Startovač - financování projektů

Mořičvíl - audiokniha - crowfunding kampaň

Novinky - Mořičvíl - audiokniha

Audio zpracování prvního Mořičvílu, čtou Simona Babčáková a René Souček

Knihy
Tohle se stalo strašně dávno. A taky je to nultá kapitola ke čtvrtému dílu "Kvák" :)

Byla to temná noc bez hvězd. Tedy, hvězdy tam nahoře určitě někde byly, ale nějak se jim zrovna nechtělo svítit dolů, ani nikam jinam. Oba měsíce se raději schovaly za mraky a v Mořičvílu vládla hustá tma. Lampář Jouza vyrazil na směnu jako kterýkoliv jiný den a postupně, stejně jako mnoho jeho kolegů, městské ulice projasňoval alespoň plápolavým svitem olejových lamp. V Řeřichové ulici, v zadním traktu lékárny slečny Kořenové, se kolem naskládaných beden neslyšně protáhla postava v černém plášti a zaklepala na nenápadné dveře.
„Ano?” ozval se zpoza dveří tenký hlásek.
„To jsem já, otevři” zašeptala postava v plášti.
„To by mohl říct každý,” namítl hlásek.
„Samozřejmě, že by to mohl říct každý! Každý je přeci já.”
„Vás je tam víc?”
„Ne, jsem tady jenom já,” byla zmatená postava v plášti.
„Kdo, já?” vyzvídal hlásek.
„Kefír, kruci!”
„Tak to nesouhlasí! Kefír se jmenuje Tydlivoj.”
„Já jsem Tydlivoj Kefír, hernajs!”
„To teda nejste! Tydlivoj Kefír má prostřední jméno Kleofáč, ne Hernajs,” nenechal se zmást hlásek.
„Okamžitě otevři ty pitomče!”
„Kdo je u vás pitomec??? Já jsem dveřní bezpečnostní skřet!”
„To jsem tak nějak už pochopil,” ucedil Tydivoj Kleofáč Kefír.
Dveře se však stále neotvíraly.
„Tak co bude?!”
„Nic, dokud mi neřeknete vaše jméno a heslo,” trval si na svém skřet.
„Já se snad zvencnu!”
„Špatně, ha! Zadané přihlašovací jméno nemám v seznamu.
„Jmenuju se Tydlivoj Kleofáč Kefír,” rezignoval Kefír a rozhodl se, že jakmile se dostane dovnitř, najde toho troubu, který skřeta nainstaloval a dá mu pár facek.
„S velkýma písmenkama?”
„Cože?”
„Ptám se,” hláskoval pomalu skřet, „jestli se vaše jméno píše s velkýma písmenkama.
„Jasně, že se píše s velkýma písmenkama, je to jméno!!!”
„Špatně! Velký jsou jenom ty první písmenka.”
„Dobře, jmenuje se Tydlivoj Kleofáč Kefír, psáno s velkýma písmenkama na začátku,” procedil mezi zuby Kefír s vědomím, že takhle trapně se ještě necítil nikdy. Už jen ten fakt, že mu jeho rodiče dali jméno Tydlivoj, sám o sobě stačil. Ale to ne. Oni mu museli dát ještě prostřední jméno po strýci z matčiny strany. Po nejpitomějším členu rodiny. Po člověku, který se vymykal i jménem. Všichni ostatní strýčkové se jmenovali normálně. Jeremiáš, Pavel. Hugo, Josef. Tenhle pitomec, krom toho, že to byl opravdu pitomec, se jmenoval Kleofáč. Co je to za jméno? A proč ho musel Kefír zdědit? Hlavně ve škole to stálo za to. Kefír své jméno upřímně nenáviděl.
„Správně,” řekl skřet a v jeho hlase bylo slyšet zklamání. Pak ale pookřál:
„A teď heslo!”
„Kvák123”
„Kdepak,” měl skřet radost.
„Jak to???”
„Platnost tohoto hesla včera vypršela.”
„Jak vypršela?”
„VY - PR - ŠE - LA,” hláskoval s potěšením skřet.
„Ale já jiný nemám?” nechápal Kefír.
„Můžete si nastavit nové heslo,” navrhl skřet.
„Dobře, jak to mám udělat?”
„Tak nejprve musíte odpovědět na kontrolní otázku,” dostával se dveřní skřet do svého živlu.
„Na jakou, probedřicha?” nechápal Kefír.
„Vy si nepamatujete, jakou jste si nastavil kontrolní otázku?”
„Ne.”
„Hmmm, to bude ještě těžký… ale já si ji pamatuju, takže připravenej?”
„Nevím, snad ano,” posadil se Kefír ztěžka na práh dveří a složil hlavu do dlaní.
„Jak se jmenovala vaše matka za svobodna?”
„Ha, tak to náhodou vím, jmenovala se Dojená,” Kefír našel světlo naděje.
„Ne.”
„Ne?”
„Ne.”
„Ale jo! Snad vím, jak se jmenovala maminka!”
„Vy to možná víte, ale jako odpověď jste si nastavil něco jinýho,” byl neoblomný skřet.
„To není možný…”
„To taky není správná odpověď.”
„Tak já už fakt nevím…”
„No, ještě vám můžu zaslat vaše heslo emajlem,“ navrhl skřet.
„Vážně?”
„No jasně, já jsem moderní a jdu s dobou, abyste věděl! Takže chcete to poslat?”
„A nemohl bys mě to heslo prostě říct?”
„Nemohl!”
„Takže já teď půjdu zase přes celý město domů, tam zapnu chytrouše, najdu emajl, přečtu si heslo a teprve pak se vrátím sem a ty mě pustíš dovnitř?”
„Přesně! Vy jste to konečně pochopil!” jásal skřet.
„Aha, jo, dobře… tak počkej chvilku, ano?” zamyšleně řekl Kefír a odešel.
Skřet zakroutil nechápavě hlavičkou a rozhodl se vyčkat věcí příštích.
Ty se dostavily už za několik minut.
 
„Bacháááááá!!!“ rozlehlo se do té chvíle tichým večer.
 
Po ulici se řítil Kefír a v ruce držel dubové poleno.

Pak se ozvala tupá rána.

Pak bylo opět ticho.
 
„Pokus o neautorizované vniknutí,” konstatoval slabý hlásek ze dveří.
 
Když se Kefír po několika dlouhých minutách probral zpátky k vědomí, doplazil se ke dveřím a s vypětím všech sil si ovázal kapesníkem rozbitou hlavu. Dveře se otevřely a vykoukla z nich pohledná tvář mladé dívky vnadných tvarů.
„Pojď dál,” řekla, „máme už připravené obvazy a nějakou tu desinfekci.”
„???” pokusil se říct Kefír.
„No moc se nediv. Ten malej pitomec ve dveřích prostě nejde dát pryč. Pořád tvrdí, že chce nějaký
administrátorský heslo, nebo čerta něco takovýho…”
„!!!” chápavě pokýval Kefír hlavou a pokusil se vstát.
 
Z vnitřní strany nedobytných dveří byla příjemně útulná místnost s klenutým stropem. Plameny z krbu dodávaly teplo, množství svíček světlo a druhá vnadná dívka roznášela přítomným k velkému stolu čaj. Lidé kolem něj měli jedno společné - každý z nich byl nějakým způsobem obvázaný, vyztužený dlahou, nebo alespoň nesl známky pohmožděnin.
„Tak, když už jsme tu tedy všichni, navrhuji začít,” postavil se mohutný muž s plnovousem a zaklepal do stolu tužkou.
„Já bych to zbytečně neprotahoval,” navrhl Kefír.
„Neboj se, Kleofáči, budu stručný,” ušklíbl se velký muž.
„To od tebe nebylo hezké, Alberte!” pokárala ho dívka, která před chvílí pustila Kefíra dovnitř.
„Hele, Broskvová, neštvi, ano?” podíval se na ní Albert, „čekali jsme na něj dobře půl hodiny.
„Kdybys netrval minule na tom šílenci, co nechce nikoho pustit dovnitř, už jsme mohli začít dávno,”
postavila před mohutného Alberta hrnek druhá dívka.
„Ty aby ses jí nezastávala,” mávl rukou Albert, „co jedna, to druhá…”
Kefír se bolestivě posadil a podíval se na přítomné:
„Tak já začnu, ano? Schránka je umístěná?”
„Ano,” řekla dívka, oslovovaná jako Broskvová.
„Fajn,” odškrtl si Kefír něco v notýsku, „indicie je na místě?”
„Jo,” kývl Albert.
„Co Dlask… kde je vůbec Dlask?”
Ode dveří se ozvala strašná rána a na přítomné se začaly sypat dubové třísky. Ve zcela zničených dveřích stál venkovsky oblečený muž a zubil se na celé kolo.
„Bylo to nutné?” zeptala se ho kamarádka broskvové dívky.
„Já ho minule varoval, hajzlíka,” zasmál se polník Dlask.
Ve vzduchu se zhmotnilo několik gumových kachniček.

Povídka, která se objevila jako bonusová v limitním vydání knihy, aneb hrabě Stoker hledá práci. Pracovní pohovor - bonusová povídka Obrázek

Tohle všechno se samozřejmě stalo až potom, co se hrabě stal opět mužem... tedy upírem.


V kanceláři personální ředitelky bankovního domu Vejskabr, slečny Pidlooké, bylo pořádné horko. Hrabě Samuel Stoker se posadil na nabídnutou židli a zvědavě čekal, co se bude dít. Slečna Pidlooká se chvíli zabývala lejstry, která měla položená na svém velkém pracovním stole, a hraběte si naoko nevšímala. Před týdnem na školení personalistů se dozvěděla, že to u uchazeče o zaměstnání vyvolá mírnou nervozitu a větší otevřenost. Když už se papíry zaobírala víc, než bylo slušné, ozval se hrabě Stoker jako první.

„Ehm, když dovolíte, ten papír hned nahoře máte vzhůru nohama, ten pod ním je v Abu-Babštině, kterou nehovoříte, a ten úplně dole, to je jídelní lístek od Vyšinutého mamuta. Myslím si, že to čtení jenom předstíráte.“

„Prosím?” zvedla polekaně oči slečna Pidlooká.

„Podle mého názoru si myslíte, že když budete předstírat studium těch dokumentů, udělá to na mě dojem,” řekl mile a bezelstně hrabě.

„A udělalo?” byla zmatená slečna Pidlooká.

„Ne, ani v nejmenším. I když, abych byl upřímný, dostal jsem chuť na ten nakládaný hermelín, co mají u Mamuta za dvacet fufníků.”

„Aha. To je asi jen malé nedorozumnění, jen jsem si tady něco třídila…”

„Kdepak,” nedal se zaskočit hrabě, „netřídila. Nepřečetla jste ani řádku. Přemýšlela jste o tom, kam půjdete večer se svou kamarádkou. Jestli vám tedy mohu poradit, ten klub, co jste vybrala, není příliš bezpečný…”

„Vy umíte číst myšlenky???” zděsila se slečna Pidlooká.

„Jen tak trochu,” připustil hrabě, „ale ty vaše nejsou příliš těžké. Víte, čím složitější uvažovaní, tím hůř se myšlenky čtou.”

„Ééééé…”

„Teď by bylo myslím vhodné se mně zeptat, o jakou pozici se u vás ucházím,” napověděl jí hrabě.

„Samozřejmě,” snažila se dostat zpátky do role své personalistka.

„No, tak šup, nebojte se,” snažil se jí podpořit Samuel Stoker.

„O jakou pozici se u nás ucházíte?” zkusila to tedy slečna Pidlooká.

„No, vidíte, že to jde,” usmál se na ní hrabě, přičemž vycenil své špičáky, „rád bych u vás pracoval jako noční hlídač.“

„Opravdu?” byla trochu zaskočená personální ředitelka, „ale my nepotřebujeme nočního hlídače. Máme dokonalý zabezpečovací systém!”

„Nemáte.”

„Vážně? Jak jste na to přišel?” zamračila se trochu Pidlooká, což bylo v kombinaci s jejími kostěnými brýlemi docela strašidelné.

„Byl jsem před chvílí ve vašem trezoru,” řekl klidně hrabě.

„To ale jen tak žertujete…”

„Ale ani v nejmenším, slečno. Podívejte, co jsem tam našel,” položil hrabě bez nejmenší námahy na stůl velkou zlatou cihlu.

Personální ředitelka na cihlu chvíli nevěřícně zírala a když se dostatečně vyzírala, začala horečnatě mačkat tlačítko skryté pod deskou jejího stolu.

„To je zbytečné, já jsem venku svázal ochranku,” usmál se hrabě Stoker.

„Ale jak to?!” zakřičela slečna Pidlooká, „to přeci nejde!”

„A vidíte, přeci jsem to udělal,” tvářil se na ní mile upír, „ale nebojte se, já je zase rozvážu, až budu odcházet…”

„Takhle ale pohovor vypadat nemá,” složila slečna Pidlooká hlavu do dlaní.

„Vážně?” podivil se hrabě, „no, možné to je,” připustil potom, „já jsem vlastně ještě na žádném pracovním pohovoru nebyl, takže nevím, jak to má vypadat. Předpokládal jsem, že když vám dokážu, jak jsem tu potřebný tak se dohodneme. Ten váš trezor by šel vykrást jedna dvě…”

„Ale nám na školení říkali, že se máme uchazeče podrobně zeptat na standardní otázky…” vysmrkala se personalistka do hedvábného kapesníčku.

„Aha,” zamyslel se hrabě, „tak co když to teď zkusíme podle vás? A už prosím neplačte, ano?”

Slečna Pidlooká se naposledy vysmrkala. Přikývla, že by to tedy šlo a vyjmula z jednoho ze šuplíků desky s dotazníkem.

„Tak co tam máte jako první?” zajímalo Samuela,

„Jak se jmenujete…”

„To už víte. Představil jsem se vám, když jsem vešel.”

„To je pravda… Druhá otázka, kolik je vám let?”

„561.”

„Vy to neberete vůbec vážně!”

„Ale mně je skutečně 561 let. Opravdu vám na mně není nic podezřelé?”

„Ne…”

„Aha, tak já vám napovím, ano? Co moje zuby, vidíte moje zuby?” vystrkoval hrabě své špičáky, co to šlo.

„Takové ostré a dlouhé…”

„No, správně!  A kdo má takové zuby?”

„Tygr?”

„Ten taky, ale ještě kdo?”

„Jiný tygr?” zkusila to slečna Pidlooká.

„Ne, takhle to nepůjde. Tak se dívejte, ano?” řekl hrabě a změnil se v mlhu. „Co teď vidíte?”

„Mlhu,” pípla slečna Pidlooká.

„Ano, to je dobře,” řekla mlha už trochu nervózně. „A já jsem kde?”

„Nevím,” rozplakala se slečna Pidlooká.

Hrabě se transformoval zpátky v humanoidní postavu a mávl rychle rukou: „Tak nic, nechte to být, dobrá? Napište tam, že je mi třeba 48 a už se k tomu nebudeme vracet, souhlasíte? Hlavně zase neplačte…”

„Tak dobře,” škytla slečna Pidlooká a napsala do formuláře úhlednou čtyřku a osmičku.

„Co dál?”

„Kde jste pracoval naposledy?”

„Na zahrádce, sázel jsem kedlubny.”

„Vy si z toho děláte legraci!”

„Ne, opravdu nedělám,” nechápal hrabě, co se po něm chce, „bylo to včera navečer. Pak jsem je zalil a dneska jsem letěl rovnou k vám.

„Já to tam tedy napíšu, ale pak se nedivte, co na to řekne pan ředitel.

„Dobře,” souhlasil hrabě.

„Co dobře?”

„Nebudu se divit.”

„Pane Stokere! Další otázka: Proč jste odešel?”

„Byla už tma. Mně sice tma nevadí, ale má sousedka, paní Cuřínová, se na mě dívá jako na blázna, když si svítím očima.”

„Já to tam píšu!”

„V pořádku.”

„Kde se vidíte za pět let?”

„Počkejte,” zamyslel se hrabě a oči mu naráz zbělaly. Po chvilce se zase vrátily do své původní podoby, tedy do zmijí žluté. „Velmi pravděpodobně budu na návštěvě u svého strýce Eulánia.”

„Jak to můžete vědět??”

„Leccos se dá vyvěštit. Hlavně takovéhle nepodstatné maličkosti jsou docela dobře vidět.”

„Jak chcete,” vypískla uraženě Pidlooká. „Kam byste se rád posunul první rok?”

„Tak tahle je těžká! Vy jste ale jenom hádala, že se chci přestěhovat, viďte? Myslel jsem, že bych si našel něco kousek za městem, u lesa, možná malý rybníček…”

„Já už to nebudu komentovat, ano? Jestli si myslíte, že takhle tu práci dostanete…”

„Dostanu,” díval se na ní nevinně hrabě.

„Jak si můžete být tak jistý?”

„V tom trezoru měl pan ředitel věcí...”

„Ale…”

„Vážně, věděla jste, že ředitel spí se svou sekretářkou?”

„Něco se tu šušká…”

„On si tam schovává suvenýry,” usmál se hrabě, „má tam dokonce podepsané kalhotky.”

„Ah!”

„S věnováním.”

„Oh!”

„Na vás tam má taky složku,” pokračoval hrabě.

„Na mě???” zděsila se slečna Pidlooká.

„Ano. Ale neberte si to osobně, on má složky na všechny své zaměstnance. Když o tom tak přemýšlím, jsou tam složky na spoustu lidí…”

„A jestli se můžu zeptat,” pokusila se slečna Pidlooká poprvé o cosi, co vzdáleně mohlo připomínat milý obličej, „co tam má pan ředitel o mě?”

Hrabě si ji dlouze prohlédl, očima mu projel modrý záblesk a pak řekl vážně:

„Co nejhoršího jste tady v bance provedla, slečno Pidlooká?”

Chvíli bylo vyděšené ticho, tedy alespoň na jedné straně stolu.

„On ví i o…?” špitla slečna Pidlooká.

„Ano,” pokýval hlavou hrabě.

„A o tamtom taky?”

„I o tom,” znovu potvrdil hrabě a dodal: „zná i barvu.”

Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Možná i balit a prodávat. Slečna Pidlooká, jakkoliv byla její mozková kapacita omezená velikostí hlavy, disponovala základní schopností všech jednodušších lidí. Poznat chvíli, kdy je třeba vyburcovat všechny inteligenční zálohy a zachránit si krk.

„A jaký si představujete plat, až k nám zítra nastoupíte?” zeptala se mile.