Startovač - financování projektů

Vzpomínky panského kočího - crowfunding kampaň

Vzpomínky panského kočího

Podpořte vydání knihy. V plánu máme vytisknout 100 knih. Jedna může být vaše...

Knihy
Vzpomínky panského kočího

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

Podpořte vydání knihy. V plánu máme vytisknout přesně 100 knih. Jedna může být vaše...

Vždy nás zajímalo, zda lze projet stejnou dějinnou křižovatkou, ale odbočit jiným směrem. Vás ne?

Na této stránce, jak je asi zřejmé, se snažíme propagovat vydání nové knihy. Zkusíme to takovou lehčí formou. Tedy...

... pokud si myslíte, že kniha Vzpomínky panského kočího bude pojednávat o historii dopravních předpisů, nemusíte číst dál a stačí, když náš projekt podpoříte. Čím vyšší částkou, tím budeme radši.

... pokud si ovšem myslíte, že vás kniha Vzpomínky panského kočího proveze nečekanými odbočkami po českých dějinách let 1848-1918 a snad vám i prozradí něco málo z období do roku 1972, kdy ve spokojeném stáří naposledy vydechl císař a král Karel František, nasedněte do našeho kočáru a hyjé vpřed! Tedy vzad. 

Synapse

Ve hře Dobytí severního pólu koriguje Jára Cimrman naděje poručíka Berana ústy podolského lékárníka. Pamatujete?

BERAN: ... až nás jednou rozmrznou, až my oba budeme zase teplí, jako jsme vždycky byli, my uvidíme jiný svět. Tvoje vlast už nebude úpět pod Rakouskem a ty vrátíš domů. 
LÉKÁRNÍK: Tak pravda, pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet. 

Kolikrát jsme po roce 1918 zaplatili krutou daň za krátkozrakost rozcapené generace, která si vsugerovala, že úpí? 

Tvrzení

Čin jednotlivce může změnit běh dějin.

Důkaz

Dvacátého května 1848 zachránil granátník Bartoloměj Reindl knížete Felixe ze Schwarzenbergu v bitvě u Vicenzy. Kníže o několik měsíců později zachránil Rakouské císařství. Pak kdosi opomněl ohřát vodu do koupele a bylo po knížeti. A po Rakousku.

Historické křižovatky

Lidi odjakživa zajímalo, co by bylo, kdyby něco nebylo tak, jak to bylo. A co by bylo nebylo? První člověk, který si položil tuto mámivovu otázku, byl jistý pan Adam kdesi v Ráji, kterého jistou dobu velice zajímalo, co by bylo, kdyby dotyčná paní Eva nesnědla jakési jablko? A kolik by se ušetřilo za oblečení? My podobným otázkám říkáme historické křižovatky a s ohledem na zaměření této knihy se od dob Adamových posuneme výrazně vpřed... A snad i díky vašim radám by nemusela madame Europe v roce 1914 zešílet a Herr Österreich spáchat rafinovanou sebevraždu.

Náš cíl: 100 výtisků

Našim cílem je vytisknout knihu s pokud možno pevnou vazbou v přesně stokusovém nákladu. Bez vás to nebude možné. A pokud se dobrá věc podaří, budou i barevné obrázky. 

Autor vzpomíná

Panský kočí Vojtěch Kašpar (1843-1921) byl můj prapradědeček. Opravdu. Dlouho jsme si mysleli, že jediné, co nám po něm zbylo, je jen hromada starých podkov.

hromada starých podkov

Pak se ale ukázalo, že prapředek měl i jiné záliby než jen práskání bičem do koňských zadků. A krok za krokem jsme se pustili do rekonstrukce jeho deníkových zápisků. A objevili také mnoho kreseb, které si od dětství maloval. A protože prapradědeček nejezdil jen tak pro Kohosi, ale pro orlické Schwarzenbergy, dospěli jsme k názoru, že jeho vzpomínky mohou zaujmout i dalších sto lidí. Tedy vlastně jen devadesát devět, protože jeden výtisk jsme předem v pevné víře v úspěch této sbírky slíbili dnešnímu knížetipánu za zapůjčení originálního vozu Benz 16/40 HP Národnímu technickému muzeu v Praze. Ano, toho Benzu, který něvědomky ukončil slavnou kariéru starého kočího. 

Benz 16/40 HP v NTM

 

Ukázky z knihy

Ráno desátého června dostal otec konečně příkaz zapřáhnout a bez zbytečného zdržování urychleně odjet do Prahy. Protože nikdo nevěděl, bude-li cestou bezpečno, jel s námi i trojčlenný ozbrojený doprovod. Říkám schválně s námi, protože jsem musel jet také. Oblékli mne do nóblesních šatů a měl jsem dělat stonavého, který spěchá k lékaři, kdyby nás někdo zastavil. Tehdy jsem nevěděl, že se tomu říká koncpirace. Doba byla zmatená a paníkněžna myslila na všechno. Měla určitě hlavu plnou starostí, muž i syn v Itálii a všude kolem revoluce. Kdykoliv mluvila s jemnostslečnou, ztišila hlas. Matka říkala, že to byl ten nejvyšší možný ústupek, jakého byla schopna.

...

Vídeň se mi nelíbila. Místo volného běhání po okolí Orlíku jsem musel trčet s maminkou v paláci a pomáhat jí od rána do večera s domácností, zatímco otec vozil panstvo. Naše němčina byla mizerná, moje přesněji řečeno prachmizerná, tedy vlastně žádná, takže jsem byl zpočátku odkázán na pokyny, které mi podával jeden z lokajů, který byl z Třeboně a uměl česky. Ve Vídni bylo všeobecně hodně práce a otec musel být stále připraven. Pro něj to byl nepochybně vrchol kariéry. Nejenže se mu ve městě líbilo, myslím, že si připadal jako světák, když pouštěl koně narychlo na širokých ulicích. Kníže Felix byl neustále v jednom kole a potřeboval mít neustále připravený kočár. Jako chlapec jsem otci záviděl. Cestování s knížetem Felixem se už nikdy nic nevyrovnalo, při vší úctě k našemu knížepánovi. Šup do Berlína. Pak Varšava, kde otec na vlastní oči viděl ruského cára, Frankfurt. Drážďany, Vídeň, Olomouc a zase Vídeň. Kníže Felix se mi moc líbil. A na otce udělal jednoznačně skvělý dojem. Později pak často říkával: “To by se za knížete Felixe nestalo.” Nebo: “Tohle by kníže Felix určitě nedopustil.” A tak podobně. Míval jsem dojem, to už jsme byli zpět na Orlíku, že otec ví o panuknížeti vše. Že ví, co by kdy dělal, jak by se zachoval, jak by se o Rakousko staral. Tedy, ne že by kníže s mým otcem někdy promluvil. Myslím, že pro něj byl otec jen dalším koněm v zápřahu. Nezřetelná bytost, která umí uvést koně a kočár do pohybu a dopravit cestující na místo určení. Ale kníže Felix mluvil často, rád a nahlas a cest využíval k tomu, že si s pobočníky vyjasňoval svá východiska a názory, a tak otec odposlechl mnohé. Rakousko musí být silné!

...

“Upřímnou soustrast. Je mi to líto, Vaše Jasnosti. Víte dobře, že nemoc si nevybírá, pán jako kmán. Hraběti pokosila jednotku krutěji než srbské strojní pušky.”
“Cítím, jako kdyby ve mně samém cosi částečně zemřelo. Vyrůstali jsme bok po boku.”
“Vím, že vás tím nijak neutěším, ale věřte mi, že v této válce smrti rychle přivyknete.”
“Nemám v plánu si zvykat.”
“Pane, podívejte z okna. Svět, který venku vidíte, se rozhodl spáchat sebevraždu. Opilecká ruská ruleta, zoufalé gesto znuděného bojara. Šílenství z nadbytku. Dostojevskij by to nevystihl lépe. Nechci se vás dotknout, sotva jsem vás stačil poznat a zdáte se mi být rozumný a citlivý mladík, ale právě lidé jako vy, lidé, kteří mají všeho tolik, že kdyby do konce života jen jedli koláče a pili šampaňské, neutratili by ani zlomek svého majetku, se rozhodli urvat pro sebe další kousek cizí půdy. Nahnali nás na frontu jako dobytek a nechají nás tady pomřít. Tohle není stará dobrá vojna, pane kníže.”
“Doktore, já nekul válečné plány a mohu poctivě říct, že neznám nikoho ze svých známých, kdo ano. Stará šlechta dnes nemá sílu, jen postavení. Jsem ale důstojník a chápu, že si Rakousko nemohlo nechat naplivat do tváře. Srbové byli přespříliš vzpurní, a proto musí dostat lekci.”
“Pane, venku svítá. Slyšíte to dunění? To jsou naše děla. Hrají předehru k dalšímu šturmu, zvoní k dalšímu gefechtu. Až oschne tráva, vydají na štábu svůj zamilovaný rozkaz “Na bodáky” a do večera vykrvácí tolik tisíců chlapů, že na vašeho hraběte, při vší úctě, zcela zapomenu.”
“Jste lékař. Bůh vám ve své moudrosti obalil srdce mozolem, abyste mohl konat svou práci. Chápu, že nemůžete plakat nad každým mrtvým.”
“Ale já bych rád plakal nad každým zbytečně mrtvým. Rád bych, ale nemohu, protože už jsem vyplakal všechny své slzy z očí. Tady nebráníme svou vlast, nechráníme své ženy, rodiče a děti. Ženeme se do země, která nám nepatří a nikdy patřit nebude. A pokud ji přece vyválčíme, co s ní uděláme? Anektujeme další miliony Slovanů? Kam dali ve Vídni rozum? Jaké jsou jejich plány? Pro tyhle hlupáky tady mřou tisíce mladíků jako ten váš hrabě?”

 

Soutěžní obrázky

Chléb, knihy a hry, radí moudré latinské přísloví. Lidé se chtějí trochu pobavit, než kliknou a přispějou na dobrou věc, radili nám na Startovači. Dobrá, máme pro vás hru. Kdo první pozná, kohože panský kočí namaloval? On tedy malovat uměl, ale my umíme obrázek deformovat. A postupně budeme nabízet další a další nápovědy. A cena pro vítěze - rukopisná verze pokračování této knihy! 

Soutěžit můžete zde.

Pro pedanty nesmí chybět obsah knihy:

Stručně o osobě panského kočího Vojtěcha Kašpara

Kniha první: Vzpomínky panského kočího

Kapitola první: A chlapec hvízdl (1848)
Kapitola druhá: Příliš ledová sprcha (1852)
Kapitola třetí: Nablýskaný kočár (1870)
Kapitola čtvrtá: Konopiště (1896)
Kapitola pátá: Poslední jízda (1914)
Závěrem: Pěšky na pražský hrad (1921)

Kniha druhá: Alternativní role v českých dějinách 1848-1914

První křižovatka
Druhá křižovatka
Třetí křižovatka
Čtvrtá křižovatka
Pátá křižovatka
Šestá křižovatka
1865: Otázka české historické šlechty
1866: Prusové v Praze
1866: Nová Evropa
1867: 20 korun Belcreditu
1867: Der Be(u)ste Ausgleich
1871/1901: Král bez koruny
1871/1901: Koruna bez krále
1890: Kolik jazyků znáš
1890: Lingua franca
1893: Volnost, rovnost, bratrství?
1893: Pět peněz
1900: Nové století
1900: Svatební koláče
1914: Gordický uzel
1914: Bella gerant alii, tu felix Austria…

Kniha třetí: Orlická novela

Rejstřík jmen
Schwarzenbergové obou větví rodu (dle roku narození)
Habsburkové (dle roku narození)
Rakouská šlechta, abecedně podle rodového jména
Politici a ostatní (dle roku narození)

 

Co si o tomto projektu myslíte?