Víš kdo jsem? | crowdfunding kampaň

Víš kdo jsem?

 Mé zdánlivě všední dny odkrývají můj nevšední životní příběh do kterého vám dám nahlédnou.

Knihy

Víš kdo jsem?

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

 Jak jsem napsala svoji první knihu.

 Vždycky jsem si dělala legraci, že jednou napíšu knihu o svém životě. Mám ho dost pestrý a větčinou mě potkávali, jen samé tragédie. Někdy jsme měla pocit, že ,,toto už fakt nezvládnu,, a zvládla ,,člověk prý zvládne všechno,,.

 Před třemi lety asi nastal ten správný čas a já začala psát svoji první knihu. Své psaní jsem pojala, jako takovou malou domácí terapii. Psaní mi pomáhalo překonávát stresující období. Čím víc jsem psla, tím víc mi to pomáhalo. Myšlenka na to, že bych to, co píšu chtěla vydat mě tenkrát nenapadla.

 Můj příběh není moc veselý, ale může být inspirací pro ty, co si myslí, že u nich už fakt nic změnit nejde. I přesto, co jsem si prožila, vím, že změnit se dá cokoliv. Po třech letech jsem úspěšně knihu dopsala a schovala do šuplíku, až na někdy potom, tím to pro mě v tu chvíli skončilo.

 Mým kamarádkám a přátelům jsem oznámila, že jsem před časem knihu dopsala. Jejich zájem o můj příběh mě velmi mile překvapil a díky tomu jsem se rozhodla, že knihu vydám.

 No, nápad to byl skvělý, ale jak ho zrealizovat, to jsem vůbec nevěděla, ale chtěla jsem si splnit svůj sen. Začala jsem hledat na internetu, jak se vůbec taková kniha vydává a co je potřeba pro to udělat. Musím říct, že tak jednoduché, to není a hlavně né pro ty, co si chtějí vydat knihu sami, bez nakladateství, což je i můj případ.

 Říká se, když si chceš splnit svůj sen, začni pro to něco dělat. Já začala, napsala jsem svůj životní příběh o který se s vámi chci podělit. Moje přání je, aby kniha vyšla v tištěné podobě a dostala se k vám, kteří si chcete tento příběh přečíst.

Pomůžete mi  splnit si sen?

Podpořte vydání tištěné knihy Víš kdo jsem?

 

O čem kniha je

Mám jen jeden život a, co neudělám dnes, zítra mít nebudu.  

Mé zdánlivě všední dny odkrývají můj nevšední životní příběh, do kterého vám dám nahlédnout. Čtěte, jak dítě vnímá, postrádá lásku a cit, a jak tyto nenaplněné pocity později hledá u svých partnerů. 

Můj příběh je příběh o opuštěnosti i odpuštění, znásilnění i nádherném sexu, o psychickém a fyzickém týrání, ale i o mém procitnutí, o dluzích, smrti i beznaději.

Co vše jsem byla ochotná od svých partnerů snášet pro lásku a pohlazení? Kolikrát musí člověk padnout, až na samé dno než usoudí, že je čas něco změnit?

Tato kniha je pro všechny, co obdobně jako já zažívají nehezké, beznadějné i komplikované vztahy. I pro ty, co mají rádi skutečné příběhy.

O tom, co se dá prožít a hlavně přežít, vidět díky tomu své problémy jinak a začít pro sebe dělat věci, abyste konečně žili šťastný život.

Vybrané peníze:

použiju na korekturu, grafika obálky, sazeče, výrobu elektronické verze, samotný tisk knihy, propagaci a distribuci, poštovné a poplatky spojené s provozem této kampaně. Čím víc peněz vyberu, tím víc bude výtisku knih.

Kniha je dopsaná a díky vám začne její příprava k tisku.

Budu dělat všechno pro to, aby vydání knihy a její rozesílání proběhlo na podzim 2017.

b4.jpg

 Ukázka z knihy: 

 Každý příběh mě neskutečně potrápil a srazil na kolena. Byla jsem nešťastná, zrazená, podvedená a na všechno sama.

  

Když bylo mojí matce 17 a mému otci o rok víc, narodila se jim moje starší sestra a o dva a tři čtvrtě roku později jsem přišla na svět já. Děti měly děti!

Moje dětství bylo na jednu stranu hezké a na druhou ne moc hezké. Podle toho, na co si pamatuji, se mi nikdy úplně nedařilo. Když jsem udělala něco podle sebe, nikdy to nedopadlo dobře. Věčně na mě někdo křičel, nadával mi a říkal, že jsou se mnou jen problémy nebo že je trápím. Slýchávala jsem to stále dokola. Bylo mi to samozřejmě líto a dost mi to vadilo. Hrozně jsem se snažila dělat to, co po mně chtěli, jen mi to nějak nešlo. Necítila jsem to tak a nechápala, že oni to nevidí tak jako já. V tom byl asi ten největší problém.

Jenomže čím víc mi zakazovali, tím míň jsem je poslouchala. Vůbec jsem se doma necítila dobře a chtěla jsem už být dospělá, abych od nich mohla pryč.

Nemohla jsem to s nimi vydržet, takže byl mezi námi věčný boj. Cokoli mi řekli, já udělala jinak. Jednoduše proto, že jsem nechtěla dělat věci podle nich, cítila jsem je prostě jinak. Ano, neposlouchala jsem, a když jsem se dostala do věku puberty, dělala jsem z jejich pohledu jen samé průsery.

Nedali mi žádnou volnost, nic jsem nemohla. Proto jsem zvolila pro mě tu nejhorší cestu. Všechno jsem dělala jen na truc a bez ohledu na ně. A za to jsem byla vždycky bita. Otec používal buď tlustý kožený pásek, nebo rukojeť dřevěného klepáče na koberce.

Doma jsem neslyšela, mám tě ráda, věřím ti, jsi šikovná, ty to zvládneš. Celá naše rodina, matka, otec, babičky, tetičky, strýčkové mě měli za neposlušnou dceru, vnučku a neteř.

Byla jsem černá ovce rodiny. V jejich očích jsem se moc nepovedla.

Nebylo to tím, že bych to dělala schválně. Jen jsem „To“ prostě cítila jinak. A oni to nedokázali pochopit. Nepamatuji si, že by se se mnou doma mazlili nebo mě chválili. Byly to jen nadávky, jak jsem zlobivá, neschopná, nic v životě nedokážu, na co sáhnu, tam sto roků tráva neporoste, jak jsem zlá a nevděčná.

V ničem mě nepodporovali. Asi to pro ně byla ztráta času, nebo nevěděli, jak na to. Nebyla jsem doma ráda a často jsem plakala, že mě nikdo nemá rád. Když jsem to rodičům říkala, vždycky se mi vysmáli.

Nebyli to typičtí rodiče, tak jak je většina. Ke svým dětem měli následující postoj: ,,Jsme povinni vás živit a šatit do 18 let, a pak už jste dospělé a nás nic víc nezajímá… nemusí! Svůj úkol jsme splnili.“ Strašně mě to mrzelo. U svých kamarádek jsem viděla, jak se k nim chovají jejich rodiče. Měly s nimi vztahy úplně jiné, měly v nich oporu, mohly jim cokoliv říct, věděly, že když budou cokoli potřebovat, jejich rodiče je v tom nenechají. Já své rodiče ráda neměla. Ani jsem nemohla, když jsem od nich samotných žádnou lásku nedostávala. Možná proto jsem se k nim tak chovala.

Na druhou stranu nemůžu říct, že by úplně všechno bylo špatně. Jezdili jsme na prázdniny, dovolené, výlety, společně slavili narozeniny, Vánoce. Byli jsme normální rodina. Jen já se jim moc nepovedla.

Moje sestra byla pro ně nejlepší, chytrá, šikovná. Pořád mi ji dávali za příklad. Nemám jí to za zlé, byla jsem na to zvyklá a nijak jsem to neřešila. Nikdy jsem jí nezáviděla, jen mi bylo líto, že ji mají raději než mě. Tak jsem to cítila.

Se sestrou jsme nikdy neměly mezi sebou ten správný sourozenecký vztah. Nehrály jsme si spolu. Když přece ano, tak to skončilo hádkou a pláčem. Nenašly jsme k sobě cestu, ani když jsem byla v pubertě. Nikdy jsme si nerozuměly a vždycky na mě žalovala.

Bohužel náš sourozenecký vztah neexistuje dodnes.

Možná kdyby ke mně měli rodiče jiný přístup. Možná bych v sobě nepotlačila schopnost vnímat své pocity a intuici. Byla jsem nucena řídit se pouze jejich radami a naučit se podle nich, co můžu a co ne. Právě kvůli tomu jsem na mnoho let zapomněla, že se mám řídit tím, jak to cítím. Občas se mi to povedlo, jen už jsem si s tím nevěděla rady. Strašně jsem se těšila, až budu dospělá a odejdu z domu. Když jsem to říkala rodičům, jen se mi smáli a sráželi mě, že to nebudu mít jednoduché: ,,Však počkej, až budeš na svém písečku, tak si vzpomeneš, jak ses doma měla dobře!“

 Nevzpomněla jsem si ani jednou!

To, co jsem postrádala doma, jsem našla ve 14 letech u svého prvního chlapce.

 

Libor….(příběh o mojí první lásce)

Pišta….(příběh o mém velkém procitnutí)

 

Veksláci….(znásilnění)

Jednou, aniž bych něco tušila, jsme byly s kamarádkou pozvané k jednomu vekslákovi domů. Že nám ukáže MTV. To byl hudební program na satelitu. Psal se rok 1988, v té době to bylo něco! Přišli jsme všichni k němu domů a on nám pustil MTV.

Vůbec mi nedocvaklo, že tam jsem pouze já s kamarádkou a tři chlapi. Seděla jsem sama na sedačce a dívala se na televizi. Nějak jsem nepřemýšlela nad tím, kde je ta druhá kamarádka. Myslela jsem si, že přijde, ale místo ní si ke mně přišel sednout jeden z těch tří chlapů. Zrovna ten, kterého jsem neměla vůbec ráda. Strašně mi vadil a byl mi odporný. Měl skoro dva metry a sto třicet kilo. Sedl si a začal na mě sahat. Já se odtáhla a řekla mu, ať toho nechá.

Myslela jsem si, že poslechne, ale bohužel neposlechl.

Zničehonic mě jednou rukou chytil brutálním způsobem za ruce a vlasy a druhou ze mě začal strhávat oblečení. Zmocnila se mě panika, docházelo mi, co se děje. On, taková velká a těžká obluda, proti mně, která jsem vážila něco přes padesát kilo. Vůbec jsem nevěděla, jak se mu ubráním, jak to dopadne a co všechno se může stát. Věděla jsem jediné, musím PRYČ!

Roztrhl mi tričko a serval ho ze mě. Zůstaly na mně viset jen cáry. Snažil se mi strhnout podprsenku a celou mě přitom poškrábal a udělal modřiny. Hrozně to bolelo a hrozně, hrozně jsem se bála. Měla jsem z té podprsenky po těle krvavé zářezy.

Ovládl mě šílený strach. Úplně jsem se klepala. Když se mi však pokoušel strhnout i džíny, začala jsem se ze všech sil bránit. Vjela do mě taková síla, jak moc jsem se chtěla zachránit, že jsem kopala a bránila se rukama, jak jen to šlo. Brečela jsem hrůzou. Měl obrovskou sílu. Jeho ruce byly všude a velmi pevně mě svíraly. Věděla jsem, že se musím nějak zachránit. Jinak mě určitě znásilní nebo zabije. Držel mě pod krkem tou svojí velkou prackou a druhou se sápal po džínách. Bránila jsem se ze všech sil, kopala jsem a škrábala a chtěla se mu vysmeknout, ale vůbec to nešlo. Byl prostě silnější a já proti němu neměla žádnou šanci. V hlavě jsem pořád jen slyšela, musíš utéct, musíš utéct, musíš utéct! Bylo to šílené.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Pro mě snad věčnost……….

 

Jakub….(těžká nehoda)

Měsíc před svými sedmnáctinami jsem byla venku s naší partou motorkářů. Čekala jsem na Pištu, než přijede. Dlouho jsme se neviděli a domluvili jsme se, že se sejdeme. V ten den mu to trvalo docela dlouho a já už byla nervózní, kde je. Mezitím přijel kamarád. Jmenoval se Jakub. Řekl mi, že Pišta odjel s nějakou slečnou na motorce pryč. Byla jsem zklamaná. Domluvili jsme se a on to zase nedodržel. Bylo mi to líto a měla jsem na něj vztek. Vadilo mi to. Hlavně ta představa, že si jen tak odjede s někým jiným a já tady na něj čekám.

Tak jsem poprosila Jakuba, ať se se mnou jede projet. A pojedeme tam, kam jel Pišta. Ať je naštvaný, když nás uvidí. Jakub souhlasil a já si k němu sedla na motorku a vyjeli jsme. V ten den jsem měla na sobě pletené minišaty. Když jsme vyjížděli, kamarádi za mnou volali, že je na mě v těch minišatech fajn pohled. Odpověděla jsem jim, že aspoň budu svádět.

 To je to poslední, co si pamatuji........

První manžel…. (věřila jsem, že ho mám na celý život)

Láďa….(tento příběh mi dal neskutečně zabrat a myslela jsem, že to nepřežiju. Následky si nesu dodnes.)

No skvělé… nechápu jeho myšlenkové pochody. Byl tak zbabělý, že to nedokázal řešit? Asi ano. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet… jestli si ze mě dělá srandu, a nebo to myslí vážně?

Byla jsem na něj fakt naštvaná. Na jeho psacím stole stál rámeček s fotkou jeho ženy a já ze vzteku ten rámeček rozbila, fotku vytáhla, natrhala na kousíčky a nasypala je do jeho ranní kávy a zamíchala. Neřekl ani slovo. Já taky ne a odešla jsem.

Už jsem ho nechtěla vidět. Dělal úplně něco jiného, než mi říkal. Celý den mi volal do kanceláře. Viděla jsem jeho číslo na displeji telefonu, tak jsem mu to nezvedala. Volal snad tisíckrát. Když jsem nereagovala, začal mě vyvolávat místním podnikovým rozhlasem. Magor!

Pořád dokolečka hlásili, ať volám jeho klapku 231. Bavil se tím celý podnik. Nevolala jsem. Byl mi jedno. A asi pěkně zuřil. Zřejmě už nevěděl co by, tak zavolal mému šéfovi, ať za ním přijdu a donesu mu nějaké pracovní věci. Šéfovi jsem řekla, že za ním nepůjdu, že mě obtěžuje. Chudák šéf. Netušil, co si má myslet a ani co má dělat. Možná mu to docvaklo a začal mě skoro přemlouvat, ať tam zajdu.

On byl nadřízený mého šéfa a můj šéf si nemohl dovolit ho neposlechnout. Tak jsem tam za ním šla. Donesla jsem mu ty papíry, které stejně nepotřeboval. Hodila jsem je po něm a odešla.

Byl v šoku. Domluvila jsem se šéfem a šla jsem z práce domů dřív. Měla jsem ho plné zuby a pořád jsem nechápala, jak mi to mohl udělat. Nechat mě čekat a stresovat se čtyři dny, zatímco on se válí s manželkou někde na chatě. Kretén!

Chlapec byl ale vytrvalý. Prvně na mě čekal před prací, a když zjistil, že už tam nejsem, jel za mnou domů. Tam jsem ho ještě asi hodinu nechala trápit před barákem a pak ho pustila ke mně domů. Omlouval se, sliboval hory a doly. A já mu to uvěřila a odpustila. Okecat to uměl fakt skvěle. Nebyla jsem jediná, kdo mu na ty jeho kecy skočila.

Kdybych jen věděla, co mě čeká. Už bych s ním nikdy nepromluvila!

Jela jsem na návštěvu ke kamarádce do Rožnova a on mi slíbil, že mě tam vyzvedne a odveze domů. A při té příležitosti se seznámí s mými kamarády. Těšila jsem se na to, že konečně pozná aspoň někoho z mých blízkých a moji kamarádi ho taky konečně uvidí.

Čekala jsem na něj až do večera, nervózní, kde je. Když jsem se po něm začala shánět, telefon měl zase vypnutý. Zase jsem netušila, co se děje, protože mi skoro přísahal, že pro mě určitě přijede, a už se moc těšil na seznámení.

Nakonec pro mě přijela jeho řidička z práce, že mě má odvézt domů. Nevěřila jsem vlastním očím ani uším. A ještě mi oznámila, že Láďa jel se svojí ženou lyžovat do Alp. Jak, do Alp? Měl pro mě přece přijet a měli jsme strávit hezký večer s kamarády. To snad nemyslí vážně.

Už zase mi něco slíbil a neudělal to. Nerozuměla jsem tomu. To se opakovalo pořád dokola. Dělal to dost často. Byl u mě a pak zase na 14 dní zmizel a pak se zase objevil, že byl řešit. Pořád něco řešil a při té příležitosti si jezdil na dovolené, chaty, lyže apod. se svojí ženou.  

Stejně pořád nic nevyřešil. A já mu pokaždé odpustila a uvěřila, že to nemá jednoduché. Vždycky mi to tak srozumitelně a logicky vysvětlil, že mi nezbylo nic jiného než ho chápat.

Když měl období, že byl zrovna se mnou, jezdili jsme spolu ráno do práce. A jako každý den, šli jsme takhle na parkoviště k jeho autu. Zničehonic se tam objevila jeho žena a jejich 18letý syn.

Zavolali ho k sobě, že s ním chtějí mluvit. On šel. Já zůstala stát u jeho auta a čekala na něj. Když k nim došel, vytrhli mu z ruky jeho hnědou koženou aktovku a hodili ji do jejich auta a pak začali oba násilím strkat a tlačit do toho auta taky jeho. Když jsem to viděla, běžela jsem za nimi a křičela, ať toho nechají. Nenechali toto. Chtěli ho za každou cenu dostat do jejich auta. Strkali do něj, bili ho, nadávali mu a on se jim snažil ubránit a hlavně se držel, ať ho do toho auta nedostanou.

Bála jsem se o něj a vůbec jsem nevěděla, co to má znamenat. Křičela jsem na ně, ať toho nechají, brečela jsem, protože mi bylo líto, jak s ním zacházejí. Jeho vlastní žena a syn. Oba dva mi nadávali sprostě do kurev, a že rozvracím rodinu a že ho mám nechat být, že je nemocný. Při tom křiku jsem postřehla, jak Láďovi jeho žena nadává, že vypije několik lahviček Bromhexinu denně. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, ale nezapomněla jsem.

Jak jsem ho chtěla zachránit, tak mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo, než skočit pod jedoucí auto, které kolem nás projíždělo. Řidič toho auta taky nechápal, co se děje. Začala jsem na pána křičet, ať zavolá policajty. Byl asi chudák vyděšený víc než já. Ale byl statečný a ty policajty zavolal. Za chvilku tam byli. Odjeli jsme všichni čtyři na policii.

Musím říct, že na tom parkovišti byla scéna jak z akčního filmu. Celá jsem se třásla a vůbec jsem nechápala, že si někdo může dovolit násilím někoho někam odvézt. Na policii jsme seděli asi čtyři hodiny. Obvinili Láďovou ženu i syna z pokusu o únos. Když vyšetřování skončilo, my dva jsme odjeli ke mně domů...........

Co si o tomto projektu myslíte?

  • Splněno 900 Kč (0 %)
  • 0 %
  • 130 000 Kč požadováno
  • již skončilo
  • Nelze podpořit
  • Na tento projekt už přispělo 0 Startérů

Autor projektu

Adriana - obrázek
  • projekt od Adriana
  • Česká republika

Odměny (Rewards)

100 Kč

email-báseň

Za 100 korun, to je jasné pošlu email formou básně

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
200 Kč

e-book-pdf

200 korun, to je krásné, pošlu e-Book, to je jasné. Je s příponou pdf, abys mohl začít hned.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
300 Kč

kniha-záložka

300 korun, to je něco, bude kniha, aspoň něco. K tomu bude záložka, abys věděl, kdo jsem já.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
500 Kč

kniha s podpisem

500 korun, šup s tím sem, kniha je i s podpisem.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
1 000 Kč

kniha s věnováním

1000 korun, nemám stání, knihu máš i s věnováním.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
3 000 Kč

v tiráži jsi napsaný

3000, už si v knížce, v tiráži jsi napsaný, díky tobě, to se ví. Věnování, to je jasný a můj podpis bude krásný.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
5 000 Kč

oběd po Praze i okolí

5000 je příspěvek, na oběd tě vezmu hned. Po Praze i okolí, můžeme jít kdykoli. Po obědě, to si vem, moji knihu proberem. Věnování podle přání, podepíšu bez váhání.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
10 000 Kč

osobní setkání po ČR

10000, to už pěkně zavání na osobní setkání. Bez váhání pojedu po ČR se projedu. Zadám si do GPS souřadnice naších měst. Nevím, jak mám teďka začít, tři knihy ti budou stačit. Věnování,...nemám zdání, vytvořím ti na počkání. Na zvonek ti zacinkám ,,Víš kdo jsem?,, no, přece Já.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit