XLIV.

„Nepamatujeme si celé úseky nocí,
přepady některých dní, části některých let
a dekád.
Moje bába si nepamatuje celé desetiletí.
Neví, co dělala mezi čtyřiceti a padesáti.
Ale s tím se ještě smíříš,“

říkala, zatímco v krajině za okny vlaku
ubýval sníh
a z třesoucího se stolku
padaly oblázky scrabblu
jako písmeny potištěné
zuby moudrosti.

„S tím se ještě smíříš,
jenomže ti druzí si tě pamatují.
Po světě chodí desítky, možná stovky lidí
a pamatují si kusy mého života,
protože pro ně byl důležitější
než pro mě,“

říkala, zatímco za okny vlaku
průsvitní jediové
laserovými meči
po vrstvách odkrajovali sníh

a ty ses marně snažil vybavit si,
kde jste se viděli poprvé.