Zrození tygra - crowfunding kampaň

Novinky - Zrození tygra

Kniha kambodžských buddhistických příběhů

Knihy

Poděkování

Vážení přátelé a kamarádi, povedlo se! Úkol je splněn! Poděkování Obrázek

Halelujáááá!

Vážení přátelé a přátelé mých přátel, vážení známí a známí mých známých, vážení čtenáři a podporovatelé, dovolte mi prosím, abych Vám tímto velmi a ještě trochu víc poděkoval, jelikož se naše společné dílo podařilo - cíl byl dosažen, mise byla splněna! Poslušně hlásím :-), že se potřebnou částku na vydání a propagaci knihy kambodžských buddhistických příběhů "Zrození tygra" se podařilo vybrat!

Slovy klasika: "Už je to uděláno, už je to hotovo!" :-) A to jen díky Vašim příspěvkům a sdílení a chválení a doporučování! Vím, že pro mnohé z Vás to nebylo jednoduché, jelikož zažíváte nelehké časy, a o to víc Vám všem děkuji. Ale jistě bude brzy lépe. Ať Vám naděje roste a tuční každým dnem, jako roste naše společné děťátko, tento literární Tygřík.

S přáním báječného dne a ještě lepších těch příštích

Váš vděčný 

Štěpán Kuchlei

Zastavení šestnácté Poslední český král Obrázek

Na pořadu dne je další z mých asijských fejetonů z cest v létě léta Páně 2000 a osmnáct.

 

POSLEDNÍ ČESKÝ KRÁL

                Když se řekne deštné období a mluvíme-li zároveň o tropech, velká část Evropanů si zřejmě představí dny, týdny, měsíce nekončících přívalů deště (a z nějakého důvodu to velká část bedekrů podporuje a tento mýtus šíří a utvrzují). A je pravda, že výjimečně může onen popis padnout, ale většinou, alespoň dle mé několikaleté zkušenosti z tropů, ve většině případů deštné období znamená krásné, slunečné, horké dni, kdy jednou za dva tři dny připlují po azurovém nebi, většinou odpoledne, nakypřené těžké mraky, a následný, několikahodinový, prudký déšť, může přerušit lodní dopravu, učinit přepravu na venkově blátivým peklem či proměnit jisté části měst v Benátky, velká jezera.

                Pamatuji si, jak jsem občas chodíval na univerzitu, obzvláště na odpolední výuku, zatopenými ulicemi Phnom Penhu, hlavního města Kambodži (motorky tudy neprojedou, proto jsem nemohl čekat na svého obvyklého řidiče, ale musel jít pěšky alespoň k nejbližší, sušší oblasti), v obleku a bílé košili se brodil až po prsa v odporné, špinavé, husté vodě, kdy deště spláchly všechnu špínu města, a já šel, pomalu a opatrně, tímto temně hnědým jezerem, v němž pluly prázdné kokosové ořechy, všemožné odpadky i zbytky jídla, nahnilé ovoce, hmyz i mrtvé krysy… abych se pak dostavil na přednášku jako jediný. Pokud prší, většina studentů do školy nejde. Některé cesty jsou neprůjezdné, a jiným se prostě nechce, a déšť jim dává širokou společností akceptovanou výmluvu.

                Jednou se mi v takové záplavě rozmočily mé právě zakoupené černé lakýrky, kvalitní obuv Made in China; prostě se rozložily na jednotlivé součástky, a já musel pokračovat svou přednášku o polyandrii v mokrém, výrazně zahnědlém obleku a bos.

                Při naší poslední návštěvě Phnom Penhu jsme chtěli navštívit velmi významnou, starou a krásnou pagodu Wat Ounaloum, v centru, kousek od královského paláce, nábřeží i Národního muzea.

                Kambodža je konstituční monarchií, a královský palác má po pravé i levé straně velkou pagodu; na jedné straně je Wat Botum (kde jsem míval několik přátel, mnichů, a kde jsem studoval skoro každé ráno, předtím, než jsem šel učit na univerzitu, khmerskou kulturu i théravádový buddhismus), napojená především na ministerského předsedu a vysoké činitele CPP, Strany kambodžského lidu, postkomunistické partaje, vládnoucí Kambodži již několik desítek let. Na opačné straně najdete Wat Ounaloum, spojenou především s královskou rodinou a monarchisty, jejichž moc je především morální a symbolická. Kambodža nemá jednoho nejvyššího buddhistického patriarchu, ale dva, kteří sídlí… hádejte kde! Správně! Jeden ve Wat Ounaloum, druhý ve Wat Botum.

                (A to ještě nic není: bývaly doby, kdy měla Země Khmerů, správně Kampučíja, dva premiéry, dvě vlády, dvě armády… což samozřejmě nemohlo fungovat, a také nefungovalo, jelikož to druhého ministerského předsedu přestalo brzy bavit, a tak se díky krvavému převratu stal premiérem prvním – a od té doby jediným. Tato země také mívala dvě ministerstva pro jediný resort, například dvě na počasí a dvě na festivaly, takže nás dva patriarchové nemohou překvapit, že?)

                Prošli jsme kolem královského paláce, po hlavní třídě, vyhrazené pěším, když začalo drobně pršet. Mysleli jsme, že to ještě do pagody, do vyhýji (hlavní svatyně) stihneme. I když většinou tropický déšť přichází náhle, jako by někdo otočil kohoutkem.

                Docela nedávno jsme byli v Siem Reap svědky průtrže mračen jen několik metrů od nás, zatímco my byli, ještě na pár minut, v suchu, prašnu a parnu.

                Až do hlavní svatyně jsme to nestihli. Začalo pršet opravdu silně, a my byli již na kůži promoklí (zároveň jsou tu však pravdě tropické teploty, takže to není tak hrozné), když jsme zdobenou branou vběhli do pagody, k první budově, kde jsme se schovali pod stříškou na schodech.

                Liják to byl vydatný, trval nezvykle dlouho; proudy těžkého deště se řítily na nebohou zemi, a v krátké době proměnily pagodu v souostroví jednotlivých administrativních budov, mnišských domků, jídelen, skladišť, stúp i svatyň.

                Bylo poměrně chladno (na Kambodžu na konci června), byli jsme promoklí a déšť sílil a sílil. Neměl jsem tušení, co je to za budovu, na jejíchž schodech jsme se schovávali. Postupně vykouklo několik Khmerů, ti si nás však nevšímali. Později nás spatřil sympatický prošedivělý Evropan, a anglicky, s milým francouzským přízvukem, nás pozval dovnitř.

                V prostorné hale bylo několik masívních prosklených skříní s knihami, a také prostorný stůl se židlemi. Na vyzvání našeho hostitele jsme se posadili.

                „Kde to jsme?“

                V EFEO, École française d'Extrême-Orient. Tedy místní pobočce, přesněji v největší sbírce prastarých khmerských textů. Náš hostitel to tu vede již skoro 30 let, z toho zde, v Phnom Penhu, žil většinu doby. Posledních pár let se o svůj čas dělí i s Paříží, kde vždy půl roku vyučuje. Se svými podřízenými mluví plynule khmersky.

                Představili jsme se, a já se málem zapotácel. Profesor de B., velký odborník na khmerskou kulturu, na jehož texty jsem při své studiu často narazil. „Zaplať pánbů za déšť“, napadlo mě. Jinak bych kolem tohoto domu jen prošel, jako tolikrát předtím, nikdy tu profesora nepotkal.

                Býval velmi blízký bývalému, již zesnulému králi. Než vladař zemřel, odkázal svůj osobní archív Francii, a pověřil profesora de B. roztříděním a zpracováním všech materiálů. Ty k akademikovi dorazily v několika obřích krabicích, a následné zdokumentování trvalo přes čtyři roky. Vzápětí mi ukázal jednu z knih, v nichž byly písemnosti z králova archívu publikovány. Pak nám také představil onu nevelkou, ovšem velmi hodnotnou knihovnu, obsahující mnoho vzácných výtisků, knih o Kambodži, spisů o historii, Khmerech a khmerštině ve všech možných jazycích, zejména francouzštině, snad všechno, co kdy bylo na tato témata napsáno. I o Norodomu Sihanoukovi, bývalém králi.

                Když se profesor dozvěděl, že i já se o osobu zesnulého monarchy velice zajímám (nedávno jsem o něm, coby filmovém tvůrci, měl přednášku, a také pracuji na své doktorské práci o Norodomu Sihanoukovi a jeho osobě, a jeho životních, podotýkám, že velmi pohnutých a převelice zajímavých osudech), zeptal se mě, s roztomilým úsměvem, až dětsky naivně: „A proč jste nezavolal panu J.?,“ a zmínil jméno osobního sekretáře a oficiální životopisce zesnulého krále, jako by tito lidé byli běžně ve Žlutých stránkách.

                „Jistě by Vám mohl pomoci,“ a když jsem jen z překvapení pokrčil rameny, vzápětí dodal: „Tak mu zavoláme.“

                Pan J., původem Chilan, žijící v současné době v Austrálii, telefon nezvedal. Profesor dostal mezitím jiný nápad: „A už jste o tom všem, co píšete a učíte, o králi, o Kambodži i khmerské kultuře, informoval Jeho Veličenstvo?“

Mínil Norodoma Sihamoniho.

„Určitě mu napište, anglicky i česky. Jak jej znám, určitě mu to udělá radost.“

Profesor de B. bude mít audienci u krále za pár dní. Dal mi adresu na hlavního osobního tajemníka Jeho Veličenstva.

Zaplať pánbů za déšť!

Jeho Veličenstva Norodoma Sihamoniho, který nedávno oslavil 65. narozeniny; narodil se tedy ve stejný rok jako nezávislá Kambodža, jen o několik měsíců dříve. Jeho otcem byl Sihanouk, jeho matkou královna Monineath, proto Sihamoni.

Říkáme mu „Poslední český král“, jelikož Jeho Veličenstvo strávilo velkou část svého dětství a útlého mládí v Praze, kde se mu dostalo vzdělání.

Jeho otec, vládnoucí Kambodži v nejistých a politicky složitých časech, se snažil být mimo dva hlavní, soupeřící proudy dvacátého století, kapitalismus vs. socialismus, manévroval mezi nimi a snažil se být zadobře s každým. Proto někteří z jeho čtrnácti oficiálních potomků získali vzdělání v západní Evropě, jeden syn v Moskvě, nejmladší pak v ČSSR, kde byl přijat jak prezidentem Zápotockým, později i Novotným.

Zřejmě neexistuje mnoho snímků příštích monarchů v pionýrském úboru; dokonce byl o tomto exotickém studentovi natočen krátký dokumentární film „Jiný malý princ“, jehož název nebyl inspirován pouze de Saint-Exupérym. V době prázdnin si tehdy třináctileté princátko odskočilo do rodné země, a přitom hrálo ve filmech své otce, nadšeného filmaře, hudebníka, zvukaře, scénáristy, a vůbec nadšeného milovníka stříbrného plátna a filmového všeuměla. Jeden z jeho filmů, historické drama z 18. století, se jmenoval „Malý princ“; jiný měl světovou premiéru v Praze za přítomnosti tehdejšího premiéra a ministra zahraničních věcí.

V Praze žil Norodom Sihamoni v letech 1962 až 1975, a studoval nejdříve na základní devítileté škole s rozšířenou výukou jazyků, pak na Pražské konzervatoři a ještě později hudbu, tanec a divadlo na Akademii múzických umění. Vystudoval balet, naučil se česky a získal mnoho přátel – s nimi také v roce 1968 protestoval proti ruské okupaci.

„Náš král je lop-lop,“ říká naše známá Č., Khmerka, žijící na Moravě. Lop-lop je ekvivalent naše krásného českého „mešuge“.

„Jak asi může umět vládnout, když vystudoval tanec?“

(Její názor sdílí velká část, především mladších Kambodžanů – podle nich by měl být král silný, vládnout, určovat a bojovat… a že je v Zemi Khmerů o co a za co… Jenže nic není Sihamonimu vzdálenější; věnuje se spíše festivalům, náboženským oslavám či charitě, a jeho otec to věděl, věděl, proč vybrat duchovně založeného následníka. V jiném případě by křehká a mladičká, právě obnovená monarchie pravděpodobně již opět zanikla, závislá na vůli všemocného premiéra.)

Říká se o něm, že česky mluví stále plynule. Proto na mě profesore de B. naléhal, abych Jeho Veličenstvu napsal i v mé rodné řeči, že jej to jistojistě potěší.

A lidé zde o jeho studiích v Praze vědí.

„Where you from?“

(„Pomocné sloveso! Kde je pomocné sloveso do?“ opravoval jsem své studenty asi milionkrát; zde jsem na dovolené.)

„Proté Čekó.“

(I v době Československa si Khmerové, zvyklí na jedno až dvou slabičná slova zkracovali Čekóslovakýja pouze na Čekó, takže se pro nás, po rozdělení federace, v tomto směru nic nezměnilo.)

„Ano, jistě, to je tam, kde studoval náš král.“

Norodom Sihamoni byl po léta úzkým spolupracovníkem svého otce, později vyslancem při UNESCO, ovšem na velkou politickou kariéru nepomýšlel.

Naše kamarádka Džán naopak krále obdivuje, a říká o něm, že je velmi milý, hodný, skromný – každý den jí jen ryby, trochu zeleniny a rýži, obyčejná khmerská jídla. Je oddaným buddhistou.

„Nemá ani ženu, ani přítelkyni, ani děti… nic,“ stěžuje si na něj Č., „dokonce ani vlasy.“ Král je holohlavý, zatímco většina Khmerů má bujnou kštici hustých černých vlasů jak koňské žíně.

Je skrovný, odmítá zatěžovat vychrtlou státní pokladnu okázalými slavnostmi i gesty, a právě to od něj většina Khmerů očekává. I proto jsou z něj mnozí rozpačití. Zatímco si český čtenář zřejmě pomyslí: „My tak mít jejich starosti…“ Inu, všude je něco.

Dopis Jeho Veličenstvu jsem připravil na čarokrásném ostrůvku nedaleko kambodžského pobřeží; jelikož tu nebyl internet, poslal jsem jej, až když jsem se vrátil na pevninu.

„Jaký je to pocit psát králi?“ zeptala se mě Lucie.

„Normálka, dělal jsem to přeci již tolikrát,“ a nemyslel jsem to ani neskromně, ani jako sarkasmus. Ve svých četných, dosud nepublikovaných knihách jsem již oslovoval mnohé vladaře… Že nebyli skuteční? Oč víc reálný je pro mě Norodom Sihamoni, než jakýkoliv mnou vysněný charakter?

V dopise jsem se představil, vysvětlil, co dělám, čím se zabývám; zmínil jsem své přednášky na rozličná kambodžská témata, příspěvky z konferencí ve Skotsku, Polsku a Japonsku; také, že píši o jeho otci dizertační práci, a že jsem připravil k publikaci tři knihy khmerských lidových i buddhistický příběhů i pohádek (kdo by však vložil peníze do něčeho takového?). Zkrátka a dobře, vychválil jsem se, až běda.

Nakonec jsem požádal krále o audienci. Na rozdíl od mé partnerky Lucie a profesora de B. jsem si myslel, že je to holý nesmysl (za pár dní Kambodžu opouštíme, dal jsem Jeho Veličenstvu šibeniční termín), ale vlastně… zkusit to můžu… nic za to nedám… vždyť nemám co ztratit… líná huba, holé neštěstí a tak dál… Popravdě řečeno jsem ani nečekal, že by se někdo ozval.

Avšak o tři dny později – zatímco jsem si pochutnával na vynikající khmerské kávě ke snídani, v chatrči na sloupech, až v korunách stromů, s výhledem na hory, nedaleko roztomilého městečka Kampot – našel jsem v poště email od Jeho Excelence S. N., osobního sekretáře kambodžského krále. Přeposlal i dopis od Norodoma Sihamoniho – „A Letter of Royal Appreciation.“

Zaplať pánbů za déšť!

V dopise mi Jeho Veličenstvo vyslovilo dík i uznání za vše, co jsem kdy pro propagaci khmerské kultury udělal, a že mi fandí a tak, ale že bohužel nemá čas. Surprise surprise!

Dosáhnout určeného cíle, tedy audience u krále, se nepodařilo, ale jinak bych to nazval nejúspěšnějším neúspěchem mého života – vždyť komu se podaří být odmítnut osobně králem, když mu přitom napíše psaní v plavkách, v chatrči bez elektřiny, na drobném ostrově porostlém džunglí?

Až přijedu domu, hodlám si dopis vytisknout, zarámovat a vystavit na čestném místě, na očích, a chlubit se všem návštěvníkům, jak moc jsem byl neúspěšný.

Ale jelikož mám sklon dívat se na svět optimisticky (ono mi také nic jiného při mém platu nezbývá, že?), snažím se to brát z té lepší stránky. Alespoň jsem ušetřil! Za návrat do Phnom Penhu, což by pro mě nyní byla velká zajížďka, a hlavně za nový oblek, který jsem si s sebou, světe div se, na ostrůvky a do džungle nevzal. Navíc se před krále předstupuje v určitý den v určené, přísně dané tradiční barvě. A co kdybych si pak spletl den či mi audienci přesunuli? To by se mi to setsakra prodražilo!

Madona s kromou

Zastavení patnácté Madona s kromou Obrázek

Připomenutí ze Zamyšlení třetího na úvod a na vysvětlenou (pro ty, kteří Zamyšlení třetí, nazvané „Chvála přítomné chvíle“ četli a kteří si mou literární anabázi dokonce i pamatují, doporučuji svižným krokem knižní kozy tuto předmluvu přeskočit):

Když jsem se před dvěma lety, na jaře roku 2018, chystal na konferenci do Japonska a rozhodl se proto spojit tuto cestu s návštěvou přátel a známých v Kambodži a Thajsku, po dlouhých sedmi letech, oslovil mě (tehdejší) pan ředitel brněnské pobočky Českého rozhlasu s nápadem sepsání zážitků z cest, úvah či fejetonů, které bych mu pak mohl postupně zasílat a budou-li dobré, ČRo by je možná mohl nějak zpracovat. Nejdříve jsem byl proti, nechal jsem se však přemluvit a během dvouměsíčního cestování po třech asijských zemí napsal několik črt, postřehů či úvah, dost na knížečku. Když jsem je ovšem začal posílat zpět na rodnou hroudu, odpovědí mi bylo jen ticho. A bylo dlouhé. Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že se onen pán, jenž mě svedl na literární scestí a přemluvil k tak neuváženému činu, uposlechl volání hlasu Štěstěny a rozhodl se pro politickou kariéru a jelikož to nebylo slučitelné s postem šéfa veřejnoprávního média, byl odejit. A s ním i mé plány, mé fejetony. Do pekla zapomnění, do nekonečné říše nevydaných knih. A teprve nyní se naskytla vhodná příležitost tyto zápisky oprášit a poprvé využít.

Dnes tedy nebude ukázka z knihy „Zrození tygra“, ale rád bych Vám představil další z těchto asijských fejetonů, tentokrát zápisek ze Siem Reap.

Madona s kromou

                Poznat druhou tvář města Siem Reap (byť neříkám, že odvrácenou, horší, temnou – rozhodně však chudší) je jednoduché. Přejděte řeku. Bude Vaším Jordánem.

                V Siem Reap, nejnavštěvovanějším místě Kambodži (kvůli nedalekému obřímu chrámovému komplexu Angkor Wat, přikrytému džunglí), v tomto, na místní poměry upraveném, moderním, načančaném a bezpečném místě, nabízejícím všem – většinou jedno až třídenním – turistům vše, po čem jejich dušičky, žaloudky i měšce touží. Nedaleko noblesních hotelů, zdejší pobočky královského paláce, rozlehlého muzea, jen na druhém břehu, naleznete náhle jiný, mnohem chudší, špinavější Siem Reap, který více připomíná zbytek země, kde se nacházíme. Zatímco turisty navštěvovaná část kolem Pub Street, Starého tržiště, řeky až k muzeu (jež mimochodem nedoporučuji – je obří, drahé, poloprázdné a neuvidíte zde nic, co byste neviděli v Angkor Wat), je velmi příjemná a miloučká bublina.

                Většina cest je tu stále nedlážděných a prašných, v deštném období blátivých. Plných odpadků, ale také života, čilého, usměvavého, halasného života, dopravního ruchu, smlouvání, kupování i prodávání. A mládí – Kambodža je velmi mladou zemí. Velkou část populace tvoří děti a mládež.

V kontrastu s chudobou a špínou těchto uliček (jen pár metrů od přilehlého centra), náhle projíždějící stříbrné Bentley (za minimálně dvě stě tisíc dolarů, na což by průměrný Kambodžan šetřil asi tak čtvrt tisíciletí), plazící se, klopýtající mezi kalužemi špinavých, děravých cest, působí spíše až komicky – než tragicky, jak by mělo.

Chodívali jsme do této části Siem Reap při každé návštěvě. Prohlédnout si zdejší starší, zastrčené, zajímavé pagody s úžasnou výzdobou, popovídat si s místními mnichy, učiteli i žáky; součástí pagody je skoro vždy škola, či nebude daleko.

Jak je ovšem možné, že jsme si nikdy nepovšimli katolického kostela svatého Jana? Museli jsme jej přeci tolikrát minout. Jedinou možnou odpovědí je (kromě té, že tam onen kostel nebyl, což je nesmysl), že jsme mu nevěnovali žádnou pozornost. Zkrátka nás tehdy zajímaly pagody, a křesťanského svatostánku si naše evropská očka, toužící po nezvyklém a exotickém, nevšila vůbec.

Až nyní, o něco starší, s jinými hodnotami, s novým pohledem na svět, nyní, kdy jsem se začal více zajímat o dějiny katolické církve v Kambodži (cokoliv nepůvodního mě tehdy, před deseti lety, striktně nezajímalo). Minulý rok jsem o tomto tématu přednášel na konferenci v překrásném polském městě Toruń.

Když říkám kostel, nemám v tomto případě na mysli vysokou a štíhlou gotiku historických center našich měst a městeček, s dvojicí pichlavých zvonic, ani buclaté, sladké a líné baroko vesnických kostelíků.

Zdejší svatostánek vypadá jako typicky khmerský dům. Vlastně ne že by tak vypadal, ono to JE obyčejné kambodžské, venkovské, dřevěné stavení… jen upravené pro účely bohoslužeb. Tradiční domy, vždy na sloupech (kvůli dešťům, krysám, hadům i hmyzu) také mají jedinou, velkou, vzdušnou místnost, sdílenou celou rozšířenou rodinou – v tomto případě se význam rozšířil na rodinu duchovní.

Přesto na mě tento kostel zapůsobil jako zjevení, a šli jsme se proto, ze zvědavosti, podívat. Na dvorku sedí, v zátiší květin, v meditační póze, v lotosovém sedu, socha. Jedná se o evidentně o Khmera s kromou (což je tradiční kambodžský kostkovaný šátek, z hedvábí či bavlny, neodmyslitelná součást lidového oděvu, nepostradatelný pomocník Khmerů na dusném a prašném venkově, kteří tak mají pro kromu tisíc a jeden způsob použití). Připomíná Buddhu a láskyplně drží kamennou holubici. Je to však svatý František z Assisi v kambodžském podání. A vedle sochy Ježíše na kříži, který opět více odpovídá evropským standardům mučedníka, je nádherná socha Madony s Jezulátkem, krásné Khmerky jemných, laskavých, typicky místních rysů, zároveň však rozpuštěných, dlouhých vlasů, přikrytých mariánskou kápí – úžasný příklad mísení kultur v náboženském umění.

Při vstupu do samotného kostela Vás uvítá ta samá Panna Marie ještě jednou, je však menší a tentokrát z leštěného, tmavého dřeva, navíc následována hloučkem usměvavých dětí i chudých, trpících a nemocných.

Vedle je malý obchůdek. Při naší první návštěvě byl plný lidí, proto jsme jen zběžně nahlédli. Usměvavá Asiatka nám anglicky vysvětluje, že se jedná o charitu – prodávají výrobky obětí nášlapných min, či vdov a sirotků, často postižených válečnými i politickými konflikty nedávné kambodžské minulosti.

„Často bez nohou, hahahaha,“ směje se ona paní. Na khmerský zvyk reagovat na tragédie úsměvem či až hysterickým smíchem jsme si již zvykli, již nás neuvádí do rozpaků.

Nabízí tu kromy mnoha velikostí, stylů, barev, rozličných materiálů, knihy o Kambodži, taštičky a peněženky, nejčastěji sloních motivů, krásné šátky i šály, a nejvíce křížků, růženců a sošek, většinou ze dřeva; domorodé představy o Vykupiteli a Jeho Matce, někdy například ne nepodobné božským dévadám z výzdoby pagod, dokonce s typicky khmerskou špičatou korunou.

A jedna taková soška, spíše abstraktnějšího rázu, z lehkého světlého dřeva, připomínající objímající i pohlcující, ochraňující a přitom tak silnou i něžnou mořskou vlnu (byť než Panenku Marii symbolizuje pro mě vztah matky a dítěte či mateřství obecně), mě zaujala.

Celý den jsem na sošku myslel, nemohl své myšlenky na ní odehnat, a v noci se mi o ní dokonce zdálo. Držel jsem jí ve dlani a plakal. Proto jsme se druhý den (ač jsem nikdy na nakupování sošek, obrázků či suvenýrů nebyl – snad stárnu a jsem čím dál sentimentálnější, napadlo mě) do kostela i obchůdku vrátili (bylo to od našeho hotelu v turistické bublině jen několik desítek metrů) a sošku jsem za pár dolarů koupil. Od té doby s námi, vždy pečlivě zabalená, všude cestuje.

Tentokrát v obchůdku není, kromě té samé postarší paní jako včera, nikdo. Nepamatuje si nás, a opět nám vysvětluje, těmi úplně stejnými, naučenými slovy a frázemi, že se jedná o výtvory lidí zkoušených životem, obětí válek, politických převratů i zločinu, nejčastěji vdov a dětí.

„Obětí nášlapných min. Často bez nohou.“ A zasměje se. Na chlup stejně jako den předtím.

Je z Filipín. Dobrovolnice. Mluví khmersky?

Usměje se: „Kdepak, jen vím kdy a jak při mši odpovídat.“

„Chodí sem hodně lidí?“

„Do obchodu ano. A na mše? Místních méně, a turistů podle sezóny. Mše jsou v khmerštině, jednou týdně pak v angličtině. To pak přijde běžně kolem padesáti lidí. A během hlavní turistické sezóny i třeba tři sta. Není si kam sednout, lidé stojí i venku.“

Než se rozloučíme s ní, s kostelíkem, Františkem z Assisi, khmerskou Madonou i několika usměvavými lidmi okolo, připojí se k nám skotačivá bláznivka, objímá nás, cosi khmersky švitoří, neustále na nás ukazuje, směje se a skáče. Již není nejmladší, chybí jí několik zubů a na krku má hluboké jizvy. Pak náhle kamsi uteče.

Nyní jsme již daleko od Siem Reap, na pobřeží Siamského zálivu, a zdá se to být věky, kdy jsme vstoupili do svatostánku svatého Jana. Dívám se na úchvatně krásné pobřeží, lemované tyrkysovým mořem, s nadýchanými krajkami pěnivých vln, a Madona, na stolku vedle mě a ranní kávy, se dívá soucitně a trpělivě též.