vydání fantasy knihy Ne/Být vlkem - crowfunding kampaň

vydání fantasy knihy Ne/Být vlkem

Třináctiletý projekt v němž se deset let budoval svět a tři roky samotný příběh, který vypráví o člověku, který není člověk a vlku, který není vlkem.

Knihy

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

DÍLO

Svět, který se budoval přes deset let s detailní propracovanou historií. Právě v něm je zasazen Ich formou vyprávěný příběh devíti postav. Některé se nikdy nepotkají, jiné k sobě naleznou cestu. Tou hlavní je ale vlkočlověk Andy. Kdysi před deseti lety se rozhodl navždy zbavit svého lidského já. V noc, kdy ho jeho dívka opustila, a otec byl zavražděn, on ztratil pouto se svou lidskostí. Proměnil se ve vlka a začlenil do vlčí smečky. Teď se ale lidé do jeho života vrací. V místě vlčího doupěte má vyrůst zlatý důl. Vlci jsou loveni, stromy pokáceny, země rozkopána. Andy chápe, že dávná minulost jeho lidského já se opět přihlásila ke slovu. Jenže dokáže být vůbec člověkem? A chce jím být?

Ne/Být vlkem je sondou do duše vlkočlověka, jedince co nikdy není úplně lidský, ale ani úplně zvířecí. Jak obstojí ve světě, který neví, jestli chce být demokracií nebo královstvím? A jak obstojí ve své lidskosti sami lidé, kteří hlavního hrdinu obklopují? Může být člověk člověku člověkem, nebo je člověk člověku vlkem?

Na téměř 400 stranách se ponoříte do světa Ruchyr Zonu. Země, která kdysi oplývala draky, jednorožci, čaroději a magií. Před mnoha set lety to vše zničila Protimagická revoluce. Fragmenty těchto magických časů jsou stále tu a tam patrné, ať v jednotlivých kouzelných předmětech, písemnostech či i životech.

Tak podpořte vydání této první knihy a pomozte dostat svět ruchyrzonský na veřejnost.

Originální obrázky do knihy zajišťuje Sally Bartůšková, absolventka oboru malby, SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. Pár těchto obrázků přikládám k nahlédnutí.

AUTOR

Ondřej Adler (*1989) je autorem desítek povídek, článků, námětů a scénářů. Jeho prvotinou byla roku 2005 povídka Tajemství klisny El, jejíž kladné recenze si můžete přečíst na webu horror.cz, kde je uvedena. Čtenářské kolo hlasování o povídku roku 2008 vyhrála v Literárních novinách jeho drama Cukrová vata (též naleznete online na horror.cz). V podobnou dobu se Ondřej Adler stal několikanásobným vítězem v projektu Jana Černého: Román na pokračování. V roce 2013 navázal spolupráci s filmovou produkční společností Alfedus, pro niž sepsal několik dokumentárních námětů, z nichž kupříkladu Cesta na Měsíc se pak u České televize realizovala v rámci pořadu Náš venkov. Od roku 2014 do roku 2019 pak stojí za několika dokumentárními sériemi: Tajemství hradů, Tajemství středověku, Tajemná místa či Po stopách minulosti.

Během doby, kdy výše jmenované projekty vznikaly, budoval se i svět Ruchyr Zonu. A jeho první příběh již brzy můžete mít ve vlastních rukou.

 

UKÁZKA

Je konec období lovu. Polední slunce spaluje vzduch žárem tak silným, že ani chladný vánek nemá sílu pohnout listy stromů.

Ve vlčím kožichu je horko ještě horší. Plahočím se stínem vysokých stromů. Opět jsem sám. Překračuji jeden vyčuhující kořen za druhým. Pod tlapami šustí listí a zvířecí dech zaplňuje blízké okolí.

Tu můj čich zaznamenává překrásnou, vábící vůni masa. Čerstvého jídla.

Zrychluji krok a mé tělo se prodírá křovinami a vysokou travou. Několik zajíců se dává na útěk. Nevšímám si jich, neboť zdroj pachu nepatří jim. A krom něj slyším i zvuk: bolestný řev raněného zvířete.

Les řídne a můj kožich se noří do zabahněné říčky. Ledová voda chladí mé tělo. Och, konečně opět štěstí. Rychle se brodím na druhý břeh a stoupám po mírném travnatém svahu vzhůru.

Jsem již skoro nahoře, když mé oči zaznamenají pramínky krve, které po svahu stékají.

Opět slyším bolestné zařvání, až mé tělo vzrušením zrychluje do klusu. Dobývám vrcholek svahu a ve vysoké trávě vidím ležet raněnou laň. Něco ji muselo napadnout, neboť z rány na levém boku vyhřezly vnitřnosti, které raněné zvíře táhne za sebou, jak se snaží z místa uniknout.

Ten pohled je stejně strašný jako vzrušující. Vidím maso, vidím energii a život. Až nyní si plně uvědomuji, jaký mám hlad. Nepamatuji se, že bych v poslední době vůbec něco jedl.

Laň mě zpozorovala. Očima zaznamenala mou vlčí tvář. Již na nic nečekám a utíkám po krvavé cestičce za jídlem.

Laň se pokouší o útěk. Místo toho se jen převaluje z jednoho boku na druhý a sténá bolestí, která jí brání v pohybu.

Vrhám se na ni a zakusuji do kusu střeva, které visí z otevřené rány. Konečně jím. Chuť vnitřností doslova zaplňuje všechny mé smysly. Nejedl jsem snad lepší zvíře, než je toto. Má agrese se zvyšuje spolu s touhou sníst více a více. Stejně tak rostou i obavy, aby nepřišli jiní predátoři. Pospíchám a za řevu umírajícího zvířete trhám jeho orgány a břišní svaly, co to jde.

Můj čumák i s očima mizí v břišní dutině. Konečně opět cítím, že mám plnou tlamu.

Skousávám a trhám z umírající laně pořádný kus masa.

Tu se zarážím. Něco není v pořádku.

Otevírám oči a kromě čumáku od krve spatřuji lidskou bytost.

Co si o tomto projektu myslíte?