Gillyino kouzlo Knihy

Gilly se v noci zničehonic probudila, zdálo se jí, že slyší bolestný nářek Sněhulky, v jejím snu zoufale ržála a snažila se jí něco sdělit. Přestože byla noc, zdálo se jí, že zaslechla vzdálený dusot a pokřikování.
Rychle se probrala a ostražitě naslouchala. Opravdu! Teď zřetelně slyšela, jak někdo běží chodbou. 
Do místnosti udýchaně vtrhl Zinky: „Má paní, rychle se oblečte, musím vás hned přivést.“
Gilly si přes noční košili rychle natáhla džíny a mikinu, boty jen nazula bez ponožek a zamířila ke dveřím.
„Ne, to je nadlouho, podejte mi prosím ruku,“ natáhl k ní Zinky dlaň. Vložila svou dlaň do jeho a v tu chvíli, jak se ho dotkla, ucítila zvláštní chvění kolem žaludku. Vzpomněla si, že jej naposledy cítila, když ji Nikolas odnášel ze světa lidí. Během několika vteřin se náhle ocitla v Corvusově pracovně.
Lehce zavrávorala a rychle se chytila desky stolu, u které se ocitli. Skřítek se uklonil a během chvilky se zase rozplynul jako pára.
U Corvuse stál Nikolas s Raymondem a tvářili se velmi vážně.
„Co se děje,“ vyhrkla Gilly.
„Gilly, večer, jak nás napadl ten vír – mysleli jsme, že jsme hrad dokonale opravili, ale zmýlili jsme se. Objevila se trhlina v základech hradu a té využila ta zlá černá mlha, kterou se nám podařilo z tebe dostat.“
„Jaká zlá mlha? O čem to mluvíte?“
„Vzpomínáš si na tu černou mlhu, která z tebe vyšla, když tě přestaly sužovat zlé vzpomínky na lidský svět? S ní jsi nemohla kouzlit, ten den jsi získala Sněhulku,“ připomněl Ray.
„Ona tu pořád byla? A co udělala?“ vyděsila se Gilly.
„Nedokázali jsme ji zničit, tak jsme ji drželi zamčenou v té komnatě. A včera po tom útoku se jí podařilo malou skulinou utéct. Nějakou dobu potrvá, než najde Maluse a řekne mu, kde jsme. Hrozí nám všem velké nebezpečí, už začala evakuace. Nikolas s Raymondem tě doprovodí do našeho záložního úkrytu. Musíš teď hned odejít,“ naléhal Corvus.
Nikolas s Raymondem k ní natáhli ruku, aby se s ní mohli přenést do bezpečí.
Gilly však ucouvla. „Je to moje vina, že? Přinesla jsem v sobě ze světa lidí zlo,“ zašeptala nešťastně.
„Není to tvá chyba, Gilly. Na to však nemáme čas, musíme pryč, pojď prosím,“ požádal ji Nikolas a znovu k ní napřáhl dlaň.
Gilly však znovu couvla.
„A co Jessika? A ostatní děti? Budou v pořádku? A co Sněhulka? Nemohu ji tu nechat, nikomu kromě mě nevěří, nenechá se přenést,“ uvědomila si.
„Odpusťte, ale musím se o ni postarat,“ zaprosila zoufale, otočila se a utíkala do stájí.
„Gilly, ne,“ vykřikli za ní Nikolas s Rayem.
Pohlédli na Corvuse. „Postarám se, aby se všichni v pořádku přenesli, vy se postarejte o ni.. Já…“, prosebně na ně pohlédl.

Víc říkat nemusel, Raymond s Nikolasem se vyřítili za Gilly na chodbu. Byla už ale v nedohlednu, strach o Sněhulku jí dodával na rychlosti.
Gilly vyběhla z hradu, v dálce viděla trpaslíky a skřítky, jak se přenáší pryč. Každý s sebou bral zvíře či malého skřítě, jindy veselé tváře jim ztěžkly strachem. Všude svítily louče, hvězdy zářily jasněji, než kdy Gilly viděla. Bylo světlo pomalu jako za dne. Nevěděla, zda je někdo očaroval nebo zda se jim samy hvězdy snažily dopomoci k úprku. 
Když přiběhla do stájí, viděla, že měla pravdu. Skřítci podkoní již měli všechny koně pryč kromě Sněhulky. Dva se jí pokoušeli položit ruku na hřbet, aby ji mohli přenést s sebou, ale Sněhulka stále uhýbala a nešťastně ržála.
„To je v pořádku, jsem tady,“ volala na ni Gilly.
„Jen běžte, postarám se o ni,“ pohlédla na skřítky. Ti se honem rozběhli ze stájí pomoct ostatním s přesouváním.
„Jsem tu, všechno je v pořádku,“ šeptala Gilly Sněhulce, objímajíc ji kolem krku.
Náhle se ozval hrozivý zvuk, tma potemněla a přikryla hvězdy, noc byla konečně nocí. Od západu se hnal vítězoslavný řev. Postava ženoucí se rychlostí větru se stávala jasnější a jasnější.
Gilly si uvědomila, že je to postava z jejího snu. Cítila žhnoucí rudé oči a při vzpomínce na krutý úsměv se jí sevřelo hrdlo.
„Sněhulko, musíme pryč, to je určitě on,“ vyděsila se.
„Musíme za Nikolasem a Rayem, ti vědí, kam jít, poběž,“ rozběhla se ze stájí přes nádvoří zpět do hradu. Sněhulka běžela po jejím boku.
Nestihnu to, uvědomila si při pohledu na blížící se postavu Maluse, už je skoro na nádvoří, zpanikařila.
Najednou zahlédla skupinu dětí, které právě vyběhly z hradu obklopené dospělými. Malus je zahlédl také a rychle se k nim hnal, Gilly asi přehlédl a myslel si, že je schovaná mezi ostatními dětmi.
Když už byl skoro u nich, mrštil po skupince bleskem.
Děti zaječely a rozprchly se na všechny strany. Některé dostihly jejich rodiče a ruku v ruce se s nimi přesouvaly.
Už zbývala jen Jessika, která se se svými rodiči hnala na pomoc Gilly a Rebeka, která se svými rodiči honila malou sestřičku, kterou vyděsil blesk a která se utekla schovat zpět do hradu.
Peter zůstával stále ležet, zasáhl ho Malusův blesk, jeho matka ho držela za ruku a naříkala u mrtvého těla.
Gilly doběhla k hradu ve chvíli, kdy se z něj vynořila Rebeka v náručí se svou malou sestrou. Malus zlostně zahučel znechucen tím, že mu děti unikají a mrštil dalšími blesky po Rebece. Gilly v tu chvíli věděla, že Rebeku musí zasáhnout. Bezmyšlenkovitě se obrátila čelem k Malusovi a napřáhla proti němu ruce.
Z dlaní jí vyšlehl obrovský plamen, který Maluse donutil rychle uskočit do bezpečné vzdálenosti.
Rebeka se vděčně zadívala na Gilly, věděla, že jim v tu chvíli zachránila život a začala se s rodiči a sestřičkou přenášet do bezpečí.
Malus vztekle zařval a zaměřil se na Gilly.
„To jsi určitě ty, ano, poznávám ty rudé vlasy. Málem jsem tě již zabil, jistě si mě pamatuješ z lidského světa. To já byl ten mrak a ty jsi malá Teneris. Vzdej se mi, vzdej se vlády nad královstvím a nechám tě žít,“ promluvil na Gilly. Gilly pocítila, jak jí při zvuku jeho hlasu přejel mráz po zádech, všechny chloupky na těle se jí naježily. Jeho hlas byl strašlivý, zalézal pod kůži, zněl jako skřípaní nehtů o školní tabuli.
„Nikdy se ti nevzdám, nikdy nezískáš království a svobodu jeho lidí,“ vykřikla a ustupovala se Sněhulkou za zády, snažíc se ji chránit.
V tu chvíli se z hradu vyřítil Nikolas s Rayem a utíkali rovnou ke Gilly.
Když je rodiče Jessiky uviděly, odtáhly Jessiku k Peterově matce a i s Peterovým tělem se rychle přenesly do bezpečí.
Malus vrhal po Gilly blesky, rychle ustupovala a zoufale přemýšlela, co teď. Bála se o Sněhulku, bála se o Nikolase, bála se i o Raye, ti všichni teď byli kvůli ní v nebezpečí.
„Gilly, rychle, musíme pryč,“ doběhli k ní. Hned ale byli přinuceni pomalu ustupovat k hradu před Malusovými blesky.
Nikolas pohyby své paže odrážel blesky, Ray držel připravený meč na jejich obranu.
Náhle Nikolas vykřikl, Malus zákeřně poslal jeden blesk za svými zády, na který již Nikolas nestihl zareagovat. Blesk mu spálil rukáv košile a popálil kůži pod ním.
Gilly ho rychle popadla za ruku a musela si zakrýt pusu, aby zdusila výkřik. Ruka byla velmi zle popálená, tam, kde blesk dopadl, bylo jen spálené zkrvavené maso a bělala se odkrytá kost.
Raymond rychle vyběhl před ně a odrážel další blesky svým mečem prozatím úspěšně na Maluse.
„Bídní červi, jak se jen opovažujete mi vzdorovat,“ zahučel vztekle Malus.
„Musíme… se… rychle… přenést,“ pronášel Raymond přerušovaně při zápasení s Malusem.
„Jsme asi poslední,“ uvědomila si Gilly, všude vládlo ticho přerušované jen jejich dýcháním, Nikolasovým sténáním a zvoněním blesků o Raymondův meč.
„Nikolasi,“ vykřikla náhle pod vahou svého učitele, který ztratil vědomí a zhroutil se na její křehkou postavičku. Neudržela ho, podlomily se jí nohy a pomalu se s ním sesunula k zemi.
„Raymonde,“ vykřikla nešťastně.
Tím, že Nikolas omdlel, velmi zkomplikoval situaci. Raymond je musel chránit před útokem Maluse a nebyl nikdo, kdo by je svým dotykem všechny bezpečně přenesl.
Gilly se snažila Nikolase zvednout a přehodit přes hřbet Sněhulky, ta trpělivě stála jako by věděla, že jsou ve smrtelném nebezpečí. Bohužel Nikolasova váha byla na její křehkou postavičku příliš.
Malus se vítězoslavně smál, když viděl její úsilí a znásobil své útoky na Raye. Náhle otevřel ústa a začal z nich vypouštět černý dým, který se jako had plazil ke skupince nešťastníků. Dým se okolo nich začal otáčet, až se připlazil k jejich hrdlům, která začal ovíjet.
Gilly cítila, jak se začíná dusit. Nemohla pořádně dýchat, plíce měla v jednom ohni, neměla sílu se ani postavit. Když se pokusila rukama odstranit dým, nic nenahmatala, nepřítel pomalu vítězil. Začínala se jí motat hlava, v dálce slyšela Rayův bezmocný řev.
Náhle se ozvalo zadunění, to Corvus se k nim přenesl zpět.
„Vy blázni, utečte,“ procedil mezi zuby, převzal Raymondovu úlohu a odrážel dubovou holí útoky Maluse. Ten jen vztekle syčel, že se objevil další protivník.
Raymond měl v tu ránu volné ruce, rychle přiskočil k Nikolasovi a Gilly, z rukou mu vyšlehlo světlo, které zahnalo černý dým. Černý dým vztekle syčel a mizel zpět v Malusových ústech.
Ray rychle přehodil Nikolasovo tělo přes Sněhulku, za něj posadil Gilly a držel ruce na Sněhulce připraven k přenosu.
„Corvusi, pojď, jsme připraveni,“ naléhal.
„Běžte, zachraň Teneris, to je naše poslání,“ vykřikl na ně Corvus, ani se neohlédl.
Ray ještě chvilku váhal, bál se o Corvuse. Zahleděl se na Gilly, která se vyděšeně snažila probrat Nikolase z bezvědomí, a to rozhodlo.
Začal se přenášet, s každým kouskem rozplynulé vidiny Malus vztekleji řval a snažil se je zasáhnout. Metal bezhlavě blesky a snažil se obejít Corvuse, který je zatím úspěšně bránil. Malus tedy začal vrhat blesky skrz Corvuse, který by tím byl přinucen uskakovat do stran. Aby však žádný blesk neohrozil rozplývající se postavy, musel stát a bránit se jen svou dubovou holí.
Než skupinka úplně zmizela, zahlédl Ray Corvusovo zasažené tělo, jak padá k zemi.