Dvě tváře měsíce  Knihy

„Odvrácená strana života, o které se v edičních plánech mlčí.“

 

​Dvě tváře měsíce jsou příběhem balancujícím na hraně mezi světlem a stínem, který odkrývá dvojakost našich životů. Sleduje hrdinu v okamžiku, kdy se jeho vnější, zdánlivě uspořádaný svět střetává s odvrácenou stranou jeho vlastní minulosti a osudu.

 

​„Svět kolem mě je roztříštěný na miliony digitálních pixelů a já v něm nepasuju do žádného rámečku. Nehodím se do edičních plánů, nehodím se k ostraze kanceláří. Hodím se jen k tomu, abych odvyprávěl, co jsem viděl.“

 

​Mým, ale to je špatné slovo má být: Naším primárním cílem je vydat špičkovou multimediální e-knihu s uměleckým překladem do znakového jazyka a vytvořit i namluvené povídky. Pokud se nám ale podaří vybrat cílovou částku 70 000 Kč, otevře se cesta i k limitované tištěné edici.

 

Chci, aby se příběh, o kterém se v edičních plánech mlčí, mohl nakonec objevit i v knihovnách těch, kteří mi pomohli ho prosadit.

 

A to jste vy... naši donoři!

 

Údaje o knize:

Dvě tváře měsíce

1. vydání

1 kniha v edici Radek Hromuško Reflection

webové stránky www.radekhromusko.cz - se vytváří

208 normostran

 

Tým, který projekt vytváří:

Autor: Radek Hromuško

Autor typografické úpravy: Daniela Siska

Grafika: Rasťa Chorvat

Korektura: Veronika Podhajská

 

UKÁZKA TEXTU:

"PROLOG: Ostraha vlastního stínu

​Sedím v čekárně firmy Shield & Safe. Na zdi visí certifikát o požární ochraně a v rohu hučí automat na kafe, co chutná jako vyjetý olej z tanku. Naproti mně sedí kluk, kterému ještě teče mléko po bradě, a hraje na mobilu hru o stavění impérií. Já svá impéria už postavil a zase zboural.

​Je mi osmapadesát. V kapse mám průkaz invalidního důchodce a v hlavě archiv, za který by v ČT kdysi platili zlatem. Ale tady jsem jen „uchazeč o pozici strážný – noční směny“.

Nedávno mi v jednom nakladatelství řekli, že se „nehodím do jejich edičního plánu“. Prý jsem příliš mimo formát. Nechtěli můj archiv, nechtěli mou pravdu. Chtěli produkt.

​„Pane... eh... Hromuško?“ vyštěkne personalistka, která vypadá, že ji život nebaví víc než mě.

„Ano,“ odpovím tiše. „Radek Hromuško.“

Sjede mě pohledem od levných bot až po vrásky kolem očí. „Máte zkušenost s ostrahou majetku?“

​Málem jsem se rozesmál. Měl jsem chuť jí říct, že jsem jako šéf majetku spravoval celé Karlovy Vary. Že jsem jako Autor dokumentarista hlídal pravdu tam, kde jiní odvraceli zrak.

​Měl jsem chuť jí říct, že moje první lekce z ostrahy začala v dubnu 1989 v trhací jámě. Armáda mě sice nechtěla odvést, ale osud mě tam postavil k bednám s dynamitem. Nad jámou stál tehdy mladý elitní výsadkář, nějaký Petr Pavel, a řval na mě: „Kurva, upravte se! I v trhací jámě jste voják Lidové armády!“

O pár měsíců později mi kontrarozvědka u mapy SSSR vysvětlovala, že jestli se neupravím i v hlavě, skončím v poušti Karakum. Jenže pak přišel Havel, já ze systému vyklouzl a místo písku v Turkmenistánu jsem skončil v blátě u Bíliny.

​„Mám zkušenost s tichem a tmou. To pro ostrahu stačí, ne?“ řeknu místo toho.

​Nepřijali mě. Prý jsem „překvalifikovaný“ nebo „nedokvalifikatelný“.

Bůh ví.

To je v atomizovaném světě roku 2026 moderní výraz pro to, že se mě bojí. Bojí se člověka, který vidí skrz ty jejich korporátní masky. Bojí se někoho, kdo už nemá co ztratit, a proto je nebezpečně svobodný.

​Vyšel jsem ven do ostrého březnového slunce. Svět kolem mě je roztříštěný na miliony digitálních pixelů a já v něm nepasuju do žádného rámečku. Nehodím se do edičních plánů, nehodím se k ostraze kanceláří. Hodím se jen k tomu, abych odvyprávěl, co jsem viděl.

​Vytáhnu telefon a podívám se na video s kódem 1105.mp4. Hrdina tam v té bílé masce vypadá přesně jako já v té čekárně.

Člověk bez tváře, kterého systém vyhodil jako chybu v kódu.

​Kdysi jsem psal o nelítostných zločinech druhých. Dneska jsem k sobě nejnelítostnější já sám. Protože jediný majetek, který mi zbyl a který stojí za to hlídat, jsou tyhle texty.

Moje vzpomínky.

Moje pravda.

Ta, co přežila trhací jámy, hrozby pouští i nezájem nakladatelů.

​Vítejte u „Dvou tváří měsíc“.

U příběhu o vině, která byla jen přeludem, o lásce k éterické Kláře, která byla zrcadlem, a o světě, kde i ten největší intelektuál nakonec skončí u jednoho stolu s pábitelem, co chce dvě pětky na moravského vrabce.

​Jsem Radek Hromuško a tohle je moje poslední, nejdůležitější ostraha."