Ahoj  lidičky,

jmenuju se Petr  a před  dvěma roky  mě oslovila nadace  Mathilda, jestli bych se nechtěl ponořit  do bazénu na Fialce v rámci  výročí této nadace

Jelikož se považuji za akčního slepejše, který svůj život díky nezaviněné autohavárii nezavrhl, tak mě ta nabídka zaujala.

V rámci jednoho zkouškového ponoru mi bylo ne srozumitelně, ale hmatatelně vysloveno co bych měl s potápěčskou technikou dělat, abych  se mohl  nadechnout  pod vodou  a následně dýchat a dokonce se i  pohybovat

Naprosto mě to nadchlo!

Těšil jsem se na další setkání , kde nás bylo 25 slepejšů  a  k tomu potápěčští doprovodi, kteří nás hlídali.... i když byl bazén  ne příliš hluboký,  tak jsme díky potápěčským doprovodům zvládli  požadovaný čas  i počet ponořených  na  zápis do knihy rekordů.

Mám kamaráda, který se jezdí potápět a plavat pod vodou   a své dovolené si užívá v Rudém moři,   jako nevidomého by mě vzal  sebou   a postaral se o mou asistenci , ale byl  tam problém,   on se tam jezdil potápět a odpočívat.

Nabídl mi , že si mě vezme sebou,   ale přemýšlel , co já budu dělat  na hotelu a nebo na lodí, když on bude pod vodou...

Oslovil jsem tedy jednoho z organizátorů  tohoto rekordu, zda li by bylo možné mě nějak  vyškolit, abych se mohl také potápět.

Fanda,  jelikož  už měl nějaké zkušenosti s potápěním s nevidomými  mi to se svou kolegyní Bobo   umožnil  a tak jsme se domluvili..

Následovaly hodiny  teorie, i  praxe  na  bazénu.

Základní znalosti i tréninky drilování mé neposlušné osoby i třeba  náznaky -co tu a proč  tu jsi...

Nicméně mě to neodradilo, a stále  jsem docházel na další hodiny teorie, i praxe- obrušování našich eg   a pak se  nám podařilo najít  společnou cestu jak si to užít a naučit se základům pro potápěčský potěr.

I přes několik nezdarů při tréningových ponorech na bazénu  pod neustálou kontrolou  svého doprovodu-buddyho   jsem si pomalu  vštípil a naučil se základům...

Po desítkách  hodin strávených  na souši i v bazénu mi bylo nabídnuto  soustředění v  potápění v  Egyptě.

Organizátoři  mi bezplatně zapůjčili kompletní  výstroj  a odjeli jsme se zapotápět  do  Rudého moře.

Tam se můj vysněný sen stal skutečností.

Každodenními ponory jsem si opakoval nacvičené věci ze souše i bazénu.

Oba mí vodiči se mi plně  věnovali a starali se o mě  nejen v plavání, ale z každého ponoru ze břehu i z lodě mi dělali i haptickou výstavu, na co se dá v moři sáhnout, aby vás to nespálilo, nepokousalo, nepoštípalo a nebo nějak jinak nezranilo. Každé zanoření byl pro mě neskutečný zážitek.

Zúročoval jsem nabyté zkušenosti   a převáděl je  do praxe.

Odměnou pro mě bylo i to že jsem dostal mezinárodně certifikovanou kartu potápěče se specifickými potřebami...

Můj cíl se splnil.  jsem registrovaný potápěč"!

A můžu s kamarádem  na dovolenou i s ponory

Postupné zanořování , plavání a pohyb ve vodě mě naprosto nadchl  a uspokojil. Naprosto něco jiného než na bazénech.

Zjistil jsem že jsem tomuto koníčku propadl.

Můj první ponor na  otevřené vodě  byl  na  Bořence u Sedlčan.

Celý lom je v  pěti metrech pod vodou dělen vodícími lany , a tak můj pohyb byl samostatný  jen s dozorem z povzdálí.

Neskutečně  jsem si to užil.

Samostatnost a pohyb pod vodní hladinou mě uchvátil.

Po měsíci s kartičkou a doprovodným popisem  mých zkušeností jsem odjel na vytouženou dovolenou s potápěním.

 Tento  druh sportu se mi natolik zalíbil , že jsem začal shánět svou potápěčskou výstroj,  ale i  tam   Fanda a Bobo zafungovali naprosto dokonale.

Pomohli mi sehnat kompletní výstroj a tak jsem s dalším motivačním dopisem vyrazil na další dovolenou, kde  jsem si zaplatil zkušeného  potápěčského specialistu,  a i ten si mě vzal pod  vodu, místo válení se na pláži.

Prostě mě to chytlo.

Dost lidí se mě ptá, co z toho mám když nevidím  -ani rybičky ani rostlinstvo  ani korály...proč  tam lezu?

Za ten pocit volnosti, ticha a stavu beztíže to stojí.  Nádherný pocit s minimálním pohybem, adrenalin  a pocit svobody.

 Po chodníku se taky pohybuju  , a to nikomu nepřijde divné , tak proč  ne pod vodou...

Ta námaha před zanořením  za tu hodinku pod vodou opravdu stojí  i kdyby jsme měli jen tak plavat, bez dotyků s přírodou to za to stojí.

Konečně se dostávám k letošní Elbě.

To nebyla dovolená s ponory ale pro mě opravdu potápěčské soustředění. S pevně naplánovaným dnem: budíček ,  snídaně, sbalení cajků, odchod k moři , vybalení věcí  nalodění přes molo, odjezd do dané lokality a hurá pod vodu,   vynoření, vyškrábání se na loď, odjezd , sbalení věcí , odchod na základnu , oběd,  odchod zpět k vodě , znovu  vybalit ,odnosit ,nalodit se ,  zapotápět , znovu se vyškrábat na člun , sbalení věcí ,  odchod na základnu , vymáchání a umístění věcí do sušárny ,  nakoupit uvařit , a když už byla večere a snad očekávaný klid, tak semináře, přednášky, testy,  lehký pokec s kolegy a hurá urvanej do postele. A takto každý den.

Stejně to byla nádhera. S  velkou pomocí mých vidomých kamarádů jsem absolvoval deset zanoření  do různých hloubek , osahal jsem si různé druhy podmořské flory ,  bylo mi nafoceno mnoho fotek, pod vodou , a zažil mnohé.  Potápění za různým rostlinstvem,  za Madonou , ve starém vraku a jako bonus první plavba na úvazu. Najednou jsem se zas posunul ještě dál  než jsem někdy čekal...  sice jsem byl na vodítku , ale v samostatném pohybu naprosto svobodný   to se nedá popsat, to si člověk  musí prožít.

Pocit svobody nejen v  pohybu , ale i  v rozhodování.

Většina  začátečnických  potápěčů má na Elbě vrak jako bonus... pro mě to  byl ponor na úvazu.

 už se těším na další ponory!

Petr Veselý