Tajemství Vodního poháru Knihy

Legenda čtyř předmětů znovu ožívá a mladá hrdinka Aileen má brzy zjistit, že je s ní spojeno její jméno. Příběh odehrávající se na pomezí dvou smyšlených říší vypráví o dospívající dívce, která se vydává na cestu za poznáním svého pravého já a má nám připomenout, že veškeré zdánlivě nesouvisející dění světa může být součástí vyššího záměru..

K mé tvorbě - psaní se věnuji již od základní školy, kdy jsem před odchodem na střední měla sepsané dva dívčí romány ve školních sešitech. Toto dílo však nikdy nebude publikováno, protože - ruku na srdce - šlo o první vlaštovku, která ovšem byla dost nevyzrálým a nekonkurenceschopným pokusem. První myšlenka na sepsání něčeho smysluplného se objevila, když jsem k patnáctým narozeninám dostala tarotové karty. Tehdy jsem neměla ani tušení, že za necelý rok začnu psát, nebo že za 10 let vznikne tato fantasy a bude jen krůček od vydání. Na knize jsem pracovala s velkými pauzami, někdy mě to úplně pohltilo, a pak zase přišly měsíce, kdy jsem na ni úplně zapomněla. Příběh se vyvíjel, stejně jako já dospívala. Došlo to tak daleko, že první kapitolu znám téměř nazpaměť, protože jsem ji četla nesčetněkrát, abych navázala na předchozí děj vždy, když jsem měla zase vůli pokračovat. Ale podařilo se a kniha je na světě. A záleží také na Vás, zda celé to snažení mělo smysl, tak to zkuste posoudit :)

                                                                             ۞۞۞

Úryvek č. 1

Již skrze malou skulinu Aileen zahlédla krajinu dost podobnou Zemi. Zpívali tu ptáci, tekla voda, všude bylo velké množství různých rostlin, stromů i prastromů, všech druhů zvířat a bytostí, které si kdy dívka uměla představit ve své hlavě. Všechna bájná stvoření zde vypadala tak, jak si je vysnila jako malá. Po obloze se proháněla dvojice Paegasů, drobnou kamennou jeskyni obývali drobní mužíčci – trpaslíci, všude létali pestrobarevní motýli a všechno bylo svým způsobem dokonalé a idylické.

Aileen prošla branou bez jediného zaváhání. Pokaždé, když se ocitla v těchto svých představách, toužila zjistit, co se skrývá za světlem a nyní, když měla příležitost to konečně zjistit, ji rozhodně nechtěla promarnit. Stála na okraji kouzelného světa a shlížela na něj s dětským obdivem a moudrou podřízeností zároveň. Nebyl to hmotný svět, byl to svět snů.

Každý tady vidí něco jiného. prozradilo jí světlo, sotva se dívka stačila rozkoukat.

Jsem tady už věky věků a pokaždé se tu rodí nové a nové obrazy.. někdy pochmurné a plné smutku, jindy fantaskní a stěží uvěřitelné, ale sotva kdy tak krásné a plné naděje jako je ten tvůj.

Záleží snad na tom, čemu věříme? odvětila dívka se zdravou zvědavostí.

                                                                             ۞۞۞

Tímto projektem bych ráda přispěla na vydání prvních 60 ks své knihy a podpořila tak všechny mladé talenty, kteří nemají dostatek odvahy to také zkusit, nebo dostatek vůle své dílo dokončit, protože mají pocit, že to nemá cenu. V požadované částce jsou započítány celkové náklady na tisk, včetně grafických úprav a korektur a také část tvorby dvou mladých talentovaných umělců BcA. Tomáše Indráka a MgA. Barbory Křistkové, kteří velmi ochotně pomohli se splněním mého snu a navrhli ke knize přebal a mapu. Za případné zbylé peníze bych si ráda pořídila nové brýle, jelikož ty staré mne provázely po celou dobu mého psaní doposud a mají již zoufalý nárok na výslužbu.

 

Pokud Vás projekt zaujal, můžete knihu sledovat také na facebooku, skupina je všem volně přístupná a budu jen ráda, když se přidáte a podpoříte mne.

                                                                               ۞۞۞

Úryvek č. 2

Edward Crowley seděl za psacím stolem s prázdným výrazem v obličeji a jeho oči byly povadle mdlé únavou a vyčerpáním z několika bezesných nocí. Skláněl se nad pergamenem s brkem v ruce a znovu se odhodlával napsat pár slov jako už tolik dní předtím. Z ostrého konce pera mu již ukáplo několik slz inkoustu, které se po dopadu na nepopsaný list rozpily do kaněk velikosti hrachu a s poslední kapkou vytvořily ornament zdánlivě připomínající kalich.

Muž si nahlas povzdychl, zahleděl se zamyšleně z okna svého panství, jež sám nechal před lety postavit, sevřel přísně ústa a znovu se sklonil nad pergamenem, aby dal volný průběh všem pocitům, které ho od jistého dne čím dál více sužovaly:

Moje milovaná Maureen,

dnes je to po několikáté, co jsem se tě pokusil navštívit ve Tvém světě, avšak bezvýsledně. Odmítáš se mnou snad komunikovat? Přitom bez Tebe nemá nic smysl. Jediné, co mi tu po Tobě zůstalo, je to dítě. Někdy si říkám, že bych raději zemřel, než žil tak bezvýznamně jako doposud, ale pak přijde další vidění, což je taková moje naděje na to Tě znovu spatřit a stát Ti po boku. Já vím, že teď možná vypadám jako blázen, ale pokud by to byla pravda o těch předmětech, jak už jsem Ti psal v předchozích dopisech, pak bychom mohli jednou být znovu spolu, a pokud je to jediná možnost, udělám pro to všechno.. Vždyť Morwindham měl být naše sídlo lásky, pamatuješ? Tak proč musí nést tak hrozné břímě smutku, od té doby, co jsi odešla..?

    

Na chodbě vedoucí k jeho pracovně se ozvaly kroky, proto Edward rychle uchopil list do rukou a vložil jej do nejspodnějšího šuplíku svého stolu. Ještě stačil vzhlédnout ke dveřím, než se ozvalo hlasité zaklepání a do místnosti vstoupil jeden ze strážců Přijímacího paláce.

„Dobrý den pane, přišel za vámi v neodkladné záležitosti nějaký muž.“ řekl mu plavovlasý mladík ve zbroji a omluvně dodal: „Nerad jsem vás rušil, ale on tvrdí, že to je naléhavé.“

Edward prudce vstal od stolu se slovy: „Copak jsem vám neříkal, že tyto dny nepřijímám žádné návštěvy!? Odveďte ho odsud. Okamžitě!“

„Dobře, jak si přejete, ale myslel jsem, že..“¨

„Myslel jste, že co??“přerušil ho podrážděně, „je to sotva pár týdnů, co mi zemřela manželka, takže co jste myslel, že budu mít chuť přijmout každého přivandrovalce z okolí, kterého sem přitáhne zvědavost?! Kliďte se mi z očí, než vás budu muset nějak potrestat!“

Mladík zůstal nevěřícně zírat, protože tak prudkou reakci svého pána nečekal, ustoupil však několik kroků zpět na chodbu a užuž za sebou zavíral s úklonou dveře, když tu se Edward napřímil a polohlasem špitnul:

„V jaké neodkladné záležitosti přichází?“

„To nevím, ale odvolává se na cíle Řádu.“

Edward vykulil své uhlově černé oči a na okamžik se odmlčel. Když znova promluvil, jeho hlas už byl klidný a výraz v obličeji lhostejný, jak u něj bylo obvyklé:

„Dobře, uveďte ho za mnou.“

Muž, který o pár chvil později vstoupil do jeho pracovny, byl drobné postavy s kulatým obličejem. Jeho světle zelené oči byly bystré a pichlavé a tak nějak ladily k jeho kštici drsných oříškově zbarvených vlasů, které se i v krátkém střihu stáčely do ostrých a pevných kudrlinek. Působil dojmem solidního člověka, avšak jeho ušpiněný tvídový plášť barvy písku a brčálově zelené kalhoty neurčitého střihu nevypovídaly o patřičném postavení. Měl do růžova zbarvenou pleť a v bledém a poněkud uhlazeném panu Crowleyemu tak nevzbuzoval na první pohled přílišné sympatie.

„Co si přejete, že jste přišel až sem?“ oslovil ho Edward a zamračeně ho probodl pohledem.

Neznámý v ruce nervózně žmoulal klobouk a těkavě přešlapoval ze strany na stranu, což vlastníka sídla pobuřovalo možná ještě víc, než jeho vzhled.

„Upřímnou soustrast, pane Crowley,“ řekl co nejsrdečněji a poklonil se tak důsledně, že se málem vlasy dotknul země. „Ehm, jak bych jen začal…“ vykoktal ze sebe a poté se zdálo, že se konečně zbavil studu. „Přicházím z toho popudu, že jsem se doslechl, že…“ po těchto slovech se nezdvořile k Edwardovi přiblížil a dodal polohlasně: „máte poslední dobou vidění.“

Pan Crowley ustoupil o krok vzad a otočil se k příchozímu zády, aby zakryl překvapení. Co o něm tento muž ví? Copak se po okolí povídá o jeho jasnovidných vizích? Zůstal stát v této poněkud neosobní pozici, aby dal příchozímu najevo svou nadřazenost, přičemž své chladné tmavé oči upřel z okna a jen stroze dodal: „Pokračujte, poslouchám.“

„Chci říct..ehm..velmi s vámi sympatizuji, pane, a rád bych se přidal k Řádu.“

„Co prosím?!“ otočil se k němu Edward s nechápavým výrazem ve tváři a vypadal trochu pobaveně a naštvaně zároveň. „Uvědomujete si ale, že členy Astrum Argentum jsou pouze mágové a čarodějové významné rodiny Crowleyů, nebo jste se mi přišel vysmívat?!“ změřil si ho s poslední větou nenávistně.

Následovala další mírná úklona se slovy „to bych si nikdy nedovolil.“, a pak trapná chvíle ticha, ve které cizinec koktavě hledal způsob, jak se vyjádřit, než se konečně odhodlal:

„Možná vás tohle přinutí zvážit vaše slova.“

Poté si rozepnul tři knoflíky ošuntělého tvídového kabátu, který mu nevkusně sahal až ke kolenům, a vytáhl z jeho vnitřní kapsy dvěma řemínky připevněnou pochvu z tvrzené hroší kůže, načež ji s velmi významným výrazem v obličeji položil na Edwardův pracovní stůl jako nějaký ohromný poklad.

„Co je to?“ řekl Crowley opovržlivě.

„Sám se podívejte.“ řekl mužík s potutelným úsměvem a jeho oči byly dychtivé a na pohled plné nadměrného očekávání.

Edward se nenechal pobízet a uchopil tu věc do ruky, aby několika pohyby sundal svrchní část pochvy a vzápětí ji v úžasu nechal z rukou volně spadnout k nohám, když světlo světa spatřila starobylými znaky zdobená rukojeť meče, takového, jenž byl s jinými naprosto nezaměnitelný, a jež si Crowley jasně vybavoval jako jeden z obrazů svých vizí.