Startovač - financování projektů

Will Hall - Diagnózy 'F' a cesty k zotavení - crowfunding kampaň

Novinky - Will Hall - Diagnózy 'F' a cesty k zotavení

Hledáme podporu pro brněnské vystoupení terapeuta Willa Halla, který se sám dokázal dostat z bludného kruhu psychóz.

Ostatní

Willův příbeh (1. část)

Za tento príspevok ďakujem môjmu priateľovi Jirkovi Bryanovi, ktorý začal prekladať Willov životný príbeh. Kto sa nevie dočkať pokračovania, môže zatiaľ prelúskať anglický originál. Willův příbeh (1. část) Obrázek

Už od dětství jsem se potýkal s extrémními city, hlasy a zážitky vymístění z těla. Ve třetí třídě jsem se svalil na zem v agónii a s pocitem, že mne něco popadlo záda. Viděl jsem obrázky promítané na strop a někdy jsem býval tak vyděšený, že jsem úplně oněměl. Často jsem se uchyloval do ústraní, zdrcený a neschopný popsat, co se to se mnou děje.

Později jsem chodil od terapeuta k terapeutovi, ale nikdy jsem se necítil dost bezpečně na to, abych o tom všem mohl mluvit. Ve 24 letech jsem se poprvé dostal k psychiatrovi. Po první návštěvě jsem opouštěl ordinaci s receptem na Prozac a hrstí vzorků zdarma. Zpočátku byl Prozac jako ten nejlepší šálek kávy, jaký jsem si kdy dopřál. Byl jsem velice produktivní, vstával jsem časně a cítil se přímo skvěle. Pak ale přišla manická reakce. Najednou jsem se v práci choval nezvykle, divně se oblékal a pouštěl se do hlasitých sporů s kolegy. Něco takového se mi stalo poprvé a dost mne to vyděsilo. Nevaroval mne ani můj lékař, ani terapeut a nikdo mi nevysadil Prozac, když manická reakce propukla. Trvalo roky, než jsem zjistil, že za to mohly tyhle prášky. Výsledkem téhle manické ataky a studu za moje chování bylo to, že jsem zanechal své práce v organizaci ochránců přírody, což byla první větší profesní příležitost, kterou jsem dostal po vysoké škole. Přišel jsem o všechny kolegy, přátele a profesní kontakty a začal se propadat do chudoby.

V šestadvaceti jsem dopadl na dno. Potloukal jsem se po nocích ulicemi San Franciska a slyšel rozhněvané hlasy, které mne naváděly k sebevraždě. Dostal jsem se až na uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Nikdo se mne neptal, jestli chci do nemocnice, nikdo mi nenabídl jinou možnost a nikdo mi nepomohl hledat nějaké jiné řešení. Jenom mne zavřeli na pozorování a po několika hodinách mi oznámili, že si mne tam nechají. Prý pro moje vlastní dobro, protože jsem nebezpečný sám sobě. Jenže já, podobně jako mnoho dalších, jsem cítil, že jsem se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Prosil jsem, ať mne nezavírají, protože jsem nechtěl přijít o svá dvě zaměstnání. Stále jsem opakoval, ať mne pustí do práce, a že jim podepíšu revers, protože nechci přijít o práci. Ale o práci jsem samozřejmě přišel.

V nemocnici jsem si připadal jako ve vězení. Chaos a násilí, nával a děsivý křik. Během noci přivážela policie na naše oddělení každého, kdo odpovídal charakteristice „duševně narušený“. Prožíval jsem to jako peklo a na můj duševní stav to mělo ničivé účinky. Byl jsem vyděšený a v šoku.

Tak začal můj roční pobyt ve státním psychiatrickém zařízení.

(z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)

Zpět na výpis