Básník prérie
Někteří z Vás se mne ptáte, proč právě básník prérie.
To je taková zvláštní životní metafora, kterou bych asi těžko slovy vysvětlil. Je to ale zcela výmluvné. A souvisí to také s mým psaním poezie. Kdysi před lety jsem napsal báseň s názvem Jsi to ty. Když jsem si ji nyní po více jak dvaceti letech opět přečetl, byl jsem jí sám tak unešen a dojat, že jsem si ji musel číst a opakovat stále znovu a znovu. Takže jeden příklad za všechny. Posuďte sami.
JSI TO TY
Každý den tě potkávám
Jsi stále stejná
už tolik roků
Naivní i roztoužená
něžná
a přece v mnohém jiná
Každý den tě potkávám
a nikdy nevím
zda tě ztrácím
nebo hladím
zda tě uvidím zase zítra
nebo zůstanu sám
uprostřed závěje cizího jitra
Jsi to ty
Jsi úsměv sluníčka
upřímná
jak slzy na víčkách
svíce, která nikdy nedohoří
vůně herbáře
barva vzdálených moří
vzácná
jako záře červánků
ozvěna či výkřik
jak slovo ze spánku
Jsi jako bárka vratká
jako chvíle
co se ztratí
a je tak krátká
Každý den tě potkávám
a stále se mi stýská
Vydržet, vydržet!
– když vím, jak jsi mi blízká
Jen nemít strach
Nebát se
potopit
snem přetížené čluny
vyšplhat až k vrcholu
po paprsku Luny
cokoli překonat
a třeba stokrát zažít krach
jen vydržet
vydržet tebe milovat ...
Každý den tě potkávám
a k smrti rád
hledím do tvých očí
Jsi to ty
Jak sobě pomoci
– čas zpátky se neotočí
Tak znovu
po sté
zkouším zastavit se v běhu
znovu se usmát
získat nazpět tvoji něhu
zmámený krásou tvého rána
poztrácet ideály
– jak často se to stává
A znovu
znovu zažít
ta setkání plná svodu
znavený
však netřeba pátrat po důvodu
I kdyby chvíle prchlivá
jednou
přece nás rozdělila
– díky, lásko
jen za to, žes tu vůbec byla