Dva týdny do konce
Tak projekt se chýlí ke svému konci, bohužel je již jasné, že kniha nebude. Přesto moc moc děkuji všem, kteří přispěli a vychutnejte si další kousek knihy..
Druhý den vzal Raymond Gilly za hrad na kopec.
Všude kolem nich foukal vítr, pohrával si s Gillyinými vlasy. Gilly byla velmi nadšená, že tráví dopoledne venku, dokud jí Raymond nevyložil, proč tam vlastně jsou.
„Dnes jsme tu kvůli dalšímu živlu, určitě uhodneš kvůli jakému.“ Gilly se zamyslela. V té chvíli jí vítr foukl vlasy do obličeje.
Rychle si je odhrnula: „No jasně, vzduch.“
„Přesně tak,“ zatvářil se spokojeně.
„Zkus teď vnímat jeho dech, každý závan větru, vnímej jeho vlastnosti, vnímej, jak pobíhá po kopcích. A pak ho zkus zmírnit či zmohutnět, zkus ho poslat nějakým směrem.“
Na chvíli se odmlčel a chvíli se pátravě díval na Gilly.
„No, snad se tu nic nemůže stát, musím teď odejít, čeká mě porada. Soustřeď se a určitě to zvládneš tak jako oheň.“
Doufal, že se vrátí dřív, než Gilly skutečně vzduch ovládne, po ohňovém testu se trochu obával následků. Dostal od Corvuse pěkně vynadáno za to, že se zpozdil na osudnou výuku.
No, tady snad nic nehrozí, povzdechl si a spěchal na radu.
Gilly se mezitím na kopci snažila vnímat vítr. Cítila, jak voní vzdálenými loukami a jak ji celou objímá, když přivane k ní. Chvíli běhala jako splašená a snažila se jej předhonit. Vesele se smála, když jí cuchal vlasy, tváře jí zrůžověly, vítr se jí moc líbil.
Po nějaké době jej instinktivně zkusila odehnat. V té chvíli změnil směr a neplánovaně se hnal na druhou stranu.
Když to Gilly viděla, zkusila ho zase poslat na druhou stranu pohybem paží. A opět ji vítr poslechl. Hnal se směrem k ní, zmatený neustálou změnou směru. Prudce proti němu nastavila dlaně a on se před nimi zastavil.
Pak ho točila ukazováčkem na místě stále dokola, dokud nenabral na rychlosti a mohutnosti. Stal se z něj obrovský vír, Gilly ho pak bezmyšlenkovitě poslala z kopce dolů.
Pozdě si však uvědomila, že mu stojí v cestě hrad. Zkusila ho rychle přivolat zpět, ale již neposlouchal. Dál se točil a cestou sbíral další a další síly, až se jeho trychtýř skoro dotýkal nebe. Utíkala za ním a volala o pomoc.
V té chvíli se zrovna rada sešla, řešili s Raymondem a Nikolasem další znalosti, které mají Gilly naučit. V jedné chvíli Nikolas náhle pocítil jakýsi vnitřní neklid a bezmyšlenkovitě pohlédl z okna.
Tam zahlédl obrovský hurikán, který se řítil přímo na hrad a Gilly, která se jej neúspěšně snažila zastavit.
Rychle přiskočil k oknu, otevřel jej a mávnutím ruky proměnil hurikán v hromadu mokrých kapiček. Ohodilo to celý hrad, Gilly to promočilo oblečení až na poslední nitku, ale hrad byl zachráněn.
Všichni zkoprněle přistoupili k oknu a hleděli na mokrou a uplakanou Gilly.
„Já za to vážně nemohu,“ hlesla jen.