Startovač - financování projektů

Toulky stínem - Povídky - crowfunding kampaň

Novinky - Toulky stínem - Povídky

Máte rádi knihy ze světa fantasy? Tak podpořte mou knihu a zatoulejte se v tajemstvích neprobádaného světa plného strhujících dobrodružství.

Knihy

Splněno!

Od začátku kampaně uplynuly tři týdny. Tři týdny plné nervozity, neustálých úprav textu a bezesných nocí, jestli to všechno vůbec k něčemu bude. Dneska ráno jsem okolo čtvrt na osm zapnul počítač a přirozeně má pozornost zklouzla přednostně ke startovači. Nijak zvláště jsou crowdfundingu nevěřil, protože naplnit rozpočet se daří jen velikánům (žluté trabanty, DVTV) a navíc mi 10 tisíc korun ze začátku přišlo jako moc peněz. Dneska, když jsem spatřil, že jsme rozpočet překročili a jsme na 101%, objevila se u mě zatím ještě neobjevená radost. Radost z úspěchu, posílená jakousi čirou, primitivní emocí člověka, který objevil oheň. Teď je 7:55, dávám si kafe a hledím z okna na stromy obsypané jarními květy. Dnešní den teprve začíná a tohle překrásné jitro ve mě probudilo novou touhu, vydat se opět za dobrodružstvím. Proto se vydám na další Toulky stínem a dnešním dnem začnu vyprávět příběh tajuplné Expedice do Tmy.
Krásných 85 % je tady, díky! Jsem rád, že kniha zaujala větší okruh lidí, než jen mé přátele. Věřím, že se najde dostatek zájemců, abychom projekt úspěšně dokončili. A za odměnu jsem pro vás napsal další rozšíření, přesněji se jedná o dodatky o erbech.

Ukázka č. 2

Díky za váš zájem o Toulky stínem! Pokud stále váháte, jestli si knihu zakoupit, tak je tady pro vás další ukázka. Doporučuji si povídku stáhnout ve formátu pdf. z této stránky: https://www.facebook.com/ToulkyStinem/ (zde nelze lépe naformátovat)

Válka pro chudé, žebřík pro chytré

„Ty vole, proč se sakra nehejbem?“ zašeptal Divišovi do ucha jeho dobrý přítel Ondřej Kocour. Oba dva byli zařazeni jako vojáci k třetímu družstvu druhé čety pod rotou rytíře Vladislava Otty z Bubeniště.

„To nevím, ale půjdu to zjistit,“ odpověděl Diviš a vykročil vpřed. On a mnoho jeho spolubojovníků se krčilo v brázdě za křovím u louky, kterou lemoval jehličnatý les. Na louce porostlé vysokou suchou trávou se do vzduchu tyčila stará a poničená kaple a asi sto sáhů za ní ležel zelený kopec. Diviš v podřepu doklopýtal do popředí procesí a zastavil se u čtyř mužů, kteří tam schovaní za velkým balvanem o něčem diskutovali při roztažené mapě.

„Žádám o dovolení promluvit,“ pravil bez váhání Diviš.

„To je někdo od vás Simeone?“ zeptal se rytíř Vladislav Otta jednoho ze svých podřízených. Setník v kroužkové zbroji se po Divišovi podíval přísným pohledem a pak kývnul. „A dostali vaši muži rozkaz, aby vyčkali na pozicích, mezitím co my budeme projednávat další postup?“

„Ano, pane, dostali, pane,“ odpověděl setník Simeon.

„Promiňte, že vám do toho vstupuju, ale muži by chtěli vědět, co se děje,“ skočil do rozhovoru Diviš.

„Tak muži by chtěli vědět?“ zopakoval Vladislav Otta a v jeho hlase zaznělo opovržení. Pak se ale rozhlédl a uviděl na padesátku silných chlapů, kteří na něj do jednoho civěli a čekali, co se bude dít. „Jak že se jmenujete?“

„Legionář Diviš Černín, pane, z druhé čety, pane,“ odpověděl Diviš a pomalu vstal, aby mohl rytíři zpříma pohlédnout do očí.

„Nuže, Černíne. Zrovna se zde s vašimi nadřízenými bavíme o tom, jak budeme dál postupovat přes tohle pole. Máme podezření, že za tím kopcem v dálce něco je. Máte k tomu co říct?“ mluvil hluboce rytíř a měřil si Diviše od hlavy k patě. Ten se na chvíli zamyslel.

„Můžu?“ řekl spíše jen řečnicky Diviš a pak setníkovi Simeonovi z rukou uzmul mapu a otočil se s ní směrem k poli. „Učebnicová, pane. Řekl bych, že ta stará kaple se zvoničkou támhle v dálce slouží jako pozorovatelna a orientační bod pro katapulty. Je horko a celé pole je zarostlé suchou trávou. Řekl bych, že za tím kopcem stojí několik baterií se zápalnou municí, které čekají jen na signál zvonu z kaple. Pokud přes pole půjdeme, můžeme vlézt do pasti.“

Simeon se podíval po ostatních důstojnících, kterak Vladislav se ani nehnul a pořád na Diviše se zaujetím zíral.

„Co navrhujete?“ zeptal se Vladislav z Bubeniště.

„Počkat na tmu a pak vyslat malou údernou skupinku, která na kapli zaútočí. Dneska je zataženo, měsíc nás neodhalí a můžeme se k budově proplížit oklikou. Pokud venku nemají psy, máme šanci nepřítele zlikvidovat dřív, než stihne spustit poplach nebo poslat pro posily,“ odpověděl obratem Diviš.

Vladislav uznale stisknul rty a rukou si zakroutil pravý okraj svého úhledného kníru. Pak se otočil ke svým důstojníkům.

„První a třetí četa se stáhne hlouběji do lesa a připraví se na noční útok. Hlavní je rozptýlené postavení a krátké zbraně. Druhá četa počká na soumrak a zaútočí na kapli. Simeone, vyberte ze svých družstev pět vojáků do úderného. Jakmile bude kaple dobyta, očekávám vizuální signál z okenice namířené k lesu. Nějaké otázky?“ řekl rozhodně Vladislav.

„A… a pane, kdo tomu útoku bude velet?“ zeptal se Simeon nervózně.

„Tady Černín to zvládne,“ prohlásil Vladislav zády k Divišovi, kterému se v hrudi najednou rozložil pocit uspokojení. „A teď rozchod!“

Diviš zamířil zpátky za Ondřejem a cestou se po něm každý ohlížel.

„Cos tam dělal takovou dobu?“ zeptal se jej Ondřej, všichni okolo se naklonili blíž, aby slyšeli.

„Chystá se noční přepad té kaple támhle,“ odpověděl Diviš a ukázal prstem přes neudržované pole. „Z druhé čety se složí úderné družstvo, budu tomu velet já.“

„Seš úplnej magor?“ nevěřil vlastním uším Ondřej a praštil Diviše do ramene. „Jestli tam někdo je, tak je to opravdu o kejhák.“

„Mám neskonalou víru ve své chabé dovednosti, Ondro. Neboj, třeba tě Simík nevybere.“

***

 „Ze všech lidí v armádě, tebe nenávidím nejvíc,“ sykl Ondřej na Diviše, když se za noci plížili vysokou trávou. V úderném mužstvu kromě nich dvou byli ještě dva další vojáci z druhého družstva a jeden z prvního. Všichni u sebe měli jen krátké sekerky, protože meče by se mohly ve tmě nepříjemně zalesknout a jeden z nich měl na zádech připnutou krátkou kuši.

„Odteď už ticho. Soustřeďte se na plán akce a všechno dobře dopadne,“ sykl Diviš nazpátek.

Muži se plížili za sebou v jedné stopě jako obří had, který jen čeká, až někoho uštkne ze zálohy. Plazili se dost naslepo, protože vysoká tráva se nad nimi zavírala a oni tak nevěděli, kde jsou. Orientovali se jenom podle Divišova úsudku. Museli se vydat cestou dost na okolo, aby případný pozorovatel nespatřil vlnící se traviny v místech, kde zrovna leželi. Nakonec se jim ale přece podařilo dorazit ke kapli, která kolem sebe měla asi v okruhu deseti metrů vyšlapanou trávu, což od lesa nešlo poznat. Budova pořád vypadala dost opuštěně. Pokud se teď Diviš postaví, snad jej nikdo nezahlédne. Dal ostatním signál, že jde budovu prozkoumat a zhluboka se nadechl.

V tom se ale potichu otevřely dveře kaple a vyšel z nich voják oděný v šedém plášti. Očima mířil přímo na Diviše schovaného mezi trsy vysoké trávy a zdálo se, jakoby ani nedýchal. Pak ale udělal další krok vpřed a zamířil za kapli, aby se vymočil. Diviš na nic nečekal, tryskem se vymrštil na vymlácenou slámu a v podřepu vyrazil mužovi do zad. Sekyrku mu vrazil hluboko mezi lopatky a druhou rukou mu přikryl ústa, aby nevydal ani hlásku. Potom muži pomohl sesunout se k zemi. Schoval jej do nejtemnějšího stínu noci a oddechl si, že zde neměli psiska.

Mezitím se muži z travin neslyšně přesunuli ke zdi kaple a seřadili se za Divišem. Ten jim dal signál, aby budovu obklopili ze všech stran a připravili se vtrhnout dovnitř. V tom z kaple uslyšeli tlumený rozhovor.

„Není pryč nějak dlouho?“ první hlas.

„Třeba chčije studánku, co já vím,“ druhý hlas.

„Ne vole, není to nějaký divný?“ první hlas. „Hej! Hej Šultys! Podívej se z vokna, jestli toho párka někde nevidíš.“

Diviš rychle mávnul na vojáka z prvního družstva, ať přiskočí s kuší a pak zvedl ruku. Okno ve věži kaple, které směřovalo ke kopci, se pomaličku otevřelo a vykoukl z něj mužský obličej porostlý vousem.

„Ty vole. Nikde ani…“ zarazil se voják, když spatřil Diviše a jeho mužstvo. Diviš svěsil ruku a v ten ráz spustila kuše a zároveň zbytek mužů vtrhnul do budovy. Ani ne po pěti vteřinách vše utichlo. Pozorovatel zůstal viset na půl z okna s šípem v lebce a zbylí strážní uvnitř kaple byli tak překvapeni náhlým útokem, že ani netasili zbraně. Diviš vyšplhal po příkrých dřevěných schodech do věže budovy a společně s Ondřejem sundali nemalý bronzový zvon zavěšený na jednom z trámů, který měl spustit poplach. Takže to přeci jen byla pravda a Diviš se nemýlil.

Přistoupil tedy k oknu otevřenému k lesu a pak zapálil úzkou voskovou svíci, kterou clonil vlastním tělem, aby její svit nemohl spatřit žádný případný pozorovatel z kopce. Najednou se z lesa vynořilo na padesát hlav roztažených po celé délce pole a všechny si to zamířily směrem ke kapli a ke kopci za ní. Diviš se zbytkem družstva vyběhl z budovy a přidal se k ostatním.

Celá rota pak zalehla při horizontu kopce a každý jeden muž měl tak možnost nahlédnout do údolí za ním. Tmu tam prořezávalo několik košů naplněných řeřavějícím dřevem a mezi nimi stálo pět baterií. Katapulty mohly mít na výšku při plném vypětí něco okolo patnácti metrů a kopec by dokázaly snadno přestřelit. V tábořišti rovněž stálo asi deset velkých stanů a několik tuctů menších. Sem tam někdo kolem baterií chodil a koně v oboře se nervózně třásli.

„Zvířata jsou úžasný. Poznají, že je něco špatně ještě dřív, než se něco skutečně semleje,“ řekl Ondřej s úsměvem na rtech a podíval se po Divišovi. Ten hleděl daleko přes kemp a tajil dech. Pak ze stran formace přišel signál k přípravě na útok. Všichni muži se přikrčili a v duchu se pomodlili.

„ÚÚÚÚÚÚTOOOOOOK!“ zařval Vladislav Otta, až z toho překvapeným bdělým vojákům v táboře za kopcem mrzla krev v žilách.

***

 „Ztráty?“ chtěl vědět rytíř z Bubeniště. Nad údolím už svítalo a k bojišti se začaly slétat první vrány, které svým krákáním vzbuzovaly v přeživších hrůzu.

„U nás tři mrtví, patnáct zraněných. Nejhůře to odnesla první četa s…“

„A u nich, vojáku?“ skočil Vladislav třesoucímu se úřadovi do řeči.

„Podařilo se nám získat dvanáct zajatců. Zbytek je buď mrtev anebo brzy zemře na těžká zranění,“ dokončil hlášení úřada. Vladislav Otta jen spokojeně zamručel a pokynutím poslal mladého vojáka pryč. Zatímco mu lapiduch zavazoval povrchovou ránu na čele, nechal si přivolat Diviše Černína. Ten přispěchal, jak nejrychleji mohl, tváře měl růžové a před rytířem poklekl.

„To byl dobrý úsudek, vojáku. Ještě nejsou hotovy všechny počty, ale vypadá to, že tady přebýval celý prapor. Slyšel jsem, že mezi mrtvými je i nějaký lankrabě a několik jeho rytířů,“ promluvil Vladislav Otta.

„Ano, pane. Taky jsem to slyšel, pane,“ přitakal Diviš.

„Co byste řekl na to, kdybyste mi mohl po zbytek kampaně dělat taktického poradce?“ Diviš zvedl hlavu a podíval se rytíři do přísných očí.

„To jako, že už bych nebyl s četou, pane?“

„Dostal byste větší žold, vlastního koně a safra, možná, že by se vaše jméno mohlo objevit i v královském raportu,“ přisvědčil Vladislav Otta.

„Pane, nevím, co to je královský raport, pane,“ přiznal se Diviš.

„Až tohle všechno skončí, bude tady dost pozemků bez majitelů. Vždyť jste v noci sám několik vesnic připravil o jejich správce, cožpak to nechápete? No a až se koruna vypořádá se zrádci, bude muset na jejich místo posadit někoho… spolehlivějšího, kdo dokázal, že na to má.“

„Myslíte si… tedy pardon, ale chcete mi říct, že…“

„Že to jednou můžeš dotáhnout i na rytíře,“ dořekl za Diviše Vladislav a nechal jej v jeho vlastním úžasu.