Můj narozeninový dárek: O lišce a vlkovi
Celá pohádka O lišce a vlkovi
Protože mám dnes narozeniny, rozhodla jsem se vám k nim nadělit pohádku O lišce a vlkovi - tentokrát celou. A také mám pro vás speciální odměnu - narozeninové knížky z obrázky, které najdete mezi ostatními odměnami.
V tom nejodlehlejším koutě farmy žila liška. Byla překrásná. Její srst byla bělejší než čerstvě padlý sníh a hebčí než právě vylíhlá kuřátka. Nos měla černý jako antracit a vedle jejích blankytných očí vypadala ranní obloha jako vybledlý balicí papír. Byla na svou krásu také náležitě pyšná, vždyť byla nejkrásnější zvíře z celé farmy. Bydlela ve výběhu obehnaném tmavozeleným pletivem, za kterým kvetl bělostný jasmín. Liška si ho však nevšímala, protože celé dny trávila pohledem do nerezové misky, v které se zrcadlila její urozená tvář.
Jednoho dne ji z pravidelného rozjímání vyrušilo podivné zvíře. Zdaleka nebylo tak krásné a půvabné jako ona, šedivý kožich mělo na několika místech vypelichaný, tvář mu protínala stará jizva a jedno ucho mělo dokonce natržené.
„Kdo jsi?“ zeptala se liška s neskrývaným zhnusením.
„Jsem vlk. A ty?“
„Jsem liška, nejkrásnější tvor na farmě a šperk mezi zvířaty,“ odpověděla pyšně liška.
„Zajímavé...“
„Nejsi moc krásný,“ odfrkla liška a významně obtočila svůj nádherný hustý ocas kolem štíhlých nohou.
„Ale jsem svobodný,“ odvětil vlk.
„Svobodný? Co to znamená?“ ptala se liška, která to slovo neznala. Předpokládala však, že se jedná o nějakou nebezpečnou chorobu, a zvažovala, jestli si nemá sednout ještě trochu dál, aby se snad nenakazila.
„To znamená, že můžu jít, kam chci, kdy chci, můžu jíst, co chci, a nikdy mi nikdo neříká, co mám dělat. Jsem svým vlastním pánem.“
„Když jsi svým vlastním pánem, tak kdo tě krmí? A co děláš, když prší?“ ptala se liška, protože nechápala vlkovu hrdost. Zatím se jí zdálo, že svoboda je ze všech chorob tou nejhorší.
„Krmím se sám tím, co ulovím. A když prší, tak si buď najdu úkryt, anebo zmoknu,“ pokrčil vlk rameny.
„Jsi hloupý. Kdybys žil na farmě s námi, měl bys dostatek jídla a střechu nad hlavou. Nemusel by ses o nic starat. I když...“ přejela ho pohledem od špičky vypelichaného ocasu k popraskanému čenichu, „lidé by tě asi nechtěli, když jsi tak šeredný.“
Vlka liščina slova mrzela. I když tušil, že liška neví, o čem mluví, bodlo ho u srdce. Byl už přeci jen starý, o svoji smečku přišel a zatoulal se tak daleko, že ani nevěděl, kde je. Měl ale rád první sníh, který se snášel na zelené louky, ač s sebou přinášel jasnou zprávu, že zimu přežije jen ten nejsilnější. Odfrknul si a zadíval se do liščiných blankytných očí.
„Liško, a ty víš, co lidé dělají se šperky?“
Uhnula očima, protože ji vlkův upřený pohled byl nepříjemný.
„Co je to za hloupou otázku? Lidé přeci šperky obdivují, co jiného by s nimi dělali? Každé ráno sem chodí a říkají, že jsem skvostná,“ odsekla liška a zalezla do boudy, protože s tak hloupým, drzým a ošklivým tvorem nechtěla mít nic společného.
„Když myslíš,“ odtušil vlk a odběhl do lesa. Liška osaměla a byla rozčilená, protože nebyla zvyklá na takové neuctivé jednání. Dokonce i ti hloupí psi obdivovali její nádherný kožich. Když za ní však druhého dne přišli lidé a opět o ní řekli, že je přenádherná, vše bylo zase tak, jak má být. Samolibě se usmála, zvedla čenich do výšky a pomalu, aby vyniklo vlnění jejích boků, odkráčela k misce vody, na jejímž dně na ni čekal nejkrásnější obraz ze všech.
Zima se kvapem blížila. Květiny odkvétaly a usychaly a vítr rozfoukával do všech stran chmýří z pampelišek. Cesty byly pokryté záplavou zlatého listí, které při každém vlkově kroku zašustilo. Zavětřil a spokojeně přivřel oči; zdálo se mu, že letošní zima nebude tak krutá. O několik dní později pak zahlédl v lese známou bělostnou barvu. Mezi kapradinami se choulila bílá otřásající se hromádka, v které vlk okamžitě poznal onu pyšnou lišku z farmy.
„Liško? Co se stalo?“ zašeptal.
„Jdi pryč. Jsem ošklivá... Nechci... Nechci s tebou mluvit,“ vyrazila ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
Vlk k ní usedl a šťouchl do ní čumákem. Odtáhla se a zakryla se huňatým ocasem, aby jí neviděl do tváře.
„Lidi včera ráno přišli,“ pokračovala a plakala, „a řekli, že mám na zádech ošklivou černou skvrnu a že jsem bezcenná. Že budou muset pořídit jinou lišku. A přitom sami mají vlasy jak peří staré slepice. Tak jsem prokousala pletivo a utekla, ale nevím, kde jsem a co mám dělat. V noci tu byla zima a něco tady pořád houkalo. Mám hlad a žízeň a nevím, jestli se dá pít voda z potoka. Rostou u něj nějaké divné bobule. Nelíbí se mi tady.“
Vlk se zadíval na černou skvrnu, o které mluvila. Nebyla o moc větší než klobouk muchomůrky a nechápal, proč je kvůli ní liška bezcenná. Vystrčil špičku jazyka a snažil se přijít na něco, čím by lišku potěšil. I když si myslel, že je liška povrchní a namyšlená, nechtěl ji v lese nechat samotnou a nešťastnou.
„Nejsi ošklivá. Podívej se na to takhle - obloha je černá se zlatými hvězdami. Ale tobě by zlatá hvězda neslušela, protože s bílou neladí, tak jsi dostala svou černou, aby se hodila k tvému kožichu a čenichu. Protože jsi krásná jako noční obloha.“
Liška nakrčila čumák a zamyslela se nad tím. Tak to tedy znamená, že lidé tomu nerozumí. Pravda, jak by také mohli rozumět kráse, když jsou sami šerední. A některá děvčata na farmě nosí své dlouhé černé vlasy smotané do hnusných chomáčů. Pff. Takoví ohavní tvorové přeci nemohou rozhodovat o tom, kdo je krásný a kdo ne.
„Takže... Nejsem ošklivá?“ zeptala se s nově nabytou nadějí v hlase.
„Nejsi. Jenom hloupá,“ odvětil vlk.
S tím liška dokázala žít. Hlavně když nebyla ošklivá.
„Vlku? Co se dělá v lese?“
„V lese můžeš bydlet, lovit, hrát si, odpočívat... Co chceš.“
„Tak já půjdu s tebou a všechno mi ukážeš,“ rozhodla se liška a otřela si uslzené blankytné oči.
Vlk si povzdechl. Byl samotář a od té doby, co přišel o svou smečku, se s nikým moc nebavil, ale i největší samotář občas podlehne hravému půvabu lehkomyslnosti. Pousmál se a odklusal mezi nízké smrčky. Liška ho následovala a máváním svého huňatého ocasu dávala navždy sbohem farmě, tmavozelenému plotu, své milované lesklé misce na vodu a všemu, co nechala za sebou.