Startovač - financování projektů

Vybudujme Yagana Lucky zone v Africe - crowfunding kampaň

Novinky - Vybudujme Yagana Lucky zone v Africe

⏰ Jdeme do GRAND FINÁLE ⏰ Děkujeme za podporu, ale v cílové rovince potřebujeme ještě závěrečné popostrčení. Postav s námi centrum z PETek v Africe!

Ostatní
Lucie Masopustová o svých zážitcích ze subsaharské Afriky, tisících bubeníků na silvestrovské pláži, talentu Afričanů na jazyky a kulturním centru z PET lahví v rozhovoru se Stanislavem Hudským. Senegalský sen a svět z PET - AUTOR SPISOVATELSKÉ LISTY Obrázek

www.spisovatelskelisty.cz

Stanislav: Lucie, ký běs tě zavál přes celou Saharu až do nejzápadnější africké výspy, na břeh Atlantiku, do Senegalu?

Lucie: No, popravdě řečeno, poprvé v životě jsem jela na organizovanou dovolenou.

Stanislav: Nene, ty, která jsi předtím projela půlku světa jen tak s batůžkem?

Lucie: Přesně, taky by mě to nikdy dřív nenapadlo. Celý život jsem byla naprosto typický batůžkář. Procestovala jsem takhle pěkný kus světa, Asii, Severní i Jižní Ameriku…

Stanislav: Kde všude jsi takhle byla?

Lucie: Tři roky jsem žila v USA, v Chicagu, cestovala jsem Kanadou, Portorikem, Mexikem, Belize, projela jsem Karibské ostrovy, Guatemalu… A na Jamajce jsem pracovala jako dobrovolník ve školce. Z Asie to byla Srí Lanka, Thajsko, Kambodža…

Stanislav: Vidím, že toho máš za sebou víc než mnozí, co byli jednou v životě s cestovkou v Thajsku, pak vydali v Čechách knihu, pořádají placené přednášky a dají si na vizitku: „Cestovatel“.

Lucie: No, tak to já si tedy nedám. A cestovky vůbec nevyužívám, já to všechno objela hlavně z vlastního zájmu a pěkně po batůžkářsku, s vlastním fahrplánem, občas jsem třeba i někde chvilku pracovala…

Stanislav: Mimo Afriky.

Lucie: Víš, Afrika mě v tomhle směru nikdy nelákala. To, že jsem batůžkář, ještě neznamená, že bych byla cvok a zbytečně riskovala. Taky ne na všech cestách jsem byla sama, jela jsem třeba i s kamarádem nebo ještě kamarádkou navíc a tak. A Afrika mi přece jen vždycky přišla pro holku s batůžkem už trochu moc nebezpečná.

Stanislav: Proto padla volba na cestovku?

Lucie: Ne, ani proto ne. A vlastně to ani nebyla žádná cestovka.

Stanislav: Tak jaký moment to všechno odstartoval?

Lucie: Měla jsem tenkrát v Čechách pracovně strašně nabitý rok a najednou jsem chtěla prostě jenom na pár dnů „vypnout“. A shodou okolností jsem se dozvěděla o workshopu v Africe, kde šlo jen o výuku afrického tance a bubnování u senegalských bubeníků v naprosto jednoduchých, skutečně domorodých podmínkách, ale kousek od pláže.

Stanislav: Kdo ho pořádal?

Lucie: Právě že Češka, kterou jsem poznala jako učitelku afrických tanců tady v Čechách a která si vzala za manžela Senegalce – i proto mi to přišlo takové bezpečné, že jsem ji znala osobně předem. Řekla jsem si: letos nebudu nikde cestovat, budu si jen tak bubnovat někde v Africe, koupat se v moři a pořádně relaxovat. A tak jsem se v roce 2016 poprvé dostala do Afriky, respektive Senegalu.

Stanislav: Na jak dlouho to bylo?

Lucie: Na tři neděle. Do městečka Abéné, které leží na pobřeží Atlantiku, v regionu Casamance, dvacet kilometrů jižně od hlavního města Gambie: Banžulu.

(Gambie je samostatný stát, ze všech stran obklopený jenom Senegalem, do nějž je zabořen hluboko jako nůž do slaniny, jen s přibližně sedmdesátikilometrovým pobřežím na západě – pozn. redakce)

Stanislav: Bydleli jste v Senegalu nějak v domácnostech místních, nebo v nějakém bungalovu?

Lucie: Pořadatelé tam mají pozemek, na kterém jsme i bydleli a na němž se i konaly workshopy. Ale bungalovem bych to nenazvala, prostě takové zcela jednoduché betonové skelety, které si tam teď staví domorodci jako nejjednodušší způsob ubytování. Bez elektřiny, záchody venku… Uvnitř se svítí svíčkami nebo baterkami… Večer se dělal oheň… Až na ten stavební materiál, co jim přivezli kolonizátoři — ten nejjednodušší možný způsob života.

Odkapávač na nádobí před jedním z typických domků na ostrově blízko pobřeží.

Stanislav: Ale tobě se tam evidentně zalíbilo, protože hned za rok ses tam vrátila znova a pak znova…

Lucie: Zalíbilo je slabé slovo. Mně to tam naprosto učarovalo. Víš, to jsou lidi, kteří žijí bez elektřiny, vaří na ohni, ale přesto jsou vlastně pořád veselí a šťastní, je vidět, že ten život si užívají mnohem víc, než si my, v Evropě, vůbec dokážeme představit.

Stanislav: Nakolik intenzivní byl tvůj kontakt s místními lidmi? Často se stává, že lidé jedou na nějaký exotický kurz, do Indie, Jižní Ameriky a podobně, ale jediný, s kým tam pak pořádně přijdou do kontaktu, jsou ostatní turisté a pak už jen dva tři domorodci, kteří je mají na starosti. Dost často se tak lidé v Indii obohatí spíše o kulturu francouzskou než indickou.

Lucie: U nás ti učitelé byli z okolí, ale neodjížděli, bydleli na stejném pozemku, takže jsme s nimi byli každý den, jedli jsme s nimi, sedávali večer u ohně… A kromě toho probíhal v městečku zrovna festival tradiční západoevropské muziky…

Stanislav: Západoevropské?

Lucie: Západoafrické!

Stanislav: Já už jsem se lekl, že jsme jim tam poslali Stouny nebo skotské dudáky.

Lucie: (směje se) Ne, to fakt ne. Západoafrické. Takže jsme společně s nimi chodili i na ten festival a večer sedávali u ohňů i s jejich přáteli…

Lucie a Bacary na bubenickém workshopu

Stanislav: Jak jste se tam stravovali?

Lucie: Vařila nám tamní kuchařka, samozřejmě na ohni a místní jídla. Což je většinou rýže s rybou. A zajímavé na tom stravování je, že tihle Afričané jedí tak, že jich jí vždy více z jednoho talíře. Oni jedí tradičně rukama, ale my jsme dostali i lžíce.

Jí se na ulici ze společných talířů.

Stanislav: Neofrňovala ses zpočátku?

Lucie: No, já už přece jen zažila ve světě ledacos. A koneckonců patřím do generace, která ještě v mládí zažila dobu, kdy byl populární tramping. Ale hlavně: takovýhle styl stravování je něco společensky zcela jiného. Je to úplně jiný sociální pocit: vidíš, že jídla je tolik a tolik. Kolik toho sním já? Kolik nechám ostatním? I z tohohle důvodu je to hromadné stravování vlastně hrozně zajímavé.

Stanislav: Takže tam nedochází k efektu československých zotavoven Revolučního odborového hnutí z předpřevratu, kdy ti první, kdo dostali mísu s polévkou, si vždycky nabrali do svého talíře „to husté zespoda“ a „to mastné svrchu“ a k posledním se dostala už jen slaná voda?

Lucie: No, to si u toho stravování z jednoho talíře nedovolíš. A místní to zřejmě ani nenapadne. To je už takový zcela základní kulturní návyk. Jídlo, co se dá krájet, hned automaticky nakrájejí jako u nás pizzu podle počtu sedících okolo. A kromě toho je tu ještě jedna důležitá a zcela odlišná věc.

Stanislav: Oproti Česku?

Lucie: Oproti Česku, ale myslím že to platí v celé Evropě, je to součást takového našeho tradičního bontonu: u nás není slušné odejít od stolu, dokud nedojí poslední.

Stanislav: A hostitel nesmí dojíst dříve než host.

Lucie: Tak. Ale u nich to funguje jinak: kdo už je nasycen, odchází. A jakmile je u toho talíře nebo té mísy už poslední člověk, tak – protože nezapomeň, že se žije a tedy i jí venku, před domy, nikoliv v domech! – tak přicházejí lidé, kteří jdou okolo a mají hlad – a ti můžou jíst s tím posledním nebo to dojíst.

Stanislav: Ale dokud jsou u mísy ještě dva, tak si kolemjdoucí k jídlu přisednout nedovolí?

Lucie: Pf! To jsou teda složité otázky. Na to nedokážu přesně odpovědět. Ale na svém druhém pobytu, kdy už jsem žila v běžné rodině, jsem zažívala denně, že když už se dojídalo, přišel někdo, kdo často už i opodál čekal, jestli něco zbyde a až se nějak víc uvolní místa, pak se najedl, poděkoval, pochválil jídlo a odešel. Takže samozřejmě asi ti nejchudší chodí v době oběda po ulicích a koukají, kde co zbylo. Ale má to takovou trošku jinou úroveň, než nějaké to evropské žebrání o jídlo a z druhé strany — v uvozovkách — „velkorysé“ předávání zbytků bezdomovcům…

Stanislav: Co snídaně a večeře?

Lucie: V Senegalu fungují takové ty typické francouzské bagetky a oni do nich dělají různé pomazánky, z ryb anebo z luštěnin. A večeře také na ohni.

Stanislav: Nakupovali jste si vůbec něco v městečku sami, nebo byl ten servis tak kompletní?

Lucie: Nakupovali jsme si třeba nějaké zajímavé exotické ovoce, co jsme chtěli ochutnat.

Stanislav: Je tam pro nás levně, nebo draho? Řekněme: kdyby se český důchodce rozhodl žít v Senegalu, jako to třeba dělají ve francouzské Provence britští důchodci-imigranti (smích), bylo by tam pro něj levně, nebo draho?

Docela dobré místní pivo Gazelle přijde turistu asi na 80 Kč, to už je lepší si za stejnou cenu koupit litr vynikajícího francouzského vína. Ale, tak, jsme Češi, že… 

Lucie: Kdyby se teď český důchodce rozhodl žít v Senegalu, měl by se tam — s prominutím — jako prase v žitě. Nevím samozřejmě, jak to bude do budoucna, přece jenom tam míří různé podnikatelské projekty z Francie, Anglie i Švýcarska. Ale podle mého odhadu, Čech, který by neočekával něco bůhvíjak speciálního, prostě by jen chtěl někde bydlet, najíst se a večer si dát třeba dvě piva, tak tam v pohodě vyjde se třemi–čtyřmi tisíci měsíčně.

Stanislav: Takže tam v pohodě vyžiješ s českým životním minimem, se kterým v Česku leda tak umřeš na podvýživu a to ještě jen když bydlíš pod mostem.

Lucie: Je to tak. Mimochodem, já jsem před sedmi roky zaregistrovala opravdu nápadně mnoho českých důchodců na Srí Lance.

Stanislav: Tak to jsme šli opravdu hodně nahoru. Tam trávil pokročilejší část života Arthur C. Clarke, protože podle něj to bylo nejideálnější místo k životu na zeměkouli.

Lucie: Podívej, samozřejmě, že pro „bílého“ turistu jsou v Senegalu ceny vyšší, protože „bílý“ turista je chodící kasička. To platí pro celou Afriku.

Stanislav: A taky je pro ně smlouvání takovým sportem, jako třeba pro Egypťany? Znám lidi, které to baví, ale já to vždycky naprosto nenáviděl, podle mě tím většinu turistů naopak jenom odhánějí od těch malých krámků do místních obchoďáků, a kdyby měli drobní prodejci naproti hotelům na cedulkách jasnou cenu, měli by reálné tržby mnohonásobně vyšší.

Lucie: Oni sami mezi sebou moc nesmlouvají, protože mají představu o tom, kolik je rozumná cena. „Bílý“ tam samozřejmě něco usmlouvat může, protože cena, kterou mu nabídnou, je vždycky nadsazená, a to minimálně dvojnásobně. Ale ty ceny jsou i s tím nadsazením pro Evropana pořád nesmírně levné a ti lidé chudí, takže to můžeš brát i tak, že když nebudeš smlouvat, tak jim tím pomůžeš. Jinak si myslím, že takové to smlouvání pro smlouvání je spíš arabský zvyk, než obecně africký. A také to smlouvání samozřejmě neplatí třeba pro pivo nebo tak, u kterého je jasné, kolik zhruba stojí, ale spíše třeba když si chceš koupit buben nebo něco takového…

Stanislav: Kolik tak má to Abéné obyvatel?

Lucie: Přesně to nevím…

Stanislav: Kdybys to měla přirovnat k něčemu u nás?

Lucie: Prostě něco mezi vesničkou a městečkem. Tak kolem dvou tisíc. Nevím, třeba… Černošice?

(Chvilka ticha, pak oboustranný smích.)

Stanislav: To Černošice budou větší. Jenom tam bude míň černochů. (…) Nezačínáme být už nekorektní? Černoch, negro, to už je prý v anglo-američtině téměř zakázané slovo. Jakým jazykem jste tam vlastně hovořili?

Lucie: Senegal je frankofonní. Ale do něj je vklíněná Gambie, která je anglofonní a hodně místních mluvilo běžně anglicky, takže my jsme se s nimi dorozumívali taky hlavně v angličtině.

Stanislav: Tohle mě hodně zajímá. Co si budeme povídat, tady v Čechách se pořád ve škole děsně intenzivně spousty let učí nějaké cizí jazyky, ale když na to přijde, tak zjistíš, že se vlastně většina Čechů žádným cizím jazykem nedomluví ani o základních věcech, ať už jde o ruštinu u starších generací nebo o angličtinu u těch mladších, které na tom podle mé zkušenosti vůbec nejsou po minimálně šesti letech výuky tak dobře, jak se obecně tvrdí. Přitom já mám z cest zkušenost, že v zahraničí umí minimálně v té basic-english komunikovat prakticky každý. Narazili jste třeba na Senegalce, který se skutečně domluvil jenom svým domorodým jazykem? Jaké to tam vlastně s těmi jazyky je?

Lucie: No, pestré! V Senegalu je základním úředním jazykem francouzština, která se učí ve škole, z těch afrických je to pak wolofština, ale Senegalci — a vůbec Afričané — se nerozdělují podle toho, jak jim kdysi kolonizátoři nakreslili hranice, ale podle jazyků jednotlivých etnik. Takže každé dítě tam zcela automaticky vyrůstá v mnohojazyčném prostředí, jednak mají svůj vlastní jazyk, třeba jazyky jola, mandinka, všichni mluví wolofštinou, která ta různá etnika spojuje, a pak je tam samozřejmě ta školní francouzština. Ale oni jsou ve všech těch jazycích dobří, každé malé dítě už mluví minimálně několika etnickými jazyky a — na rozdíl ode mě, která jsem se pořád snažila rozlišovat třeba mezi mandinkou a jolou — oni se mezi sebou baví takovým přirozeným mixem, po pár slovech odhadnou, co je pro toho druhého nenucenější a přizpůsobí tomu styl okamžité komunikace.

Stanislav: Zkoušeli jste je naučit něco česky?

Lucie: No jasně, a i na tom bylo vidět, jak jinak to u nich funguje. Člověk jim něco řekne, oni si tě jednou poslechnou a vzápětí to slovo začnou v rozhovoru s tebou normálně používat.

Stanislav: To potvrzuje teorie, že pokud člověk odmalička používá více jazyků, tak se dalším, byť třeba zcela odlišným, učí mnohem rychleji, protože se intuitivně naučí rozlišovat mezi zákonitostmi platnými pro všechny jazyky a lokálními zvláštnostmi.

Lucie: Hlavně: oni se vůbec neučí jazyky jako my. Já se třeba musím — jsem tak naučená — učit jejich jazyky tak, že si ta slovíčka napíšu a pak si je nabifluju. Zatímco oni už jako děti na té ulici, kde žijí, jsou jako takové jakési houby, které nasají, že téhle věci říká tenhle člověk takhle a tamten takhle…

Stanislav: De facto se tedy učí několik cizích jazyků najednou úplně stejným systémem, jako my se učíme jenom jeden: mateřský.

Lucie: Ano. Jinak také jde o to, že v Senegalu je sice škola zdarma, ale problém je s dopravou do té školy, a školy jsou často docela daleko a dopravu už musíš zaplatit, a taky musíš dítěti zaplatit školní uniformu, prostě jsou tam často další náklady, které si mnohé rodiny prostě nemůžou dovolit.

Stanislav: Takže mají něco jako bezplatnou a povinnou školní docházku, ale ve skutečnosti ji nevymáhají, protože z praktických důvodů ji vlastně realizovat nejde. Něco jako u nás od tereziánských reforem až do druhé půlky devatenáctého století, respektive až do První republiky, protože do té doby pořád platily různé možnosti velkých úlev od této povinnosti, třeba pro děti, co musely pracovat na polích.

Lucie: Ano, často se třeba stane i to, že rodina posílá do školy jenom dvě děti ze třech, protože náklady na školu toho třetího už jsou mimo její možnosti.

Bacary a malí polygloti

Stanislav: Z čeho jsou lidé v téhle vesnici živí?

Lucie: No, budeš se divit, ale spousta z nich jen z toho, co si sami uloví v moři nebo vypěstují.

Stanislav: Naštěstí je tam úroda třikrát ročně.

Lucie: Ano. Samozřejmě, je tam jakási státní správa, lékař, místní smetánka, která si mohla dovolit i někde vystudovat, ale jinak jsou to jen takové ty drobné služby, jedna benzínka, jsou tam chlapi, co opravují motorky a auta, jsou tam krejčí, kteří mají na ulici šicí stroj, a když chceš, tak tě změří a do druhého dne ti ušijí šaty, ve městě je i kavárna, kde mají elektřinu a kde si můžeš třeba nabít mobil, pár hotelů, pár lidí má zaměstnání ve firmě, kde se zpracovávají ryby, které jim místní rybáři každý večer přivezou z moře. A hodně lidí taxikaří — ale tamní taxík vyjede až ve chvíli, kdy je plný.

Stanislav: Místní střední třída?

Lucie: Ne, ne. To je právě ten problém, že tam vlastně střední třída vůbec není. Většina lidí žije skutečně jako samozásobitelé a hotové peníze mají spíše z nárazových prací a brigád: když někdo někde staví dům, nejlépe, když někde poblíž státní správa buduje silnici, viděla jsem někoho, kdo vařil jídlo nad ohněm na pláži a lákal na něj turisty, takže snaží se různě… Víš, tam opravdu si teprve uvědomíš hodnotu těch sociálních pilířů, které máme my tady v Evropě. Byť tedy třeba já osobně mám vůči nim spoustu výhrad, ale tak nějak fungují. Jenomže tam prostě nejsou. Tam tihle lidé, co mají nějakou práci nebo nějaký svůj mini-byznys, za sebou často mají celé desítky rodinných příslušníků, kteří jsou na jejich příjmu závislí. Nejen svou manželku a děti. Ale i mámu, tátu, sourozence…

Lucie s nejmenšími domorodci

Stanislav: Dojíždějí za prací do větších měst?

Lucie: To je problém kvůli cestám. Hlavní město téhle oblasti je Ziguinchor a je jenom sto kilometrů daleko. Ale pod dvě hodiny tu cestu nedáš. Zčásti je tam silnice, ale zčásti jedeš skutečně jenom po takové prašné cestě…

Stanislav: Takže práce v Abéné je hlavně o tom, co Abéné dá.

Lucie: Přesně. A taky je tam hodně výrobců bubnů.

Stanislav: Aha, ale tak to je hlavně turisticky zaměřené, ne? Kolik bubnů můžeš prodat místňákům v dvoutisícové obci…

Lucie: No, tak to bys právě koukal! Protože Abéné, to je místo, kde každý, ale fakt každý kluk má svůj buben! Já jsem zažila v Abéné Silvestr na pláži, kde se sešly tisíce, ale opravdu tisíce lidí a každý kluk měl svůj buben a to bylo… no až monstrózní… a skutečně ty tisíce lidí bubnovaly…

Stanislav: To nebylo v rámci nějakého festivalu…

Lucie: Ne, ne, prostě Silvestr. Lidi z Abéné a okolí.

Stanislav: Jak to tam vlastně s těmi turisty je, kolik jich tam jezdí a jaké tam mají možnosti?

Lucie: V Abéné a okolí najdeš i zhruba dvacet hotelů a asi desítka z nich má i nějaké hvězdičky, a ani workshop, na kterém jsem byla já, není v okolí jediný, celkem tam bude asi tak pět takových workshopů, pár bílých už to objevilo, pochopitelně Francouzi, taky Švýcaři je tam pořádají.

Stanislav: V téhle části Afriky asi neočekáváme nějaké památky typu pyramid, ale za čím krom moře a bubnování tam vlastně turisti jezdí?

Lucie: No, kromě moře a místní muziky, která graduje prosincovým festivalem, o kterém jsem se už zmiňovala, jsou tam i mimořádné přírodní rezervace, s jednou z nich spolupracují i čeští přírodovědci, ale zato tam nikde v okolí neoperuje žádná česká neziskovka nebo charita.

Stanislav: Jak je to tam s náboženstvím?

Lucie: Zhruba 80 % muslimů oproti 20 % křesťanů, respektive protestantů, alespoň v Abéné, kde na katolíky prakticky nenarazíš. Ale místní si opravdu obě tyhle ideologie předělali velice k obrazu svému, takže třeba na zcela zahalené muslimky tam nenarazíš, naopak, místní muslimky mají obličeje odhalené a nosí překrásně barevné šaty z šátků, manželství se uzavírají mezi křesťany i muslimy napříč náboženstvími, protože Bůh je koneckonců jenom jeden, i když nová rodina pak vyznává, myslím, že už jen z praktických důvodů,  jenom jedno náboženství a chodí jen do jednoho ze svatostánků, kostela či mešity, které jsou ale vzdáleny jen asi sto padesát metrů od sebe.

Protestantský kostelíček…

…a islámská mešita. Pár set metrů od sebe, v míru, přátelství a propojené komunitě.

Stanislav: Takže do tohohle světa přijíždí Lucie poprvé, podruhé, potřetí… doslova si to místo zamiluje… a najednou se už nechce jenom vézt, ale chce tam začít něco dělat.

Lucie: Je to tak.

Stanislav: Ty máš ale v tomhle směru obrovské zkušenosti.

Lucie: Jak to myslíš?

Stanislav: V Čechách už několik let pracuješ pro Akci Cihla, což je i můj oblíbený projekt, protože v něm mentálně postižení, kteří by dříve byli jenom někde zavření a opatrovaní, dostávají možnost trochu samostatně bydlet, žít, vydělat si peníze užitečnou prací, jejíž výsledky jsou navíc velmi chutné (třeba vaše nakládané hermelíny – viz Dobroty s příběhem).

Lucie: V neziskovém sektoru se pohybuji od roku 2000 a pracovala jsem pro různé organizace, třeba s lidmi závislými na návykových látkách, s lidmi zabývajícími se pěstounskou péčí. Pro Radu vlády jsem dělala teréňačku na výzkumu romských lokalit. Dohromady asi dvacet let. Mimochodem – a přispěls taky někdy na Akci cihla?

Stanislav: No, to víš, že jo. Dodnes mám nad postelí obraz, který jsem vydražil na dražbě pro Akci cihla. Já mám tenhle typ pomoci nejraději. Osobně si totiž myslím, že myšlenka pomáhat na místě, je vždycky to nejlepší, co můžeme udělat. Podle mě je špatné vytrhávat lidi z jejich kultury, vozit je někam k nám (dokonce i když to někdy chtějí) a nutit je přizpůsobovat se nám a nutit sebe přizpůsobovat se jim. Samozřejmě teď nemluvím o extrémních situacích nějakých genocidních válek, kdy musíme všichni lidé, hodní toho jména, táhnout za jeden provaz.

Lucie: Přesně. Ale protože ten druhý rok už jsem nechtěla jenom bubnovat na pláži, ale měla jsem možnost cestovat po celém Senegalu se svým místním průvodcem a dnes už i opravdu skvělým přítelem a společníkem Bacarym, tak jsem nakonec došla k názoru, že bych chtěla začít dělat něco užitečného právě na tomhle místě. Ale trochu jinak. Ne se specializovat na jeden typ nějaké pomoci, ale vytvořit tam prostě jakýsi otevřený prostor, open-space, ne nějaký prostor pro sebe, kde budu bydlet, to už dnes můžu u přátel, ale místo, které bude moci sloužit jako základna pro celé spektrum různých zajímavých projektů, které budou pomáhat místním lidem.

Sociální služby jsou nulové. (Podomácku sestrojený invalidní vozík z okolí Ziguinchoru.)

Stanislav: A proto jsi ze svých (vzhledem k práci pro neziskovky jistě nevelkých) úspor zakoupila v Abéné pozemek.

Lucie: Společně s Bacarim, který se pro věc nadchl a bez kterého bych to nedala.

Stanislav: A rozhodla ses na něm vybudovat tuhle sociálně-kulturní základnu – z PET lahví.

Lucie: Zní to hodně bláznivě?

Stanislav: Jenom bez kontextu. 

Lucie: Ty PET lahve tam, to je opravdu něco šíleného. Jak už jsem říkala, v Abéné a okolí je jenom kolem dvou desítek hotelů či hotýlků, a ty, stejně jako nějaká další turistická místa, si petky kolem sebe a na svých plážích většinou uklidí. Ale jinak je turisté odhazují, kde je napadne – a místní také, odpadkových košů je tam minimum a odvoz odpadu také téměř neexistuje. Část petek najde využití v tom, že domorodci je vypláchnou a dělají do nich tradiční místní nápoje, nealkoholické, většinou na bázi zázvoru a jiných bylinek. Ale i přesto, těch petek se tam hromadí statisíce, miliony, pobřeží, které netvoří přímo hotelové pláže, kde to správci uklízí, jsou jimi doslova zavaleny.

Stanislav: A pak jsi narazila na netu na článek o stavbách z PET lahví…

Lucie: O stavbách z PET lahví vím už dlouho… Ale najednou jsem si uvědomila všechny ty souvislosti. Zatímco cihly a beton a podobně, jsou v Senegalu na zdroje, energie i lidskou práci docela drahé, naplnit petky pískem a spojit je maltou jako cihly je nejen levné, ale navíc to může donutit místní uvažovat o PET lahvích ne jako o odpadu, ale jako o stavebním materiálu, a tedy i pomoci vyčistit pláže.

Levnější než cihly – vlastně zadarmo. (zdroj: https://www.stroiteli.bg)

Stanislav: A tak vznikl tvůj projekt Vybudujme Yagana Lucky Zone v Africe, který by mohl v Abéné vytvořit otevřený prostor, sloužící všemožným kulturním a sociálním aktivitám v oblasti, ale i jako příklad místním, jak využít odpadu k levným stavbám a začít tak čistit pláže — což zase znamená i zvýšení turistického ruchu, další práci pro místní a tak dále.

Lucie: Ty stavby z PET lahví se zatím v Senegalu nevyskytují, alespoň jsem o tom nikde nic nenašla, ale na světě už existuje několik míst, kde to funguje s velkým úspěchem, a já věřím, že se nám to povede rozjet i tady.

I z něčeho tak zbytečného, jako je prázdná petka, může vzniknout něco velice užitečného. (zdroj: http://www.theplaidzebra.com/ © Andreas Froese/ECOTEC)

Stanislav: Lucky Zone jako Šťastná zóna i Zóna Lucie, která sní svůj senegalský sen… o čem především?

Lucie: Víš, já bych chtěla pomoci vybudovat tam takové soběstačné místo, kde nebude ani nutné využívat takové ty naše civilizační vymoženosti…

Stanislav: Kromě petek…

Lucie: Kromě petek, které využijeme k něčemu užitečnému. Vodu máme ve studni, časem možná začneme využívat i nějaký solár na nejnutnější dobití mobilů a podobně, možná by bylo dobré trochu vylepšit způsob té kuchyně, protože to věčné shýbání se k tomu ohni není nic moc…

Stanislav: Takže takové propojení jejich tradice s určitým minimem vymožeností euroatlantické civilizace.

Lucie: Podívej. Já se domnívám, že jsme v období, kdy Evropa či vůbec ta vyspělá část světa začíná být prostě přecivilizovaná. Spousta lidí z toho začíná být otrávená, těch věcí už se na ně zkrátka valí moc, zatímco oni tam z těch našich výdobytků kromě smartphonů a petek nemají skoro nic, respektive: většina toho ostatního je pro ně finančně nedostupná. Podle mě je teď čas říci si: „OK. Naše civilizace přišla na nějaké dobré věci, ale zároveň už začíná být pro mnoho lidí až příliš komplikovaná. Zatímco ta vaše jednoduchost je pro mnoho z nás nesmírně příjemná, tak to zkusme alespoň v tomhle místě propojit a vytvořit prostor, kde je možné zkusit opět žít jednoduše a s využitím moderních technologií jen do té míry, která je příjemná a nezatěžuje nás.“ Chci vytvořit takové místo jako prostor, ale i jako výzvu. Výzvu pro kohokoliv, kdo bude třeba číst tenhle rozhovor a bude mít jakýkoliv nápad, který by mohl posloužit místní komunitě, který by byl nějak kulturně zajímavý – tak sem s ním, právě pro něj chceme v rámci tohoto projektu vytvořit podmínky.

Stanislav: Lucie, budu ti držet palce, a určitě podpořím tvůj projekt na startovači, i když domorodý zubní kartáček, který tam nabízíš, si spíš vystavím na památku. Ale není vyloučeno, že za vámi do Senegalu někdy vyrazím na přepadovku, jestli je to skutečně takový ráj na zemi, jak to líčíš.

Lucie: Určitě přijeď. Přijeďte.

Stanislav: Díky za rozhovor.

***

Spoustu dalších fotografií, videí a vyprávění o projektu Vybudujme Yagana Lucky Zone v Africe si můžete přečíst v následujících odkazech:

Podpořit projekt a získat drobné i vskutku velké odměny za svoji podporu můžete na startovači.

Sledovat projekt, jeho rozjezd i výsledky můžete na facebooku.

A promo-video k projektu si můžete prohlédnout a sdílet i na youtube.