Krátká ukázka z jedné z napínavých scén románu, ve které se obyčejná cesta vlakem začne měnit v něco mnohem znepokojivějšího.
Ukázka z knihy:
Týden uběhl jako voda, dovolená se chýlila ke konci. Naposledy se rozloučili s místním malebným krajem a vydali se na autobus. Postávalo tu pár znuděných lidí. A ještě někdo. Tajemný muž s knírkem, patrně mu také končila dovolená. Táhl s sebou dvě zavazadla, velkou krosnu a malý stříbrný kufřík. Podobný by se spíš hodil pro agenta 007 než pro turistu po Moravě. Pochopitelně, že si ho Markéta všimla a zamávala mu. Panu Soukupovi se jejich přátelství příliš nezamlouvalo, přesto na muže s knírkem také zdvořile kývl, a víc to neřešil.
Cesta do Ostravy nebyla ničím výjimečná. Markéta si sedla k oknu a pozorovala okolí. Netrvalo dlouho a ocitli se v Ostravě na nádraží. Tam čekali na rychlík do Prahy.
„Na druhou kolej přijíždí z Krakova rychlík EC 108 Comenius. Vlak dále pokračuje směrem na Olomouc Hlavní nádraží, Zábřeh na Moravě, Česká Třebová…“ zaznělo poněkud nesourodě nástupištěm.
„Tati, Krakov, to je v Polsku, že jo?“
„Ano, je.“
„Z Polska pochází i Henryk Sienkiewicz, jak jsem od něj nedávno četla ten román Ohněm i mečem, pamatuješ?“
„No, ale nemusíš tak křičet, nemusí to všichni vědět.“ Markéta nechápala, proč to tátovi tolik vadí, ale poslechla. Její otec byl na jednu stranu pyšný, jak je jeho dcera chytrá, ale nerad vzbuzoval pozornost. Přece jen není obvyklé, aby malá holka četla tak náročnou literaturu. Kdyby jen mohl vrátit čas, podruhé by se na Markétku kvůli tomu nezlobil. Kdyby jen věděl, jak tahle cesta skončí.
V rychlíku si Markétka sedla k oknu a netrpělivě čekala, až se vlak rozjede. To se stalo během pár minut, souprava nejprve malinko couvla, ale pak už se supěním nabírala rychlost a spolehlivě ukrajovala kilometry, které jim do Prahy zbývaly. V kupé seděli sami. Pana Soukupa uspával pravidelný zvuk pražců, ale Markéta to nevnímala. Plně byla zaujata četbou. Četla cosi o starověkém Římě. „Tati, to jsem netušila, jak dokonalé bylo římské právo. Oni už tehdy měli obhájce, porotu. To je skoro stejné jako dnes. Vlastně z nich vycházíme, nemyslíš? Tati, tati, slyšíš mě?“
„Co, co? Už jsme v Praze?“ probral se ze svých snů pan Soukup.
„Ptám se tě na římské právo.“
„Jo, a co je s ním?“
„Ale nic, spi dál.“
Pan Soukup však znovu neusnul. Po chvíli vstal, nakázal Markétě, ať nikam nechodí, a odešel na záchod. Cestou potkal jejich známého, muže s knírkem. V té chvíli mu poprvé prošla hlavou myšlenka, zda je muž s knírkem nesleduje, ale ihned ji zavrhl. Všechno to musela být jen náhoda.
Před WC se ještě chvíli zdržel, bylo obsazené. Začal být nervózní, že svou dceru nechává tak dlouho samotnou. Konečně vykonal svou potřebu a spěchal zpět. Muže s knírkem už na chodbičce nepotkal. A v kupé ho navíc čekalo nemilé překvapení. Jeho dcera tam neseděla!
Chvíli se zmateně rozhlížel, vyběhl ven, pak se zas vrátil. Volal ji, ale marně. Nikde nebyla k nalezení. Znovu se rozhlédl po kupé, zda tam Markéta nenechala nějaký vzkaz, nějakou stopu, která by ho vedla dál. Přece se z vlaku nemohla vypařit. Nejprve nenašel nic, ale pak si všiml na zemi vypadlé vizitky s nápisem v azbuce: „Vitalij Litovchenko, realitní makléř“. Nebylo sice jisté, že odkazuje na záhadného muže, ani to, zda jsou informace pravdivé, ale aspoň nějaká stopa… Pan Soukup na nic nečekal a vyběhl z kupé. Rozhodnutý najít toho proradného chlapa stůj co stůj. Přesunul se do vedlejšího vagónu a tam je spatřil. Tajemný muž táhl jeho dceru za ruku.
„Stůjte, kam ji vedete!“
