Anarchoagorismus Knihy

Proč přispět?

Podílejte se na zrození první české knihy o anarchoagorismu! Za svůj příspěvek můžete získat její výtisky za lepší cenu; také v ní být zvěčněni mezi těmi, kdo jí pomohli vdechnout život, nemluvě o dalších zajímavých odměnách. To však není jediný důvod, proč přispět; prosím, pokračujte ve čtení…

Před lety jsem napsal úspěšnou knihu o svobodné společnosti; a ač mě to tehdy nenapadlo, šlo vlastně o začátek úžasné cesty. Díky štědré podpoře stovek příznivců mohu poznávání svobody věnovat v podstatě všechen svůj čas, což s láskou a vděčností činím; píši, přednáším, natáčím a diskutuji o všem, co objevuji. Ty stovky textů, přednášek, videí a dalšího obsahu však představují jen špičku ledovce – v pozadí toho všeho se mi po celé ty roky propojují hlubší souvislosti. Loni jsem pocítil silnou potřebu sepsat je do uceleného díla, a tak se po mnoha měsících vytrvalé práce zrodila kniha Anarchoagorismus; za její vznik vděčím i spoustě lidí, kteří ji se mnou konzultovali, diskutovali, připomínkovali a opravovali.

Cílem knihy je ukázat lidem – a to komukoliv (zdaleka nejen anarchistům) – principy, jejichž pochopením a aplikací do každodenního života mohou učinit svobodnějšími nejen sebe, ale jít příkladem i svému okolí, potažmo celé společnosti. Smyslem však není přesvědčovat nebo měnit druhé, nastavovat jakékoliv normy, či dokonce někomu něco nařizovat; vycházím naopak z víry, že každá změna, která za něco stojí, začíná uvnitř člověka samotného. Účel nesvětí prostředky; chceme-li něčeho dosáhnout, ze všeho nejdřív potřebujeme v souladu s tím žít. Jenže jak? Právě o tom pojednává kniha Anarchoagorismus.

222 222 korun stojí vydání knihy v pevné vazbě v minimálním nákladu (včetně korektury, sazby, ilustrací, designu), peníze navíc poslouží ke zvýšení nákladu a k mediální propagaci; tu bude – stejně jako minule – zajišťovat profesionální agentura. Čím víc se podaří vybrat, tím spíš tento projekt zaujme média; alespoň tak hovoří zkušenosti z předchozí kampaně. Knihu jsem však nepsal pro zisk; a tak ani v případě hodně vysoké vybrané částky nehodlám případné přebytky využít k osobnímu obohacení, nýbrž je chci beze zbytku použít k šíření myšlenek svobody.

Výše příspěvku závisí jen na Vás; žádná částka není moc malá ani příliš velká. Budu rád za každých pár drobných (a samozřejmě ještě raději za vyšší částky – dle Vaší ochoty a finanční situace); každou takovou podporou mi totiž dáváte najevo, že Vám má práce dává smysl a že jsem ve své tvorbě na správném místě. Znovu Vás tedy prosím, pomozte mi nejen realizovat další sen a vydat další knihu; Vaše příspěvky budu vnímat i jako potvrzení toho, že mé bádání na poli svobody má význam. Děkuji Vám.

 

O knize

První kapitoly knihy věnuji analýze příčin toho, proč naše společnost není tak svobodná, jak by snad mohla být. Tyto poznatky následně aplikuji na současné instituce či některé celospolečenské problémy; vysvětluji také, proč se snahy o dosahování svobody někdy obracejí v pravý opak zamýšleného cíle, a to především v důsledku nepochopení jevů popsaných v úvodních kapitolách. V poslední části knihy odpovídám na otázku, kterou slýchám už roky: „Dobrá; i kdybychom připustili, že bezstátní společnost může fungovat, jak se k ní přiblížit?“ Kniha Anarchoagorismus pojednává o praktické cestě ke svobodě v našich každodenních životech za pomoci prostředků dostupných každému z nás.

Jak žít v současné společnosti co nejsvobodněji? Co konkrétně mohu teď a tady udělat pro svobodu? Musím být závislý na státu? Lze se před státním aparátem „zneviditelnit“? Je možné i jinak omezit moc oficiálních institucí nad mým životem? Existují místa, kde efektivně přestávají platit státní zákony? A jak taková místa vytvářet? Kniha přináší vyčerpávající odpovědi na tyto (a mnohé další) otázky.

Někoho možná zklamu, když připustím, že se (většinou) nejedná o instantní a snadná řešení (byť i taková v knize najdete); píši spíše o změně uvažování, či dokonce přístupu k životu. Snad Vás ale potěším, když řeknu, že popisuji něco, co už mnoho let reálně žiji ve svém každodenním životě; a mohu potvrdit, že to skutečně funguje – mé zkušenosti sice nelze přímo přenést do Vašich životů, ale podařilo se mi zformulovat principy, díky jejichž následování může žít svobodněji naprosto kdokoliv.

Přitom nemusíte být anarchisty, abyste mohli efektivně využívat poznatky v knize zachycené; záleží jen na Vás, jak daleko chcete po své cestě ke svobodě zajít. Mým cílem není nikoho přesvědčovat; chci se jen podělit o zkušenosti ze života, jehož značnou část jsem zasvětil právě svobodě – a to jak v teoretické, tak i v praktické rovině.

 

O autorovi

Mým celoživotním tématem je svoboda; odmalička ji zkoumám a bezmála dvacet let představuje základní pilíř mé tvorby. Jsem autorem první české knihy o anarchokapitalismu a více než tisíce libertariánských textů na webu i v tištěných médiích; rád bych se stal i autorem první české knihy o anarchoagorismu. O svobodě, (sebeřízeném) vzdělávání, spontánním řádu, neagresi a (ne)poslušnosti nejen píši, ale také přednáším, natáčím videa a vedu otevřený dialog ve veřejném prostoru; především však v souladu se svými hodnotami žiji svůj každodenní život – do toho patří mimo jiné i dobrovolnické působení v sebeřízené škole Ježek bez klece, kde jsem se naučil mnohé z toho, co se snažím v knize předat.

Pocházím z Plzně, kde jsem chodil do matematické třídy Mikulášského gymnázia, následně vystudoval informatiku na MFF UK (s přesahem do matematiky, ekonomie a pedagogiky). Asi deset let byl mým hlavním zdrojem příjmů vývoj software – v tomto oboru jsem podnikal, pracoval na sebe, nechal se zaměstnávat, ale také učil (programování a matematiku) děti na soukromém gymnáziu i dospělé na večerních kurzech. Před osmi lety mě začala živit tvorba ve Svobodném přístavu; programuji však stále rád, sem tam napíši nějaký kód i dnes. Krom své práce miluji také seberozvoj a naplňují mě smysluplné mezilidské vztahy.

 

Úryvky z knihy

• Málokdy někoho slyšíme říkat, že není svobodný, protože neumí čarovat (nebo třeba alespoň tvořit krásnou hudbu). Častěji můžeme zaslechnout, jak si někdo stěžuje, že jeho svobodu limituje nedostatek (typicky finančních) prostředků. Proč? Protože máme tendenci se neustále porovnávat s ostatními: Spousta lidí se cítí nesvobodně, když si nemohou dovolit ani levnou dovolenou v tuzemsku, zatímco jejich sousedi cestují po celém světě; téměř nikdo přitom nepovažuje za újmu na svobodě fakt, že nedisponuje kosmickou lodí schopnou mezihvězdných letů, jelikož takovou (zatím) žádný člověk nevlastní. Kdyby však všichni měli lodě schopné mezigalaktického cestování, rázem může být i to mezihvězdné vnímáno jako nedostatečné. Připadá-li někomu předchozí věta těžko uvěřitelná, může zkusit porovnat dostupnost a kvalitu vlastnického bydlení pro mladé rodiny dnes a před stovkou (či několika stovkami) let; přesto je právě dnešní (ač lepší) stav celospolečensky shledáván zcela neúnosným.

 

• Když se o útlaku různých skupin učíme ve školách, výuka se typicky zabývá buď minulostí, nebo nějakým extrémem či hrozbou na okraji společnosti; prakticky nikdy neadresuje soudobou systémovou perzekuci. S normalizací jakékoliv formy represe totiž vůči ní vzniká i určitá celospolečenská slepota; paradoxně pak věnujeme více pozornosti problémům menším či minulým (protože jsou lépe vidět, jelikož v dané společnosti nežijeme) než těm velkým a současným (jež nám zůstávají skryty, neboť si k nim nejsme schopni vytvořit odstup). Podobným jevem jsme se zabývali v kapitole o indoktrinaci – když si lidé na něco zvyknou, přijmou to jako nedílnou součást své reality, a přestanou se nad tím pozastavovat.

Jako příklad nám může posloužit deklarace nezávislosti Spojených států, v níž stojí: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a hledání osobního štěstí.“ Když Thomas Jefferson tuto větu psal, jeho oblíbenou kávu mu k tomu dost možná přinesl jeden ze stovek otroků, které „vlastnil“; a jemu to nejspíš vůbec nepřipadalo divné! Ačkoliv se jednalo o velice inteligentního muže, jenž snad myslel svá slova upřímně – nic mu ostatně nebránilo tu větu formulovat jinak a otroky z ní vyjmout – prostě o otrocích jako o lidech ani neuvažoval, takže neměl důvod volit jiná slova; i on byl nejspíš (navzdory multioborovému vzdělání a encyklopedickým znalostem) postižen slepotou své doby a společnosti.

 

• Je důležité si uvědomit, že státní moc vychází vždy z akcí konkrétních lidí; proto lze sdružováním jednotlivců, kteří neuznávají stát či jiného vládce, vytvářet ostrůvky svobody i v jinak relativně nesvobodné společnosti. Sám se účastním dění v několika agorách – v některých jen občas, ve dvou prakticky žiji a považuji je za svou rodinu – každá z nich je úplně jiná (liší se předmětem zájmu, počtem členů, způsobem komunikace a dalšími parametry), do všech však dopadají nařízení vnějších autorit (třeba státu) jen „zvenčí“, neboť jejich členové je v rámci společenství bezúčelně neprosazují; ne že bychom se jimi nikdy neřídili (někdy společně vyhodnotíme rizika jako příliš vysoká), ale vnímáme je jako překážky fungování, nikoliv jako něco, co bychom měli „správně“ dodržovat. Z toho plyne i značná svoboda jednání uvnitř agory; moc vnějších autorit je do obrovské míry odstíněna tím, že její členové řeší své spory a problémy interně (v krajním případě i odchodem), nikoliv odvoláváním se na tyto autority (či dokonce jejich zatahováním do vnitřních záležitostí).

 

• Za opravdu důležité však považuji nezaměňovat neposlušnost za samoúčelný vzdor či slepou rebelii; ta nám sice může pomoci v nějaké fázi životní cesty od poslušnosti k neposlušnosti, ale v konečném důsledku se opět jedná jen o „převlečenou“ poslušnost. Začneme-li dělat automaticky opak všeho, co nám někdo nařídí, bude dotyčný i tak řídit náš život, jen opačným směrem, než zamýšlí; chceme-li však žít sami za sebe a pro sebe, vzdor vůči někomu či něčemu není řešením. Znám lidi, kteří říkají, že nevěří vládě (což o to, já také ne), ale v praxi to znamená, že mají tendenci věřit opaku všeho, co vláda řekne; jenže takový přístup při hledání pravdy moc nepomáhá. Když začínal covid a já o něm prakticky nic nevěděl, vzal jsem si roušku – dobrovolně, ještě před vládním nařízením – nijak mě neobtěžovalo ji nosit, tak jsem při tom zůstal; a schytal za to ostrou kritiku od některých kolegů anarchistů, že jsem ovce slepě následující pokyny politiků. Jenže sundat roušku jen proto, že to začalo být povinné, by nebyla neposlušnost, nýbrž slepý vzdor či podlehnutí tlaku kolektivu; nosil jsem ji, dokud mi to nepřestalo dávat smysl, což bylo sice o něco dřív, než stát dovolil, ale dávno poté, co byla absence roušky znakem rebelie, kterou ode mě někteří očekávali.