Startovač - financování projektů

Will Hall - Diagnózy 'F' a cesty k zotavení - crowfunding kampaň

Novinky - Will Hall - Diagnózy 'F' a cesty k zotavení

Hledáme podporu pro brněnské vystoupení terapeuta Willa Halla, který se sám dokázal dostat z bludného kruhu psychóz.

Ostatní
Druhá část Willova příběhu zotavení. Willův příbeh (2. část) Obrázek

Tak začal můj roční pobyt ve státním psychiatrickém zařízení. Potřeboval jsem pomoc, ale místo ní se mnou zacházeli jak s neposlušným děckem, co má porouchaný mozek. Trestali mne a byl jsem pod neustálým dozorem, k tomu dva měsíce na uzavřeném oddělení. Z plnohodnotné lidské bytosti jsem se stal jen psychiatrickým pacientem. Dali mi svěrací kazajku. Ne proto, že bych něco provedl, ale kvůli transportu do nemocnice. V noci se mi pak zdálo, že mne někdo znásilňuje a dodnes mám flešbekové reakce na všechno, co mi tuhle situaci připomene. V průběhu hospitalizace mne zavírali na samotku, vyhrožovali mi kurtováním, prohledávali mne, byl jsem nucen polykat kolem patnácti různých syntetických látek a docházet na autoritativně vedenou skupinovou terapii, která se celou dobu míjela účinkem.

Několik měsíců jsem užíval silné tišící antipsychotikum Navane, určené k léčbě schizofrenie. To úplně změnilo moji osobnost a ztratil jsem to nejzákladnější ponětí o tom, kdo vlastně jsem. Stal jsem se tupějším, pomalejším, ztloustl jsem a s vedlejšími účinky „léku“ přicházely i návaly zoufalství a sebevražedných myšlenek. V jednom z ubytovacích zařízení, kde jsem nějakou dobu pobýval, se těsně před mým příchodem zabil jiný uživatel psychiatrické péče. Jeho přítel mi řekl proč: trpěl silnými vedlejšími účinky svých medikamentů a nikdo to nechtěl slyšet. Tak skočil ze střechy a zabil se. Ne kvůli své nemoci, ale kvůli těm „vedlejším účinkům“. Když jste „na lécích“, těžko odlišujete, jaké potíže vám způsobují léky a jaké samotná nemoc. Jste zmatení a nevíte, co s tím.

Mám z té doby nějaké fotografie a z nich se ne mne dívá někdo docela jiný. Nejsem to já. Byl jsem v podstatě chodící zombie, ale poslušná zombie, a s tím byli lékaři spokojeni. Mám dojem, že ještě dnes u mne přetrvávají některé vedlejší účinky léků, které jsem tehdy užíval, včetně Navane. Patří k nim záškuby svalů, výpadky paměti a panická úzkost. A o dalších dlouhodobých poškozeních možná ještě ani nevím.

Můj otec, veterán z korejské války, dostával ve čtyřicátých a padesátých letech elektrošoky. Hospitalizovaný a podrobený těmto trýznivým procedurám byl na žádost svého otce (mého dědečka), který ho tak trestal za jeho chování v dospívání. Otcovy nucené hospitalizace a nezhojené emoční šrámy se přímo podepsaly i na mně a celé naší rodině, protože nikdy nedostal skutečnou pomoc a tak jsem vyrůstal se silně traumatizovaným otcem. Když se mí psychiatři dozvěděli, že i můj otec byl zavřený v psychiatrické léčebně, snažili se mne přesvědčit, že moje potíže jsou dědičného charakteru, že mám poškozený mozek a že to jde napravit medikamenty. Ani jednou se mne nezeptali na moje traumata z dětství a neobtěžovali se zjišťovat, zda by tu nemohla být nějaká spojitost s mými duševními potížemi. Až později, když jsem sám začal pátrat po tom, jak se věci mají a objevil práce Roberta Whitakera a dalších, dozvěděl jsem se, že žádné poctivě vedené vědecké výzkumy nepotvrdily hypotézy o genetické predispozici a chemické nerovnováze mozku, a že trauma z dětství může hrát v tom, co se běžně označuje za duševní poruchy, nezanedbatelnou roli.  

Po více než dvouměsíčním úsilí mí lékaři prohlásili, že vyzkoušeli už všechno a mysleli tím, že nasadili veškeré pilulky, na které si jen vzpomněli. A jelikož podle nich nic nezabralo, zbývaly už jedině elektrošoky. Zoufale jsem toužil po nějakém zlepšení a tak jsem začal přemýšlet o tom, že na to kývnu. Můj otec mi vyprávěl o své nedobré zkušenosti s elektrošoky a o tom, jak mu poškodily paměť. Nad stolem mu visí známý Hemingwayův citát(1) a já už tehdy věděl, že Hemingway se zastřelil nedlouho po šokové léčbě. V nemocnici mi ale tvrdili, že je to naprosto bezpečné a účinné a nemá to žádné nepříznivé vedlejší účinky(2).

A pak se na mne usmálo štěstí.

 

(1) „Léčba byla úspěšná, ale ztratili jsme pacienta.“

Úplnější znění: "Tihle šokoví lékaři nevědí nic o spisovatelích... a o tom, co to s nimi dělá... Jaký má smysl zničit mi hlavu a vymazat paměť, když je to celý můj kapitál a vyřadí mne to ze hry? Byla to skvělá léčba, ale přišli jsme o pacienta.“

viz: https://www.causes.com/causes/639240-electro-shock-therapy-the-most-destructive-treatment-that-s-not-highly-effective/updates/566816-ernest-hemingway-ects-most-famous-suicide-victim

(2) Dlužno dodat, že dnešní elektrokonvulzivní terapie se vyvinula z přírodní metody objevené již v dobách antiky (na hlavy pomatenců se tehdy přikládali električtí rejnoci), není již tak brutální a devastující jako ve zmiňované době, nicméně mechanismy jejího účinku jsou vědě stále neznámé. Provádět se má jen se souhlasem pacienta, není-li „nemocí“ přímo ohroženo jeho zdraví nebo život. Což posuzuje přítomný lékař.

 

 

 

(z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)

Za tento príspevok ďakujem môjmu priateľovi Jirkovi Bryanovi, ktorý začal prekladať Willov životný príbeh. Kto sa nevie dočkať pokračovania, môže zatiaľ prelúskať anglický originál. Willův příbeh (1. část) Obrázek

Už od dětství jsem se potýkal s extrémními city, hlasy a zážitky vymístění z těla. Ve třetí třídě jsem se svalil na zem v agónii a s pocitem, že mne něco popadlo záda. Viděl jsem obrázky promítané na strop a někdy jsem býval tak vyděšený, že jsem úplně oněměl. Často jsem se uchyloval do ústraní, zdrcený a neschopný popsat, co se to se mnou děje.

Později jsem chodil od terapeuta k terapeutovi, ale nikdy jsem se necítil dost bezpečně na to, abych o tom všem mohl mluvit. Ve 24 letech jsem se poprvé dostal k psychiatrovi. Po první návštěvě jsem opouštěl ordinaci s receptem na Prozac a hrstí vzorků zdarma. Zpočátku byl Prozac jako ten nejlepší šálek kávy, jaký jsem si kdy dopřál. Byl jsem velice produktivní, vstával jsem časně a cítil se přímo skvěle. Pak ale přišla manická reakce. Najednou jsem se v práci choval nezvykle, divně se oblékal a pouštěl se do hlasitých sporů s kolegy. Něco takového se mi stalo poprvé a dost mne to vyděsilo. Nevaroval mne ani můj lékař, ani terapeut a nikdo mi nevysadil Prozac, když manická reakce propukla. Trvalo roky, než jsem zjistil, že za to mohly tyhle prášky. Výsledkem téhle manické ataky a studu za moje chování bylo to, že jsem zanechal své práce v organizaci ochránců přírody, což byla první větší profesní příležitost, kterou jsem dostal po vysoké škole. Přišel jsem o všechny kolegy, přátele a profesní kontakty a začal se propadat do chudoby.

V šestadvaceti jsem dopadl na dno. Potloukal jsem se po nocích ulicemi San Franciska a slyšel rozhněvané hlasy, které mne naváděly k sebevraždě. Dostal jsem se až na uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Nikdo se mne neptal, jestli chci do nemocnice, nikdo mi nenabídl jinou možnost a nikdo mi nepomohl hledat nějaké jiné řešení. Jenom mne zavřeli na pozorování a po několika hodinách mi oznámili, že si mne tam nechají. Prý pro moje vlastní dobro, protože jsem nebezpečný sám sobě. Jenže já, podobně jako mnoho dalších, jsem cítil, že jsem se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Prosil jsem, ať mne nezavírají, protože jsem nechtěl přijít o svá dvě zaměstnání. Stále jsem opakoval, ať mne pustí do práce, a že jim podepíšu revers, protože nechci přijít o práci. Ale o práci jsem samozřejmě přišel.

V nemocnici jsem si připadal jako ve vězení. Chaos a násilí, nával a děsivý křik. Během noci přivážela policie na naše oddělení každého, kdo odpovídal charakteristice „duševně narušený“. Prožíval jsem to jako peklo a na můj duševní stav to mělo ničivé účinky. Byl jsem vyděšený a v šoku.

Tak začal můj roční pobyt ve státním psychiatrickém zařízení.

(z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)

Štart sa veľmi podaril, všetko vďaka vám, čo prispievate. Zároveň by som sa chcel aj ospravedlniť za menšiu chybu. Raketový štart, aj keď s menšou chybou Obrázek

Vyzbierať viac ako 50% za prvé tri dni som si nepredstavoval ani pri najodvážnejších túžbach. Veľmi za to vám všetkým ďakujem. 

Už som to urobil osobne, ale chcem sa aj takto verejne ospravedlniť za chybku v uvedenom darčeku s konzultáciou s Willem. Nie je na dve ale na jednu hodinu. Chyba vznikla pri komunikácii s Willem, kde som si zle preložil jednu vetu. Ako čiastočnú kompenzáciu som s Willom dohodol aspoň zľavu na druhú hodinu. Tú už si dohodnete sami, ak budete po prvej chcieť aj náväznú konzultáciu s ním. Ďakujem za pochopenie. Dúfam, že už k žiadnym nedorozumeniam v tomto nedôjde.

Potrebujeme väčšie priestory

Stále sme len na začiatku kampane a už teraz sa predbežne prihlási viac ako 100 účastníkov. Veľmi nerád by som bol, keby sa niekto nemohol účastniť len preto, že nemáme dosť miesta. To znamená, že budeme hľadať väčšie priestory. Tie už asi nebudú zadarmo, a preto bude veľmi prospešné ak sa dostaneme aj za cieľovú sumu, bude využitá na dobrý účel.

Ďakujem za podporu a nezabudnite odkaz na kampaň preposielať všetkým, kto by chcel rád stretnúť Willa alebo podporiť jeho prácu u nás.