EXPERIMENT: Nová naděje

Ukázka z knihy

Od operace uplynuly čtyři dny. Theodor přežil. Ležel napojený na přístroje a nevnímal nic. Netušil, že u něj celou tu dobu sedí máma a drží ho za ruku. Nevěděl o sobě, nereagoval na zvuky, nereagoval na světlo. Jeho životní funkce by bez techniky nadobro pohasly. A naděje, že se probere, byla mizivá. Mohl tu ležet týdny, ale také měsíce nebo roky. Jeho matka však věřila v zázrak.

Ještě než se před deseti lety rozvedla se svým mužem, často se přeli, zda povolit eutanázii, či ne. On argumentoval tím, že když mají právo zvířata odcházet důstojně z tohoto světa, tak proč ne lidé. Těžko říci, jestli by trval na svém názoru i nyní. Margharet Coleová měla jasno, ani dříve a už vůbec ne teď, s eutanázií nesouhlasila. Nikomu nepřála utrpení, ale smrt je natolik hraniční záležitost, že není dobré si s ní zahrávat. Dostat se na tenký led. Nejdříve se povolí asistované úmrtí v beznadějných situacích, později asistovaná sebevražda a co dál? Řízená smrt příliš starých lidí, zabíjení postižených, selekce nekvalitních dětí? Jednou se ustoupí v dobrém úmyslu, ale nikdo nezaručí, že to tím skončí. Co je dnes nepřijatelné, může se stát příště samozřejmostí. Mrazivou samozřejmostí.

Celé ty dny u Theodora nespala. Nesvedla to. Jen se tiše modlila, aby její syn procitl. Vzpomínala na jeho dětství, když to bylo roční batole. Četla mu pohádku o zlaté rybce a třech přáních. Ještě dodnes si pamatuje, jak si na prstech ta přání odpočítával a šišlavě říkal „tči.“

Uběhla ještě spousta hodin. Její pobledlá tvář postupně splývala s bílým pozadím. Ubývaly jí síly. Málem omdlévala vyčerpáním.

„Paní Coleová, běžte domů,“ vyzval ji doktor Marley, „potřebujete se vyspat. Kdyby něco, tak vám dáme vědět.“

Nakonec se nechala přesvědčit. Opravdu byla značně unavená.

***

 

John Smith cenu z fyzikální soutěže ani nevybalil. Tuba s diplomem a pamětní medailí stále ležela na skříni. John měl vědu rád, jeho práce byla na velmi slušné úrovni, ale na Theodora zdaleka neměl. Ve skutečnosti Theodora obdivoval. Jeho nápady, znalosti, to nemohl nikdy překonat.

Když se z internetu dozvěděl, že Theodor leží v nemocnici v kómatu, nemohl z toho spát. Vyčítal si to, i když za nic nemohl. Přece s tím musí jít něco udělat, říkal si.

V sobotu se rozhodl definitivně. I když se jeho čin mohl zdát dětinský, nemohl jinak. Vylezl na skříň pro diplom a chtěl s ním odejít z domu. Jemu nepatří. Musí ho předat Theodorovi.

„Kam jdeš?!“ zastavil ho v hale otec.

„Nezlob se na mě, tati, ale za Theodorem.“

„Zbláznil ses? Víš, jak budu ve městě vypadat?! Většina lidí nerozumí tomu, co ten šílený Theodor zplodil za práci. Všichni myslí, žes vyhrál zaslouženě, a tak je to správné. Doma budeš!“

„Ne, tati.“

„Cože?“

„Povídám, že ne!“

Silná otcova ruka pleskla o Johnovu tvář. Ten stál bez hnutí jako pevná skála. Vzdor v něm sílil. Otcova pádná domluva ho nezastavila.

Do špitálu dorazil asi za hodinu. Když ohlásil, že chce jen předat Theodorovi dárek, pustili ho. Vysvětlili mu, že ho sice Theodor nebude vnímat, ale vítali každou pomoc, i když jen symbolickou. Ale kdo ví, zda takové nepatří k těm nejsilnějším.

Prošel téměř skrz celou nemocnici až k pokoji 307. Tam Theodora po operaci umístili. Když John vstoupil, úžasem mu spadla brada.

Theodor tam nebyl. Zmizel!

O autorovi