sága mystery Knihy

 

POMOZTE MI PROSÍM VYDAT MOU KNIHU!!!

DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ POMOHOU, ZA PODPORU!

Ahoj, zdravím všechny, kteří mají zájem podpořit můj  sen.

Jmenuji se Ondřej Vodička je mi dvacet let a psaní jsem se začal věnovat zhruba před čtyřmi lety. Pravda, je to krátká doba na to, aby se člověk stal proslulým spisovatelem, ale já toho chci dosáhnout a vy můžete pomoct.

Momentálně pracuji na fantasy románu, který je z českého prostředí. Už dřív jsem vydal knihu Vesnice Mountaincave, na vlastní náklady, ale byla to opravdová prvotina. Od té doby se snažím co nejvíce rozepsat. Původní knihu jsem dal do amerického prostředí, protože jsem si zkrátka nedokázal představit román mého stylu tady u nás. Nakonec jsem si ale řekl, že to byla pěkná hloupost. U nás je spousta zajímavých míst a prakticky takový příběh, který píšu z našeho prostředí neznám. Nebylo by hezké se v něčem vyrovnat zahraničním autorům?

                                                                                               Má původní kniha, podle které nyní pracuji.

Bylo tedy na mě abych se do toho pustil. Základní kostru příběhu Vesnice Mountaincave jsem ponechal, ale zbytek jsem od základu změnil. Zapracoval jsem na postavách a příběhu samotném. Dokázal jsem rozvinout vztah mezi dvěma lidmi, takže příběh je nejen plný napětí, ale také se v něm řeší každodenní problémy, škola, rodina a hlavně láska.

Jsem si stoprocentně jistý, že pokud přispějete a umožníte tak vydat mou knihu, nebudete litovat. Možná se ptáte, co dnes ještě očekávat od fantasy, ale důležitá je právě fantasie a představivost autora. Takže se určitě může těšit na klasické fantastické postavy, ale především na mé vlastní výtvory. Hrdinové příběhu se setkají tváří v tvář smrti v podobě Táriónů, Wormů, Naghrillů a dalších postav.

Můj vlastní návrh obalu na novou knihu vidíte na obrázku v úvodu.

!!! TAKÉ JE NEJSPÍŠ DŮLEŽITÉ ZMÍNIT, ŽE MOJE TVORBA ZAUJALA I ŠÉFREDAKTORA NAKLADATELSTVÍ EGMONT !!!

O čem vlastně příběh je?

Hlavní hrdina příběhu, David, se kvůli dlouhodobé nespokojenosti ze zkaženého života v hlavním městě přestěhuje do malého městečka jménem Chřibská. S postupem času se dozví, že místní obyvatelstvo se dělí na dvě skupiny: původní a přistěhovalce. Znepřátelené strany proti sobě stojí na základě jedné staré pověsti, která se právě o onom místě traduje. David, který miluje četbu pověstí a mýtů se podívá sváru na kloub. Zamilovává se do dívky, která je z rodiny Původních, do Lenky. Společně začnou odhalovat pravdu a zjistí, že právě na nich dvou stojí celá pověst a osud města, ba i světa!

Naleznou průchod do podsvětí, ze kterého musí přivést na zem padlého anděla, s jehož pomocí nastolí rovnováhu mezi dobrem a zlem. Nic méně budou vystaveni smrtelnému nebezpečí, kterému musí chtě nechtě čelit. David dokonce zjistí pravdu o historii své rodiny, která je s Chřibskou spojena. Vše začne pomalu zapadat do sebe. Pověst je skutečná. Zůstává pouze otázka, jestli David s Lenkou uspějí a pomůže jim jejich vzájemná láska.

Zde je odkaz na mé stránky: http://oficialni-web-ondreje-vodicky.webnode.cz/

 PS: Kvůli případným lidem se zabudovanou funkcí v hlavě ctrl+c, ctrl+v, je ukázka trochu pozměněná, díky za pochopení :-D

(omlouvám se za chyby v ukázce, právě na jejich opravu taky potřebuji Vaši pomoc!)

Ukázka

Otevřel jsem oči a všechno se zdálo jiné.  Z toho včerejšího stěhování mě bolelo celé tělo.  Vyndal jsem si z očí ospalky a na chvíli se zamyslel.  Tady ve Chřibské se to dost liší od Prahy, ale všechna ta odlišnost mě naplňuje neskutečným potěšením.  Oranžové padající listí z vrby, která stojí na zahradě, se plácá po okně směrem k zemi a poutá můj pohled na bílý radiátor pod oknem.  Náhle mi došlo, že je tu strašná zima.  Vstal jsem a šel ven naštípat pár třísek.  Všechno bylo ovšem mokré, ale tak nějak jinak - příjemně.  Rosa na trávě tvořila malé kapičky, ale na druhou stranu mi dokonale dokázala promáčet boty.  Vrátil jsem se s plnou náručí vlhkého dřeva a s pomocí podpalovače jsem rozdělal oheň v kotli.  Díval jsem se ven z okna a pozoroval krajinu.  Pohled na ty barevné lesy byl okouzlující.  Je teprve konec srpna, ale některé stromy už začaly měnit barvu svého listí.  Nemohl jsem z nich spustit oči, dokud mě nezavolal mámin ranní rozespalý hlas ke snídani.

„Je to takové, jaké sis to představoval?“ ptal se táta u stolu.  Ale asi by chtěl jinou odpověď, než kterou mu můžu dát.

„Ano, jsem rád, že jsem vás přemluvil.“  Táta se mi snaží vše rozmluvit.  Myslím, že nejradši by byl, kdybych se s nimi vrátil do Prahy.

 

*          *          *

 Když jsem se vracel domů, už z dálky jsem opět obdivoval naší chatu.  Byla krásná, napůl dřevěná a napůl zděná s cihlovým komínem.  Ale všiml jsem si jednoho kluka, který náš dům taky pozoroval.  Přešel jsem do kroku a pomalu se k němu přiblížil.  Hned mě zpozoroval a zareagoval.

 „Čau, jsi tu nový že?“ lezl z něj vyzvídavý tón.

„Ahoj, jo, včera jsme s našima přijeli.  Jsem David…“

„Novotný, já vím,“ přerušil mě.

„My se známe?“ přemýšlel jsem, jestli jsem ho už někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout.

 

*          *          *

 

„Vlastně jsem tu, abych tě pozval k táboráku.“  Překvapil mě.

„V Praze jsme neměli táborák.  Tam bychom mohli maximálně podpálit strom v parku.  Navíc jsem se těchto akcí neúčastnil.“

 „Takže nejdeš?“ vypadal celkem zklamaně a jeho výraz sklesl.

 „Ne, naopak. Přijdu rád.“  Filipovi se vrátil úsměv.  „V kolik a kde je sraz?“

 „Jo, no,“ zamyslel se.  „Bude nás tam jen pár.  My co chodíme do třídy.  A pár z nich jsou původní.“  Řekl to, jako by slovo původní bylo špatné.

 „Tak v každém městě jsou snad původní ne?“

 „To ano, ale takhle to nemyslím."

 

*          *          *

 

Měla bílou tvář.  Tak světlou kůži jsem ještě nikdy neviděl. Její obličej tvořil kontrast s černými vlasy a modrým šátkem, který měla omotaný kolem krku.  Měla na sobě bílou halenku a džíny.  Na pravé ruce měla náramek z dřevěných korálků a přívěsků vyřezávaných zvířat.

„Turista?“ zeptala se celkem odhodlaně jemným hlasem a ukázala na knížky, které jsem držel v ruce.  Vzala mi dech.  Nevěděl jsem, jestli to mám na ní hrát, ale přiznal jsem barvu.

 „Ne, nováček.“

 „Aha,“ kývla hlavou a založila ruce.

 „Jsem David,“ podal jsem jí ruku.

 „Ráda tě poznávám,“ mé gesto oplatila.  „Ale už budu muset jít,“ dala se na odchod.  Totálně mě odpálkovala.  To se mi líbilo.  Je přímá, žádná přetvářka a ohleduplnost k novému.

 

*           *           *

 

„A tvoje jméno?“ zavolal jsem na ni.  Hodně mě to zajímalo.

„Říkej mi prostě ta s modrým šátkem,“ řekla ve spěchu, když se za mnou ohlédla.  Pak zmizela ve dveřích.

 

*          *          *

 

„Jo Filipe, teď mi to tak došlo,“ nakousl jsem nové téma, „nebavíte se tu takhle náhodou tím, že původní věří v nějakou pověst?“

 „Jsi rychlej,“ zdál se překvapený.

 „Co se stalo?“ ptal se Marek.

 „Včera jsem zašel do knihovny.  Půjčil jsem si nějaké průvodce, a když jsem mluvil s knihovníkem, řekl mi o té pověsti.  Já se začal vyptávat.“

 „To si neměl dělat,“ zasmál se Petr.

 

*          *          *

 

 „Dívka a chlapec,

 stejného věku, stejného znamení

 avšak odlišného místa zrození,

 v jedno se spojí.

 Chlapec klíč nalezne

 a dívka ho potřísní čistou krví svojí.

 Světelný sloupec chlapec vezme do dlaně

 a dívka hlasem svým tisíce křídel přivolá,

 cesta ke svaté studnici otevře se

 a před nimi se neschová.“

 

*          *          *

 

„Pojďte se mnou.“

 „Tykejte mi prosím, zní to divně.“

 „Tak jo Davide, já jsem Richard,“ podal mi znovu ruku.

 „Fajn.  Co ode mě chceš?“

 „Ještě než ti Lenka převypráví tu pověst.  Je tu něco co bys měl vědět.  Neví to ani ona.“

 „A co to je?“

 „Týká se to mého syna.“

 "Toma?“

 „Ano.  Jde o jeho smrt.  Vidím, že už jsi o tom slyšel.“

 „Jo, ta nehoda na koni.“

 „Nebyla to nehoda a nebylo to ani na koni.“

 „Tak co se stalo?“

 „Podle pověsti žije v okolních lesích jedna žena.  Nikdo ji nikdy neviděl.  Prý je to mocná čarodějka. Tom se snažil řešit problémy mezi původními a přistěhovalci.  Chtěl odhalit alespoň nějakou část pověsti, která by byla pravdivá.  Vydal se tu ženu hledat.  Tři dny jsem o něm neslyšel. Bloudil někde po lesích.“

 „A našel ji?“

 „Ano.“

 

*          *          *

 

Nevěděli jsme co dřív. Všichni se nemohli dočkat, až skončí škola, protože se šlo trénovat. Všechny nás to sblížilo. Filip a Saša se věnovali střelbě každý den. Postavili jsme jim cvičné terče. Filip se od Saši dost naučil. Z počátku většina jeho střel šla vedle, ale den ode dne, ba hodinu od hodiny to bylo čím dál lepší. Nakonec se zastavil v průměru na čtyřech cílech z osmi, což na úplného začátečníka nebylo špatné. Saša se procvičila a dokázala nakonec trefit úplně všechno.

 Lenka s Terezou trénovali dýky. Měli tedy zatím jen cvičné klacky, ale divil jsem se, co se dá za týden s dostatečným odhodláním naučit. Holky po sobě šly celkem tvrdě. Nebyl trénink, kdy by někdo neskončil bez poranění.

 

*          *          *

 

„V naší rodině se předává po celé roky tahle zbraň. Nebo se alespoň říká, že je to zbraň,“ vytáhl z batohu tenkou stříbrnou tyčku.

„Nepřijde mi to jako zbraň. Maximálně, že bych s tím chtěl někoho praštit po hlavě.“

„Ne ne, musíš ji vzít do ruky. Můj otec mi říkal, že je určená pro chlapce, nikoli pro dívku.“

„Jako přímo pro mě?“

„Měla by mít ohromnou sílu, kterou by ti měla předat.“

„Dobře, zkusíme to.“

 

*          *          *

 

„Plánuješ dneska umřít?“

 „Ne, ale nikdy nevíš, kde ta stará osůbka pod černou kápí, s kosou v ruce, čeká.“

 „Řekla bych, že v podsvětí máme slušnou šanci na ni narazit.“

 „Doufám, že tu zrovna nepotkáme. Pochybuju, že by nás pustila, oplátkou za to, že bychom ji nabrousili kosu.“

 

*          *          *

 

„Pšt!“ Všichni jsme se ztišili. Ozývaly se kroky směřující k nám. Následovalo neskutečné kvílení. Všichni jsme od průchodu začali ustupovat. Každý vytáhl svou zbraň.

 Do místnosti na druhé straně vešel nějaký tvor. Poznali jsme tělo, ruce, nohy, ocas, ale ne obličej. Místo obličeje jen temnota a v ní dvě rudé skvrny. Snad oči. Tělo měl ohavné.

 „Myslíš, že nás to vidí?“ Ptal jsem se Lenky.

„Doufám, že nevidí.“ Přistoupil k otvoru ještě blíž a podíval se přímo na nás.

 

*           *           *

 

„Utíkej!“ Zařval jsem a vyletěli jsme ven z jeskyně. „Honem! Pojď!“ Řekl jsem Lence, když zakopla a upadla. Zvedl jsem jí a běželi jsme rovnou směrem k autu. Seběhli jsme stráň tak rychle co jen stíhala naha nohu minout.

 Už jsme byli blízko silnice a v tom se před autem zjevila žena, s rozpaženýma rukama. Byla jako duch, projeli jsme skrze ní, ale jak jsem se lekl, že jí srazím, tak jsem ještě předtím začal brzdit. Zastavila toho netvora, dala se s ním do boje, ale neměli jsme ani při nejmenším náladu koukat se, jak to dopadne.

 

Ptáte se, na co vlastně tolik peněz?

Samotné vydání knihy mě přijde na nějakých 25 000 Kč. Nutná je korekce, která u téměř čtyř set stránkové knihy vyjde na 7 000 Kč. Samozřejmě přidělení ISBN a EAN vyjde na nějakých 1 500 Kč. To máme kolik? 33 500, pokud se nepletu :-D Samozřejmě nějaké ty náklady kolem, jako třeba poštovné mě vyjde taky na pár tisíc.

 Pokud mi ale opravdu chcete pomoci splnit sen, je zapotřebí daleko více peněz. Budu rád za jakoukoli částku, kterou přispějete. Další náklady budou stát celkem dost. Musím dostat knihy na pulty knihkupectví a to není žádná legrace. Všem děkuju!