A pak se na mne usmálo štěstí. Zavřený jsem byl nedobrovolně, protože jsem prý ohrožoval sám sebe a nemohl bych se o sebe sám postarat. Jenže pak přišla sociální pracovnice a zničehonic mi oznámila, že mne okamžitě propouštějí. Řekla mi, že další pobyt v nemocnici už moje veřejné pojištění nepokryje. Takže jsem se přes noc proměnil z tak vážně nemocného, že mne nemohli pustit ven, v pacienta, pro kterého už nebylo v nemocnici místo. Dostal jsem se do ubytovny pro bezdomovce, kde jsem rozhodně neměl na růžích ustláno, ale fakt, že jsem už nebyl na uzavřeném nemocničním oddělení okamžitě zmírnil moji depresi.

Od nemocničních psychiatrů jsem dostal diagnózu schizoafektivní porucha, což je jedna z forem schizofrenie. Zahanbení spojené s nálepkou schizofrenik se může snadno proměnit v sebenaplňující se proroctví: v nemocnici, v ubytovně, v chráněném bydlení (group homes) a v programech, které jsem absolvoval, jsem byl zařazený do kategorie psychiatrický pacient. Vše směřovalo k tomu, abych sám sebe vnímal jako duševního mrzáka, abych zapomněl na své silné stránky a místo toho se zaměřil na svoje slabiny a zranitelnost, protože jsem byl přece defektní lidská bytost. Naučil jsem se bát se všeho uvnitř sebe jako projevů své „poruchy“ a předat veškeré kompetence spojené s mou vlastní duší a mými prožitky lékařům a terapeutům. Ze všeho se stal symptom. Vzpomínám si, jak jsem se svěřil nemocničnímu psychiatrovi, že čtu existencialisty a marxistické spisy, a později jsem to našel ve své zdravotní dokumentaci s poznámkou „bizarní chování“. Podle „léčebného plánu“ jsem se měl vzdát své vášně pro aktivismus a organizování akcí. Když jsem zkusil hovořit o své sexualitě a o tom, že jsem bisexuál, řekli mi, že tyhle moje pocity jsou jedním z projevů mé nemoci.

Následkem toho všeho dnes žiju s nepřetržitým a velmi skutečným strachem z neporozumění a stigmatizace. Svou psychiatrickou historii jsem musel před většinou svých známých tajit. Jakmile se někomu svěříte a on se k vám pak proto začne chovat jako k méněcennému, naučíte se příště už o tom s nikým nemluvit. Znamená to žít život v ústranní, jako druhořadý občan, s pocitem, že nepatříte do lidské společnosti. Zkuste takhle žít a uvidíte, zda nezačnete být paranoidní.

Od mé hospitalizace dnes uběhlo už víc jak čtrnáct let. Mezitím jsem se zbavil medikace, začal jsem se víc zajímat o výživu a pozměnil jsem svůj jídelníček. Vyřadil jsem z něj mléko, kofein a cukr, jako přímou příčinu zhoršování mých úzkostí a dalších symptomů. V nemocnici jsme ovšem dostávali mléko, kofein a cukr v každém jídle. Začal jsem chodit do kurzu jógy a meditace a také k akupunkturistovi. Pro zlepšení svého duševního zdraví toho dělám hodně, ale nic z toho jsem se nenaučil v systému péče o duševní zdraví. Ten byl pro moje duševní zdraví zcela bezcenný.

Všímám si všech varovných signálů a využívám metody wellness, kterými se udržuji v kondici. Pravidelně cvičím a hlídám si spánkový režim. Zaměřil jsem se také na duchovní aspekty toho, čím jsem prošel, a zajímá mne smysl toho, co mi říkaly hlasy, které jsem slyšel. Jednou v San Francisku jsem třeba slyšel zvučný hlas, který mi řekl, ať cvičím jógu nebo umřu. Vyděsilo mne to, ale uvědomil jsem si, že zní jako hlas rozhněvaného rodiče nebo někoho, kdo má o mne starost. A tak jsem ten hlas poslechl a začal cvičit jógu.

Možná se liším od lidí v mém okolí, ale lišit se znamená také být tvořivý a citlivý. Přestal jsem sám sebe vnímat jako duševního mrzáka bez naděje na zotavení. A především, oslovil jsem další lidi, kteří byli rovněž označeni za duševně nemocné a začali jsem se navzájem podporovat v hledání svých vlastních cest, vedoucích k léčení. Dost dlouho jsem se o to pokoušel sám. Mít kolem sebe další lidi, kteří věří v mé zotavení, mi pomohlo ze všeho nejvíc.

 

(z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)