Skleněná duše  Knihy

Skleněná duše je prvním z pochopených snů, které mi popravdě dávají trochu zabrat.

Místo sesypání se z nedostatku spánku a děsivých snů, které mě během noci obklopují, jsem se ale rozhodla, vytěžit z toho maximum.

A naštěstí to vyšlo.

Skleněná duše rozhodně není mou poslední knihou.

 

 

 

K čemu poslouží vybrané peníze?

Kniha je napsaná a právě prochází posledními úpravami.

Od začátku  jsem si přála projít celým procesem sama - od první myšlenky, přes psaní a úpravy, vytvoření obálky, až po samotné vydání.

Nešla jsem cestou vydavatelství, protože jsem chtěla, aby tahle kniha vznikla přesně tak, jak ji cítím já sama.

Vydavatelstvím jsem se tak stala já. Každou stránku, každý detail tvořím s obrovskou péčí a láskou k příběhu, tedy až na poslední úpravy, kde jsem měla sto chutí rozmlátit počítač :).

Dnes držím v rukou rukopis své první knihy a chtěla bych ji dostat do světa v tištěné podobě.

Vybrané peníze pomouhou s tiskem knihy a její cestou ke čtenářům.

Kniha bude vydaná v klasickém formátu velikosti A5 s pevnou vazbou, počet stran cca 240.

 

Co vás čeká mezi stránkami?

Krimi thriller, odehrávající se v anglickém městečku Felixstowe, kde se za klidnou atmosférou přímořského města skrývají temná tajemství, bolest i lidská posedlost.

Skleněná duše není jen příběhem zločinu, ale je i o emocích, vášni, touze, manipulaci a hranicích lidské psychiky.

 

Abych vám přiblížila atmosféru knihy Skleněná duše, přidávám krátkou ukázku z textu :

„Takže?“ vyhrkla na doktora Dohertyová, jen co vešla do místnosti pitevny.

„Obávám se, že tě moc nepotěším.“

„Co tím myslíš?“

„Nešlo o předávkování léky.“

„U postele jsme našli skleničku, která nese známky rozdrcených léků.“

„To je dost možné. V krvi jsem našel velké množství léků, ale takové množství by ji nezabilo. Obzvlášť ne, když jde o takhle mladou a zdravou ženu.“

„Tak co se stalo?“

Doktor Frederick se naklonil k ženě na pitevním stole a otevřel jí ústa.
„Vidíš to tady? Ty krevní výrony a trhlinky a podívej se na oční víčka.“

„Aha, petechie a ty trhlinky má od zubů, takže ji někdo něčím a velkou silou tlačil na obličej, že?“ Dohertyové začalo docházet, že půjde o případ.

„Pojď se podívat ještě sem.“

Zavedl ji k mikroskopu.
„Podívej se.“

„To jsou vlákna?“

„Ano, a víš, kde jsem je našel?“

„V ústech,“ povzdechla si Dohertyová.

Žena před ní byla krásná. Nebylo třeba zkoumat to dlouho, bylo to patrné na první pohled. Dlouhé tmavé vlasy, pravidelné rysy, jemná linie krku. Krása, která ještě před pár hodinami patřila živému člověku.

Teď z ní zbyla jen schránka.
Nehybné tělo pod ostrým světlem. Studená kůže.

Ten rozdíl byl vždycky nejhorší.
Jak málo stačí, aby se člověk změnil ve věc.

Všimla si drobných detailů, jemných prstů, upravených nehtů, nepatrné pihy u klíční kosti.

Zadívala se na zavřená víčka.
Kolik toho ty oči viděly těsně před koncem? Spíše, koho viděly?

Odpověď tu bohužel neležela.
Byla někde venku a na ní je, aby ji našla.

 

 

 

Smrt je někdy jen začátek a za zavřenými dveřmi zůstanou tajemství, která by neměla nikdy vyjít najevo.

Jak křehká lidská duše může být?