Užívej dne, protože nikdy nevíš, co se za chvíli může stát.
Místo bruslení jsme jeli do nemocnice.
Naši milí,
ještě včera to vypadalo, že tento projekt zakopu někam hluboko...odložím na jindy, vzdám...něco se totiž stalo. Byla středa odpoledne, s Jonáškem a Eliškou jsme se chystali vyrazit na led...ještě se klepu...fuj...užít si ještě bruslení, když to našeho rošťáka tak moc baví...a...místo toho jsme jeli s naším chlapečkem do nemocnice se zlomeným nosem. Okolnosti byly náročné a já se z toho postupně sbírám. Největší paradox je ten, že dospěláci stáli skoro u něj a Jonda samozřejmě udělal něco, co měl už nejmíň 1000x zakázáno a vyslechl si nesčetně varování. Celá ta "věc" nakonec byla jak se říká "štěstí v neštěstí".
Když se Jonášek začal druhý den smát a jíst, bylo to tak krásné, že mi to vrátilo alespoň nějaký elán. Momentálně už lumpačí, sice mu obličej hraje všemi barvami, ale je to zase náš neposeda. Jaká úleva...a vděčnost za jeho "zlobení".
To byla tedy lekce...pro všechny. Pro mě rozhodně, protože, až mi bude zase vadit, třeba že musím nosit brýle, umýt dřez plný nádobí, že Jonda pořádně nesní jídlo, či další žalostné rádoby problémy, vzpomenu si na to, co je skutečně důležité...radovat se z maličkostí a užívat si se svými milovanými každý den, který je nám dán. Ten zážitek vnímám jako dar. A proto už se, mimo jiné, moc těším na společnou výpravu. Cestu do Santiaga, kde budeme celý měsíc všichni spolu, užívat si okamžiků naplno a s láskou.
Přeji Vám všem podobné krásné uvědomění bez hororových zážitků a doufám, že tato naše( a hlavně Jonáškova) zkušenost přinese světlo do života i ostatním :-)
Věruška