V jednom městě za hlubokými lesy stála vysoká věž. Všichni jí říkali Černá, ač její barva byla ve skutečnosti spíše šedá. Nikdo si už nepamatoval, jak ke svému jménu přišla.

Pod věží stál starý dům a v něm se nacházela čajovna – místo, kam lidé chodili popíjet nejrůznější druhy čaje, trávili zde příjemný čas s přáteli nebo si jen tak přišli přečíst knihu.

Jen málokdo ale věděl, že pod čajovnou, v myších chodbičkách a komůrkách, mají svůj domov také tři čajoví skřítci – malý Pueřík, jeho sestřička Jasmínka a dědeček Asámek…

1. O čajovně pod Černou věží

Tu noc se Pueříkovi vůbec nechtělo spát. Hodiny na Černé věži dávno odbily půlnoc a on se neklidně převaloval na postýlce vyrobené ze starého dřeváku. Více než kdy jindy mu vrtalo hlavou, odkud se vlastně on a jeho sestřička vzali.

Jejich původ obestíral závoj tajemství. Moc jim toho neprozradil ani jejich dědeček, bělovlasý Asámek. Starý skřítek přitom pamatoval celá staletí, ve městě žil od jeho založení a možná ještě déle. Jenomže toho zažil tolik, že se mu to občas všechno popletlo a pomíchalo.

Pueřík snil o tom, že kdesi daleko, za horami, co sahají až do nebes, za hlubokými lesy a nekonečným modrým oceánem… tam někde se nachází krajina posetá maličkými malovanými domečky a zelenými čajovými políčky, na kterých hospodaří skřítci. Veselí se, tančí a zpívají, večer potom spolu usednou u lahodného čaje, vyprávějí si příběhy a pozorují hvězdy…

Pueřík sebou překvapeně trhl. Ze snů o daleké skřítčí zemi ho vytrhlo tiché šramocení. Přicházelo odkudsi seshora, z míst, kde se nacházela čajovna. To bylo divné, teď v noci tam přece nikdo nebýval!

„Jasmínko?“ zašeptal setmělou komůrkou ke spící sestřičce. „Spíš?“

Malá skřítka neodpovídala. Tiše oddechovala u protější stěny, v postýlce pro panenky.

Pueřík vstal a potichu dokráčel ke své sestřičce. Jemně ji pohladil po vláscích, aby se nelekla.

„Jasmínko, vstávej!“

„Co je, copak se děje?“ zívla skřítčí dívka a rozespale si protřela oči. „Pročpak mě budíš, Pueříku?“

„Poslouchej! Někdo je nahoře, slyšíš?“

Jasmínka se pozorně zaposlouchala. Její bráška měl pravdu, už to také slyšela. Kdesi nad nimi vrzala prkna. Něco se tam pohybovalo.

„Co když je to zloděj?“ napadlo Pueříka.
„Zloděj? V čajovně?“ podivila se Jasmínka. „Co by tu tak, prosím tebe, mohl ukrást?“

„Kdoví?“ pokrčil skřítčí kluk rameny. „Ale měli bychom to prozkoumat.“

Přistoupil ke stěně, kde se ve tmě ukrýval kouzelný lampiónek, a lehce na něj foukl. Komůrku rázem zalilo zlatavé světlo a ozářilo tak útulný pokojíček. Podlahu pokrývaly namísto koberce útržky barevných látek, skříňky zhotovené z krabiček od zápalek v sobě skrývaly skřítčí hračky – korálky z přetrženého náhrdelníku, figurky z “Člověče nezlob se!“ a všelijaké papírky od žvýkaček, ze kterých si skřítčí děti rády skládali. Všechny tyto předměty poztráceli nebo zapomněli návštěvníci čajovny, skřítci je posbírali a zútulnili si s nimi svůj domov.

„Já ti nevím, Pueříku, může to být nebezpečné,“ sledovala Jasmínka zachmuřeně brášku, zatímco ten se soukal do dlouhé košile se širokými rukávy. V pase si ji převázal špagátkem, na nohy obul sandály vyřezané z korkových špuntů od vína a na hlavu narazil špičatý klobouk ze slámy.

Pueříkova košile byla umazaná skvrnami od černého čaje a vyspravená spoustou záplat. Jasmínka chtěla bráškovi dávno ušít novou, však si už na ni nachystala látku z kostkovaného kapesníku, který vypadl z kapsy nějakého nepozorného čajového hosta. Skřítčí kluk se ale se svoji starou košilí nechtěl rozloučit. Jako by s ním rostla. Navíc mu prý ladila k jeho smolně černým vlasům a snědé, kakaové pleti.

„Ničeho se neboj, Jasmínko,“ upřel Pueřík na sestřičku své velké hnědé oči. Zračilo se v nich rošťáctví. „Já tě kdyžtak ochráním!“

„A co kdybychom vzbudili dědečka Asámka?“ navrhla skřítka.

Jasmínka měla oči zelené a tvář alabastrově bílou, posetou drobnými pihami. Medově zbarvené vlásky si splétala do dvou dlouhých copů a na rozdíl od svého brášky si potrpěla na parádu. S oblibou oblékala pestrobarevné šaty nejrůznějších střihů a nejraději ze všech měla dlouhou sukni, kterou když roztočila, tak hrála všemi odstíny duhy. Do vlasů si zaplétala mašle, ptačí peříčka nebo maličké korálky a na nohou nosila blyštivé střevíčky.

„Přece nebudeme dědečka budit takhle pozdě v noci…“ zakroutil Pueřík nesouhlasně hlavou. A dřív, než na to Jsmínka stačila cokoliv říct, vyběhl ven z komůrky. „Že mě nechytíš?!“ volal na ni z dálky.

„Jen počkej, Pueříku! Z toho kouká průšvih,“ povzdechla se skřítčí holčička a vyrazila za ním.