

 Cesta byla naštěstí klidná — skoro až podezřele. Až do chvíle, kdy jsme šli nějakej kus pěšky, protože koně potřebovali oddech. Já, Edwin z Pirkštejna, jsem skutečně namáhal chodidla a šlapal po svejch.

Brodili jsme potok. Něčemu jsme se hihňali a Lian najednou s noblesou utahanýho vola přišláp mokrej kámen pokrytej mechem.

Noha mu podjela, on zavrávoral, zaklel a s rozverným zvukem křupnutí se složil k zemi. Tak tak že si nevymáchal půlky v potoce.

„Co děláš? Neumíš chodit, nebo hledáš zázrak pod hladinou?“ zeptal jsem se, zatímco jsem ho tahal zpátky na nohy.

„Můžu ti zázrakem nakopat prdel, jestli se budeš posmívat.“

„S tou nohou neukopneš ani vlčí mák.“

„Neškleb se a vyndej obvazy, ovážu si to.“

„Ano, pane. Už se to nese, pane. Služebníček, pane.“ Zubil jsem se a předváděl panoše. Koulel očima a vrtěl hlavou. Asi to nebylo vtipný.

Lian namočil jeden obvaz ve vodě a druhým ten studenej hadr přivázal pevně ke kotníku. Vždycky mě fascinovalo, s čím vším si jako felčar samouk dokázal poradit. Pocejtil jsem silnou touhu se to taky naučit, kdyby to někdy zase potřeboval.

Do kláštera jsme dojeli – jeden kulhavej, druhej s puchejřema na palcích a patách. Bratr Nikodém – infirmarius – nás přijal s laskavostí, která mi připomněla, že někdo to s tím nebeským královstvím možná myslí vážně. Nabídl Lianovi ošetření — a mně ložnici pro hosty.

„Bohužel, vážení pánové, máme jen jednu volnou komnatu se dvěma lůžky.“

Usmál jsem se. „Nám to nevadí. Jsme jako bratři.“

Lian za mnou tichounce zamumlal: „Jako ti bratři, co se občas navzájem osedlávaj.“

Výborně Liane. Tohle přesně v domě Božím potřebujeme.

Slunce zapadalo a my jsme oba seděli na jedný posteli – tvrdý jak kámen – zády ke zdi, s nohama nataženýma před sebe. Lian měl kotník obvázanej a prošpikovanej bylinkama, který smrděly, jak mokrej pes.

Psali jsme společně zprávu domů – do Ratají, že se zdržíme kvůli zranení. Nechtěl jsem, aby se o nás Anna bála. Popsal jsem situaci tak, že si Lian úmyslně zmrzačil nohu, abychom si mohli naši výpravu trochu protáhnout.

„Tebe protáhnu!“ vyhrožoval mi. Mám pocit, že se mu moje zpráva moc nezamlouvala. Ale měl smůlu. Pergamen byl popsanej a zápletka se už nedala změnit.

„Dneska ne, můj rytíři.“

Pohladil jsem ho po tváři. Jeden pohled do jeho očí a měl jsem pocit, že jsem se znovu zamiloval.

Lehli jsme si spolu do jedný postele a vyčerpaní po cestě jsme oba během pár chvil spali. 

 

Ráno nás s východem slunce probudil kohout svym otravnym kokrháním. Ještě že ten pták nemá místo zobáku tamburínu, to bych už vůbec nezvlád.

Vzápětí oznamoval ohlušující zvon začátek dne. Klášterní řád mě štval. Vstávali brzo, nic moc nejedli, jenom pracovali a modlili se, pak šli brzo spát, aby mohli zase za úsvitu vstávat. Po snídaní, což byl kus chleba a voda, jsme se vydali za opatem. Ptal jsem se na Legendu o svatý Dorotě. Zavedl nás do skriptoria, kde se opisovali texty. Vysvětlil jsem mu, proč mám zrovna o tenhle rukopis zájem.

„Vím, proč jste přišli.“ Mluvil potichu, klidným hlasem. „A rozumím, jak moc po tom textu toužíte. Ale, synové… tohle je originál. Žádná kopie neexistuje.“

Naznačoval mi dost jasně, že tuhle knihu si odsud neodneseme.

„Zaplatím! Klidně dvakrát tolik, kolik by stál přepis. Zapůjčíme si rukopis, odvezeme si ho do Ratají, tam ho přepíšeme a vrátíme ho zpět neporušený.“

Opat se na nás smutně usmál.

„To nebude možné. Rukopis je příliš vzácný na to, aby cestoval po kraji sem a tam. A to nezmění ani tisíc grošů. Nemohu vám dovolit jej odnést za klášterní zdi. Mohu vám nabídnout, abyste si ho přečetli tady. Pokud se chcete zdržet, můžete si jej přepsat pod dohledem bratra Nevlase. “

„To zabere tejdny!“ Zvýšil jsem na opata hlas. Hned jsem si rukou přikryl pusu, protože jsem si to uvědomil. Ječet v domě božím mi moc nepomůže.

„Vědění, které má cenu, si žádá čas. Pokud ho opravdu chcete, přijměte ho jako pouť. Ne jako transakci.“ Zakončil vyjednávání opat. A bylo hotovo.

Sžírala mě myšlenka, že nedovezu Anně knihu, po který toužila. Že nejspíš není úplně pravda, že moje jméno otevře každý dveře a už vůbec není pravda, že všechno se dá koupit.

Lian poznal, že mě to štve. Taky jsem se tu frustraci nesnažil nijak schovat. Tvářil jsem se blbě a v žilách mi proudil vztek.

„Pojď se projet do lesa. Cestou zpátky zastavíme v hospodě, zahrajeme si kostky a zavzpomínáme na naše dobrodružství. Co ty na to?“

„To zní dobře. Ale co tvoje noha, zvládneš to odkulhat?“

„Nejsem přece z cukru.“ Zahlásil sebevědomě a já mu pomoh dopajdat ke koním.

Vyjeli jsme zlehka a pomalu, jak jen Lianeva noha dovolila. Za klášterní branou nás oslnilo slunce. Oba jsme si zakryli oči rukou. Vítr čechral koním hřívy a nám vlasy. Už jsme vážně potřebovali ostříhat.

„Ta knížka… To naštve, co?“ Začal Lian.

„Hm.“ Zavrčel jsem.

„Proč seš tim tak posedlej?“

„To není posedlost. To je manželství. Zatím jsem jí nedal nic... Nic, čím bych jí dal najevo, že pro mě něco znamená, že mi na ni záleží. A teď se mi rozpadla příležitost přímo před rypákem.“

„Dovol, abych ti něco připomněl… Posranej den není hned posranej celej život. Nevíš náhodou, kdo to řek? Myslim, že to byl nějakej nafoukanej šlechtic.“ zašklebil se.

„No jó. Moje vlastní medicína. Jen jsem chtěl, aby věděla, že pro ni udělám cokoliv.“

„Bude to vědět. Máš ještě spoustu času.“

Něco se mu zalesklo v očích. Něco šibalskýho. Netušil jsem, co se chystá, ale byl jsem rád, že jsem s ním.

V hospodě na okraji Sázavy jsme uvázali koně ke žlabu a zapadli dovnitř. Pár místních pijanů se po nás otočilo, ale rychle se zase ponořili do svejch pohárů. Měli jasno v tom, co je pro ně důležitý.

„Dvě piva a něco k zakousnutí. V klášteře se nám práší od huby.“

„Snad jste tam nečekali pečenou kachnu, sele a zajíce?“ Smál se nám hospodskej. Takovej divnej chlap s knírem.

Donesl dva poháry, sýr, slaninu, chleba a pár povidlovejch koláčů. Oblizovali jsme se až za ušima. Smáli jsme se, pili a hráli kostky. Myslim, že mě Lian nechal vyhrát, i když úplně nevim, jak by moh schvalně házet takový šušně. Musela to bejt čistá smůla.

Zpátky do kláštera jsme dopajdali pěšky. Lian na tom trval a já ho nechtěl přesvědčovat o tom, že je teď mrzák a měl by svou bylinkovou zahradu na kotníku šetřit. Tma padala jako plášť a všude kolem nás bylo ticho. Naše kroky byli slyšet víc, než bych chtěl.

Zavřely se za náma dvěře pokoje. Na chvíli se mezi nás vetřelo ticho. Cejtil jsem tlukot svýho srdce až v krku. Nevim, co mě tak znervóznělo. Díval jsem se na Liana a věděl jsem, že dneska tu chci bejt já pro něj.

Posadil se na postel a zouval si botu. Jenže ho to bolelo a syčel u toho. Přikleknul jsem k němu.

„Já to zvládnu!“ vyhrknul na mě.

„Já vím, že jo,“ vzal jsem mu botu z ruky, opatrně ji sundal a odložil vedle postele. Pak druhou. Díval jsem se mu do očí, kde jsem viděl odraz důvěry, oddanosti a bezpodmínečný lásky. Všechno to bylo najednou hmatatelný, že bych moh natáhnout ruku a dotknout se.

Pomalu jsem mu sundal košili. Přivřel jsem oči a skousnul spodní ret. Přitahuje mě, vzrušuje. Přesně takovej, jakej je.

„Lehni si,“ zašeptal jsem. „Dneska to nech na mně.“

Beze slova jen s letmým úsměvem si lehnul. A já měl najednou v moci celej svět. Dal jsem si záležet, aby každej polibek, každej dotek, měl smysl. Aby věděl, že je milovanej a že je pro mě důležitej. Tentokrát jsem nechtěl nic zpátky.

A tak jsem si ho vzal v týhle posteli mezi klášterníma zdma. Vzdychal potichu, jako by se snažil zastavit čas. Nespěchal jsem. Dovolil jsem mu prožít každou vteřinu, každej nádech.

Když se zachvěl a naposled vydech moje jméno do tmy, držel jsem ho pevně. Přitáhl si mě za košili blíž a obličej schoval mezi moje rameno a krk. Chvilku se mnou jen tiše byl a pak…

„Miluju tě.“ Řek tak potichu, že jsem na okamžik pochyboval, jestli to opravdu vyslovil.

Neřek jsem to zpátky. Nešlo to. Přesto že jsem to cejtil stejně, přesto že mi srdce svíral žár a chtěl jsem, aby to věděl, nedokázal jsem to. Jen jsem ho objal o něco pevněji a doufal, že to pochopí. Za nedlouho jsme usnuli.

Začal jsem se převalovat na tvrdý posteli sem tam, až mi nakonec došlo, že jsem v ní sám. Napadlo mě, že si lehnul do svý postele. Tam taky nebyl. Posadil jsem se, rozespalej, ztuhlej. Už jsem se chystal vstát, když se dveře pomalu a tiše otevřely. Lian vešel do pokoje a v ruce držel knížku. TU KNÍŽKU!

„Ty ses zbláznil!“ zasyčel jsem, když za sebou potichu dovřel dveře.

„Ne. Jen jsem využil svýho umění,“ odvětil spokojeně. „Nikdo mě neviděl. Klíče jsem vrátil tam, kde jsem si je vypůjčil. A vsadím se, že si toho ještě pár dní nikdo nevšimne.“

„A když si všimnou?“

„Nad tim jsem moc neuvažoval. Chtěl jsi udělat něco velkýho pro Annu a já chtěl udělat něco velkýho pro tebe.“

Neměl jsem slov. Jen jsem ho chytl za předloktí a přitáhl k sobě. V tu chvíli jsem ho miloval ještě víc. Věděl jsem, že by pro mě Lian vážně udělal naprosto cokoliv. Bez ohlídnutí, bez pochyb, bez řečí. Líbal jsem ho prudce, sotva stačil dejchat.

Odtáhnul se a zavelel: „Dost Edwine. Spát. Ráno bychom měli vypadnout rychle a nenápadně.“

A to jsme taky udělali. Poděkovali jsme za ošetření, za přístřeší, za požehnání, a pak se klidně, s andělskym výrazem ve tváři, rozloučili s bratry. Nikdo nic netušil. Nebo jsem v to aspoň doufal.

A tak jsme vyjeli – se svatou Dorotou v brašně. Když jsme projížděli branou ven z kláštera, otočil jsem se a mrknul na věž a trochu se mi sevřel žaludek, když jsem si uvědomil, co pro mě ten můj nebojácnej kovář riskoval.

„Tak… máme tu knihu.“

„Jo,“ kejvnul Lian. „A teď bych poprosil o něco lepšího než suchej chleba.“

Zasmál jsem se.

„Co třeba opečenej zajíc a táborák u řeky?“

„Skvělej nápad, Edwine. Vážně jsi na tohle přišel sám?“

„Nech toho. Občas se mi v hlavě zrodí i dobrý věci.“

Nic neřek. Ale koutky mu cukaly, jak se chtěl smát.

U řeky jsme narazili na starý stavení. Opuštenej mlýn. Půlka střechy chyběla, kolo se netočilo, přesto to mělo svý kouzlo.

Lian rozdělal oheň. Seděli jsme vedle sebe, trochu spálený od slunce, trochu unavený od mlčení. Cestou sem jsme toho moc nenamluvili. A možná to bylo dobře. Měli jsme teď příležitost si to vynahradit.

„Liane?“

„Hm…“

„Kdybys žil ve světě, kde si můžeš zařídit život přesně tak, jak chceš ty a nemusel by ses na nic a nikoho ohlížet. Jak bys žil?“

„No… měl bych někde uprostřed lesů dům, kovárnu, slepice a psa...“ Na chvíli se odmlčel. Podíval se do nebe, pak na mě.

„A tebe…“

„A já bych měl vedle malou vinici, krad bych ti dřevo a večer chodil do tvý postele.“

„Takže bys neplatil daně a obtěžoval sousedy?“

„Jó. A nikdo by se nedivil, že dva chlapi večer sedí u ohně a držej se za ruku.“

„A když by se divil, nebo měl blbý kecy, tak bych mu rozbil hubu,“ dodal Lian.

„Ty? Zastánce vlídnýho slova?“

„Víš, že za tebe bych se rval do posledního dechu.“

„Vím.“