Ludvík Kunc očima své manželky Knihy

Knižní vydávání tvorby Libuše Kuncové neumožnila normalizační doba minulého století. Paní Kuncová písemně protestovala proti vpádu cizích vojsk na naše území v roce 1968, za což byla následně vyloučena z pozice středoškolské pedagožky. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracovala v různých zaměstnáních a publikovala bezpočet článků o zvířatech, ve kterých často zpracovávala zážitky a postoje svého manžela Ludvíka - uznávaného zoologa, ochránce přírody, malíře a spisovatele.

Vlastní texty začala Libuše Kuncová vydávat až koncem osmdesátých a v devadesátých letech nejprve v regionálním tisku a rozhlasu. V roce 1994 vyšla její prvotina Rozumbraní. Následovalo vydání knih Opíjení rohlíkem aneb zlaté oči (2006) a Děckoviny (2007). Další texty Libuše Kuncové stále čekají na své knižní vydání uchované v rukopisech. 

Připravovaná kniha Zrcadla azurových dob tak bude v pořadí již čtvrtým autorčiným knižním počinem. Čtenáři se mohou těšit na deset povídek, které odlehčenou formou popisují zážitky manželů Kuncových i Ludvíka Kunce samotného. Půjde tak mimo jiné o netypický vhled do života Ludvíka Kunce, jehož knižní dílo, na kterém se manželka Libuše textově podílela, je velmi populární zejména mezi ochránci přírody. Jen na okraj připomeňme jeho knihy Můj přítel rys nebo Z medvědích a vlčích brlohů.

Libuše Kuncová by knihu Zrcadla azurových dob zachycující společné vzpomínky i vzpomínky manžela samotného ráda věnovala Ludvíkovi k jeho významnému životnímu jubileu. Ludvík Kunc oslaví 17. května 85. narozeniny. I s vaším přispěním se připravovaná sbírka povídek stane krásným narozeninovým dárkem.

---------------------

Ukázka z knihy:

Ráno doma ticho, krom srkání kafe, po snídani každý
popadne věrtel a jde se na chmelnici. Tam se každý probíjí
zelenými haldami, jak umí, ale začnou chodit lidé: „I koukněme
se, to je teďko novej způsob. Inu, jak už je chmel zralej, ať si
ho holt každej vočeše po svým, že jo." - Děd pokyvuje: „Helejte,
každej rok strhávat štoky, nakonec to člověka vomrzí, ať jiní
šplhají po drátech jako vopice, né?! My to strhli sakumprásk,
jářku, je to tak pohodlnější. Hlavní je nakonec, že je chmel letos
pěknej, že jo, viďte, že je letos pěknej? No jó, bodejť."

Po sklizni vyšel jednoho rána děd na dvůr s motykou,
vykopal jámu, zasadil do ní jablůňku: „Starej člověk aby tu
dělal první poslední, mordyje." Na druhý den byla sobota, tak
to šel ohlásit do hospody.

Usadil se zase na galerii, aby měl přehled, když předtím
domluvil mládeži: „Vy se snad už neumíte ani prát?! To my
jsme se jakživ s nikým nemáchali, přespolní málokdy zdraví
vodlezli!" Pak se však k němu donese zdola na galerii: „Prdla
ti chmelnice, posrala se ti, viď?!" - V tu chvíli var krve vymrštil
dědka přes zábradlí, na parketu pak naříká, že teďkon je mrzák
na nohu! Hospodský opatřil trakař a nějací milosrdní odvezli
pacienta k doktoru Semrádovi.

---------------------

Ukázka z knihy:

Z lesa teď vykráčí šelma s šelmovskou řečí: „Kašlu už na sladký,
teď mi jdou k duhu ovce, macovi přece masa třeba!“ a nato se
za ním zavřelo křoví. A tak tedy dál už nic. Věci zas skončily,
jak měly, aby se nikdo nemusel ničemu divit.“

„Taky se nedivím, že se od tebe dozvím jen o zvířatech,“
zavrněla Slávka, nakonec ale lepší něco než nic!

Člověku je ale nejlíp, když si ještě nebo zase dokáže vymýšlet
nesmysly. To moc lidí ale neumí a dobře se jim leda vyhnout.
Protože buď ničemu nevěří, anebo věří všemu a to má nuda
potom pré. My ale panečku, nemáme čas se nudit a máme se
jak páni na vysoké báni. Když jsme si po svojej voli vybrali a co
říká jeden, druhý poslouchá a je to pořád k divení, co se všecko
na světě může dít. Co za věci se staly a některé se ani nestaly
a ty ještě víc překvapují. Evžena ovšem nejvíc překvapují
zvířata, on zase Slávku, když je vlastně jinačí, než si myslila.

--------------------

Knihu doplní svými ilustracemi Ludvík Kunc.

 

 

 

 

Děkujeme za váš příspěvek a přejeme příjemné počtení.