Minule jsem vám v kapitole HLEDÁM SAMA SEBE SAMA ukázala, co všechno předcházelo tomu, než se můj život ve Finsku definitivně otočil vzhůru nohama. Tentokrát přeskočíme o kus dál. Policie už mě chytila a po dnech v izolaci přišel přesun na místo, o kterém jsem do té doby měla představu hlavně z filmů. Realita byla úplně jiná.

ŽENSKÁ VĚZNICE

Možná jste někteří viděli televizní pořad Holky pod zámkem. Koukala jsem na to tenkrát s Ernestem a v hlavě mi občas problesklo: Co kdyby mě jednou chytli? Jaké by to asi bylo ve věznici s holkama jako v tomhle pořadu?

Jenže na věznice z českých televizních dokumentů můžete rovnou zapomenout. Byla jsem ve Finsku a vezli mě do nejmodernější smart prison v celé Evropě. Připoutejte se, tohle bude teprve jízda.

Ve Finsku byla jediná čistě ženská uzavřená věznice právě v Hämeenlinně. Zbytek ženských oddělení fungoval jako součást běžných mužských kriminálů. Pak existovaly ještě dvě takzvané otevřené věznice (jedna kousek od Hämeenlinny a druhá v Kestilä na severu). Otevřená věznice znamenala, že jste měly tlačítkový telefon, chodily si nakupovat do supermarketu, přes den pracovaly venku a do vězení se chodily v podstatě jen vyspat. Nás ale vezli do Hämeenlinnan vankila. Do ostrého kriminálu.

Město Hämeenlinna leží asi hodinu od Helsinek. Když jsem dřív jezdila vybírat peníze od holek po trase Helsinki–Tampere, pokaždé jsem se na něj dívala z vlaku. Zaujal mě tamní majestátní hrad u jezera. Vždycky jsem měla ráda historii, dějepis byl na základce můj nejoblíbenější předmět a tenhle hrad mě doslova fascinoval. Nebyla snad jediná cesta, kdy bych se v tom úseku nepodívala z okna a nezatoužila město navštívit. Náhoda? Nemyslím si. Něco mě tam táhlo tak silně, až se mi to přání splnilo tím nejbizarnějším způsobem. Ne nadarmo se říká: Dávej si bacha na to, co si přeješ, protože nikdy nevíš, jakou formou se ti to splní.

Samotná věznice vůbec nevypadala jako kriminál. Žádné ostnaté dráty, žádné mříže. Celý areál byl zbrusu nový, moderní a čistý. Konečně ten pověstný finský luxus, který jsem marně čekala na Pasile. Cestou do Hämeenlinny jsme to vzali ještě přes Vantaa, věznice, kde na vazbě seděl Ernesto. Čekali jsme tam na další vězně do eskorty. Trochu jiný typ eskortu, než na jaký jsme byly s Mishel zvyklé. Převáželi nás totiž společně, ale seděly jsme v autě každá v oddělené buňce za neprůhlednou plastovou deskou, takže jsem o ní vůbec nevěděla. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsme vystupovaly a ji vedli na check-in jako první. 

Po check-inu mě posadili do tranzitní cely. Na recepci věznice sice sloužily dozorkyně, ale v celém komplexu bylo obecně víc dozorců než žen. Vyzvedl mě jeden z nich a odvedl mě na oddělení A1, do cely A1/2.

Když jsem vešla dovnitř, žádná cela tam nebyla. Byl to regulérní hotelový pokoj. Ještě to tam vonělo novotou. Začala jsem fascinovaně zkoumat vybavení: zrcadlo, skříňka s otevřenými policemi, stůl, židle, dva koberce na podlaze, kávovar na překapávanou kávu, na stěně televize, DVD přehrávač, sluchátka a NOTEBOOK! Moje první reakce byla: To ho tady zapomněli? K tomu telefon s rádiem, gauč, závěsy, postel, nad ní polička a vlastní koupelna se sprchou, záchodem a umyvadlem. Tohle celé jsem měla jen pro sebe.

Vyvedlo mě z míry jen zjištění, že mi nedají žádné moje osobní věci. V tomhle to bylo jiné než na policejní Pasile. Poslední dny v cele předběžného zadržení jsem si schválně ani nemyla vlasy, protože jsem počítala s tím, že se dám do kupy tady. Jenže Hämeenlinna už byla oficiální věznice se všemi přísnými pravidly, a nesměly jsme u sebe mít vůbec žádnou vlastní kosmetiku ani oblečení. Dostala jsem propisku, ale žádné papíry, a tak jsem ze zoufalství začala hustě popisovat všechny vytištěné formuláře a řády, které ležely na stole.

Stěnu u postele jsem měla vymalovanou namodro. Čistá ponorka. Připadala jsem si spíš jako na vysokoškolských kolejích před státnicemi, kde nemám nic než notebook, abych dopsala diplomku. Za chvíli mi donesli jídlo v krabičkách. Chléb, šunku, margarín a mléko. Vysvětlili mi, že na tomhle oddělení musím zůstat v povinné covidové karanténě. Až po negativních testech mě měli přesunout na klasické vazební oddělení. Zatím jsem musela zůstat zavřená tady. 

Velkou záchranou byla televize. Po víc než týdnu v izolaci na Pasile to byl neuvěřitelný luxus. Byla sice finská, ale běžela tam spousta amerických a britských seriálů i filmů v originálním znění s titulky, takže jsem si aspoň mohla trénovat angličtinu. Byla to první chvíle za celou dobu ve Finsku, kdy jsem sledovala tamní televizní vysílání, a bedna se na nějakou dobu stala mým jediným společníkem.

Jinak platila stejná pravidla. S nikým jsem se nesměla stýkat, nikam volat ani opustit tenhle luxusní pokojíček. Byla jsem v něm zavřená třiadvacet hodin denně. Na jednu hodinu jsem mohla na zahradu, sama, jen s dozorcem. Úklid jsem si dělala sama. V Česku se tomu říká koluzní vazba, tedy totální izolace od vnějšího světa i od ostatních vězňů, aby člověk nemohl mařit vyšetřování nebo ovlivňovat svědky. Byla jsem v nejpřísnějším režimu. 

Na A1 se nedělo skoro nic, jen mě pořád dokola vozili na výslechy. Z okna jsem viděla jen na příjezdovou bránu, kam neustále jezdila poštovní dodávka a vykládala černé termoboxy s jídlem z centrální jídelny, která vařila pro věznice po celé zemi. Kdykoliv dorazila, věděla jsem, že je čas na oběd. Mně nosili jídlo rovnou na pokoj. Nesměla jsem ven a nikdo mě nesměl spatřit.

Po skončení karantény a jednom z dalších výslechů mě konečně přestěhovali o patro výš na oddělení A2. Byla to sice klasická vazba, kde pro mě dál platil zákaz vycházení i telefonování, ale z nového pokoje byl o dost lepší výhled.

A tohle byl pořád jen začátek života za zdmi Hämeenlinny. V RED MAMA vyprávím, jak to co následovalo, tak i všechno, co mě do finského vězení dostalo. Pokud chcete znát celý příběh, podpořte vydání knihy tady na Startovači a vyberte si svoji odměnu. Pomůžete i tak, že budete kampaň sdílet na Facebooku a dalších sítích, posílat známým whatsappem nebo mailem. Čím víc lidí se o kampani dozví, tím větší šance, že se nám to spolu podaří dotáhnout až do úspěšného konce. Máme na to ještě 3 týdny.