Willův příbeh (5. část)
9. 10. 2015

Willův příbeh (5. část)

Pátá a poslední část Willova příběhu.

Průvodce (http://www.vidacr.cz/wp-content/uploads/2013/12/Pr%C5%AFvodce-vysazov%C3%A1n%C3%ADm-l%C3%A9k%C5%AF-web.pdf) je tu proto, aby se lidé mohli sami rozhodovat, a vyvažuje možné klady a zápory psychiatrických léků přístupem  omezování (harm reduction) rizik, spojených s jejich užíváním i vysazováním tak, aby uspokojil pokud možno každého uživatele.

Chceme také prosadit přístup k alternativní léčbě duševních potíží. Systém psychiatrické péče se zaměřuje na podávání léků a na zlehčování jejich vedlejších účinků. Jiné možnosti se téměř nenabízejí. Mohu zmínit třeba případ ze southamptonské komunity, kde jsou psychiatričtí pacienti silně medikovaní a očividně strnulí a otupělí. Tato situace se nemění už celé dlouhé roky. Je třeba poctivě přiznat, že tlumit pacienty léky je chyba, že je třeba hledat jiné možnosti a že nelze jen nečinně přihlížet tomu, jak lidé upadají následkem vedlejších účinků léků. Potřebujeme vydatnější sociální podporu, lepší terapii a širší výběr alternativní péče.

Nedávno jsem viděl pro mne překvapivé video z Anglie, kde klientka v rámci systému veřejně dostupné péče absolvovala masáž a posilování jako součást léčby. Říkají nám, že nejsme realisté, když chceme, aby pacienti měli přístup k alternativám, jakými jsou třeba právě masáže a posilování. V jiných zemích už se to ale děje. Duševní zdraví spadá v USA do nefunkčního systému péče, který je třeba kompletně přebudovat. Alternativní léčba a celostní preventivní přístup k duševnímu zdraví by měl být jeho součástí. V zemích, kde se konzumuje méně psychiatrických léků jsou vyhlídky pacientů na zotavení výrazně lepší.

Středisko svobody vystupuje také proti nucené léčbě. Máme osobní zkušenosti s nedobrovolnou hospitalizací, omezovacími prostředky, pobytem na uzavřených odděleních a na samotkách, a také s nedobrovolnou medikací. Jsou i jiné možnosti, jen je potřeba financovat je a začít je využívat. Dobrovolnické programy fungují lépe, jsou levnější a nehrozí při nich traumatizování klientů, které by jim ztěžovalo přístup ke službám. Nucená léčba znamená nerovnost lidí před zákonem. Každý člen lidské společnosti by měl mít právo odmítnout léčbu, a to i v případech, kdy ho to podle lékařů může poškodit. Takové právo má třeba pacient s rakovinou, psychiatrickým pacientům je ale toto právo rutinně upíráno. Máme dost peněz na války a oddlužování bankovních ústavů, ale na dobrovolnou péči o duševní zdraví už ne. Mnoho lidí s duševními potížemi tak končí dokonce i ve vězení, protože nic lepšího společnost nefinancuje.

Čím jsem byl silnější a zdravější, tím jsem byl odhodlanější pomáhat druhým překonávat nástrahy systému, kterým jsem sám musel projít. Stal jsem se členem Projektu Ikarus, rozrůstajícího se společenství jedinců, kteří překonali medicínský přístup k duševním potížím a rozvíjejí vlastní tvořivost, aktivismus a duchovnost. Stal jsem se moderátorem pořadu Rádia Madness, vysílaného pravidelně na několika sdružených rozhlasových stanicích v USA. Po přestěhování do Portlandu v Oregonu jsem se zapsal na školu a začal organizovat místní pobočku sítě Slyšení hlasů (Hearing Voices). I když mnoha pacientům medikace a lékařský přístup docela vyhovuje, na celém světě narůstá počet zájemců o alternativu k mainstreamovému rutinnímu přístupu k duševním potížím. Živoucím příkladem takové alternativy je naše Středisko svobody a já doufám, že příběhů lidí jako já, kteří hledali a  našli svou vlastní cestu ke zdraví, uslyšíme stále víc.

Tento příběh byl zveřejněn se souhlasem Willa Halla a Střediska svobody: www.freedom-center.org/index.php

 

 (z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)