Šlápoty a výstřiky

     "...Rada se obému vyhýbá, aniž chápu, jak to přesně dělá. Vlastně už vím. Měl či má partnerku (či partnerky) a mámu a - zde možná prvořadě - tátu. A píšete-li o všemožných lidech a taky o otci, neomlouvá to vše, ale jste v toku hrabalovské reality, která je život a nikoli klam. A která je i natáčením filmu a ne jen kecáním o tom, že film jednou natočíte, jako bych to dělal já!"

     Píše v doslovu k Radovu románu jeho autor Ivo Fencl; "vyhýbání" se týká domnělého sklonu autora k exhibicionismu a egománii. Radův nový román ale byl napsán jako dovětek k éře covidismu a jeho pohledu na něj z úhlu rodinných vazeb. Byl či nebyl původní záměr šiřitelů pandemie pokus umenšit světovou populaci? Každopádně autorův otec na následek "proticovidové vakcíny" zemřel; vakcína mu rozjela rychlou metastázu rakoviny slinivky a následně i plic a žaludku. Bylo to až moc rychlé... a autor ani jeho okolí na to nebyli připraveni.

     A o tom pojednává Radův nový román, je to jeho hlavní téma... a vedle něj i několik klíčových etap autorova života kolem dovršení jeho šedesáti let...

 

V září mi bylo 60 let. Ochladilo se a začalo pršet. Servírka v chomutovský Kulisárně byla připravená, že přijde hafo lidí, ale chodili jen samí mlaďasové.

Cejtil jsem, že od tý mojí loňský mozkový příhody jsem dost zestárnul. Že nestačím s dechem, že jsem celkově zpomalenej, ale že jsem rád, že žiju.

Hráli jsme stále ještě v pětici s Olivií, naší transbasistkou, Karlosem na bicí, pokerovaným Chálím na kytaru, Magdou a mou vystrašenou maličkostí. Já békám. Haj hou jede.

Ale oslava mojí šedesátky se mění v prochcaný fiasko. Skoro nikdo z mých přátel nedorazil, a to akci avízuju na sociálních sítích už od jara. V „Kulisárně“ od dveří protahuje, občas sem zavane pleskanec deště.

Je to všechno jen kvůli tý změně počasí, že nikdo nedorazil? ...

 

Den před Velikonoční nedělí jsem vyrazil vlakem do Loun na tzv. „rodinnou konstelaci“. Jel jsem sám, bez Magdy, přestoupil jsem v Mostě směrem na Rakovník; v Lounech jsem vystoupil na zastávce „Louny střed“ a došel zbylejch pět minut přes autobusák, dvě ulice a jedno parkoviště k řadovýmu domku, kde Jaruška Hvězdová tuhle terapii už víc jak deset let pořádá.

My s Magdou jsme do Loun jezdili už léta, dokonce jsme sami konstelace dlouhý roky pořádali, ať už v Třebáni nebo pak v naší čajovně… v poslední době už je ale nepořádáme, akorát si na ně za Jaruškou do Loun občas zajedeme.

Po tátově smrti jsem se na ně po dlouhý době objednal; Jaruška od posledně hodně podražila, tak jsem si u ní teď zaplatil jen tzv. odžitky – účast na konstelacích druhejch lidí, spřízněnejch časem a místem… já věřím, že se i na to moje téma dostane, určitě nějaká smrt nebo rakovina tam dnes ke slovu přijde.

Vstoupil jsem do domu, kde právě probíhala Jaruščina obvyklá úvodní meditace; zul jsem se za zavřenýma dveřma a vešel jsem dovnitř do „jámy lvové“… Místnost to byla vyskládaná různýma druhama křišťálů a jejich různýma velikostma v co nejryzejší podobě a tvaru.

Lidí tam meditovalo asi deset, všichni měli zavřený oči a byli v transu. Přisedl jsem na volný místo napravo od dveří k jedný důvěryhodný mladý dámě a připojil jsem se k jejich meditaci, jen jsem nechal oči otevřený.

Pak Jaruška meditaci ukončila a začali jsme se, jako obvykle, vzájemně představovat. Žena po mým boku, ke který jsem přisedl, protože ve mně vzbuzovala důvěru, se jmenovala Karolína a byla z Prahy. Byla jedna z těch tří, co si chtěli postavit konstelaci; ostatní tam přijeli na odžitky.

Jaruška mě uvítala; dobře jsme se znali, měli jsme k sobě důvěru. Věděl jsem, co mě čeká… navíc jsme si včera telefonovali a na všem se domluvili.

Byl jsem tam kvůli tátovi. Jaruška byla jedním z prvních lidí, kterým jsme o tý jeho smrtelný nemoci řekli a která mě utěšovala.

Teď jsme teda začali konstelovat chlapíka, kterýmu taky našli rakovinu… byl to asi padesátiletej týpek, měl břicho a květovanou košili. Jmenoval se Milan a moje sousedka mu v tý konstelaci pořád přikládala ruce na záda.

Konstelovali jsme ho víc jak dvě hodiny, Karolína byla hodně vnímavá a snažila se do Milana vcejtit. Nakonec jsme to smírně ukončili… jen mně se předtím doslova prošel po zádech (představoval jsem, jak jsem se později dozvěděl, pokoru) jeden zrzavej týpek, jistej Petr, kterej mi byl od začátku protivnej tím, že dělal chytrýho a tvářil se jako mistr světa.

Byl nejen protivnej, ale i zlej a tvrdej, a to nejen ke mně.

Tuhle metodu, že si mi lehl na záda a svou váhou mě tlačil k zemi, už kdysi Jaruška uvedla v praxi… a je možný, že právě kvůli tomu jsme k ní s Magdou na čas přestali jezdit.

A tenhle debil ji oživil… prej aby se mi nezkrátily žíly… můžeš ještě? Ještě nejsi na konci sil… byl jsem, nemohl jsem popadnout dech, Jaruška to ukončila.

Čímž skončila tahle první konstelace. Po ní následovala obědová pauza, byla jedna hodina po poledni.

Vyběhl jsem do restaurace U Žida, byla skoro za rohem, a objednal si tam svíčkovou – sice nic moc, na tátovo pohřbu ji měli v tý hospodě, kterou poradili ségře, o něco lepší – ale pořád lepší něco než nic; po tý prudě od toho zrzavýho týpka mi ta svíčková přišla jako balzám na duši.

Pak jsem se vrátil, pauza ještě neskončila, tak jsem tam chodil od jednoho k druhýmu, a sondoval, kdo je kdo… a ujídal čokoládový vajíčka a bombóny, než přijde další „zrzavej vopruz“.

Už jsem si teď na toho čuráka dával pozor, nechtěl jsem přijet domů zválcovanej, za to mi to tady nestojí… promiň, tati.

Konstelaci si pak dělala druhá z těch mladších žen... a moje sousedka Karolínka se od tý doby začala choulit do sebe a blekotat cosi jako „pomoc, zachraňte moje dítě“… asi se do tý svojí role zase tolik vžila, že z toho pak byla zesláblá.

Konstelace tý holky, Hanka se jmenovala, trvala taky asi dvě hodiny, a ta Hanka najednou, beze slova, uprostřed tý svojí konstelace vyšla na chodbičku a odešla pryč; Jaruška nám pak řekla, že se spolu těsně před tím dohodly, že pro ní přijede manžel a že bude muset jet domů.

Tak jela…

… a my tu konstelaci dokončili bez ní.

Karolínce se později ulevilo. Když pak Jaruška rozklíčovala, kdo byl kdo, dozvěděli jsme se, že právě ona, Karolínka, představovala „potracený děti“, a že já, jako obvykle, byl pokora.

A teď jsme se nachystali na Karolínčinu konstelaci. Karolínka si chtěla vykonstelovat svoje bolesti v podbřišku, který jí teď, po „přechodu“, trápí.

- Netušil jsem, že ti je už tolik, povídám svý sousedce. – Kolik ti přesně je?

- Pětapadesát, odvětila Karolínka.

- Nevypadáš, já na to, - hádal bych ti tak pětačtyřicet, jako je mojí ženě…

Třetí konstelace dnešního dne začala. Nevím, jakou mi v ní Jaruška dala roli, musel jsem odjet o něco dřív, a rozklíčování tohohle rodinnýho systému jsem se nedočkal.

Zato jsem si ale všiml, že zrzavej frajírek Petr v jednu chvíli Karolínku důrazně odstrčil, až upadla... a že jí pak ještě sevřel do háku, až jí z toho bolelo za krkem; chtěl jsem v tu chvíli po něm vystartovat… ale Jaruška si dala prst na rty a zavrtěla hlavou… a Karolínka se otřepala a jelo se dál.

Vypadl jsem před koncem z domu ven, jel mi kolem pátý autobus. Škoda, že jsem se nestihl rozloučit s Karolínkou, stačili jsme si jen vyměnit telefonní čísla…

Někdy v půlce října měla přijet písničkářka a básnířka „Janele z Liků“, kterou jsme potkali na Romanově akci před třema rokama ve Vimperku na zámku; nocleh jsme tehdy měli zajištěnej v hotelu „Zlatá Hvězda“, platilo to město a dostali jsme za to i nějakej cesťák.

Ten jsme ale Janince u nás ve „Sněžným drakovi“ nabídnout nemohli, jen čaj nebo pohoštění zdarma a případnej menší příspěvek na cestu (podle toho, kolik přišlo lidí). Janinka byla taková divá mladá žena, trochu korpulentnější a praštěná; pěstovala doma v Praze ve sklenici krysy, a na jedný propagační fotce pózovala právě s jednou z těch svých krys nahá.

Krátce po jejím autorským večeru u nás v čajovně jsem potřeboval zajet brzy ráno do Berouna na pracák, a tudíž přenocovat v Praze; nabídla mi, že můžu u ní. Nebojím-li se teda krys. Řekl jsem, že nebudou-li po mně lozit, nevadí mi to.

Přijel jsem do Prahy navečer a našel její byt v Holešovicích. Otevřela mi a vřele mě uvítala. Krysy měly ve sklenicích jakýsi prolejzačky, ale jinak po bytě volně neběhaly. Nabídla mi vanu, abych se vykoupal. Vzhledem k tehdejším našim volnějším mravům jsem si vanu dal… a čistej jsem pak přilehl do postele k navoněný Janince. Stáhl jsem si slipy a přijal nabízenej sáček s kondomama. Vyprávěli jsme si a mezi řečí jsem do Janinky zasunul svýho ztopořenýho ptáka, když se mi postavil. Měla velikou vagínu, prej akorát na úd jejího bejvalýho, ale já měl péro drobnější. Podařilo se mi ho do ní zasunout celkem třikrát… ale je fakt, že jsme kecali až do tří-do čtyř do rána. Vyprávěla mi o svým tátovi – byla prej „tátova holčička“. A měla už v sobě, do svých devětadvaceti let, více jak 100 chlapů. Což mě nepřekvapilo – vzhledem k tomu, jak bezprostředně se měla ke mně.

- Ale Magdě raději nic neříkej, řekla mi pak, když jsem se přesunul na postel v rohu pokoje a šli jsme spát.

Ráno jsem brzy odešel na vlak do Berouna, na svůj do nedávna oblíbenej „City Elefant“…