Strukturovanej života spis - nový román Karla Rady

 

Ukázka z úvodu románu:

2

PLACHETNICE

Bylo mi tehdy necelejch 11 let a jeli jsme v létě celá rodina na dovolenou do prázdninovýho střediska Dolů Vladimíra Iljiče Lenina v Komořanech na Máchově jezeře. Nepamatuju si už, jestli to bylo v červenci nebo v srpnu, ale příjemně se v tom areálu, plným vonícího jehličí, popadanýho z borovic a smrků, dejchalo. Do toho vůně vody z jezera a dřeva z chatek, ve kterých jsme bydleli. Nic víc si nepamatuju. Jen že tam s námi byli Novákovi a Fojtíkovi, který si ale dnes pamatuju už jen matně.

A že jsme se tam toho léta s bráchou naučili hrát kanastu.

Leželi jsme na dece u jezera s holkama, ségrama Hromádkovejma od nás z baráku, a jeli jsme tu karetní hru. Dnes už bych ani nevěděl, jak se kanasta hraje, ale tehdy jsem byl do karet blázen.

A někdy toho dne se náš táta domluvil se svýma kamarádama ze šachty, že si půjčej podnikovou plachetnici a poplujou na výlet po jezeře.

K obědu toho dne byly palačinky s marmeládou, kterým jsme říkali „amolety“. Já si dodal odvahy a došel jsem si pro „nášup“. Chutnalo mi v tom letním oparu jako doma nikdy.

Táta oběd oželel, radši by si dal guláš, byl na slaný. My děti „amolety“ milovaly, akorát brácha nenašel tu odvahu zajít si pro další. Máma seděla ve stínu, jedla chlebíčky s olejovejma rybičkama a přikusovala k nim kyselou okurku.

Dávala tátovi v jeho touze po dobrodružství volnost...

Táta na výlet vyrazil už dopoledne, takže jsme ho od tý doby neviděli. Jen máma občas pohledem ze stínu jukla na jezero.

My na dece na břehu s holkama řešili tehdy čerstvě v letňáku v Doksech uvedenej horror „Čelisti“.

- Ale jak se tam dostat? špekuloval brácha.

Třináctiletá Zita Hromádková jen pokrčila rameny. Její ségra, který ještě nebylo patnáct, završila plnej počet bodů ve hře a vítězně zajuchala: - V září mi bude patnáct a na „Čelisti“ se u nás v Chomutově podívám, v září ještě letňák hrát bude...

- Ale ten film je v kinech do osmnácti let nepřístupnej, zachytračil jsem já a dál jsem dumal nad tím, jak situaci ve hře ještě zvrátit v náš bratrskej propěch.

- S občankou mě tam pustěj, definitivně zakončila debatu patnáctiletá Hromádková Zina a v tý hře nám už nedala šanci.

Holky se jmenovaly Zita a Zina a kanastu „válely“ snad už od kolíbky…

Najednou máma ukázala na jezero:

- Hele, oni se převrhli!

Všichni stočili zrak směrem, kam ukazovala. Na převrácenou plachetnici a na čtveřici chlapíků ve vodě kolem ní.

Jedním z nich byl táta…

- Zafoukal vítr a plachta se stočila tak, že nás všechny čtyry smetla do vody, vyprávěl nám po půl hodině, zabalenej do deky a popíjející horkej čaj. – Voda byla dost studená, řekl ještě pak.

My se v tom horku potili…

-------------------------

Doslov:

Romány, které se pokoušejí zachytit lidský život v jeho celistvosti, obvykle selhávají na dvou frontách: buď se utopí v přehledné, uhlazené kronice, která sice mapuje události, ale míjí jejich skutečný význam, nebo se naopak rozpadnou do fragmentů, které sice působí autenticky, ale nedokážou vytvořit celek. Strukturovanej života spis stojí někde mezi těmito póly — a právě v tom je jeho síla. Je to kniha, která se nesnaží život vysvětlit, ale znovu ho prožít, a to způsobem, který je syrovej, neuhlazenej, místy drsnej, jindy překvapivě něžnej, ale vždycky pravdivej.

Autor tu nevypráví svůj život jako hotový příběh. On ho znovu skládá, jako by se probíral krabicí starých kazet, fotografií, dopisů a vzpomínek, které se mu v hlavě přehrávají s vlastní logikou. Čas tu není lineární. Dětství se prolíná se stárnutím, punková éra s nemocničním pokojem, první poluce s mozkovou příhodou, pionýrská schůzka s koncertem v klubu, kde je víc lidí na pódiu než v publiku. A přesto to všechno drží pohromadě — protože to drží pohromadě hlas.

Ten hlas je možná největší devízou knihy. Je to hlas, který se nebojí říct věci naplno, bez filtru, bez studu, bez literárního přikrášlení. Hlas, který se směje vlastnímu tělu i vlastní minulosti, ale nikdy se jim nevysmívá. Hlas, který dokáže být vulgární i poetický v jedné větě. Hlas, který ví, že paměť není archiv, ale živá bytost, která se vrací, kdy chce, a v jaké podobě chce. A že život není struktura, ale pokus o strukturu, která se vždycky znovu rozpadá.

Paměť jako plachetnice

Jedním z nejpůsobivějších motivů knihy je návrat k dětství — ne jako k idylickému období, ale jako k místu, kde se formovaly první strachy, první touhy, první představy o světě. Scéna s převrženou plachetnicí na Máchově jezeře je v tomhle směru emblematičtější, než se na první pohled zdá. Je to obraz, který se vrací: dospělí, kteří se tváří, že mají věci pod kontrolou, a přitom je smete první poryv větru. Děti, které se dívají z břehu, fascinované i vyděšené zároveň. A voda, která všechno spojuje — tehdy studená, dnes už jen v paměti vlažná, ale pořád přítomná.

Autor se k téhle scéně vrací nepřímo v mnoha dalších kapitolách. Vždycky, když se život převrhne. Když se rozvedou rodiče. Když brácha zmizí v ozdravovně. Když se kapela rozpadne. Když se tělo začne ozývat. Když se svět zhroutí v přímém přenosu 11. září. Když se člověk ocitne na pódiu a bojí se, že spadne. Vždycky je tam ten moment: zafoukal vítr a plachta se stočila.

Hudba jako způsob přežití

Hudba v téhle knize není dekorace. Je to způsob, jak přežít. Jak dát chaosu rytmus. Jak přetavit vztek, touhu, bolest i radost do něčeho, co má tvar. Kapela — ať už Primitiv Band, Haj hou nebo jakákoli její inkarnace — je tu víc než jen parta muzikantů. Je to rodina, která se rozpadá a znovu skládá. Je to útočiště. Je to důkaz, že i když se život mění, některý zvuky zůstávají.

A zároveň je to připomínka stárnutí. Autor si uvědomuje, že už není ten kluk, co držel rytmus vařečkama do kufru. Že už není ten dvacetiletej punkáč, co poprvé „zabodoval“. Že už není ten třicátník, co objížděl republiku stopem. Ale pořád je to člověk, kterej chce stát na pódiu. Ne kvůli slávě, ale kvůli tomu, že tam život dává smysl.

Magda jako barva

Magda je jednou z nejvýraznějších postav knihy. Ne jako romantický ideál, ale jako živá, barevná, komplikovaná bytost, která do autorova života vnesla chaos i řád zároveň. Její přítomnost je vždycky spojená s barvami, s pohybem, s energií. Je to žena, která maluje, masíruje, směje se, křičí, miluje, odchází, vrací se. Je to někdo, kdo dokáže být inspirací i zátěží, ale vždycky je skutečná.

A právě skrze ni se ukazuje jedna z nejdůležitějších rovin knihy: tělesnost. Autor se nebojí psát o těle — o svém, o jejím, o tělech, která míjel, o tělech, která ho formovala. Tělo je tu zdroj radosti i bolesti, vzpomínek i strachu, identity i trapnosti. A zároveň je to něco, co se mění, co stárne, co se vzdaluje ideálům, ale nikdy nepřestává být důležitý.

Stárnutí bez sentimentu

Jedna z největších předností knihy je, že se nebojí stárnutí. Nepřikrášluje ho. Neidealizuje. Neutíká před ním. Autor mluví o svým těle s brutalitou i humorem, o svých nemocech s ironií i strachem, o svých touhách s upřímností, která může být pro někoho až nepohodlná. Ale právě v tom je ta síla: stárnutí tu není tragédie, ale součást rytmu.

A možná právě proto působí závěrečné kapitoly tak silně. Ne proto, že by nabízely odpovědi. Ale proto, že ukazují, že i když se člověk bojí spadnout z pódia, pořád na něm stojí. A pořád zpívá.

Závěrem

Strukturovanej života spis je kniha, která se nesnaží být dokonalá. A právě proto je tak přesvědčivá. Je to román, který se nebojí chaosu, protože ví, že chaos je přirozený stav života. Je to román, který se nebojí těla, protože ví, že tělo je náš jediný skutečný domov. Je to román, který se nebojí paměti, protože ví, že paměť je to jediné, co nám nakonec zůstane.

A především je to román, který se nebojí pravdy. Ne té objektivní, ale té osobní — té, která bolí, která je trapná, která je krásná, která je naše.

Tahle kniha je přesně taková, jaký je život. Neuspořádaná. Nepředvídatelná. Plná chyb. Plná hudby. Plná lidí, kteří přicházejí a odcházejí. Plná okamžiků, které se převrhnou jako plachetnice na jezeře. A přesto — nebo právě proto — stojí za to ji číst.

-----------------------------------------

Ještě jedna ukázka z textu:

25

PROMOCE

Moře nám omejvalo nohy. Sice plný kalu a splašků z organizovanýho turismu, ale nám dvěma – mojí neurotický obrazotvornosti a Magdiný expresivní vytěkanosti – v naší situaci připadalo čistý, skoro až průzračný. Svým uklidňujícím rytmem, hudbou vln a nadhledem živlu očišťovalo nejen naše uťapkaný nohy, ale i zbylý části těla a unavenou mysl.

Přišel rok 2001, spousta našich společnejch vejletů autostopem po celý republice, letní pobyt v autokempu Komorník u Kunžaku, cesta na Moravu k Magdinýmu bráchovi pro malýho Pepína… no a v neposlední řadě proslulý 11. září v New Yorku na Manhattanu. Ten den jsem uzavřel tzv. „kolečkem“ svoje studium na FAMU, nic jsem už u nich neměl, nic jsem jim nedlužil. A jel jsem „stopíkem“ přes Chomutov domů, ale už v rádiu u jednoho týpka, co mi zastavil, jsem slyšel něco jako „že New York hoří“.

A když jsem přijel k mámě do Kadaně (neboť jsme teď bydleli spolu), koukali jsme tam na televizi a celý to divadlo v celý svý „kráse“ jsme viděli. Komentátoři typu Michaela Žantovskýho nebo Onřeje Neffa v „bedně“ horovali pro „odplatu“. Ještě se ani nevědělo, co se pořádně stalo, a oni už byli se vším hotoví. A to těm lidem vydrželo dodnes. Prej aliance NATO rovná se „dobro“ a ti, co s tím nesouhlasí, horujou pro „zlo“.

V říjnu toho roku jsem složil závěrečnou magisterskou zkoušku, odevzdal jsem absolventskej scénář a závěrečnou teoretickou práci o tzv. „Chcípáckým filmu“. Ten termín jsem vymezil a ze široka o něm pojednal, moji „famáčtí“ profesoři Marie Mravcová, Jiří Dufek a Stanislav Ulver byli spokojení. Horší jsem to měl se svým absolventským scénářem k celovečernímu hranýmu filmu, se kterým jeho vedoucí Jan Gogola, za kterým jsem v létě jel až do Uherskýho Hradiště ten příběh konzultovat, měl trochu problém… ale dal mi to ve finále za „dobře“.

No nic, 26. listopadu 2001 jsme měli promoci, na ní se mnou jela Magda a z Chomutova do Prahy brzy ráno vyrazil i můj táta. Do sálu Hudební fakulty AMU na Malostranský náměstí jsme dorazili jako jedni z posledních, ale stihli jsme to. Kamarádka střihačka Andrea Pugnerová to sice taky stihla, ale sekretářka školy už mezitím uzavřela soupisku přítomnejch studentů a Andrejka z promoce odjela bez diplomu, ten jí pak poslali poštou.

Táta nás s Magdou pozval na oběd. Navrhnul jsem, že můžeme jít k nám na kolej do tamní restaurace. Šli jsme, bylo už něco kolem jedenáctý, tak už tam něco k jídlu mít mohli. Měli guláš. Shltnul jsem ho, ale jak jsem byl z tý promoce na nervy, a taky proto, že jsme vstávali tak brzy (bylo pondělí), měl jsem staženej žaludek, a když jsme vyšli z koleje ven – chtěli jsme jít ještě někam na kafe – guláš jsem vyzvrátil.

Nebyla to moc povedená oslava, ale vzpomněl jsem si na svůj maturitní večírek, jak jsem tam tenkrát u Chomutovky blil do trávy, a spojilo se mi to.

- Tati, promiň, řekl jsem mu, a to jsem ještě zdaleka nemohl nic tušit o jeho slinivce, na kterou ve svým „finále“ (za 24 let) dojede.