Startovač - financování projektů

Žena se lvem - crowfunding kampaň

Žena se lvem

Pomozte nám vydat první svazek ze čtyřdílné antologie ryze ženské fantastiky. Objevte nespoutanou fantazii lvic české a slovenské literatury!

Knihy

 

               Poznejte první dámy české a slovenské fantastické literatury pohromadě!

                            Plánujeme vydat čtyřdílnou antologii povídek od předních autorek                              naší fantasy, hororové a science fiction literatury.

 

Navzdory nezapomenutelném odkazu Wellse, Verna, Asimova a dalších spisovatelů není fantastická literatura pouze doménou mužů. Naopak - autorky ji stejně jako autoři spoluvytvářely už od samotných počátků! Stačí vzpomenout na Frankensteina Mary Shelleyové, základního kamene gotické literatury, nebo na utopické vize Mary Griffithové, romány a povídky Edith Nesbitové či vlivné dílo Ursuly Le Guinové. Nejinak je tomu i u současné české a slovenské fantastiky, kterou chceme uceleněji představit čtenářům.

 

Proč byste nám měli přispět?

České a slovenské autorky fantastiky za sebou mají mnoho úspěchů, vždyť třeba sci-fi sága Mycelium Vilmy Kadlečkové oslňuje čtenáře i kritiky, Františka Vrbenská je známá svou fantastickou, odbornou i popularizační tvorbou, Julie Nováková kromě úspěchů na českém trhu pravidelně publikuje v zahraničních magazínech jako Asimov's či Clarkesworld. Ale přesto ještě nevznikla žádná reprezentativní antologie jejich díla. Žena se lvem má za cíl to změnit a právě vy k tomu můžete přispět!

Vybrané peníze pomohou nastartovat celý projekt, protože nyní se nacházíme na samém počátku a před námi je ještě dlouhá cesta. Zároveň budeme moci nechat vytisknout knihy ve větším nákladu, větší kvalitě a v pevné vazbě, což si naše autorky určitě zaslouží. V neposlední řadě odměníme také výtvarnou a grafickou práci a uhradíme náklady spojené s výrobou speciálních odměn pro vás, přispěvovatele na Startovači. Pomozte nám uskutečnit náš plán už letos před Vánoci a získejte tak příležitost obdarovat originálním dárkem pod stromeček třeba svou partnerku či maminku!

a_DSC_0228_kolaz_f.png

 

Jak nápad vznikl?

Projekt vznikl asi před rokem jako neformální iniciativa samotných autorek. Na úplném začátku byly dvě ženy-spisovatelky a recenzentky, Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková, které na po-conovém setkání nezávazně probíraly situaci na knižním trhu a další zajímavosti. Pak padla myšlenka - my nemáme žádnou antologii ryze ženské fantastiky! - a nápad byl tu.

Nejprve byla založena skupina na Facebooku, která postupně rostla a její členky si vzájemně poskytovaly podporu a inspiraci. Všechny autorky se přihlásily k memorandu projektu, ve kterém byly stanoveny požadavky na povídky tak, aby se čtenářům představily ženské hrdinky, jejichž pojetí není černobílé, ale naopak se jedná o silné lidské bytosti, schopné sledovat vlastní cíle, prát se s osudem, ale zároveň volit i neagresivní řešení. Mohly si do povídky zvolit i mužského hrdinu, v takovém případě je mu ženská postava rovnocennou partnerkou či protihráčkou a není pouze v pasivní roli erotického objektu. Prostě povídky, které konstruují svět, v němž mají ženy i muži své místo a jsou stejně významní pro zachování jeho rovnováhy.

Do skupiny se postupem času zapojilo více než 50 autorek. Jsou mezi nimi nejen autorky již etablované a známé, ale také celá řada talentovaných autorek regionálních, z mladší generace, nebo zcela začínajících. Můžeme jmenovat například Františku Vrbenskou, Janu Rečkovou, Lucii Lukačovičovou, Petru Neomillnerovou, Haninu Veselou, Darth Ziru, Julii Novákovou, Annu Šochovou – a dokonce i takovou legendu jako Ludmilu Vaňkovou! Přidaly se také autorky známé i mimo fantastiku jako Zuzana Koubková, Daniela Kovářová nebo Veronika Válková. Projekt má i mezinárodní přesah: osm autorek je ze Slovenska. Takže se ještě máte na co těšit!

 

Přichází Žena se lvem!

Jak se však ukázalo, pro takové množství dobrých příspěvků je samozřejmě jedna kniha málo. Přišly jsme proto s nápadem rozložit antologii do čtyř svazků, z nichž první nese název Žena se lvem. Inspirovaly jsme se stejnojmennou tarotovou kartou, symbolizující Sílu.

Po ní by měly vždy s půlročním odstupem následovat další tři svazky (Žena se sovou, Žena s drakem, Žena s labutí), vše ale závisí na tom, zda se podaří projekt odstartovat a vydat svazek první. V tom nám můžete pomoci právě vy!

 

Autorky_vše_bez linek_oprava tanečnice.png

 

Obsah knihy aneb na co se můžete těšit

Každá kniha bude obsahovat 13 povídek, reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (fantasy, sci-fi, horor, steampunk, postapo, humor, kyberpunk, alternativní historie aj.). Povídky do první knihy byly vybrány tak, aby se koncepčně vázaly k titulní kartě Žena se lvem, tedy ukazovaly různé podoby vnitřní síly hrdinek i hrdinůEditorky Zuzana „Zangadora“ Hloušková a Františka Vrbenská se dlouhodobě pohybují na scéně české fantastiky a díky svému přehledu i publikačním zkušenostem jsou zárukou dobrého vkusu. Uvidíte, že fantastika nejsou jen elfové, meče, draci a blastery!

Takže máte šanci na unikátní soubor skvělých povídek, jaký tu ještě nebyl! Chcete si vychutnat literární hostinu o čtyřech chodech s lákavými a pestrými pokrmy? Pomozte nám získat prostor pro výjimečný tým fantastických spisovatelek! První chod se nabízí a bude obsahovat tyto povídky:

Vilma Kadlečková: Bez Krásky a bez zvířete
Lucie Lukačovičová: Dům ocelových jehel
Hanina Veselá: Mizera z Mexika
Václava Molcarová: Běžím daleko, žiju blízko
Jana Šouflová: Případ osla canterburského
Karolína Francová: V mysli mojí vidíš stíny
Lenona Štiblaríková: Pekná noc na čary
Zuzana Stožická: Rubinova liečba
Dana Beranová: Nikdy neříkej nikdy
Dagmar Pirochová: Černý samet
Miroslava Dvořáková: Návrat
Zuzana Hloušková: Srdce z kamene
Julie Nováková: Etuda pro výjimečnou mysl

 

Kolaz 13_a_jmena.png

Kolaz 13_b1_jmena2.png Kolaz 13_c1_jmena.png

 

Kniha bude mít zhruba 350 stran a formát B6, s barevnou obálkou a černobílými ilustracemi. 

Obálku knihy nám vytvoří naše přední výtvarnice Jana Maffet Šouflová.

Máme k dispozici i obětavý redakční tým, který se práci na antologii věnuje dobrovolnicky, a nově založené nekomerční Nakladatelství Fortna, které projekt zaštítí. 

OBALKA_B6_a Maffet.png

 

Co autorka a příběh, to jedna originální výkladová karta

Knihy bude navíc doprovázet zajímavý doplněk v podobě série 52 speciálních výkladových karet, vycházejících ze symboliky tarotu. Plánujeme je vydat ve velikosti 70 x 110 mm, aby byly šikovné do ruky.  Autorem ilustrací bude hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Těšte se na zcela nové výtvarné pojetí známých symbolů a archetypů, které vás budou bavit! Všechny figury totiž také ponesou podobu té či oné autorky!

K první knize Žena se lvem bude přiloženo 13 karet, s ilustracemi reprezentujícími 13 vybraných povídek. Celá sada bude kompletní až po vydání všech 4 svazků antologie. Samozřejmě bude ke kartám přiložen i způsob jejich výkladu (máme v řadách autorek i zkušené vykladačky).

 Seznam karet na šířku_mensi.png

   >  "Několikadílná antologie je jako vějíř karet složený z nejrůznějších stylů, přístupů a nápadů. Vedle sebe najdete všechny možné subžánry, směry - i úchylky. Člověk se podívá, co má v ruce, a počítá esa, krále a královny. Každý najde něco podle svého vkusu, co se mu hodí do osobní literární postupky."    - Lucie Lukačovičová   <

 startovac_karty.jpg

 

Odměny

Všechny odměny obdržíte po skončení kampaně s největší pravděpodobností na začátku prosince, nejpozději před Vánoci (v rámci ČR). V ceně všech poštou doručovaných odměn je i poštovné po ČR. Samotné knížky tak dostanete rovnou domů a za cenu nižší, než ji pak koupíte v knihkupectví.

Zasílání odměn do zahraničí (a na Slovensko) je u málo objemných odměn (jedna nebo dvě knihy) možné, ale prosíme, kontaktujte nás, je třeba se domluvit na předání nebo na příplatku k vašemu příspěvku na poštovné (100-200 Kč podle hmotnosti). Negarantujeme dodání do Vánoc do zahraničí.

V odměnách máte také možnost využít třeba chat s vybranou autorkou či se s autorkami nechat vyfotit na conu při křtu, či si koupit jejich dřívější díla.

Kolaz darku_c_navrh_nové.png

 

 Děkujeme za Vaši pomoc a vážíme si jí!

 Za Nakladatelství Fortna

 Zuzana Hloušková

  Dagmar Vondráčková

 Jan Hloušek

 Martin Vondráček

Jaroslav Svoboda

 Děkujeme též za pomoc s propagací:

sarden-logo-h200.pngMfantasy_v100.png

 

Ukázky z povídek

Máte-li zájem o čtenou ukázku, klikněte sem:

 

Ukázka 1

Lucie Lukačovičová: Dům ocelových jehel

Netrvalo mu dlouho najít schody do sklepení. Byly široké a nesly stopy toho, že po nich byly přesouvány nějaké těžké předměty sem a tam.
Dílna se halila do pološera, pořádné světlo svítilo jen nad pracovním stolem. U něj, zády k pootevřeným dveřím, stála ženská postava.
Samuel přelétl pohledem panty, pak si dovolil proklouznout tiše dovnitř. Pečlivě udržované. Ani nevrzly, pochválil si v duchu.
“Vloupal jste se právě do mého domu, pane?” Žena se otočila od pracovního stolu. Byla ve tváři výrazně a nezdravě bledá. Tmavé vlasy měla stažené do uzlu, nad čelem ochranné brýle, které zrovna nepoužívala, na sobě dlouhé tmavozelené šaty s korzetem, na nich několik spon s úchyty na drobounké šroubováčky, francouzské klíče a jiné nářadí. A v ruce držela zbraň podobnou pistoli, jen s uzavřenou hlavní, v níž byl zasazený ledově bílý a velmi ostrý krystalický hrot.
“Přišel jsem vás zastavit, paní Reso Viandante. Ať už děláte cokoli,” pronesl zdvořile a podstatně klidněji, než se cítil. Ksakru, takhle se nechat nachytat. Jak o mně mohla vědět? Viděl, že potřebuje hrát o čas a rychle něco vymyslet. Skvěle, tak asi udržovat konverzaci, protože lidi, co mluví, obvykle nestřílejí? V aetherotechnice se nijak zvlášť nevyznal, ale věděl velice dobře, jak dovedou být aetherové zbraně smrtící. Sám měl kolt a meč, ve vysoké botě nůž. Zato neměl, jak cokoli z toho dostatečně rychle tasit.
“To je ale smutné.” Její hlas nijak nenaznačoval, že by ji to mrzelo. “Smím znát vaše jméno?”
“Samuel West, lovec.” Naznačil jsem úklonu. Zřejmě mě zatím nezastřelila hlavně díky tomu, že mám slušnou košili, vestu, vázanku a společensky přijatelné rukavice. Od lovců se přece jenom vyžaduje určitá úroveň. A v tomhle světle není vidět, že už si to šatstvo ledasčím prošlo a že na kalhotách mám vkusné záplaty.
V podzemní dílně bylo nepříjemně chladno a měl dojem, že všechny kusy zařízení a nejrůznějších strojů neznámého účelu jsou tak nějak... ostré. Plné jehel, háků a hrotů. A ve vzdáleném rohu se rýsovalo cosi, co připomínalo mechanickou lidskou postavu, mohutného kovového golema.
“Mohu vidět váš odznak?” zajímala se Resa Viandante věcně.
“Ale jistě.” Výborně! Možnost trochu změnit situaci. Okázale pomalu sáhl do kapsičky u vesty. Pohledem přitom zavadil o polodrahokamový amulet, který mu visel na krku. Kámen měl varovně karmínovou barvu. Sakra! Sakra! Sakra! Ta ženská je ještě k tomu posedlá! Můžu mít dneska ještě mizernější den?

Ukázka 2

Hanina Veselá: Mizera z Mexika

Ohavné mlhavé ráno. V noci se mi zdálo o Míkal. Hádali jsme se skoro jako ve skutečném životě. Vzbudil jsem se s trpkostí v ústech a posnídal tvrdé pečivo. Mizernou pachuť po včerejším flámu jsem spláchl grogem a za trest si uložil ranní procházku k molu.
Moře mě přivítalo s včerejší vřelostí. O skaliska se tříštila špinavá pěna, blízkou pláž pokrývali vyplavení krabi a na zatopených kamenech živořily kolonie sasanek. Jejich bledá těla svítila v mělké vodě a žahadla se svůdně vlnila. Jediní tvorové, kteří tu jsou dobrovolně, napadla mě další pozitivní myšlenka.
Přebrodil jsem se pískem, sestoupil k okraji začínajícího mola a pohlédl do vln. Ve zpěněné vodě se ukázal obrys nějakého předmětu. Snad kus ponořené látky.
Pocítil jsem závrať a spolu s ní mnou projela ostrá bolest.
Staré zranění se ozvalo a já přesunul váhu na zdravou končetinu. Aspoň jsem měl jistotu v tom, co jsem viděl. Nebyl to kus látky. Byla to lidská ruka.
To je absurdní. Jak tam ten chudák mohl vydržet? Oni ho nevytáhli, aby ho pohřbili? „Olivééér!!“ zahulákal jsem na nosiče. Jeho zarostlou tvář jsem právě zahlédl v půli schodů.
Seržant a velký soubojník sešplhal po kamenech a podíval se, kam mířil můj prst. „Maličkatá nehoda!“ snažil se překřičet vlnobití. „Myslím, že byl z Lyonu. Příbuzní mu vystavili křesťanskej pohřeb!“
„V tom případě leží ve vodě další člověk! Podívej se!“ trval jsem si na svém.
Tam, kam jsem ukazoval, sasanky pokrývaly celé dno. Nebyly agresivně rudé, jako jejich příbuzné v tropických mořích, ale průsvitně bílé. Nespočet žahadel se splétal do jediného homogenního živočicha. Ležel na mořském dně a jeho konec se ztrácel v nedohlednu. Uprostřed toho vlnivého tance plul pruh černé řasy a svým přímočarým pohybem narušoval harmonii kolonie.
„To… to…“ došla mi slova.
Další z vln odhalila kaleidoskop barev. Splétaly se do složitých vzorů hedvábného kimona. To, předpokládám, nepatřilo mému předchůdci. Navíc končilo chomáčem černých vlasů. Mé podezření umocňoval do dna zabořený vějíř.
„Je tam dívka. Číňanka!“ vyjekl jsem.
„To se vám jenom zdá, komisaři,“ lhostejně sežvýkl tabákový list Merda. „Nic tam není.“
„Ale já ji vidím!“ nechal jsem se lapit absurditou situace. Jako malůvka ze střepu Míkaliny vázy, kterou po mně v afektu mrštila. Inu, luxus manželských hádek jsem nechal za sebou.
Merda plivl obloukem hnědou slinou a nic neřekl.

Ukázka 3

Karolína Francová: V mysli mojí vidíš stíny

Noční Praha po jedenácti letech života v nové době připadala Elen zvláštní. Když magie o Purpurové noci v létě roku páně 2014 od severu v jedné obrovské a všepohlcující vlně zalila Česko, bylo jí devatenáct, takže byla dost stará, aby si pamatovala, jak to kdysi chodilo. Dříve večer a v noci město tepalo životem. Po ulicích jezdila spousta aut, z autobusů proudily zástupy lidí spěchajících domů a obchody měly otevřeno klidně až do deseti hodin. Z restaurací se linul zápach cigaret a hluk zábavy. S kamarádkami chodila do letního kina a pod otevřenou oblohou se hlasitě smála, z koncertů se rozjaření vraceli až o třetí ráno, v nočních tramvajích popíjeli levné víno stáčené do PET lahví. S prvním klukem se muchlovala na lavičce v parku pod kvetoucí lípou, a že by na ni z její koruny mohlo něco zaútočit, by ji nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Dnes rodiče přespávali v kancelářích, když se zdrželi v práci, a o jejich děti se staraly noční družiny. Milenci si dostaveníčko za svitu měsíce dopřávali jen díky výhledu z panoramatických oken v luxusních hotelích. Beze zbraně se nikdo na ulici neodvažoval. Obchody a restaurace zavíraly za světla a noční zábavu zajišťovalo několik desítek klubů, které hostům nabízely rozvoz obrněnými vozy za doprovodu placených ochránců nebo přenocování v hotelových pokojích.
A Praha už jedenáct let nebyla hlavním městem.
„Gryf,“ vytrhl ji z myšlenek Petr a ukázal na okřídlenou příšeru, která kroužila nad stadionem Sparty.
„Mají na Letné početnou kolonii,“ sdělil jim strážný notoricky známý fakt. „Od posledního plánovaného odstřelu už uplynula docela dlouhá doba. Radši se připravte.“
„Na co?“ vydechla vyděšeně Elen.
Do střechy obrněného vozidla v tu chvíli něco těžkého narazilo tak prudce, až se vůz zhloupl. Po plechu zaškrábaly tvrdé drápy a pak se ozvaly rytmické údery, které se kostrou vozu šířily jako vibrace. Následovala nová rána a škrábavý zvuk. Údery se zmnožily. Další gryf přistál na přední kapotě a zaútočil silným zobanem přímo na čelní sklo. Elen vykřikla a zabořila tvář do Petrova hrudníku.
„Postarejte se o to!“ řval řidič na kolegy z ochranky. „Ještě jeden a přetíží nás.“
Slyšela, jak někdo stahuje okénka. Takové šílenství! A pak zvuk střelby ze samopalu. Auto se otřásalo pod údery, drápy klouzající po plechu vydávaly odporný vysoký nervy drásající zvuk, muži řvali nadávky.
Všechno, jen ne gryfy, zaříkávala se Elen. Všechno vydržím, jen tohle ne. Nemůžu, ne znovu…
Hrůza ji zbavovala vědomí. Napůl bez sebe cítila, jak ji Petr hladí po zádech, a slyšela jeho uklidňující hlas: „To bude dobrý, Elen, budeme v pohodě.“
Ale nebylo to dobré, minulost se k ní natahovala skrze všechny zjitřené smysly. Kovově znělé zvuky silných zobanů, škrábání tvrdých drápů, štiplavý pach pižma, upřený pohled nehybného rudého oka, chuť krve na jazyku. Bránila se, jak uměla. Snažila se soustředit na vůni Petrovy vyžehlené košile, na dotyk jeho pevného těla, ale bylo to marné. Purpurová noc vyskočila z hlubin, do kterých ji v uplynulých letech horko těžko vykázala.

 Ukázka 4

Dana Beranová: Nikdy neříkej nikdy

Odstrčila židli a vyběhla ven. V hlavě jí vířilo tisíc myšlenek, ale jedna byla nejsilnější. Před hostincem sebrala sekeru, zaseknutou do špalku. Tíha nástroje ji převážila k jedné straně, ale vyrovnala to nakloněním těla a běžela k lesu.
Po celou cestu jí tekly po tvářích slzy, ale na okraji lesa vyschly. Stejně i nohy proti její vůli zpomalily. Ztěžka se sunula do míst, kde čekala, že najde zaklínače bojujícího s kikimorou. Opatrně se posunovala od jednoho stromu k druhému. Těkala očima na všechny strany, sekeru křečovitě svírala oběma rukama před hrudníkem. Na dohled od jeskyně se zastavila. To, co viděla, ji přivádělo k mdlobám. Obří pavouk  stál před jeskyní a mohutnými kusadly kutálel pavučinou omotaný chomáč po spadaném listí. Amandě se chtělo utíkat, žaludek, přestože už dlouho prázdný, se obracel naruby. Cítila, jak jí kapičky potu stékají po zádech i čele. Chtěla být silná a statečná. Ale tohle! Přitiskla se ke kmeni. Hledala oporu v něčem velkém, mohutném,  krásném, a při tom nemohla odtrhnout oči od zrůdného stvoření. Jeden, dva, tři...bezděčně přepočítala pavoukovy nohy. Nechtěla ani pomyslet, co je zabalené v tom chomáči z pavičiny.
Nedokážu to, šeptala si tiše a sevřela  sekeru ještě pevněji. Do zvuků lesa se ozvalo tiché zasténání. Srdce jí říkalo: "Běž a braň svoje mládě, jako by to udělala každá matka ať lidská nebo zvířecí!" Ale dávný nevysvětlitelný strach a odpor k osminohým stvořením jí bral sílu, zatemňoval myšlení, nutil ji v panice utéct.
Zmítaná vlastním strachem sbírala odvahu, když v tom uslyšela lidský hlas.
„Tak už mi ho dej,“ řekl právě zaklínač a vyšel ze stínu. Neměl v ruce žádnou zbraň. Blížil se k pavoukovi. „Konečně jsme dostali zaplaceno, víc než jsem čekal. Tak už běž, mazej!“ křikl na obludu a ta začala neochotně opouštět svou kořist.
Odehnal ji jako cvičeného pejska, nepoužil ani meč, ani lektvar ani znamení! Sehnul se a holýma rukama začal trhat pavučinu.
Amanda na dálku zahlédla pramínek plavých vlasů. „Ty zrůdo,“ zašeptala a tentokrát nemyslela kikimoru, pomalu se ztrácející mezi stromy. „Nesesmilníš, nepokradeš, nezabiješ,“ šeptala si. „Nikdy. Nikdy?“ Vystoupila z úkrytu a běžela.

Ukázka 5

Lenona Štiblaríková: Pekná noc na čary

„Došila som! Hotovo!“
„Sprav uzlík. Takto. Ešte ústa, ako som ťa učila. A zopakuj mi všetko od začiatku, či pamätáš.“
„Najprv zošiť údy, aby konať nemohli, potom zašiť uši, aby chýry o nás od zlých ľudí neslúchali. Do očí kvapku krvi z netopiera, nech zastrie zrak, a potom už len krížikovým stehom, nech nevidia, keď kúzla robíme. Napokon ústa, by nevyriekli ten strašný ortieľ: Vinná! Obcovala s diablom! Upáliť!“
„Pamätáš. Múdra vedma z teba bude, dievčatko moje.“
„Mamku bolelo. Jeho nie! To neprávosť je. Krivda veliká.“
„Život jej už nenavrátiš. A so sudcom nemôžeš tak ako s chudákom. Pána neuprosíš, nepresvedčíš, hoc by si aj srdce do dlaní vložila. Tu ani smrť nespomôže. Na jeho stolec sadne si iný, hádam i horší, srdnatejší. Ďalšia čarovnica mrela by v plameňoch, ďalšie mláďa by osirelo. Nie tak prudko, čerešnička, ublížiš si.“
„Nech!“
„Odlož hnev, vedme nepristane. To strigám špatí dušu i telo. Ši s rozvahou, mysli na život, čo vďaka tebe nezhorí na popol. Ver, že aj mne je za ňou clivo, dušu kvári bôľ. Chalupa bez jej nápomocnej ruky chradne a jeseň už za humnami poskakuje.“
„Videla som ju, babi! Včera v noci. Nakúkala cez oblôčik, mrazivým dychom spálila muškát v črepníku. Ten červený, čo zjari vysadila proti zlým snom. Vtom sova húkla trikrát, nato odišla. Zmizla do tmy a viac jej nebolo.“
„Pokoj hľadá, dušička moja. Zmierenie. Keď ju v meste zlapali, už sa s nami nemohla rozlúčiť.“
„Prečo to?! Veď pomáhala. Všade ju radi vídali.“
„Závisť či hlúposť? Ktohovie. Môžbyť zo strachu ju udali. Pánom predhodili nevinnú, len aby vlastné hriechy ukryli.“
„Pľuhavstvo!“
„Už pôjdeme. Došijeme bábu a ta s ňou, do zeme! Nech hruda spečatí kúzlo zmätenia a čary obrátia krutosť na výsmech. Potom sa s mamou stretneš a zbohom si poviete.“
„Zaspievaj! Pôjde mi rýchlejšie od ruky.“
„A ktorúže počuť chceš?“
„O deve, čo po nociach tancuje a mesiaca sa dotýka! Lieta po slobode, bo ju nik nevidí a šantí ako čertíča s vetrom vo vlasoch.“
„Dobre, čerešnička, zaspievam. A ty len pekne ši. Polnoc príde čo nevidieť, nebo je jasné a mesiac v splne. Dnes večer je na čary pekná noc.“

 

Co si o tomto projektu myslíte?