pribehstryckamartina-startuper.png

Kniha Příběh strýčka Martina Knihy

Historický epos nebo soudobá detektivka? Kniha, která si vybírá čtenáře. V elektronické i papírové verzi.

11. 11. 2013

Elektronická verze je hotova

Elektronická verze knihy je v betaverzi, tedy bez ilustrací a úplně finální korektury. Ale už vám ji pošleme.

Omlouváme se, ale udělat knihu není tak lehké, jak by se zdálo. Zasekli jsme se na tom, že ilustrace budou o něco později. Ukázalo se totiž, že nakreslit ilustrace k historické části knihy není tak triviální, jako udělat ilustrace k fantasy knížce. A tak hledáme, zda měli uhři kožené čapky špičaté či placané, jak vypadalo dobové oblečení, prostě řadu věcí, které v knize nebyly podstatné, ale na obrázcích by vypadaly divně. A tohle už máme (Snad!) hotovo, předali jsme to Lubomírovi Kupčíkovi, aby z toho všechno nakreslil a to budou ilustrace ve finální knize. 

Chápu ale, že se vám nechce čekat na ilustrace, takže digitální verze knihy půjde hned zítra emailem všem, kdo si ji objednali (což jsou asi všichni přispěvovatelé). Tištěná verze bude hotová záhy po dodělání kreseb, o čemž vás zde budeme ještě informovat. Digitální verzi včetně finální korektury a ilustrací budeme distribuovat, až budou ilustrace dostupné. 

Za zdržení se samozřejmě omlouvám, tuhle stranu přípravy jsem opravdu podcenil a budiž to pro mě ponaučením. A díky vám za trpělivost!

Jak budou vypadat ilustrace
24. 6. 2013

Jak budou vypadat ilustrace

Zajímá vás, jak budou vypadat ilustrace Lubomíra Kupčíka ke knize? Tu je ukázka.

Je to portrét bojovníka. Naštvaný slovanský barbegazi před bojem. 

kupcik-barbegazi.jpg.jpg

Ukázka historické části: Bitva na Lechu
13. 5. 2013

Ukázka historické části: Bitva na Lechu

Bitva na Lechu v roce 955 byla jednou z nejdůležitějších bitev ranného středověku. Král Oto zde zastavil postup uhrů do centra Říše, sobě otevřel cestu k císařské korunovaci a věčné slávě. Méně se ví, že bitvu rozhodla česká účast. Jak? Takhle...

Koně v dálce vypadali jak temné přizraky nesoucí démony. Jejich postup se zpomalil. Václav uslyšel ostré syknutí, signál, jakým se maďaři v čele voje ozývali ostatním, že se dostali na dohled nepřítele.

Teď jde o to, jak moc nás Bůh chce zkoušet, pomyslel si Václav, když zrakem propátrával terén. Půjde o to, kolik jich tu bude. Zda je to jen skupinka, která nás má znervóznit, vyprovokovat nebo se třeba jenom zatoulala. Ztratila. Třeba to nebude obchvat. Bože, kdyby byl, kdyby to byl hlavní směr útoku, to by změnilo mnohé. Odtud je nečekáme. Ostatně, Oto vůbec nečekal, že by uhři brodili řekou. Proč taky, všechny výhody byly na jejich straně, když by počkali, až budou říští brodit. A navíc: sami při brodu riskovali, že jim zvlhnou tětivy a nebudou moct střílet.

Začenichal. Opravdu. Vlhkost ve vzduchu a sychravá lezavá zima zpod křišťálového nebe mu napověděla, že by mohlo sprchnout. To by pomohlo. V dešti nebudou moci střílet. To by pomohlo. Nám ale už ne, zachmuřil se opět. A navíc, to je vyprovokovalo. Nepochybně cítili vlhkost také a tomu přizpůsobili svoji strategii. Jestli nad ránem sprchne, je jedno, jestli budou riskovat brodku říčkou za svítání, protože tětivy stejně před deštěm dokonale neuchrání a mohou je ještě použít. To byl důvod. Jistě, proto se vzdali výhody boje za řekou. Kéž by si Oto všímal takových nápovědí přírody.

„Takže pánové?“ uslyšel Sedborův hlas. Sedlecký hejtman měl široko daleko vyhlášený zrak a jako první si všiml na pozadí úzkého proužku svítání pohybujících se mužů. Uherská jednotka se zcelovala. Jejich proud zabíral celý obzor.

„U Peruna, hlavní proud armády,“ ujelo plzeneckému hejtmanovi Bodajovi po Václavově levici. „To jsme v pěkném loji,“ dodal ještě, na co mysleli všichni.

„A v tom loji nejsme sami,“ ujistil je Bohchval. „Oto o nich nic neví. S družinou začíná brodit míli před námi o svítání a šturmovat do útoku na prázdné ležení. Až zmasakrují nás, vpadnou králi do zad a…“ nechal odeznít svou připomínku. Co bude následovat, až mobilní uherští lučištníci vpadnou švábským, franským a bavorům do zad na brodce, se dalo snadno domyslet.

„Musíme je zadržet. A varovat krále,“ rozhodl se Václav.

„Pak tady ale všichni zemřeme, Straši. Je jich… nu, přinejlepším tucet na jednoho,“ zašeptal Sedbor.

„Je tak. Když je nezadržíme a nevarujeme krále, aby se zformoval a přeskupil, padneme beztak. A v hanbě. Takhle osvědčíme, čeho jsme přislíbili. Jak nám káže přísaha. Kdo má co říci, mluvte,“ vyzval Václav ostatní hejtmany, aby se vyjádřili. Na obzoru mezi tím jezdectvo zpomalilo jízdu a roztáhlo se poněkud více do šířky. Nepřátelé už nepochybně věděli, že tábor nepřekvapí, tak se formovali k útoku s drtivou přesilou a vyčkávali, než první voj dotáhnou i ostatní, do rojnice roztažené jednotky.

Václav se ohlédl. Ostatní mlčky přikývli. Na to nebylo co říci. Bylo to, jak kněžic Václav řekl. Přislíbili a nyní musí osvědčit, čeho přislíbili.
„Nakonec, mám doma starou ženu, raději ve Valhale pít s přáteli z dávných bojů, než poslouchat její nářek,“ uplinvul si Zderaz. „A musíme-li zabít tucet na jednoho, to znamená pořádný boj, s takovým nebudu mít strach podívat se otci do tváře.“
„He, tvůj fotr se smaží v pekle, tak se netěš,“ přisadil si s úšklebkem Bohchval.
„A čeho myslíš, že se pohrnu na nebesa, duraku,“ zaškaredil se na oko Zderaz.
„Co ty myslíš, Sedbore?“ přeptal se Václav zkušeného sedleckého hejtmana.
„Že je škoda, že jsem se nenaučil do tuctu počítat,“ řekl Sedbor.
„To dneska nebude potíž. Rubat můžeš, co hrdlo ráčí, řekneme ti, až bude stačit,“ plácnul Sedbora Václav do zad.
„Dobře tedy. Tak ať je přivítáme. Zderazi, zformuj pěchotu. Všechny do zbraně. Jízda je musí zdržet, než se pěchota roztáhne do křídel. Barbegazi je roztříští do chumlů a zmate, jízda se stáhne.“
„Přenech mi velení prvního útoku jízdy, Straši,“ požádal Sedbor. Václav polkl. Početním stavem měli uhři výhodu tuctu na jednoho jejich. Velení prvního náporu jízdy, který bude muset rozhodit, znejistět a zpomalit uherskou vířící jízdu, než se zformuje pěchota, znamená téměř jistou smrt. Což neznamená, že budeme žít o mnoho déle, usoudil Václav, než přikývl. „Tobě nebo rodině, Sedbore, za Sedlec,“ potvrdil rozhodnutí a jedním hlasem i Sedborovo držení Sedlece.
Sedbor nečekal, pobídl koně kopnutím do slabin a začal křičet na vojáky jízdy.
„A ty Bohchvale, vezmi pět mužů. Najdi krále a řekni mu, co se stalo. Když nepošle muže, neudržíme se dlouho.“ „Stane se, pane,“ potvrdil Bohchval příkaz a pobídl koně.

Z protější části tábora zněl křik Zderazův a i za Václavem se začala stavět jeho družina do útvaru.

Času bylo málo.

Když uslyšeli duput koní, ržání bolesti, jak je jezdci pobízeli, v ten samý ráz vyjela i Sedborova jízda a s ní stovka mužů v sedlech. Bylo to málo. Zoufale málo, to bylo vidět, když se proti sobě ty dvě jízdy valily. Maďaři budou opatrní, budou vířit kolem Sedbora, budou ho z dálky odstřelovat, obklíčí ho. V tu chvíli už se zformuje česká pěchota horalů a vrazí maďarům do zad. A s ní jízda, které se podaří maďary znehybnět. Uvázat je na Sedbora. A když nebudou moci kroužit a střílet z těch svých proklatých krátkých luků, bude je disciplinovanější a lépe vyzbrojená česká jízda moci pobíjet. Byla to dobrá strategie. Skvělá. Jenže… jenže jich bylo moc. roztrhnou obklíčení, kdy budou chtít. A pak budou oni, kdo bude mobilní a kdo bude chrlit šíp za šípem a čeští, komu nebude ani Boha, ani pomoci.

Václav se obrátil na svou družinu: „Víte, proč jsme tady. Víte, kdo jsme. Jsme bojovníci Boží. Ještě včera jsme se rouhali a chvástali, vědomi si toho, že bráníme trén. Pán vyslyšel naše slova. Tady stojíme a tudy neprojdou, dokud Oto neřekne jinak nebo jediný z nás bude dýchat.“

Odpovědí mu bylo bušení jílců mečů do štítů.

„Tady jsme, pane.
Tvoje paže, tvá síla.
Nemáme strach.
Cítíme blížící se smrt,
ale nebojíme se.
Projde skrze nás,
mine nás,
posílí nás
a zemřou ti,
kdo proti nám usilují.
Víme, co je povinnost.
Víme, co je čest.
Jsme bojovníci země Boží,
bojovníci čeští.
Tvoji bojovníci, pane.
V životě i smrti.
Za knieža i boga,“ 

rozeřvali se válečníci starověkou bojovou litanií českých bojovníků.

Všichni pobídli koně do trysku. Vpřed, vpřed.

„Za knieža i Boga,“ křičeli jeden přes druhého, koně ržáli bolestí, jak je jezdci pobízeli k rychlejšímu běhu a jak je drásal křik bojovníků.

A pak se strhlo peklo.

PS: Text bez zásahu korektorky, na ni se právě sbírají peníze... :)

7. 5. 2013

Jak vznikal Příběh strýčka Martina

aneb tento měsíc ještě potřebuju zabít několik tisíc lidí, zapsal jsem si ve chvíli, kdy jsem dopisoval poslední pasáž, epickou bitvu na Lechu.

Začalo to před dvěmi lety. Safra, skoro třemi  Začala mne honit mlsná něco dalšího napsat. Pár čtenářů se dožadovalo pokračování Flotily Země, jenže já už jsem v hlavě nosil příběh historický. Záviděl jsem Sapkowskému, že mi vyfoukl téma husitských válek, ale co si budeme povídat, trilogii napsal kolosálně a jakékoliv poměřování s jeho dílem by dopadlo nutně depresivně.

Navíc jsem chtěl něco z raně přemyslovského státu, mého oblíbeného historického období. A tak… proč ne rovnou jeho založení? Proč neodfláknout vraždu svatého Václava a nesoustředit se na spory Otty s Boleslavem I.? Období je to autorsky vděčné, rychlým náhledem do indexu vydaných knih jsem snadno zjistil, že o něm prakticky nikdo beletristicky nepsal, historických knih je pomálu a většina začíná “můžeme se domnívat”, takže i faktografii půjde zvládnout.

A zároveň jsem nechtěl úplně obyčejný příběh z historie. Nemám to rád, jednoduchý příběh napíše každý. Řada lidí napíše i jednoduchý čtivý příběh. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. Příběh o divném strýčkovi. Takovém tom strýčkovi, co jste mu jako děti viseli na krku, jeho příjezd byl vždycky svátkem, i když jste vlastně nevěděli, co je zač. Půlka rodiny se při vyslovení jeho jména křižuje, druhá odplivává. Proč, to vlastně jako dítě nevíte a postupně objevujete svět za zrcadlem.

A tak vznikl Příběh strýčka Martina. I když je to vlastně příběh dívky, která hledá strýčka, který se ztratil. Proč ho hledá, o tom je začátek. Veronika se vydává na putování za strýčkem. Putování barvité, promíchané vidinami historických událostí i vlastních stínů. Vidí strýčka ve vzpomínkách nedávných a vidí i člověka, který spoluzakládal český stát. Šéfšpicla knížete Boleslava, šedou eminenci rodícího se českého státu desátého století, který jako by strýčkovi z oka vypadl. Vydává se na cestu a zjišťuje, že její cesta je cíl. Těžko popsat. Zatím jsem na to “těžko popsat” potřeboval dva a půl roku, přes půl milionu znaků a zatím 67 kapitol (jsou drobnější, než běžné knižní kapitoly, jsou to moje interní míry). Načetl 83 knih ve čtyřech jazycích, pohádal se se dvěma historiky, seznámil se s dalšími pěti, kteří rozdýchali názor, že lze psát i o něčem, o čem nejsou důkazy. Že beletrie není literatura faktu. Procestoval tři hradiště, dvě bitevní pole, vytvořil hromadu výpisků a poznámek. A podle svého zvyku své hrdiny pozabíjel hned na začátku vyprávění.

Vyprávění se chýlí k závěru. V Polsku jsem dopsal poslední historickou kapitolu, bitvu na Lechu. Seděl jsem ve varšavské kavárně Cafe Corso, napsal jsem do notebooku dramatickou větu “A pak se strhlo peklo” – a pípla mi SMS. Markéta psala, že jim právě přišel na konferenci, na které jsme byli, někdo říct, že spadlo letadlo s polským presidentem. V zápětí přišel kavárník a oznámil nám, že právě slyšel v rozhlase, že letadlo letící do Katyně spadlo s celou polskou elitou a nikdo ze 130ti lidí nepřežil.

Na pozadí polské tragédie, mého bloumání starou Varšavou a setkání se zármutkem obyvatel tváří v tvář jsem historickou část dopsal. Nebyla o moc veselejší. V bitvě u Lechu padl celý český kontingent. Tisícovka českých bojovníků položila podle svého slibu životy za spojeneckou smlouvu s Říší. Podle některých legend i prvorozený syn Boleslava I. – ne ten, kterého známe jako Boleslava II. Jak to bylo přesně, nevíme – ale než, takhle to být mohlo. To mám rád na historii a tomhle příběhu: takto to být mohlo, faktům to neodporuje.

Do konce příběhu mi zbývá pět kapitol. A ještě několik tisícovek mrtvých, protože bitva neskončila. Ani Říše nevyšla z boje lacino.

A pak přijde to pro autora nejhorší. Editace textu. Dokopat se k tomu vyškrtat a přepsat pasáže, které nejsou dobré, vyžadují změny. Donutit se k tomu si to přiznat.

Držte palce, ať se to povede.

Psáno 15.4.2010 ... další skoro tři roky trvalo, než jsem byl spokojen a z hrubého textu se stal text, který vyjde. Přibyly hlavně poznámky :)

7. 5. 2013

Ukázka z knížky: Proč vůbec příběh strýčka Martina

Ukázková první kapitola ze současné roviny Příběhu strýčka Martina.

Každý asi máme nějakého strýčka. S tím mým jsem prožila nejúžasnější a nejpodivnějších chvíle od dětství až po dospělost, jestli se mohu v třiadvaceti za dospělou považovat.

Nic z toho neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi Martinovi musela psát deník. Není také pro vás. Je pro mne. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo. Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit, orientaci. Abych udržela kontakt s realitou a nepotopila se příliš hluboko do tmy.

Nejdřív trochu o mne. Jmenuji se Veronika. Vyrostla jsem na faře v jižních Čechách, kde je farářem můj otec. Z povahy věci je farářem evangelickým. Moje matka je lékařka, také věřící a tak už to tak dopadlo, že i děti jsou evangelíci. Ano, mám sestru, o tři roky mladší, jmenuje se Šárka.

Strýček Martin, kam až moje vědomost sahá, není skutečný příbuzný. Spíš takový, řekla bych, rodinný přítel. Nás děti zná od narození. Už k narození nám koupil náušnice, mně se zeleným olivínem, sestře s modrým ametystem, kolem dokola bílé kamínky, o kterých vždy se smíchem tvrdil, že jsou to diamanty a jestli ne, tak chce svých padesát korun zpět.

Kde se vzal, tu se vzal. Babička, když přijde řeč na strýčka Martina, se jen křižuje a říká něco o tom, že toho nám byl čert dlužen. Babička Marie, maminčina máma. Ta druhá už nežije a tak nevím, jestli Martina znala. Ale asi ano, kdo v naší rodině strýčka neznal… a i přes to vím, že příbuzný není. Vždycky se jen tak mihnul, zastavil se kondolovat v týdnu po pohřbu v rodině — ne, on nebyl v rodině, ale byl jako rodina.

Zní to zmateně, já vím.

Už jako děti jsme se těšily, kdy přijede. Čekaly jsme v pátek večer, až přijde. Vždycky pěšky, nikdy autem, otevřel vrátka na faře, zazvonil u dveří, my jsme obě seběhly po schodech otevřít mu dveře a už v tom okamžiku měl vymyšlenou historku, kterou se nám snažil skrz dveře namluvit. Že přijel vyzdvihnout dvě carevny, které se mají ujmout ruského trůnu, třeba. A to už jsme věděly se sestrou, že je to on, že má s sebou košík jablek kdoví odkud a že nám bude večer vyprávět pohádku, jakou jsme ještě neslyšely.

Pak, když už jsme usnuly, si sednul s rodiči do obýváku, toho parádního, kam se běžně nechodilo. To se nepouštělo rádio, ba ani k sousedům na televizi mamka nezaskočila. Jak to vím? Zůstala jsem vzrhůru a dívala se. Byla jsem už tehdy zvědavá.

Strýček vytáhl lahev vína, maminka sundala z kredence modrou krabici, vytáhla z ní skleničky,  tatínek si dlouho prohlížel etiketu na lahvi, než ji otevřel a dlouho do noci si povídali. Můj tatínek se strýčkem probíral své nedělní kázání a to byl jediný člověk kromě maminky, se kterým táta kázání předem probíral. Mamince Martin chválil jak hezky se postarala o zahradu, mluvili o všem a o ničem, takže jsem usnula za dveřmi obýváku, odkud mne v polospánku někdo musel odnést. Vsadila bych se, že to byl Martin.

To byla ta jedna stránka příjezdů Martina. Ta, kdy jsme si říkali, že je to jenom takový zvláštní a milý kamarád našich rodičů.

Těch druhých stránek jsme si všímali méně. Vedle strýčka měly tendenci dít se zvláštní věci. Byl jich jako by středem, míjely ho jako skálu míjejí vlny. Ale děly se, zřetelně, právě s ním. Co třeba?

Pamatuji se, jak nás strýček vzal na výlet, na Slovensko. „Pár dní cestování se mnou jim prospěje,“ řekl tehdy rodičům. „A vy vygruntujete, to s těma cácorkama nejde.“ Smál se. I mamka se smála, ačkoliv u kohokoliv jiného byla na narážky o uklízení háklivá. Strýček měl pravdu, potřebovali jsme vymalovat a mně mohlo být tak osm. Žádná správná pomoc na malování fary.

Jeli jsme na Slovensko, přespávali u lidí, které jsme potkávali. Pamatuju si, jak jsme vešli do Bojnického zámku. Bylo ráno, ještě zima, ale strýček trval, že ho musíme projít za rozbřesku. Nějaký pán se otočil a když nás uviděl, vydal se po nádvoří k nám. Už jsme se bály, že nás jde vyhodit, že je opravdu příliš brzo.

Ten starší pán se před strýčkem uklonil, vzal jeho ruku do své a začal ji líbat. Se sestrou jsme stály jak opařené, ale strýčka to nijak nevyvedlo z míry. Zadržel toho pána, který se před ním pokoušel pokleknout a oslovil ho “povstaň, příteli”.

Tehdy jsme si mysleli, že Martin je také farář. Že ho lidé poznávají. Podobně se, někdy a někteří, chovali k mému otci. Jenže to by Martin musel být farář celého světa. U toho pána, jednoho ze správců Bojnického zámku, jsme přespali. V Bojnickém zámku. Děkoval nám za to.

Možná je divné, proč se nezeptám přímo strýčka. Do určitého okamžiku mne to nenapadlo.

A pak najednou strýček Martin nebyl. Nezemřel. To by na něj bylo příliš jednoduché a s ním se jednoduché věci nedály. Prostě najednou nebyl.

A proto ho hledám.

Vybráno87 412 Kč(125 %)

125 %
70 000 Kčpožadováno
194startérů
Podpořit projekt

zakladatel projektuPatrick Zandl

Odměny

190 Kčelektronická kniha

Vydání Příběhu strýčka Martina ve formátu elektronické knihy (bez DRM) ve formátu ePUB nebo MOBI, tedy pro všechny nejběžnější čtečky včetně iPadu a Amazon Kindle. Doručení emailem.

Očekávané doručení odměny: září 2013

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

480 KčPapírová kniha

Papírová i elektronická verze knihy doručená ihned po dohotovení patřičného formátu. Plátěná vazba.

Očekávané doručení odměny: září 2013

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

550 KčPapírová kniha s věnováním

Podpis i věnování do papírové knihy v plátěné vazbě. Elektronická verze ihned po dohotovení patřičného formátu emailem.

Očekávané doručení odměny: září 2013

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

600 KčKombo: Příběh strýčka i Koncernová pětiletka

Dvě knihy na papíře i elektronicky: Příběh strýčka Martina a Koncernová pětiletka. V případě Koncernové pětiletky jde o poslední papírové výtisky určené pro přátele, nešly nikdy do prodeje. Koncernová pětiletka má barevnou obrázku a lepenou vazbu. Papírová i elektronická verze obou knih doručená ihned po dohotovení patřičného formátu.

Očekávané doručení odměny: září 2013

Počet dostupných odměn: 0/5

Odměna nedostupná

699 KčČíslovaná papírová kniha

Číslované vydání papírové knihy v plátěné vazbě s podpisem, věnováním od autora. Limitovaná edice 50 ks.

Očekávané doručení odměny: září 2013

Počet dostupných odměn: 0/50

Odměna nedostupná