Startovač - financování projektů

Trabantem napříč Tichomořím - crowfunding kampaň

Trabantem napříč Tichomořím

Svět patří těm, co se neposerou, a tak vyrážíme na další kontinent točit další film. Opět ve velmi výživné sestavě. Jdete do toho s námi?

Film & Video

UPDATE 01:

VELKÁ CESTA DOMŮ

Plánoval jsem, že tahle slova budu psát tak za dva roky, nejdřív, ale to, co jste dokázali tady na Startovači, úplně změnilo situaci. Vybrat přes dva miliony je neuvěřitelné, a že částka pořád stoupá neskutečné. Díky, že nám věříte, a proto si, jako naši parťáci, zasloužíte nějaké ty informace navíc…

Takže přátelé - Velká cesta domů - takhle se pracovně jmenuje projekt, který jsme vymysleli v podstatě ještě v sokolovně v Buenos Aires na konci jihoamerické cesty. Velká výprava z Austrálie až do Prahy, během níž se napojíme na trasu našeho prvního výletu po Hedvábné stezce, dokončíme etapovou cestu kolem světa – první v historii trabantu – a Egu a Babu si konečně odpočinou …dokud nějak nevymyslíme, jak se dostat na Antarktidu.

IMG_1631.jpg


Už od začátku jsme chtěli dojet z Perthu domů
a měli jsme dvě možnosti – buď to vezmeme hopem a dojedeme během nějakých čtyř až pěti měsíců domů, což je s natáčením hodně velký sprint, nebo pojedeme dlouho, projedeme všechny parádní země na trase, natočíme super materiál a cesta bude trvat hodně přes půl roku. A tady se objevil velký zádrhel dálkových výprav – ponorková nemoc a lidská psychika vůbec. Udržet celý tým v pohodě a každý den točit hodiny a hodiny materiálu, projíždět stejná místa čtyřikrát pro pěkný záběr, od rána do večera myslet na film a seriál, to se dá zvládat pár měsíců, ale ne přes půl roku. Nejlépe to vystihl Aleš, když se ho po skončení jihoamerické cesty ptali na nejhorší zážitek z cesty. Chvilku se zamyslel, a pak to s úsměvem zařízl: „Natáčení toho filmu!“.

Aby nám nehráblo (úplně)

Je to prostě hrozná makačka udělat film a seriál, ale je to současně hrozná radost, bez které by to nebylo ono, jen se to nesmí přehnat. A tak jsme cestu rozdělili na dvě části. Perth-Bangkok a Bangkok-Praha. Obě přibližně na čtyři měsíce. Vůbec mě nenapadlo, že bysme mohli mít už letos část prostředků na další cestu, která by měla vést z Bangkoku přes Thajsko, Barmu, Bangladéš, Bhútán, Indii, Nepál, Pákistán, Írán, Turkmenistán, severní Afghánistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán do Uzbekistánu, kde se potkáme s trasou naší první výpravy a vyrazíme po ní domů.

Můj sen je při návratu začít u Bratislavy sbírat trabanty a další spřízněná vozítka a někde za Brnem totálně ucpat D1 a celou tuhle žlutou trabantí taškařici uzavřít pořádnou ostudou s policejním vrtulníkem.

velka cesta domu Bhutan.jpg

Proč vám to tady všechno říkám? Z jediného důvodu. Pokud se něco zásadního nestane, neutratíme všechny peníze, které od vás tady máme (jsme si tím v podstatě jistí, protože si nadále nehodlám pořizovat ani topení ani Land Rover a chceme jet pořád nejlevněji, jak je to jen možné). A to co zbude, nám pomůže rozjet druhou polovinu Velké cesty domů. Každá koruna, která nezmizí v Tichomoří, půjde na další výpravu. Výpravu, kterou bych chtěl zvládnout úplně bez sponzorů, jen s vaší podporou.

Díky vám všem!


PŮVODNÍ TEXT, KDE JE VŠE DŮLEŽITÉ:

 

Všechno je připraveno k odplutí do Austrálie, záhy naložíme náš žlutý cirkus na loď a budeme čekat, než tam dopluje. Máme teď necelé dva měsíce na to získat chybějící peníze na cestu. Sponzory jsme sháněli ze všech sil už od června, ale když se na naše stroje pořádně podíváte, zas tolik log na nich není, zato je tam spousta krásné volné žluté. A ta je tam pro vás! Každému, kdo nás podpoří, dáme jméno na naše auta a motorky, pěkně čitelně a barevně. Všechna žlutá barva je jen vaše. Jedete s námi do Austrálie a Tichomoří?


Chceme udělat film o tom, že nemusíte být velcí, dokonalí a zdraví, abyste dokázali velké věci. Film o cestě lidí, kterým by neměl nikdo za zlé, kdyby zůstali sedět doma. Film o tom, že většinu překážek má člověk ve své hlavě. Co vy na to?

Svět patří těm, co se neposerou!
Charles Bukowski

Když se chce, tak to jde. Přes překážky, ke hvězdám… šíleně otřepaná hesla, která zná každý, ale málokdo se jimi řídí. Čte je, věší si je na zeď, sdílí je na facebooku a čeká až „to“ přijde. Jenže ono „to“ nejde. Proto jsme natočili film Trabantem až na konec světa, který spoustu lidí nakopnul dopředu. A teď jsme se rozhodli nakopnout i ty, kteří jsou fakt zaseklí. Sestavili jsme tým snů, který dokazuje, že cesty jsou z 90 % o odhodlání a z 10 % o odvaze. Tým, jehož nejslabším a nejsilnějším článkem jsou dva vozíčkáři v trabantu s ručním řízením. Dvojka, nad kterou kroutí hlavou i zkušení cestovatelé. Protože to prý nejde.

 

cycling-in-the-outback-CREDIT-Tourism-Australia_sm.jpg


Mezinárodní tým snů

Nejde ale o vozíčkáře. Tohle všechno je o jediném - o splněném snu. O tom, že si spolu můžou rozumět lidé ze tří různých zemí a spolupracovat, i když někteří z nich ani nechodí. Na australskou cestu vyráží tým, který je všechno, jen ne prototypy akčních hrdinů.

Dan-mensi.jpg

dominika-mensi.jpg

kika-mensi.jpg

Kuba-mensi.jpg

marcin-mensi.jpg

marek-mensi.jpg

Radek-mensi.jpg

vojta-mensi.jpg

zdenek-mensi.jpg

Vyrážíme zase v mezinárodní česko-polsko-slovenské sestavě. Největší pankáč jihoamerické výpravy Polák Radek Jona, který dokáže opravit cokoli, ale také ztratit dvakrát pas. Nesmrtelný slovenský motocyklista a optimista Marek Slobodník, který jede i s vykloubeným ramenem, ale přitom vypadá spíš jak mončičák než Clint Eastwood. Vojta Duchoslav, fotograf, který běhá po Himalájích v kraťasech, a kterému stejně jako Markovi zřejmě zapomněli v dětství říct, že by se měl něčeho bát. Marcin Obalek, Polák, který se rozhodl objet svět starým traktorem, ale skončil v Jižní Americe, Dominika Gawliczková, vycházející hvězda českého cestování, metr a půl vysoká křehká dívka, která z motorky sotva dosáhne na zem a přesto na ní sama dojela až k hranicích Číny. A nakonec dva česko-slovenští vozíčkáři Kuba Koucký a Kika Madajová.

To všechno se snaží mít pod kontrolou kameraman Zdeněk Krátký, jenž dal minulému filmu oceňovanou vizuální podobu spolu s „náčelníkem“ Danem Přibáněm, který dal celý tenhle cirkus na kolečkách dohromady.

...trailer na náš minulý film a tenhle bude ještě lepší!

Napříč Tichomořím

Týmu snů zdatně sekunduje trasa, která se s tím také nemaže… Začínáme v Austrálii, kterou projedeme napříč místy, kvůli nimž je známá jako nejnebezpečnější kontinent světa, kde stovky kilometrů neseženete kapku benzínu či vody. Pokud to přežijeme, čeká nás ráj Tichomoří. Pokusíme se přeplavit na Východní Timor, a pak dál do pestré Indonésie. Malajsií se dáme na sever do Thajska, odsud do divoké Kambodži, a pokud nám bude přát štěstí i do Vietnamu, který zahraniční vozidla zrovna s otevřenou náručí nevítá. Pokud to vyjde, projedeme Vietnam až k severní hranici s Čínou, podél ní se pustíme do Laosu a zpět do Bangkoku.

mapa-prouzek_mensi.jpg

 

Jdete do toho s námi?

Aby to všechno klaplo, potřebujeme trošku pomoct. Bereme zase o něco lepší filmové vybavení než do Ameriky, už nechceme mít jen jedno GoPro a trnout, kdy ho ztratíme, po letech kdy nás mrzelo, že vám nemůžeme ukázat neuvěřitelnou obrovitost světa, chceme mít kamerového drona, ale třeba také potřebujeme přídavná třetí kolečka a offroadové gumy k invalidním vozíků. Dohromady nás jede devět a čtyři z nás se budou věnovat hlavně natáčení a focení. Všichni se vzdali normální práce, nebo přerušili školu.

Abychom odjeli a natočili další část trabantího dobrodružství, potřebujeme peníze. I když šetříme, kde to jde, bez nich to nejde. Jižní Amerika nás vyšla na jeden a půl milionu, Tichomoří bude stát minimálně dva. Zní to děsivě, dokud si tuhle sumu nevydělíte počtem členů posádky a dobou cesty. Rázem jsme hluboko pod cenami zájezdů nejlevnějších cestovek. V Jižní Americe jsme za čtyři měsíce zaplatili za spaní jen čtyřikrát, šetřili jsme, kde to šlo.

Víme, že dva miliony v crowdfundingu nejspíš neseženeme, něco už jsme získali od sponzorů, někde se prostě uskromníme, ale abychom mohli s klidem odjet, potřebujeme ještě 500 tisíc.

Jdete do toho s námi? Pomozte nám vytvořit něco, co bude inspirovat ostatní. Co ukáže, že když se chce, tak to jde.

Jen namátkou pár čísel...

I když jsme sehnali kontejner z Prahy až do Austrálie (i při mizerném kurzu dolaru) za skvělých sponzorských 77 000 korun, přístavní poplatky v Perthu dělají děsivých 60 000 korun (doufejme, že kontejner z Bangkoku bude levnější). Dvě přídavná kolečka na invalidní vozík pro jízdu v terénu stojí s redukcí na skládací vozík 27 400 korun . Devět letenek Austrálie 230 000 korun, kontejner z Darwinu na Východní Timor 50 000 korun + letenky na stejné trase 60 000 korun. Skládací kamerový dron i při úžasné kamarádské ceně 60 000 korun. Jak by řekl náš kamarád Jason z Namibie: "Je to prostě peklo!"

500 tisíc korun je částka, která nám chybí do rozpočtu a vážně nás vytrhne. Když se ale peníze nevyberou, všechny se vám vrátí. Takže je to hop, nebo trop!

Kolona, která patří buď do blázince, nebo na šrotiště

trabant.jpg

Trabant 601 - umělohmotný symbol východního bloku. Žlutá dvojčata Egu a Babu, která projela už půlku světa, pohání je dvouválcový dvoutaktní motor o obsahu 594,5 ccm a výkonu 26 koní. Z nuly na sto zrychlí za 21 vteřin. 

Posádka: Kika, Kuba, Vojta, Zdeněk a Dan

 

maluch.jpg

Fiat 126p Maluch - Ford T socialistického Polska. Maluch znamená v překladu mrňousek nebo miminko. Auto dlouhé jen tři metry (o půl metru méně než trabant) pohání čtyřdobý motůrek o obsahu 652 ccm a výkonu 23 koní

Posádka: Marcin a Radek

jawa.jpg

Jawa 250 - Původně Kývačka z roku 1957, kterou postupně mnoho majitelů šlechtilo, až se k nepoznání změněná dostal k nám. Československá klasika s motorem o obsahu 258,5 ccm a výkonem 12 koní.

Posádka: Marek

cz.jpg

ČZ 175 - Původně klasický model 477 upravený po vzoru terénního exportního modelu Trail 482. Stroj zachráněný v podstatě ze šrotu snížený tak, aby na něm mohla jet i 155 cm malá holka. Obsah motoru 172 ccm výkon 13 koní.

Posádka: Dominika

 

….a ještě ti vozíčkáři

Jo, uznáváme, vzít s sebou lidi na vozíku vypadá jako děsivě prvoplánové hraní na city. Tak si to zaslouží trochu souvislostí.

Když jsme začali chystat tichomořskou výpravu, potřebovali jsme doplnit tým. Potřebovali jsme lidi, kteří jsou zvyklí na nepohodlí a jen tak je něco nerozhází. Jenže jak je poznat?

Pravidelně děláme přednášky v Jedličkově ústavu. Asi před rokem se tam na vozíčku objevil Jakub Koucký, že by chtěl jet s námi. Je to zkušený cestovatel, v Austrálii už byl, ale přesto to nevypadalo jako dobrý nápad. Ze zadní sedačky trabantu se špatně vystupuje i zdravým lidem, něco se stane a nevyleze ven. Poděkovali jsme mu a odmítli.

vozickari-pruh.jpg

Ale stejně nám to vrtalo hlavou. Na cestách se nejlépe spolupracuje s lidmi, kteří mají dostatek špatných životních zkušeností. A jestli je někdo otlučený životem, jsou to vozíčkáři. A jestli chceme na cestu fakt otrlého člověka, vozíčkář je ideální volba. A najednou to celé secvaklo dohromady. Trabant byl už z výroby určený jako auto pro postižené, existuje do něj originální automatická spojka i ruční řízení. Nebudeme vozit vozíčkáře jak porcelán, bude se vozit sám! A jestli ne, nikam nejede. Na další schůzce nás Kuba ani nenechal celý nápad doříct a šel do toho.

A když už budeme mít trabanta s ručním řízením, proč nevzít vozíčkáře dva. A slovo dalo slovo a náš mezinárodní tým doplnila Kristína Madajová, jedna z nejakčnějších slovenských vozíčkářek. Na rozdíl od Kuby, který nechodí od narození, je na vozíku pár let, a jestli by člověk hledal nejpůvabnější vyjádření slova houževnatost, je to ona. Projela stopem celou Střední Ameriku, je zvyklá poradit si s nepohodlím cest.

 A tak nám vzniklo auto, ve kterém není ani noha a přesto jede.

...a o tom to vlastně celé je!

Co si o tomto projektu myslíte?