THEO a Zlatá Hora Knihy

THEO a Zlatá Hora 

Tato kniha je vstupní branou do fascinujícího Světokraje. U kořenů tohoto tajemného a kouzelného světa stojí příběh, který se tváří jako pohádka. Příběh o mladém trpaslíku Theovi, kterému jednoho dne rozvrátí život čaroděj Mergalf. Přinese mu totiž něco, co ho pošle společně i s dalšími členy výpravy na nezapomenutelné dobrodružství.
Barvité vyprávění, plné strhujících činů a zážitků pohádkových bytostí nese sebou i poselství platné i pro nás lidi. Každý má totiž na světě své místo a dostane příležitost ukázat, že je v něm víc, než se na první pohled zdá.

Formát knihy "ekoB5", vazba V2, počet stran 156 včetně 12 vlastních ilustrací, náklad 180 knih.

Prosím o pomoc k vytvoření tohoto projektu, který by mohl vykouzlit úsměv na rtech mnoha dětí. Každá koruna se počitá, protože není nic cennějšího než odkaz, který člověk zanechá. Peníze přece budou vždy, ale my nebudeme. 

Nikdy jsem nebyl žádný umělec či spisovatel. Ani neobsolvoval žádé kurzy psaní neno malování. Všechno je dílem mého volné času a záliby, kterou jsem v tomto našel. Řídil jsem se totiž heslem, že v životě se má vyzkoušet všechno.

Chcete se pobavit, zasmát i ponaučit ze Světkraje? Pojďte s námi nahlédnout dětskýma očima do světa pohádkových bytostí a odhalit velké dobrosružství.

Kniha je primárně určená pro děti základní školy, ale věřím, že zaujme všechny věkové kategorie. Věřím také, že v této těžké době pandemie pomůže kinha čtenářům nachvilku vypadnout z tohoto světa a přenést se právě do světa plné fantazie. Taky doufám, že prostřednictvím své fantazie obohatím čtenáře novými vědomostmi. Také nabídne spoustu zajímavých básní.

 

Ukázky z knihy:

Úryvek z knihy ...

      Když se konečně zorientovali v okolí, spatřili před sebou něco, co je znovu znepokojilo. Obrovského tvora s ohromným parožím a dřevěnou lebkou namísto hlavy. Jeho tělo tvořilo santalové dřevo poseté listím, které vydávalo divný zápach. Krev nahrazovala zvláštní zelená tekutina. Měl úzké protáhlé paže s ostrými větvenými prsty a masivní nohy.

      „Tak tomu se říká z bláta do louže,“ poznamenal Theo s tváří poznamenanou strachem.

      Tvor těžkopádnými kroky přistupoval blíž a zdál se být čím dál obrovitější. Calien ho zasáhla několika šípy, ale dřevěné tělo bylo proti nim odolné a neprostupné. Navíc to tvora jenom vyprovokovalo.

      Stáli tak na konci srázu a obávali se toho nejhoršího. Bezmocní a smíření se svým koncem. Tvor už po nich začínal sápat, když tu najednou půda pod ním začala vířit. Nohy mu doslova zdřevěněly, i když už dřevěné byly a on se nemohl hnout. Za ním se vynořil duch malého ušatého skřítka. Velmi starého se silnými kruhy pod hnědýma očima. Nad nimi zůstalo pár šedivých vlasů a vrásek. Měl nazelenalou kůži a tři prsty na rukou i nohou. Opíral se o dřevěný čagan, kterým teď ukazoval na trpaslíky s elfkou. Vzápětí se otočil a beze slova odkráčel pryč.

      Theo s Calien popadli zraněného Fortiho kolem ramen a pospíchali za ním. Proplétali se kolem podivných stromů. Takových, jaké doposud v lese nespatřili. Zadýchaní a vyčerpaní došli k velkému kameni, na kterém skřítek klidně posedával.

      „Co pohledávat, vy chtít zde?“ otázal se.

      Theo měl na skřítka spousty otázek a na všechny chtěl znát odpovědi. Nejdříve mu však odpověděl.

      „Potřebujeme se dostat na druhou stranu lesa,“ řekl, „ale sešli jsme ze stezky po útoku zlovlků a myslím, že jsme se ztratili. Mimochodem, co to bylo za strašného tvora?“

      „To Galtaur byl, lesa ochránce zdejšího.“

      „Ochránce?! Vždyť nás chtěl roztrhat!“

      „Šípy vaše, rozzlobily ho.“

      „A ty, co jsi zač?“ křikla na něj Calien.

      „Leprichón říkají mi a to jest jméno mé,“ odpověděl a ohlédl se na Fortiho.

      „Přítel váš, zraněný zdá se být.“

      Ten skučel a brečel, rána byla hlubší a odpornější. Už nemohl vydržet a zakřičel nelibě na skřítka: „Kdyby si radši přestal kecat, starochu, a udělal něco!“

      Skřítek se zamračil a dlouze zadíval. Potom položil konec čaganu na bolestivé místo a šeptal nějaké zaklínadlo. Zabralo to! Rána se pomalu vytrácela a Fortimu se navracel úsměv na rtech.

      „Pamatuj, chlapče,“ řekl mu Leprichón, „jazyk kost nemá, přesto dost silný na to je, aby srdce zlomil. Dej proto pozor na slova, plynoucí z domněnek tvých unáhlených.“

      „Promiňte,“ omluvil se Forti a hluboce se poklonil.

 

Pár básní ...

 

Hora v popel změnila se na léta dlouhá,

oblohu zdobila nyní krvavá šmouha,

temnota panovala ve slůjích, kde spal stín,

dopadal na každičkou naši síň.

 

Chloubou a chamtivostí my zlo přivolali,

ohnivé vichry vanoucí nocí nás vytrestaly,

avšak poklad nejcennější zůstal stále skryt,

dřív nežli vzejde nejjasnější slunce svit.

 

Zničit musí se nežli zlo vstane v plné síle,

pak všechno v černotu změní, co jest bílé,

zabránit mu půjde ztuha,

až vytratí se poslední duha.

 

Dřímá naděje stále však,

nalézt tajný vchod stačí tak,

poslední přijde z nás a přejde všechen žal,

jezero třpytem se blýskne, až vrátí se král.

 

...................

 

 

Černá musí tu být,

stejně tak bílá,

a teď po které jít,

v obou je síla.

 

Temnota láká,

stíny vábí,

moc je velká,

však duši ztrápí.

 

Kdo černě myslí

a v sobě prázdno má,

buďte si jistí,

dlouho zde nesetrvá.

 

Vždy bílá tu jest,

přítomna bude

a na každé z cest,

doprovodí všude.