Poděkování startérům
Moc děkuji všem startérům a posílám vám obrázek z Oty, mraveniště a ukázku textu, jak to všechno s těmi mravenci začalo. Pošlete ho dál, ať se dostane i k těm, ke komu má, k dětem.
V lese tiše bzučely včely, horko opadlo, slunce problikávalo mezi stromy a rodiče by si byli už už všimli Otova loudavého tempa a skloněné hlavy, nebýt toho, že jeho zrak klopýtl o velké mraveniště u cesty, oči se mu vykulily skoro až ke sklům brýlí a on nečekaně hbitě k mravencům přiskočil a přidřepl. Ti mrňousové mu učarovali. Fascinovalo ho, jak stále něco nosí sem a tam, ohmatávají se tykadly, zalézají do otvorů v mraveništi jako do ohromných vrat a zase z nich vylézají.
„Tati, koukej, kam nese mravenec ten klacík?“ ptá se Oto táty a stále hledí do mraveniště. „A co tenhle, vidíš, jak na sebe mávají?“
„Co dělají tati?“ otočil se Oto na tátu, v očích spoustu malých otazníků, snad tolik jako těch mravenců.
Táta se zájmem přiklekl k Otovi. Pozoroval to, co on, ale jen krčil rameny. „To nevím, Otíku, kdyby tady byl děda, ten by určitě věděl.“
Trochu ho zarazilo, že si nedal pozor a nahlas vyslovil to, co celou dobu viselo ve vzduchu a čemu se chtěli vyhnout. Až mu skoro přeběhl mráz po zádech z pomyšlení, že jako kluka ho podobné věci nezajímaly, a i když dobře věděl, že děda má o přírodě zásobu vědomostí a rád by mu je předal, jemu to připadalo jako nudné poučování.
Ale jak ho mělo tenkrát napadnout, že jednou bude mít syna a zrovna takhle zvídavého? Po chvilce si uvědomil, že mlčí a Oto na něj stále ještě hledí s otázkou v očích.
Podívali se na sebe a jako by si říkali: No, však víme, děda.