Připomenutí ze Zamyšlení třetího na úvod a na vysvětlenou (pro ty, kteří Zamyšlení třetí, nazvané „Chvála přítomné chvíle“ četli a kteří si mou literární anabázi dokonce i pamatují, doporučuji svižným krokem knižní kozy tuto předmluvu přeskočit):

Když jsem se před dvěma lety, na jaře roku 2018, chystal na konferenci do Japonska a rozhodl se proto spojit tuto cestu s návštěvou přátel a známých v Kambodži a Thajsku, po dlouhých sedmi letech, oslovil mě (tehdejší) pan ředitel brněnské pobočky Českého rozhlasu s nápadem sepsání zážitků z cest, úvah či fejetonů, které bych mu pak mohl postupně zasílat a budou-li dobré, ČRo by je možná mohl nějak zpracovat. Nejdříve jsem byl proti, nechal jsem se však přemluvit a během dvouměsíčního cestování po třech asijských zemí napsal několik črt, postřehů či úvah, dost na knížečku. Když jsem je ovšem začal posílat zpět na rodnou hroudu, odpovědí mi bylo jen ticho. A bylo dlouhé. Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že se onen pán, jenž mě svedl na literární scestí a přemluvil k tak neuváženému činu, uposlechl volání hlasu Štěstěny a rozhodl se pro politickou kariéru a jelikož to nebylo slučitelné s postem šéfa veřejnoprávního média, byl odejit. A s ním i mé plány, mé fejetony. Do pekla zapomnění, do nekonečné říše nevydaných knih. A teprve nyní se naskytla vhodná příležitost tyto zápisky oprášit a poprvé využít.

Dnes tedy nebude ukázka z knihy „Zrození tygra“, ale rád bych Vám představil další z těchto asijských fejetonů, tentokrát zápisek ze Siem Reap.

Madona s kromou

                Poznat druhou tvář města Siem Reap (byť neříkám, že odvrácenou, horší, temnou – rozhodně však chudší) je jednoduché. Přejděte řeku. Bude Vaším Jordánem.

                V Siem Reap, nejnavštěvovanějším místě Kambodži (kvůli nedalekému obřímu chrámovému komplexu Angkor Wat, přikrytému džunglí), v tomto, na místní poměry upraveném, moderním, načančaném a bezpečném místě, nabízejícím všem – většinou jedno až třídenním – turistům vše, po čem jejich dušičky, žaloudky i měšce touží. Nedaleko noblesních hotelů, zdejší pobočky královského paláce, rozlehlého muzea, jen na druhém břehu, naleznete náhle jiný, mnohem chudší, špinavější Siem Reap, který více připomíná zbytek země, kde se nacházíme. Zatímco turisty navštěvovaná část kolem Pub Street, Starého tržiště, řeky až k muzeu (jež mimochodem nedoporučuji – je obří, drahé, poloprázdné a neuvidíte zde nic, co byste neviděli v Angkor Wat), je velmi příjemná a miloučká bublina.

                Většina cest je tu stále nedlážděných a prašných, v deštném období blátivých. Plných odpadků, ale také života, čilého, usměvavého, halasného života, dopravního ruchu, smlouvání, kupování i prodávání. A mládí – Kambodža je velmi mladou zemí. Velkou část populace tvoří děti a mládež.

V kontrastu s chudobou a špínou těchto uliček (jen pár metrů od přilehlého centra), náhle projíždějící stříbrné Bentley (za minimálně dvě stě tisíc dolarů, na což by průměrný Kambodžan šetřil asi tak čtvrt tisíciletí), plazící se, klopýtající mezi kalužemi špinavých, děravých cest, působí spíše až komicky – než tragicky, jak by mělo.

Chodívali jsme do této části Siem Reap při každé návštěvě. Prohlédnout si zdejší starší, zastrčené, zajímavé pagody s úžasnou výzdobou, popovídat si s místními mnichy, učiteli i žáky; součástí pagody je skoro vždy škola, či nebude daleko.

Jak je ovšem možné, že jsme si nikdy nepovšimli katolického kostela svatého Jana? Museli jsme jej přeci tolikrát minout. Jedinou možnou odpovědí je (kromě té, že tam onen kostel nebyl, což je nesmysl), že jsme mu nevěnovali žádnou pozornost. Zkrátka nás tehdy zajímaly pagody, a křesťanského svatostánku si naše evropská očka, toužící po nezvyklém a exotickém, nevšila vůbec.

Až nyní, o něco starší, s jinými hodnotami, s novým pohledem na svět, nyní, kdy jsem se začal více zajímat o dějiny katolické církve v Kambodži (cokoliv nepůvodního mě tehdy, před deseti lety, striktně nezajímalo). Minulý rok jsem o tomto tématu přednášel na konferenci v překrásném polském městě Toruń.

Když říkám kostel, nemám v tomto případě na mysli vysokou a štíhlou gotiku historických center našich měst a městeček, s dvojicí pichlavých zvonic, ani buclaté, sladké a líné baroko vesnických kostelíků.

Zdejší svatostánek vypadá jako typicky khmerský dům. Vlastně ne že by tak vypadal, ono to JE obyčejné kambodžské, venkovské, dřevěné stavení… jen upravené pro účely bohoslužeb. Tradiční domy, vždy na sloupech (kvůli dešťům, krysám, hadům i hmyzu) také mají jedinou, velkou, vzdušnou místnost, sdílenou celou rozšířenou rodinou – v tomto případě se význam rozšířil na rodinu duchovní.

Přesto na mě tento kostel zapůsobil jako zjevení, a šli jsme se proto, ze zvědavosti, podívat. Na dvorku sedí, v zátiší květin, v meditační póze, v lotosovém sedu, socha. Jedná se o evidentně o Khmera s kromou (což je tradiční kambodžský kostkovaný šátek, z hedvábí či bavlny, neodmyslitelná součást lidového oděvu, nepostradatelný pomocník Khmerů na dusném a prašném venkově, kteří tak mají pro kromu tisíc a jeden způsob použití). Připomíná Buddhu a láskyplně drží kamennou holubici. Je to však svatý František z Assisi v kambodžském podání. A vedle sochy Ježíše na kříži, který opět více odpovídá evropským standardům mučedníka, je nádherná socha Madony s Jezulátkem, krásné Khmerky jemných, laskavých, typicky místních rysů, zároveň však rozpuštěných, dlouhých vlasů, přikrytých mariánskou kápí – úžasný příklad mísení kultur v náboženském umění.

Při vstupu do samotného kostela Vás uvítá ta samá Panna Marie ještě jednou, je však menší a tentokrát z leštěného, tmavého dřeva, navíc následována hloučkem usměvavých dětí i chudých, trpících a nemocných.

Vedle je malý obchůdek. Při naší první návštěvě byl plný lidí, proto jsme jen zběžně nahlédli. Usměvavá Asiatka nám anglicky vysvětluje, že se jedná o charitu – prodávají výrobky obětí nášlapných min, či vdov a sirotků, často postižených válečnými i politickými konflikty nedávné kambodžské minulosti.

„Často bez nohou, hahahaha,“ směje se ona paní. Na khmerský zvyk reagovat na tragédie úsměvem či až hysterickým smíchem jsme si již zvykli, již nás neuvádí do rozpaků.

Nabízí tu kromy mnoha velikostí, stylů, barev, rozličných materiálů, knihy o Kambodži, taštičky a peněženky, nejčastěji sloních motivů, krásné šátky i šály, a nejvíce křížků, růženců a sošek, většinou ze dřeva; domorodé představy o Vykupiteli a Jeho Matce, někdy například ne nepodobné božským dévadám z výzdoby pagod, dokonce s typicky khmerskou špičatou korunou.

A jedna taková soška, spíše abstraktnějšího rázu, z lehkého světlého dřeva, připomínající objímající i pohlcující, ochraňující a přitom tak silnou i něžnou mořskou vlnu (byť než Panenku Marii symbolizuje pro mě vztah matky a dítěte či mateřství obecně), mě zaujala.

Celý den jsem na sošku myslel, nemohl své myšlenky na ní odehnat, a v noci se mi o ní dokonce zdálo. Držel jsem jí ve dlani a plakal. Proto jsme se druhý den (ač jsem nikdy na nakupování sošek, obrázků či suvenýrů nebyl – snad stárnu a jsem čím dál sentimentálnější, napadlo mě) do kostela i obchůdku vrátili (bylo to od našeho hotelu v turistické bublině jen několik desítek metrů) a sošku jsem za pár dolarů koupil. Od té doby s námi, vždy pečlivě zabalená, všude cestuje.

Tentokrát v obchůdku není, kromě té samé postarší paní jako včera, nikdo. Nepamatuje si nás, a opět nám vysvětluje, těmi úplně stejnými, naučenými slovy a frázemi, že se jedná o výtvory lidí zkoušených životem, obětí válek, politických převratů i zločinu, nejčastěji vdov a dětí.

„Obětí nášlapných min. Často bez nohou.“ A zasměje se. Na chlup stejně jako den předtím.

Je z Filipín. Dobrovolnice. Mluví khmersky?

Usměje se: „Kdepak, jen vím kdy a jak při mši odpovídat.“

„Chodí sem hodně lidí?“

„Do obchodu ano. A na mše? Místních méně, a turistů podle sezóny. Mše jsou v khmerštině, jednou týdně pak v angličtině. To pak přijde běžně kolem padesáti lidí. A během hlavní turistické sezóny i třeba tři sta. Není si kam sednout, lidé stojí i venku.“

Než se rozloučíme s ní, s kostelíkem, Františkem z Assisi, khmerskou Madonou i několika usměvavými lidmi okolo, připojí se k nám skotačivá bláznivka, objímá nás, cosi khmersky švitoří, neustále na nás ukazuje, směje se a skáče. Již není nejmladší, chybí jí několik zubů a na krku má hluboké jizvy. Pak náhle kamsi uteče.

Nyní jsme již daleko od Siem Reap, na pobřeží Siamského zálivu, a zdá se to být věky, kdy jsme vstoupili do svatostánku svatého Jana. Dívám se na úchvatně krásné pobřeží, lemované tyrkysovým mořem, s nadýchanými krajkami pěnivých vln, a Madona, na stolku vedle mě a ranní kávy, se dívá soucitně a trpělivě též.