Železné vyznání – tajemství Pirkštejna Knihy

Po obléhání Suchdola a po všem tom chaosu jsme potřebovali pauzu jak prase drbání. Od mečů, sudlic, bitevní vřavy a rozkazů. 

Taky od těch zvědavejch pohledů Žižkovo bandy a ostatních. Kuběnka pomrkával, když mě a Ptáčka viděl, jak sedíme vedle sebe. To nebylo příjemný. Zvlášť ne po tom, co se mezi náma stalo…

 

…Přišel jsem za Ptáčkem. Seděl na posteli ve svym pokoji, vypadal zamyšleně. Dřevěnej rám trochu zavrzal, když jsem se posadil vedle něj.

„Jdu se s tebou rozloučit.“ 

„Už?“ Vyhrknul a v očích měl hrůzu.

„Jo. V noci musíme vyrazit.“

„Víš… hodně jsem přemejšlel o nás dvou. A o tom, cos mi řek na Malešově.“

„A?“ podivil jsem se. 

Ptáček moc nemyslel, takže tohle muselo bejt něco velkýho.

„Jednou jsem slyšel francouzskýho minstrela vyprávět příběh o dvou rytířích. Potkali se na bojišti, kde stáli proti sobě. Jeden jako velitel, druhej jako černej rytíř. “

„Pamatuješ si jména těch rytířů?“

„Lancelot a… Galehaut. O Lancelotovi jsi slyšel, ne?“

„Moc francouzskejch minstrelů jsem nepotkal. Snad kromě Brabanta.“

„Dobře. Tak já ti to řeknu celý.“

„Ten velitel, Galehaut, viděl černýho rytíře bojovat tak udatně, že se radši s celym vojskem vzdal, i když měli navrch. Po bitvě se potkali. Hodně se sblížili a od tý doby se bili už jenom bok po boku. “

Poslouchal jsem ten příběh a díval se do ohně v krbu. Snažil jsem se najít smysl, proč mi to Ptáček vypráví, ale zatím mi unikal.

„Když byli na tažení, spávali v jednom stanu. Dokonce spolu sváděli dvorský paní.“

„To zní, že s nima máme dost společnýho.“ Začínalo mi svítat.

„Jo. A právě proto o tom mluvim. Prožili toho hodně, až nakonec Lancelota zajali. Všichni si mysleli, že umřel. Když se to Galehaut dozvěděl, tak ho to hrozně zasáhlo. Život pro něj ztratil cenu. Až nakonec… umřel taky. Steskem a žalem. “

Chvíli mžoural do země. Pak se na mě podíval ustrašenýma očima s takovým zvláštním leskem.

„Jindro, jestli se ti něco stane, tak… tak…“ 

Zvednul ruce do vzduchu.

„Proč sakra nemůžu jednou zachránit já tebe?!“

Nechal ruce spadnout a plácnul se do kolen v gestu bezmoci.

Seděl vedle mě, dlaně pořád opřený o kolena a vypadal, že už se začal smiřovat s tím, že se nevrátim, a to jsem ještě ani neodešel. Trochu jsem ho podezříval, že mi nevěří. Ale když jsem ho tam viděl – jak hromádku neštěstí, došlo mi, že má o mně vážně strach.

„Vrátim se.“ Vzal jsem ho za ruku. „To ti slibuju. Všechno bude dobrý.“ 

Pousmál se. 

Vstal jsem a ve snaze ujistit nás oba jsem ještě dodal:

„Přivedu posily.“

V tu chvíli se Ptáček taky postavil, přitáhnul si mě za paži a políbil mě.

Odtáhnul jsem se a v šoku se k němu otočil zády. 

„Já se… omlouvám se, já… promiň.“ Zazmatkoval.

Vzal do ruky polena, a začal je házet do krbu.

„Já… já jenom…“ 

Udělal jsem dva kroky ke dveřím a zastavil se. 

Moh jsem jednoduše odejít a nechat ho tam takhle – s pocitem viny a studu, kterej by v něm zůstal do konce života, kdybych tam venku vážně umřel. 

Nebo jsem moh… 

Nádech, výdech.

Zamknul jsem dveře. A došel si pro Ptáčka tak rychle, že se nestačil rozkoukat. 

Polibek jsem mu důrazně a s touhou vrátil. Mráz mi běhal po zádech sem a tam. 

Chtěl jsem ho. A on chtěl mě.

Dali jsme si na čas. Žádnej spěch, žádnej tlak. Jenom polibky, doteky. Když jsme se spojili, nešlo o tělo. Šlo o to, že svět za těma stěnama moh klidně shořet. Mohli jsme prohrát bitvu, mohli jsme všichni umřít. Bylo to jedno.

V tý posteli, jsme byli jenom my dva. A konečně to všechno začalo dávat smysl…

  

 Kdykoliv jsem se po tý noci na Ptáčka podíval, projel mi mráz po zádech – vzrušením. Nutilo mě to zatnout slabiny. Ty jeho krásný modrý oči! 

Kdyby mi někdo před pár tejdnama řek, že se zamiluju do Jana Ptáčka z Pirkštejna, vysmál bych se mu do tváře. Naše první setkání nebylo zrovna příjemný. Nejdřív mě nazval nezodpovědnym zmetkem a pak mě provokoval na střelnici, kde mě Bernard zaučoval v lukostřelbě. 

„Nevím, proč s ním ztrácíš čas, pane Bernarde. Stejně z něj nic nebude a kdyby se něco semlelo, uteče jako každej zbabělej sedlák. Koneckonců už to jednou předved.“ 

„Cos to kurva řek?!“ Utrhnul jsem se na Ptáčka bez rozmyslu.

„No tak se uklidni, mladej. Uvědom si, s kým mluvíš!“ Rozčílil se na mě Bernard.

„S tlučhubou, kterej se uměl dobře narodit.“

„No tak to už jsi vážně přehnal. Za to pudeš na pranýř.“

„Jen klid, pane Bernarde… Kovářskej se asi cejtí, tak ať se předvede. Myslíš, že mě můžeš porazit, co?“

„Kdykoliv.“ Procedil jsem mezi zubama.

V lukostřelbě jsem mu to nandal a dostal jeho luk, o kterej se se mnou vsadil. Ten pitomec chtěl ještě odvetu mečem. Sesekal jsem ho jak malýho kluka. Chudák vážně neměl svůj den. 

No, a tak jsem poznal Ptáčka, namyšlenýho šlechtickýho kluka, kterej se rád na všechny neurozený vytahoval. 

Jenže čim víc jsem s timhle troubou trávil čas – většinou tak, že jsem ho tahal z nějakýho průseru, protože nedržel hubu, nebo ho zachraňoval před šibenicí, tím víc jsem ho vlastně měl rád. Pod tou vší nadutostí a arogancí byl Jan Ptáček dobrosrdečnej ňouma s hlavou plnou snů. A to mě na něm přitahovalo úplně nejvíc. 

Proto mě docela rozhodilo, když jsem vyslechnul zpovzdálí rozhovor mezi Hanušem a Ptáčkem. Polil mě studenej pot. Možná proto, že jsem tohle slyšet neměl, a přesto jsem se plížil kolem, protože zvědavost nade mnou zas jednou vyhrála. Nejspíš mě ale dostal fakt, že se Ptáček bude ženit.

 Spojenectví je tak křehká věc. Tak moc, že je zkrátka někdy potřeba ho pojistit dohodnutou svatbou. Fakt si bude brát nějakou nánu?! A co bude sakra s náma? Co já? 

No a když už jsem moh konečně oficiálně přijít k jejich rozhovoru, Hanuš řek, že nás tu nechá nějakej čas bez dozoru, ať si užijeme zaslouženej klid, než se budou chystat politický povinnosti.

Kutná Hora se k tomu přímo nabízela. Město dost velký na to, aby si nás nevšímalo. Dost špinavý na to, aby nám připadalo jako domov. Museli jsme využít toho, že nám Hanuš tu volnost a peníze dal. Ostatně bylo to Ptáčkovo poslední „tažení“ před tím, než ho navždycky uvězní v manželství s Jitkou z Kunštátu. Snad bude ta ženská aspoň pěkná.

Usadili jsme se v Hospodě Na Oprátce. Zvláštní název pro hostinec s ubytováním, vlastně to dodávalo pocit, že se tady rána nedožiješ. Zařízený to ale měli pěkně, od přízemí po střechu celej barák čistej. Víno a pivo dobrý, jídlo obstojný. 

A náš pokoj? Za málo peněz hodně muziky. Žádný seno za stodolou, žádný tvrdý ležení někde na zemi. I když na to jsem byl taky zvyklej. Ptáček by hodně prskal, kdyby měl ten svůj šlechtickej zadek položit na seník. Ta představa mě rozesmála.

Podlaha trochu vrzala. Vpravo od dveří byl krb, kterej tu velkou místnost měkce osvětloval a praskání dřeva v ohni působilo útulně. Vedle krbu stála jedna ze dvou dřevěnejch polic a vedle tý police – pohodlná široká postel s nebesama. To byla ta lepší. Tu si samozřejmě zabral Ptáček pro sebe. Proti dveřím ve výklencích dvě malý okna s výhledem na rychtu a rynek, kde už od rána báby vyřvávaly jedna přes druhou a hnaly nás koupit si čerstvý koláče, nebo nejlepší zeleninu. Pod oknama trčel psací stůl a židle. Na levý straně pokoje byla druhá police a vedle ní prostější postel. Tak ta zbyla na mě. Strop byl dřevěnej s trámama, na který kdyby jeden pověsil zdechlinu koně, stejně by ji udržely. Byl to tak zvláštně útulnej prostor jenom pro nás dva. 

Tak začal náš městskej život v Kutný hoře…

A že to byla jízda! 

Snídali jsme kaši s medem, nebo míchaný vejce. Sem tam přihodil hostinskej i kus pořádnýho uzenýho masíčka. K tomu pohár piva. Ptáček si pokaždý stěžoval, že pivo není tak dobrý jako v Ratajích a že chce radši víno. Jenže víno s nim mrská víc než pradlena se spodkama v potoce. Takže to jsem mu po ránu odmítal podávat. Brblal, ale nakonec to vždycky nějak přežil.

Odpoledne jsme se flákali a pozorovali život v ulicích. Někdy jsme házeli kamínky z oken našeho pokoje na prodejce. 

„Čum, trefím támhletu, co prodává látky,“ zubil se Ptáček s kamínkem v ruce, připravenej jako malej kluk před lumpárnou.

„Nedáš to,“ odfrknul jsem, pohodlně usazenej na střeše.

„Tak sleduj.“ 

Nápřáhnul se a švihnul rukou před sebe.

Prásk. Kámen cinknul o cíl. Teda spíš o její dřevěnej stánek, ale to mu samozřejmě nevadilo. Za něj bylo splněno.

„Hej! Vy nahoře! Máte to v hlavě úplně vylágrovaný?!“ zařvala ženská, držící v ruce kus červený látky jako válečnej prapor.

„Ty si trhni, babizno!“ zahučel Ptáček, hodil další kamínek a schoval se.

„Jste normální?! Zavolám na vás rychtáře!“ zaječel další trhovec, tentokrát pekař. Čapku měl nakřivo a mouku až za ušima.

„Ať si zavolá, koho chce,“ zamumlal jsem. „Ale radši bych zmizel, než—“

Dveře se rozletěly.

„Do háje,“ procedil Ptáček.

Ve dveřích stál rychtář. Čelo měl rudý, oči připravený vraždit, ruce v bok jak nasranej pantáta.

„Vy dva! Okamžitě dolů! A modlete se, že vás nezavřu za výtržnost a rušení pořádku!“

„Ale…“ zkusil Ptáček.

„Ani slovo! Jestli jeden z vás ještě cekne, budete do konce tejdne zametat uličky a pucovat latríny!“

Slezli jsme. Potichu. Čuměli jsme do země. 

Jen co rychtář odtáhnul, smáli jsme se jako idioti. 

 

Večery jsme často proseděli v hospodě, popíjeli víno a někdy hráli kostky. Ptáček se s každou výhrou tvářil, jako by vyhrál bitvu o Uhry, a když prohrál, vinil mě, kostky, podlahu, měsíc ve špatný fázi a jednou i psa, co proběh kolem. Ale smál se přitom. A já taky.

Jednou nás nenapadlo nic lepšího než se vsadit.

Byl to obyčejnej večer, kdy se pije víc, než je rozumný, a mluví se hlasitějc, než je vhodný. Ptáček seděl rozvalenej jak korunovanej král, já naproti, s pohárem v ruce a jazykem povolenym víc, než jsem míval povolenej opasek po náloži vepřovýho.

A pak kolem prošla. Majda. Dívčina s výstřihem tak hlubokým, že kdybys tam spad, najdou tě až na jaře. Boky jak vrata od stodoly, úsměv jak břitva a oči, co říkaly: zkus to, troubo, a uvidíš.

Ptáček si přihnul a zahlásil:

„Kdo ji sbalí jako první, neplatí večer.“

Já souhlasil. Samozřejmě že souhlasil.

První jsem šel já. Vzal jsem to poctivě — od podlahy.

„Holka modrooká, nesedávej vedle kluka,“ začal jsem.

Zvedla obočí.

„Kluk má v gatích velký zvíře…“ sklopil jsem zrak na svůj rozkrok a pak jsem na ní hodil bradou, že jako já mám to velký zvíře a dokončil jsem svůj výstup:

„Než se nadáš, máš ho v díře.“

Mělo to bejt vtipná a jemně poetický. No nebylo. Otočila se ke mně a bez varování mi vrazila takovou, že mě málem vystřelila z bot. Chytil jsem si tvář a se staženym ocasem jsem sednul zpátky ke stolu.

Na řadě byl Ptáček. Když viděl obtisk pracky na mý tváři, polknul na prázdno a pak se posilnil vínem.

Zvednul se, přihladil kabátec, postavil se naproti ní jak rytíř na dvoře a spustil:

„Má milá, vaše poprsí by rozptýlilo i ten…no…prostě…“

Než to stačil dokončit, dodal si šlechtickou vážnost a přešel do latiny.

“Pulchritudo tua... ehm... magna est,“ což nejspíš mělo znamenat, že je hezká, ale znělo to jako zaříkávání posedlýho berana.

Majda se na něj chvíli dívala. A pak mu taky vrazila. O něco míň než mně, asi měl lepší přednes, nebo dostal body za to, že nebyl sprostej. Došoural se ke stolu, zasednul, opřel si lokty a díval se na mě. Tak jsem tam chvilku seděli, jak dva poražený kohouti.

A pak se to stalo.

Ze stínu se zvedla hora masa, jménem Holobrádek. Majdin otec. Držitel rekordu v počtu vyhranejchch pěstních zápasů a nejmenovanej kat kutnohorskejch svůdníků.

Když se na nás podíval, svět trochu potemněl. Neřek ani slovo. Nemusel.

My dva ztuhli. Ptáček otevřel měšec, zaplatil za oba, hostinskej odfrknul. A my – zdrhali.  Ne jako hrdinové. Jako idioti! Vítězi večera ve zbabělosti. 

„To bylo...“ prones Ptáček.

„To bylo... naposled, co jsem se s tebou vsadil.“ Řek jsem já.

A pak jsme se smáli. Protože co jinýho ti zbejvá, když tě z hospody vyprovodí obrovskej vazoun jenom pohledem.

Cesta domů byla náročná, vybavuju si ji jen trhaně. Schody do patra – do našeho pokoje – si ale pamatuju moc dobře. Dělali jsme takovej kravál, že nás museli slyšet až do Prahy. Každej schod byl past – podkluzovaly nám, nohy, ramenem jsem narážel do zdi. Ptáček u toho stíhal lemtat víno z ukradenýho poháru a něčemu jsme se řehtali jak dva puberťáci. Kdybych měl hádat, řek bych, že šlo o něčí prsa – ty měl Páček v oblibě.

Šenkýřka vylítla ze dveří jako čert a sprdla nás jak malý kluky, že rušíme ostatní – slušné – hosty. Přísahala, že jestli ještě jednou uděláme takovej bordel, vykopne nás ven i s postelí.

Nějak jsme se dokymáceli do pokoje. Jak jsme se svlíkli, to si nepamatuju. Mám už jen záblesk, jak jsem ležel v posteli a motal se se mnou celej svět. Dva další nádechy a byl jsem tuhej. 

Vzbudil mě zvuk, co by probudil i mrtvýho. Přidušenej výkřik. Vyskočil jsem dřív, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. 

Ptáček se plácal na posteli jak ryba na suchu, rukama drásal prostěradlo a volal moje jméno. 

Trochu jsem ho odsunul, lehnul si k němu tváří v tvář a chytil ho. Pevně, aby se nemoh zmítat dál. 

Klepal se. A i když byl hubenej jak klacek, cejtil jsem, jak mu v těle proudí strach, co napíná každej jeho sval.

„Klid, Ptáčku...“ zašeptal jsem mu do vlasů. „Už je to dobrý.“

Držel jsem ho, dokud nepovolil křečí sevřený tělo. Dech se mu trochu zpomalil. 

Netušil jsem, jestli mě vnímá. Ale bylo mi to jedno. Nepustil bych ho, ani kdyby mě chtěl nakopat.

Zabořil obličej do mojí hrudi. Všechno v něm bylo pořád napjatý jak struna, ale pomalu povoloval. Jako by vnímal, že je v bezpečí, že už mu nic nehrozí.

Tak jsem tam prostě ležel, držel ho a čučel do tmy, dokud jsem neusnul.

Do lázní, tam jsme chodili vážně často. Ptáček chodil rád. Já spíš ze setrvačnosti, abych nesmrděl jak tejden nemytý necky. On miloval horkou vodu, a ještě víc miloval společnost. Lazebnice kolem něj poletovaly jako můry kolem lucerny a on se smál, vtipkoval, nechával si masírovat ramena, mazat záda vonnejma srajdama a já… já to celý sledoval.

Koukal jsem na to, jak se k němu nakláněj, jak mu šeptaj něco do ucha, jak sahaj pod vodu níž, než bylo potřeba. A on se na ně usmíval tak, jak se nesmál nikdy.

Neřek jsem nic. Ani jednou. Jen jsem tam seděl, napůl pod vodou, s pohledem zabořenym do stropu a s hořkostí na patře. Připadal jsem si jako přebytečná věc v jeho dni. Jako stín v koutě, co se mu omylem připlet do cesty.

A i když se mě občas pod vodou dotkl — kolenem, loktem, nebo jen letmým pohledem — nebylo to dost. Ne v porovnání s tím, co rozdával těm lehkejm... totiž lazebnicím.

Ale vydržel jsem to. Protože já jsem ten Jindra. A protože audentes fortuna iuvat… no ne?

 

Ten večer jsme to přepískli. Začalo to nevinně – pár pohárů vína v krčmě, smích, kostky, Ptáček zase vyhrál, což se nestávalo často, takže to náležitě oslavil. Já prohrál s grácií, aspoň navenek, a když přišla ta pátá nebo šestá číše, bylo už jedno, kdo platí. Stejně jsme byli oba opilí dost na to, aby nám to připadalo jako nejlepší večer od výpravy s poselstvím na Trosky.

Ptáček zpíval. Nahlas a falešně. Uprostřed ulice. Nějakou starou vodrhovačku, co se nehodila k jeho tónu ani postavě, ale o to byla vtipnější. Já se smál, až mi slzy tekly po tvářích. 

Do pokoje jsme vpadli s rachotem. On první, já za ním. Zavřel jsem dveře, opřel se o ně a sotva jsme se na sebe podívali, přestalo se mluvit.

Polknul naprázdno, přeměřil mě pohledem od paty k hlavě a sváděl mě očima.

Pak přešel těch pár kroků ke mně a najednou… jsme se líbali. Jeho ruce mi sjely na pas, moje prsty vklouzly do jeho vlasů. Výheň v kovárně byla proti nám studená jak psí čumák.

Držel mě pevně, až to bolelo. A já mu mačkal ten jeho bezvadnej zadek. Cejtil jsem, jak se chvěje, jak se mu dech zrychluje, jak se mu v rukou míchá touha a víno a něco, co neměl nikdy úplně pod kontrolou. Byli jsme v tom až po uši.

A pak — zničehonic — ucuknul.

„Počkej…“ zamumlal. „Poč… počkej…“ 

Odtáhl se, krok vzad, ještě jeden… 

Přikrčil se. A… 

…poblil mi boty.

Ne trochu. Ne decentně. Celym srdcem a večeří k tomu.

Chvíli jsem na něj jen zíral s otevřenou pusou a kapkou znechucení. Vzduch v místnosti se změnil z erotiky na katastrofu během vteřiny. Stál tam, opřenej o stěnu, bledej, s očima dokořán, jako by nevěřil, že to fakt udělal. 

Já taky stál, ruce ve vzduchu, kalhoty na půl žerdi, boty… no, napuštěný.

Mlčeli jsme.

A pak jsem řekl první věc, co mě napadla:

„To je znamení, že jsme to měli nechat na ráno.“

Ptáček se sesunul na podlahu, hlavu mezi kolena.

„Promiň… to nebylo… já nechtěl… já fakt...“

„Jsi v pohodě, chceš vodu?“ zabručel jsem. 

A pak jsem se musel smát. Napřed potichu, pak naplno. On se přidal. A smáli jsme se jako idioti, uprostřed bordelu, vína a zkaženýho pokusu o vášeň.

Ráno jsem se probudil s hlavou jak po vejprasku a pusou vysušenou. Proč se nikdy nenapiju vody, než jdu spát?

Rozlepil jsem jedno oko. Slunce už pronikalo škvírou mezi okenicema a na dřevěný podlaze hrálo světlem jako na varhanech. Zamlaskal jsem, převalil se…kouknul na druhou postel a… Ptáček nikde.

Vypadalo to, jako by tam včera vůbec nebyl. 

Posadil jsem se, protáhnul záda a rozhlídnul se po pokoji. Čisto. Podezřele čisto. Po včerejším výbuchu vína, touhy a zvratků nezůstala ani stopa. Ani smrad. I okno pootevřel.

Zamžoural jsem kolem po svejch věcech. 

Kalhoty? Tady. Košile? Pověšená přes opěradlo. Opasek, tašvice... všechno na svym místě.

„Kde mám sakra boty?“ zamumlal jsem nahlas, až to zaznělo jako stížnost směřovaná do nebes.

A v tu chvíli se otevřely dveře.

Ptáček! Vlasy rozcuchaný, kabátec zapnutej nakřivo, v jedný ruce moje boty — naleštěný tak, že bych se v nich moh prohlížet — a v druhý ruce balancoval plátěnej uzlík, ze kterýho voněly čerstvě upečený placky a slanina.

„Sníídaně se nese!“ zahlásil vítězoslavně, jako by právě vyhrál turnaj ve zbroji. Vtrhl dovnitř jako poryv větru, položil jídlo na stůl, boty na lavici a na mě mrknul.

„No co čumíš? Nejsem žádnej barbar.“

Sednul si naproti, popadnul jednu placku a strčil si ji do pusy jak malej kluk, co ví, že to včera pokazil, a snaží se to odčinit pečlivostí a vepřovým.

Já se usmál. Protože přesně takhle vypadal náš život. Trochu spálenej, trochu poblitej, vždycky naruby… ale zatraceně opravdovej.

 

 

Stáli jsme u kovárny, v ruce podkovy a přezky, co jsme potřebovali k opravě sedla a výstroje. Kovář — podsaditej chlap s rukama jak lopaty a výrazem člověka, co zažil tři morový rány a žádnou dobrou snídani — nám sdělil cenu. Klidně, jako by nešlo o nic.

Ptáček ztuhnul. Na krku mu cukla žíla.

„Tolik? To je víc, než stojí půl koně! Máš mě za vola?“

Kovář nehnul brvou. „Když nechceš, váženej pane, nemusíš kupovat.“

„Nemusím? Nemusím?! Já ti dám, že nemusím!“ Napřáhnul ruku, jako by snad chtěl ukázat na bránu pekelnou, co se na chudáka kováře právě otevírá. „Za tuhle zlodějnu tě můžu dát zavřít! A ještě pověsit na ty tvoje předražený přezky!“

Kovář vzal do ruky kladivo. Pomalu. Vážně. Nepřímo výhružně.

V tu chvíli jsem mezi ně skočil.

„Dobrý, stačí!“ otočil jsem se na Ptáčka, chytil ho za paži. „Zaplať to. Vem, co potřebujem, a jdem.“

„Ale—“

„Ne. Tady nejsme v horní dolní. Tohle je město. Nechceš zas skončit v kládě, že ne?“

Něco mezi námi proběhlo. Možná vzpomínka na Troskovice, na tu noc v kládě, kdy jsme si řekli hodně nepěknýho a obviňovali se navzájem, kdo za to může.

Ptáček zavrčel, jako pes, co nerad poslouchá, ale nakonec sáhl pro měšec a hodil kováři peníze. Přesně, žádnej groš navíc. Kovář kejvnul. Klidně. Jako by právě zkrotil divokýho koně, ne prodal podkovy. 

„Jsem rád, že sis vybral, pane.“ Provokoval Ptáčka.

A v tu chvíli, kdy jsem si myslel, že máme vyhráno, se Ptáček otočil do ulice, zhluboka se nadechnul a zařval tak, že se otočili i holubi:

„TYHLETY OBCHODNÍCI Z ČLOVĚKA AKORÁT STÁHNOU KŮŽI!“

Zamrkal jsem v němém údivu.

„OTEVŘEME SI TU VLASTNÍ KOVÁRNU A TO TEPRVE BUDETE ČUMĚT, CO ZNAMENÁ KVALITNÍ ZBOŽÍ!“

Kovář se přestal hejbat. Ostatní ztichli.

A Ptáček to zakončil triumfálně:

„VIĎ, JINDRO? KOVÁŘSKEJ ZE SKALICE!“

V tu chvíli jsem přemejšlel, jestli se rozesmát nebo ztratit vědomí. Proč já? Proč teď každej v tomhle městě musí vědět kdo jsem a co dělám?!

Ale jen jsem mlčky kejvnul. Pomalu. Důstojně. Jako někdo, kdo právě přežil další den po boku největší modrooký pohromy, co se kdy narodila.

Už jsem tam nechtěl stát ani o minutu dýl. Poposrtčil jsem ho, abychom už šli a opravili, co bylo potřeba. 

Koně, sedla a uzdy jsme měli pod přístřeškem ve dvoře hospody. Pěkný místo, jen se tam už trochu nudili. Občas jsme je šli provětrat a dali si závody kolem města. 

Pacholek se nám o ně staral dobře. Každej den měli čerstvou vodu a seno. 

Konečně jsme tam došli. Ten den bylo dost horko, a tak jsme stín od obřího stromu ve dvoře užívali s radostí. Ptáček seděl a čuměl, já opravoval. 

Už dávno jsem vzdal pokusy přesvědčit ho, aby taky někdy přiložil ruku k dílu. Jeho přednášek o tom, že on je šlechtic, a proto nemůže pracovat, jsem měl tak akorát plný zuby.

Naposled mě nechal tahat pytle mouky za útratu v Troskovický hospodě po tom, co nás u brány Trosek zlili hovnama. Neměli jsem po předanení u rybníka ani groš, a tak jsme si museli jídlo a pivo odpracovat. Ten mamlas mi odmítnul pomoct a ještě vyvolal rvačku. Takže jsme skončili oba přes noc v kládě.

Zvednul jsem hlavu, otřel si pot z čela, podíval se na Ptáčka a jen tak mimochodem nadhodil:

„To jsi myslel vážně s tou kovárnou, nebo to byl zase jeden z těch tvejch keců do průvanu?“

„Byl to kec,“ přiznal. Pokrčil ramena, jako že se svět nezboří. „Ale když se nad tím zamyslíš… dává to smysl. Co jinýho bys tu chtěl dělat? Přece nebudem do nekonečna jenom chlastat, hrát kostky a chodit do lázní.“

Dodělal jsem poslední přezku, přitáhnul uzel a podrbal se na hlavě.

„Nevim. Mně to vlastně přišlo jako docela slušnej plán.“

„No právě,“ zasmál se. „A co je lepší než kovat podkovy a meče? Kovat je dobře a vlastníma rukama.“

Chvíli jsme mlčeli. On si pohrával s kusem kůže a já přemejšlel, jak snadno ze sebe zase udělal snílka. A jak snadno bych se do toho snu namotal s ním.

Nakonec jsem jenom zabručel:

„Jo. Asi máš pravdu.“

 

 

Jarní kutnohorskej kostkovej turnaj byl událost roku. Celý město bylo na nohou — kupci, řemeslníci, městský holky, šlechtici, prostý lidi. Všichni. Hrálo se ve třech krčmách najednou a vítěz měl dostat zlatej odznáček s vyraženym městskym znakem a zápis do místní kroniky. Nic moc, ale lesk to mělo. 

Ptáček samozřejmě prohlásil, že to vyhraje.

Já si dával pozor, abych se k tomu nevyjadřoval moc nahlas, ale v duchu jsem mu věřil. Uměl to. Když byl tak akorát ovíněnej a v dobrý náladě. Jo a když si nenechal radit od místních opilců.

Ten večer mu ale přál. Kostky mu padaly jako na objednávku. Házel jenom šestky, nebo jedničky – nic mezi tím. A soupeři bledli, Ptaček se samolibě usmíval jak měšec na odměnu. Byl ve svym živlu. Dokonce ani nekřičel.

Finále bylo hustší než povidla tetky z Úžic. A to nejen obrazně — ta ženská vařila tak lepivý, že když je jednou upustila na podlahu, přilepila se k nim kočka a museli ji odstříhat. To nebyl hezkej pohled.

Jan se ve finále postavil proti nějakýmu německýmu kupci. Vysokej chlap, vousy do špičky, klobouk naraženej a výraz, že už vlastní půl města a tu druhou polovinu právě sází. Seděl jak socha svatýho Štěpána a kostky házel s přesností, jako by si to předem spočítal.

A Ptáček? Tomu se orosilo čelo. Střídavě vstával ze židle a upadal do mdlob.

První hody šly proti nám. Němec sypal pětky jak z praku, Ptáček házel dvojky s trojkama a tvářil se, že tím plánuje nějakou složitou taktiku. Pravda byla, že měl prostě smůlu.

Lidi viseli pohledem na každym hodu. Já visel pohledem na vínu, protože jsem potřeboval něčím zahnat srdeční slabost.

Pak přišel poslední hod. Rozhodující. Kdyby Ptáček nezahrál něco velkýho, bylo by po odznaku. A po jeho egu na příští tři roky. 

Vzduch se napnul, všechno ztichlo. 

Ptáček hodil.

Dvoja.

Trojka.

Pětka se čtyřkou.

Vedle šestka. 

A v rohu stolu, kam se zakutálela… 

Jednička. 

Ten blázen hodil postupku. 

Já vyskočil, německej kupec ztuhnul, někdo v rohu začal řvát „Ptáček! Ptáček!“ a lazebník od vedle se rozbrečel, protože vsadil víno na Němce a teď měl žízeň.

Ptáček se postavil, s tváří plnou pýchy a šoku zároveň, zvednul ruce nad hlavu jako rytíř po turnaji a zakřičel:

„AUDENTES FORTUNA IUVAT!“

Před zraky celý hospody mu purkmistr osobně připnul zlatej odznáček na kabátec a slíbil ho ráno zapsat do kroniky jako vítěze jarního turnaje. 

Všichni tleskali a pokřkovali. Ptáček se postavil na lavici a prohlásil, že: „štěstí přeje odvážným a víno patří vítězům“.

A pak… pak se to kurevsky podělalo.

Protože se objevila Macatá Mařka. Lazebnice. Prsa jak chleba po vykynutí a pověstná tím, že se umí smát a pít zároveň. Nějakej vtipálek zahlásil, že Mařka vypije víc vína než sám pán z Pirkštejna. Ptáček se samozřejmě chytil jak ryba na udici.

„Vsadím ten odznáček,“ zahlásil. „Že vydržím víc než vona.“

Chtěl jsem ho stáhnout z lavice. Nešlo to. Chtěl jsem mu to rozmluvit. Pozdě. Už se nalejvalo.

Mařka sebou pleskla na lavici proti Ptáčkovi a jen jen se usmívala. Klidná. Jistá. Vypila první pohár. Druhý. Třetí. A Ptáček s ní.

V pátym kole se mu začaly motat písmena ve vlastním jméně. 

V sedmym z něj lezly výroky o světovym míru a tajný lásce ke kozám. To jsem odmítal hloubš zkoumat a radši tomu nevěnoval pozornost.

A Mařka? Seděla vzpřímeně, usmívala se a klopila víno… za sebe. Přes rameno. Celou dobu – pěkně nenápadně. Do stínu lavice. Nikdo si ničeho nevšimnul. A Ptáček si myslel, že jde hlava proti hlavě. Ta mrcha sprostě podváděla. Ale všem to bylo jedno, chtěli prostě jenom vidět někoho trpět. A Ptáček trpěl. Hodně.

V desátym kole spadnul pod stůl. 

V jedenáctym začal recitovat vlastní erb. 

Ve dvanáctym —usnul.  S hlavou na stole – se ctí. 

Mařka se zvedla, otřela si hubu do rukávu – jako by snad něco vypila, poklonila se publiku a s úsměvem řekla:

„Tohle si beru, dík.“ Sundala spícímu Ptáčkovi odznáček z kabátu.

Tak jsme o něj přišli, tak ho Ptáček propil. Prohrál proti ženský, která by tě sevřela stehnama tak pevně, že by tě zlomila vejpůl. Proti ženský, která neměla koule na to, aby hrála poctivě.

A já, když jsem ho pak táhnul domů, přes rameno, špitnul jsem mu do ucha:

„Audentes fortuna iuvat, co? Ty pitomče.“

A on se v polospánku zachechtal.

Poblil mi boty. Zase. To už je nějaká posedlost nebo co.