Startovač - financování projektů

Otevřené pohádky - crowfunding kampaň

Otevřené pohádky

Pohádky, co nikdy nekončí? Pohádky, které jsou pokaždé jiné? Pohádky, které tvoříte se svými dětmi? To jsou Otevřené pohádky.

Knihy

 

V úvodním videu můžete vidět trailer na pohádku "Krajina Kardeho Popa", z které se nyní tvoří divadelní inscenace. Ač se zdá ukázka napínavá, ve skutečnosti pohádka strašidelná není, napětí vyvolá jen dospělému čtenáři (význam skrytý mezi řádky). Pohádky jsou určeny dětem a rodičům, nebo lidem, kteří mají rádi otevřené konce a rádi přemýšlí o tom, jak by příběh mohl dopadnout. 

Když jsme byli malí, měli jsme nejraději příběhy, které nám vyprávěli rodiče takzvaně z patra. Ale kde brát každodenní inspraci na příběh?

Většina pohádek končí slovy: "Zazvonil zvonec, pohádky je konec". U Otevřených pohádek je to jinak, dalo by se říct, že naopak.  Pohádky vybízejí čtenáře (i posluchače) k tomu, aby přemýšlel o tom, co se stalo v daném příběhu, co stane a co by se mohlo stát. Rodiče s dětmi mohou tvořit svůj vlastní konec, každý večer může být jiný. Pohádky jsou napsány tak, aby rodič mohl vždy pokračovat. Může do pohádek zakomponovat své životní příběhy, zkušenosti a dítěti třeba sdělit prostřednictvím pohádkové postavy nějakou situaci, na kterou je třeba dítě připravit (například budeme se stěhovat, umřel nám křeček,...).

Při čtení těchto pohádek se u dětí rozvíjí fantazie, kreativita, racionální řešení situací ale i emaptie. Kreativita se též rozvíjí u rodičů (čtenářů). Společné dotváření příběhů také utužuje společný vztah (Děláme něco společně.).

IMG_20180304_155746_HDR.jpg

Ukázka ilustrace - pohádka "Jezero Agaro" - vlastnoruční malba (akryl) - ZaV

Možná jste si všimli, že obal knížky je opravdu jednoduchý. Co vlastně znamená to černé kolečko? Tak jako kružnice nemá jasně daný konec, ani naše pohádky ho nemají. Vemte fixu a připiště nebo dokreslete, co vám knížka přináší, nebo jak cítíte, že by měla vypadat. Až knížku otevřete, zjistíte, že je v ní pár prázdných stránek. Chybí tam snad něco? Vaše ilustrace! Vemte tužku, pastelku. Pište, kreslete, malujte... Vytvořte si svou vlastní originální knížku. 

A protože to jsou trochu jiné pohádky, než na které jsme zvyklí, rozhodli jsme se knížky vyrobit sami. Říká se, že autor by měl být obsažen v díle, a nám opravdu každá knížka prošla rukama a nejen jednou. Do pohádek jsme dali kus sebe, naše zkušenosti, pohled na svět, takže je to pro nás osobní, proto nám přišla ručně šitá vazba jako nejlepší řešení. 

A tak každý kus to originál, knížka má hodnotu v tom, že je ručně šitá, ale vy ji přidáte tu největší hodnotu, uděláte si svou vlastní knížku, ať už sami, nebo se svými nejbližšími. Dáte do ní kus sebe.


Ukázka z procesu výroby knížky (vlepení ušité vazby do pevných desek): 

Bez názvu.jpg

kj.jpg

Další ukázka - vzhled knížky (každá knížka je originál, takže se může trochu lišit od fotky). Jestli budete mít nějaké speciální přání na vzhled knížky (jiný obrázek, text, věnování,...), napište, pokusíme se Vám vyhovět.

2.jpg

3.jpg

Kdo jsme? Vláďa a Zůza - mladý pár, který si plní své sny. Jedním z nich je tato knížka. Tak si kousek toho našeho snu teď můžete přečíst. 

Vzduchoplavci

Země Kudervy byla odlehlým koutem na světě, do kterého zavítal jen málokdo. Slunce zde za obzor zapadalo vždy červené, obloha nebyla úplně modrá, měla odstíny fialové. Po nebi pluly mraky všemožných tvarů. V zemi Kudervy bylo ve vzduchu živo, místní obyvatelé byli totiž vzduchoplavci. Byli to malinkatí človíčkové, ne větší než jadérko z jablíčka nebo pecička z pomeranče. Na to jak byli malinkatí, byli ohromně šikovní. Své vzdušné dopravní prostředky si vyráběli sami. Většina z nich měla létajicí balón utkaný z pavoučího hedvabí, spodní koš tvořila většinou nějaká skořápka z oříšku nebo čepička ze žaludu. Vyráběli si také pryskyřicové kuličky, které pak zapalovali při letu. Balón se plnil horkým vzduchem, který ho poháněl na horu, když vzduch chladl, balón klesal.  Každý Kudervan, tak se říkalo obyvatelům, měl svůj létající balón. A jen málo dní v roce netrávili na svém vzdušném korábu. To musel buď foukat silný vítr, nebo muselo pršet. Když se Kudervan, který zrovna neletěl, podíval nahoru, uviděl plnou oblohu létajících balónu. Vypadlo to jako roj včel, nebo vzdálené hejno ptáků. Když byli všichni obyvatelé země Kudervy ve vzduchu, tak k sobě různě přelétávali. Povídali si, vyměňovali si věci a jídlo.

Jednoho rána se mladý Kudervan, kterému se říkalo Joto, probudil a vyšel ven se svým létajícím balónem. Ale co to? Dneska nikdo nelétal! Joto se divil a překvapilo ho to. Obloha nebyla světle fialová. Černá mračna se honila v dálce a blížila se k zemi Kudervy. Nikdo se toho dne neodvážil vyletět. Jen Joto se rozhodl letět. Všichni mu říkali, ať to nedělá. Přemlouvali ho, prosili ho. Joto je ale neposlouchal a už plnil svůj balón horkým vzduchem. Vlezl si do koše a kulička ze smůly hořela modrým plamenem. Ten se ve větru chvěl, plápolal. Joto ještě chvíli čekal v koši. Pak se ale i se svým balónem odlepil od země a vyrazil vstříc vzdušným proudům. Uletěl pár metrů a jeho létající prostředek se začal potýkat s poryvy větru. Když se totiž blíží mraky, hrnou před sebou vzduch, z kterého se vlastně stane vítr. Čím víc se temné mraky blížíly, tím víc se Jotův balón zmítal v poryvech. Netrvalo to dlohou a stal se naprosto neovladatelným. Joto už nedokázal rozdělat malými křemínky ohnínek, aby jiskrou zapálil další kuličku z pryskyřice. Ta první mu už totiž dohořela. Temná mračna se již přiblížila a Jota začaly do obličeje šlehat ostré kapky. Chladily ho a promáčely mu jeho malinkaté oblečení. Všude kolem létaly blesky a duněly hromy. Joto se schoulil na dno koše a hlavu si zakryl kapucí. Byla mu zima a vítr košem neuvěřitelně zmítal. Sem a tam. Ze strany na stranu. Balón vítr unášel do obrovských dálek, pryč od Jotova domečku.

Bouře trvala snad věčnost. Joto byl promáchaný až na kost. Bouře pominula a balón se blížil rychle k zemi. Náraz! Koš prudce narazil do země, až se z něho Joto vykutálel. Kolem něj se rozkutálely i kuličky pryskyřice. Když vstal ze země a podíval se kolem sebe, aby zjistil, kam ho bouře odvála, zjistil, že krajinu vůbec nepoznává. Kolem rostly obrovské stromy, sahaly skoro až k nebesům, Tráva se pro něj stala džunglí, padlé stéblo trávy pro něj bylo velké jako kmen stromu. Všude kolem létali obrovští motýli, kteří mácháním křídel vířili prach kolem Jota. Nad jeho hlavou přeletěla obří včela, ale bzučení, které vydávala, znělo spíš jako motory tryskového letadla. Na jednou zem zaduněla a kousek od Jota dopadla ohromná bota. Co se to stalo? Kde je Joto?

 

Co si o tomto projektu myslíte?