Na pořadu dne je další z mých asijských fejetonů z cest v létě léta Páně 2000 a osmnáct.

 

POSLEDNÍ ČESKÝ KRÁL

                Když se řekne deštné období a mluvíme-li zároveň o tropech, velká část Evropanů si zřejmě představí dny, týdny, měsíce nekončících přívalů deště (a z nějakého důvodu to velká část bedekrů podporuje a tento mýtus šíří a utvrzují). A je pravda, že výjimečně může onen popis padnout, ale většinou, alespoň dle mé několikaleté zkušenosti z tropů, ve většině případů deštné období znamená krásné, slunečné, horké dni, kdy jednou za dva tři dny připlují po azurovém nebi, většinou odpoledne, nakypřené těžké mraky, a následný, několikahodinový, prudký déšť, může přerušit lodní dopravu, učinit přepravu na venkově blátivým peklem či proměnit jisté části měst v Benátky, velká jezera.

                Pamatuji si, jak jsem občas chodíval na univerzitu, obzvláště na odpolední výuku, zatopenými ulicemi Phnom Penhu, hlavního města Kambodži (motorky tudy neprojedou, proto jsem nemohl čekat na svého obvyklého řidiče, ale musel jít pěšky alespoň k nejbližší, sušší oblasti), v obleku a bílé košili se brodil až po prsa v odporné, špinavé, husté vodě, kdy deště spláchly všechnu špínu města, a já šel, pomalu a opatrně, tímto temně hnědým jezerem, v němž pluly prázdné kokosové ořechy, všemožné odpadky i zbytky jídla, nahnilé ovoce, hmyz i mrtvé krysy… abych se pak dostavil na přednášku jako jediný. Pokud prší, většina studentů do školy nejde. Některé cesty jsou neprůjezdné, a jiným se prostě nechce, a déšť jim dává širokou společností akceptovanou výmluvu.

                Jednou se mi v takové záplavě rozmočily mé právě zakoupené černé lakýrky, kvalitní obuv Made in China; prostě se rozložily na jednotlivé součástky, a já musel pokračovat svou přednášku o polyandrii v mokrém, výrazně zahnědlém obleku a bos.

                Při naší poslední návštěvě Phnom Penhu jsme chtěli navštívit velmi významnou, starou a krásnou pagodu Wat Ounaloum, v centru, kousek od královského paláce, nábřeží i Národního muzea.

                Kambodža je konstituční monarchií, a královský palác má po pravé i levé straně velkou pagodu; na jedné straně je Wat Botum (kde jsem míval několik přátel, mnichů, a kde jsem studoval skoro každé ráno, předtím, než jsem šel učit na univerzitu, khmerskou kulturu i théravádový buddhismus), napojená především na ministerského předsedu a vysoké činitele CPP, Strany kambodžského lidu, postkomunistické partaje, vládnoucí Kambodži již několik desítek let. Na opačné straně najdete Wat Ounaloum, spojenou především s královskou rodinou a monarchisty, jejichž moc je především morální a symbolická. Kambodža nemá jednoho nejvyššího buddhistického patriarchu, ale dva, kteří sídlí… hádejte kde! Správně! Jeden ve Wat Ounaloum, druhý ve Wat Botum.

                (A to ještě nic není: bývaly doby, kdy měla Země Khmerů, správně Kampučíja, dva premiéry, dvě vlády, dvě armády… což samozřejmě nemohlo fungovat, a také nefungovalo, jelikož to druhého ministerského předsedu přestalo brzy bavit, a tak se díky krvavému převratu stal premiérem prvním – a od té doby jediným. Tato země také mívala dvě ministerstva pro jediný resort, například dvě na počasí a dvě na festivaly, takže nás dva patriarchové nemohou překvapit, že?)

                Prošli jsme kolem královského paláce, po hlavní třídě, vyhrazené pěším, když začalo drobně pršet. Mysleli jsme, že to ještě do pagody, do vyhýji (hlavní svatyně) stihneme. I když většinou tropický déšť přichází náhle, jako by někdo otočil kohoutkem.

                Docela nedávno jsme byli v Siem Reap svědky průtrže mračen jen několik metrů od nás, zatímco my byli, ještě na pár minut, v suchu, prašnu a parnu.

                Až do hlavní svatyně jsme to nestihli. Začalo pršet opravdu silně, a my byli již na kůži promoklí (zároveň jsou tu však pravdě tropické teploty, takže to není tak hrozné), když jsme zdobenou branou vběhli do pagody, k první budově, kde jsme se schovali pod stříškou na schodech.

                Liják to byl vydatný, trval nezvykle dlouho; proudy těžkého deště se řítily na nebohou zemi, a v krátké době proměnily pagodu v souostroví jednotlivých administrativních budov, mnišských domků, jídelen, skladišť, stúp i svatyň.

                Bylo poměrně chladno (na Kambodžu na konci června), byli jsme promoklí a déšť sílil a sílil. Neměl jsem tušení, co je to za budovu, na jejíchž schodech jsme se schovávali. Postupně vykouklo několik Khmerů, ti si nás však nevšímali. Později nás spatřil sympatický prošedivělý Evropan, a anglicky, s milým francouzským přízvukem, nás pozval dovnitř.

                V prostorné hale bylo několik masívních prosklených skříní s knihami, a také prostorný stůl se židlemi. Na vyzvání našeho hostitele jsme se posadili.

                „Kde to jsme?“

                V EFEO, École française d'Extrême-Orient. Tedy místní pobočce, přesněji v největší sbírce prastarých khmerských textů. Náš hostitel to tu vede již skoro 30 let, z toho zde, v Phnom Penhu, žil většinu doby. Posledních pár let se o svůj čas dělí i s Paříží, kde vždy půl roku vyučuje. Se svými podřízenými mluví plynule khmersky.

                Představili jsme se, a já se málem zapotácel. Profesor de B., velký odborník na khmerskou kulturu, na jehož texty jsem při své studiu často narazil. „Zaplať pánbů za déšť“, napadlo mě. Jinak bych kolem tohoto domu jen prošel, jako tolikrát předtím, nikdy tu profesora nepotkal.

                Býval velmi blízký bývalému, již zesnulému králi. Než vladař zemřel, odkázal svůj osobní archív Francii, a pověřil profesora de B. roztříděním a zpracováním všech materiálů. Ty k akademikovi dorazily v několika obřích krabicích, a následné zdokumentování trvalo přes čtyři roky. Vzápětí mi ukázal jednu z knih, v nichž byly písemnosti z králova archívu publikovány. Pak nám také představil onu nevelkou, ovšem velmi hodnotnou knihovnu, obsahující mnoho vzácných výtisků, knih o Kambodži, spisů o historii, Khmerech a khmerštině ve všech možných jazycích, zejména francouzštině, snad všechno, co kdy bylo na tato témata napsáno. I o Norodomu Sihanoukovi, bývalém králi.

                Když se profesor dozvěděl, že i já se o osobu zesnulého monarchy velice zajímám (nedávno jsem o něm, coby filmovém tvůrci, měl přednášku, a také pracuji na své doktorské práci o Norodomu Sihanoukovi a jeho osobě, a jeho životních, podotýkám, že velmi pohnutých a převelice zajímavých osudech), zeptal se mě, s roztomilým úsměvem, až dětsky naivně: „A proč jste nezavolal panu J.?,“ a zmínil jméno osobního sekretáře a oficiální životopisce zesnulého krále, jako by tito lidé byli běžně ve Žlutých stránkách.

                „Jistě by Vám mohl pomoci,“ a když jsem jen z překvapení pokrčil rameny, vzápětí dodal: „Tak mu zavoláme.“

                Pan J., původem Chilan, žijící v současné době v Austrálii, telefon nezvedal. Profesor dostal mezitím jiný nápad: „A už jste o tom všem, co píšete a učíte, o králi, o Kambodži i khmerské kultuře, informoval Jeho Veličenstvo?“

Mínil Norodoma Sihamoniho.

„Určitě mu napište, anglicky i česky. Jak jej znám, určitě mu to udělá radost.“

Profesor de B. bude mít audienci u krále za pár dní. Dal mi adresu na hlavního osobního tajemníka Jeho Veličenstva.

Zaplať pánbů za déšť!

Jeho Veličenstva Norodoma Sihamoniho, který nedávno oslavil 65. narozeniny; narodil se tedy ve stejný rok jako nezávislá Kambodža, jen o několik měsíců dříve. Jeho otcem byl Sihanouk, jeho matkou královna Monineath, proto Sihamoni.

Říkáme mu „Poslední český král“, jelikož Jeho Veličenstvo strávilo velkou část svého dětství a útlého mládí v Praze, kde se mu dostalo vzdělání.

Jeho otec, vládnoucí Kambodži v nejistých a politicky složitých časech, se snažil být mimo dva hlavní, soupeřící proudy dvacátého století, kapitalismus vs. socialismus, manévroval mezi nimi a snažil se být zadobře s každým. Proto někteří z jeho čtrnácti oficiálních potomků získali vzdělání v západní Evropě, jeden syn v Moskvě, nejmladší pak v ČSSR, kde byl přijat jak prezidentem Zápotockým, později i Novotným.

Zřejmě neexistuje mnoho snímků příštích monarchů v pionýrském úboru; dokonce byl o tomto exotickém studentovi natočen krátký dokumentární film „Jiný malý princ“, jehož název nebyl inspirován pouze de Saint-Exupérym. V době prázdnin si tehdy třináctileté princátko odskočilo do rodné země, a přitom hrálo ve filmech své otce, nadšeného filmaře, hudebníka, zvukaře, scénáristy, a vůbec nadšeného milovníka stříbrného plátna a filmového všeuměla. Jeden z jeho filmů, historické drama z 18. století, se jmenoval „Malý princ“; jiný měl světovou premiéru v Praze za přítomnosti tehdejšího premiéra a ministra zahraničních věcí.

V Praze žil Norodom Sihamoni v letech 1962 až 1975, a studoval nejdříve na základní devítileté škole s rozšířenou výukou jazyků, pak na Pražské konzervatoři a ještě později hudbu, tanec a divadlo na Akademii múzických umění. Vystudoval balet, naučil se česky a získal mnoho přátel – s nimi také v roce 1968 protestoval proti ruské okupaci.

„Náš král je lop-lop,“ říká naše známá Č., Khmerka, žijící na Moravě. Lop-lop je ekvivalent naše krásného českého „mešuge“.

„Jak asi může umět vládnout, když vystudoval tanec?“

(Její názor sdílí velká část, především mladších Kambodžanů – podle nich by měl být král silný, vládnout, určovat a bojovat… a že je v Zemi Khmerů o co a za co… Jenže nic není Sihamonimu vzdálenější; věnuje se spíše festivalům, náboženským oslavám či charitě, a jeho otec to věděl, věděl, proč vybrat duchovně založeného následníka. V jiném případě by křehká a mladičká, právě obnovená monarchie pravděpodobně již opět zanikla, závislá na vůli všemocného premiéra.)

Říká se o něm, že česky mluví stále plynule. Proto na mě profesore de B. naléhal, abych Jeho Veličenstvu napsal i v mé rodné řeči, že jej to jistojistě potěší.

A lidé zde o jeho studiích v Praze vědí.

„Where you from?“

(„Pomocné sloveso! Kde je pomocné sloveso do?“ opravoval jsem své studenty asi milionkrát; zde jsem na dovolené.)

„Proté Čekó.“

(I v době Československa si Khmerové, zvyklí na jedno až dvou slabičná slova zkracovali Čekóslovakýja pouze na Čekó, takže se pro nás, po rozdělení federace, v tomto směru nic nezměnilo.)

„Ano, jistě, to je tam, kde studoval náš král.“

Norodom Sihamoni byl po léta úzkým spolupracovníkem svého otce, později vyslancem při UNESCO, ovšem na velkou politickou kariéru nepomýšlel.

Naše kamarádka Džán naopak krále obdivuje, a říká o něm, že je velmi milý, hodný, skromný – každý den jí jen ryby, trochu zeleniny a rýži, obyčejná khmerská jídla. Je oddaným buddhistou.

„Nemá ani ženu, ani přítelkyni, ani děti… nic,“ stěžuje si na něj Č., „dokonce ani vlasy.“ Král je holohlavý, zatímco většina Khmerů má bujnou kštici hustých černých vlasů jak koňské žíně.

Je skrovný, odmítá zatěžovat vychrtlou státní pokladnu okázalými slavnostmi i gesty, a právě to od něj většina Khmerů očekává. I proto jsou z něj mnozí rozpačití. Zatímco si český čtenář zřejmě pomyslí: „My tak mít jejich starosti…“ Inu, všude je něco.

Dopis Jeho Veličenstvu jsem připravil na čarokrásném ostrůvku nedaleko kambodžského pobřeží; jelikož tu nebyl internet, poslal jsem jej, až když jsem se vrátil na pevninu.

„Jaký je to pocit psát králi?“ zeptala se mě Lucie.

„Normálka, dělal jsem to přeci již tolikrát,“ a nemyslel jsem to ani neskromně, ani jako sarkasmus. Ve svých četných, dosud nepublikovaných knihách jsem již oslovoval mnohé vladaře… Že nebyli skuteční? Oč víc reálný je pro mě Norodom Sihamoni, než jakýkoliv mnou vysněný charakter?

V dopise jsem se představil, vysvětlil, co dělám, čím se zabývám; zmínil jsem své přednášky na rozličná kambodžská témata, příspěvky z konferencí ve Skotsku, Polsku a Japonsku; také, že píši o jeho otci dizertační práci, a že jsem připravil k publikaci tři knihy khmerských lidových i buddhistický příběhů i pohádek (kdo by však vložil peníze do něčeho takového?). Zkrátka a dobře, vychválil jsem se, až běda.

Nakonec jsem požádal krále o audienci. Na rozdíl od mé partnerky Lucie a profesora de B. jsem si myslel, že je to holý nesmysl (za pár dní Kambodžu opouštíme, dal jsem Jeho Veličenstvu šibeniční termín), ale vlastně… zkusit to můžu… nic za to nedám… vždyť nemám co ztratit… líná huba, holé neštěstí a tak dál… Popravdě řečeno jsem ani nečekal, že by se někdo ozval.

Avšak o tři dny později – zatímco jsem si pochutnával na vynikající khmerské kávě ke snídani, v chatrči na sloupech, až v korunách stromů, s výhledem na hory, nedaleko roztomilého městečka Kampot – našel jsem v poště email od Jeho Excelence S. N., osobního sekretáře kambodžského krále. Přeposlal i dopis od Norodoma Sihamoniho – „A Letter of Royal Appreciation.“

Zaplať pánbů za déšť!

V dopise mi Jeho Veličenstvo vyslovilo dík i uznání za vše, co jsem kdy pro propagaci khmerské kultury udělal, a že mi fandí a tak, ale že bohužel nemá čas. Surprise surprise!

Dosáhnout určeného cíle, tedy audience u krále, se nepodařilo, ale jinak bych to nazval nejúspěšnějším neúspěchem mého života – vždyť komu se podaří být odmítnut osobně králem, když mu přitom napíše psaní v plavkách, v chatrči bez elektřiny, na drobném ostrově porostlém džunglí?

Až přijedu domu, hodlám si dopis vytisknout, zarámovat a vystavit na čestném místě, na očích, a chlubit se všem návštěvníkům, jak moc jsem byl neúspěšný.

Ale jelikož mám sklon dívat se na svět optimisticky (ono mi také nic jiného při mém platu nezbývá, že?), snažím se to brát z té lepší stránky. Alespoň jsem ušetřil! Za návrat do Phnom Penhu, což by pro mě nyní byla velká zajížďka, a hlavně za nový oblek, který jsem si s sebou, světe div se, na ostrůvky a do džungle nevzal. Navíc se před krále předstupuje v určitý den v určené, přísně dané tradiční barvě. A co kdybych si pak spletl den či mi audienci přesunuli? To by se mi to setsakra prodražilo!