Mladé čarodějky - obrázek

Mladé čarodějky

9 povídek, 9 autorek, 9 čarodějek inkoustu a pera. Sborník klasické fantasy psaný našimi mladými čarodějkami.

Knihy & Komiks

Mladé čarodějky

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

Mlade_carodejky.jpg

Podpořte českou fantasy. Podpořte sborník, do něhož přispěly svými díly autorky, jejichž jména možná znáte. A ta, která neznáte, jistě v budoucnu poznáte. Rozhodně se nejedná o mladé nezkušené začátečnice. Právě naopak. Jde o přední fantasy elitu mezi nováčky. Tereza Temnářka Matoušková aktivně píše romány ze svého světa Podmoří. Monika Vorálková už také vydala svou knihu, Petra Machová a Jitka Ládrová na vydání aktuálně čekají, a ostatní autorky jistě brzy také něco vydají. Některé z čarodějek se pravidelně účastní povídkových soutěží, v nichž se umísťují na vrchních pozicích (např. loni O Dračí řád: Monika Leová 1. místo, Michaela Merglová 2. místo).

autorky.jpg

Tereza Holubová – O rytíři a vysvobozené panně
Jela Abasová – Jsem Damian
Michaela Merglová – Nejkrásnější dar
Monika Leová – Dračí zlato
Linda Koutová – Vykladač snů
Petra Machová – Dotek stínu
Monika Vorálková – Přízrak z Lesa
Jitka Ládrová – Pravidla světa mrtvých
Tereza Matoušková – Sladká jako míza, hořká jako slzy

 

O čem to je?

Vychutnejte si rozmanitou přehlídku fantasy textů, které byly vyčarovány s umem a elegancí skutečných čarodějek inkoustu a pera. Nechte se unést povídkami z jiných světů. Stylově se díla nepatrně liší, neboť v sobě mají skrytou duši našich čarodějek, ale žánrově se všechny autorky na přání editora držely co nejblíže klasické fantasy. Každá povídka je jiná, a všechny dohromady tvoří překrásný fantasy klenot. Můžete se těšit na vše, co k žánru patří. Dívky v nesnázích, draci a jiné bestie, bojovníci bez bázně a hany, bojovníci k smrti vyděšení, astrální cestování a samozřejmě nějaká ta magie. Možná to zní jako klišé, ale pokusy o zbavení se klišé ve fantasy končí velmi často tam, kde končí hranice čistokrevné fantasy, a za tuto hranici už se editorovi vydávat nechtělo, neboť tento sborník je především poctou žánru klasické FANTASY. O tom, že i v kýčovitých kulisách čistokrevné fantasy lze vytvořit velmi originální dílo, vás přesvědčí např. Tereza Holubová, která vás seznámí s možnou manželskou krizí mezi rytířem a vysvobozenou pannou. Některé texty jsou pohádkovější, zatímco u jiných vás zamrazí. Někdy zvítězí láska a dobro, ale jinde vše beznadějně tone v krvi. Sborník je to tedy převelice pestrý a každý si v něm jistě najde svou čarodějku.

Všech devět povídek je v češtině, ačkoli jedna z autorek je zahraniční národnosti. Jela Abasová zastupuje mladou slovenskou fantasy elitu, ale umí zdatně psát i v českém jazyce. S češtinou umí kouzlit lépe než většina rodilých Čechů.

 

Obálka a ilustrace

Obálku vykouzlil akrylem malíř Pavel Koňařík a pokud má někdo zájem o originál obraz (formát 70 x 107 cm), nabízíme ho jako jednu z odměn. Obálku si též můžete vybrat jako plakát.

Každá povídka bude mít jednu ilustraci. Svá kreslířská kouzla propůjčí 9 mladých umělců.

 

Památeční plakát a záložka

Plakát je zvětšeninou knižní obálky, zatímco obraz neobsahuje žádné nápisy (ty jsou samozřejmě dodělány v grafickém editoru).

Záložka má formát 5 x 15 cm. Oboustranný barevný tisk. Náhled záložky zde:

zalozka.jpg

 

Další odměny

Jako 1+1 si můžete ke knize vybrat z těchto titulů, pocházejících od našich mladých čarodějek.  

mid_deti-vanice-nxJ-288419.jpgmid_vili-kruhy-220861.jpg

obálka-věže-PS.jpgkrev_nejmocnejsich.jpg

 

 

Formát knihy Mladé čarodějky

Bude to měkká vazba 115 x 166 mm. Předpokladem je něco kolem 350 stran.

Kniha vyjde pod nakladatelstvím Černý Drak a editorem je Roman Koňařík.

 

Kdy knihu získám?

Po skončení úspěšné kampaně jde kniha hned do tisku a za další měsíc by se mohla začít rozesílat. Při neúspěšné kampani je budoucnost tohoto sborníku zatím nejistá.

 

Ukázky z povídek:

http://www.cernydrak.eu/mladecarodejky.html

nebo kratší verze ukázky přímo tady:

 

Tereza Holubová

O rytíři a vysvobozené panně

 

„…a statečný rytíř zabil zlého draka. Unesenou pannu pak posadil na hřbet svého koně a odvezl si ji na svůj velkolepý hrad.“

„A ona se do něj zamilovala?“

„Samozřejmě.“

„A žili šťastně až do smrti?“

 

***

 

Krev.

Staré instinkty se v něm okamžitě probudily.

Chodba před nimi sálala horkem, ale Orgilovými kostmi projížděl známý chlad. Pevně semkl čelist, aby mu nezacvakaly zuby.

Myslel si, že už je to všechno za ním, ale ten nezaměnitelný pach krve, síry a zhmotnělého tepla okamžitě vytáhl všechny vzpomínky na povrch a jeho tělo se napnulo v očekávání boje.

Zhluboka se nadechl a počkal, dokud se neovládl tak, aby na jeho hlase nebylo znát žádné pohnutí.

„Chcete mi říct, že se v mém sklepě uhnízdil drak?“ Znělo to tak, jak chtěl. Neochvějně. Přísně.

Hradní správce se vyhnul jeho pohledu. Lehce sklonil hlavu. Třásly se mu ruce. Orgil měl pocit, že se muž nebojí ani tak draka, jako jeho samotného.

Mlčel.

„Už jste tam byl?“

 Správcova hlava klesla téměř na úroveň prsou. Stále mlčel.

„Tak se na to podíváme.“

Orgil se sehnul, aby mohl projít nízkým vchodem do sklepa. Ani nevěděl, že tady na hradě takovou místnost mají. Víno skladovali ve velkých sklepích v úplně jiné části hradního komplexu a stejně tak kobky a vězení by hledal jinde. Neuměl si představit, na co měla tato místnůstka podle jeho předků sloužit.

Pomalu sestupoval po kluzkých, špatně vytesaných schodech a snažil se nevnímat, jak mu srdce pumpuje krev do žil. Nepřirozeně, rychle. Nedokázal stáhnout ruku z meče. Svaly v celém těle ho bolely, ba přímo pálily, ale uvolnit je nemohl.

Cítil to.

Drak tu někde byl.

Ať se to zdálo jakkoli nemožné.

Nebo tu možná ještě někde je…

Správce se nalepil hned za něj. Dýchal mu na zátylek a Orgil slyšel, jak mu podkluzují boty na schodech.

Došlápl na poslední stupínek a otevřel se před ním malý prostor, ozářený velikým ohněm přímo uprostřed. Odtud to teplo.

Pořádně se rozhlédl, aby se ujistil, že odnikud nehrozí nebezpečí. Potom vstoupil.

Kolem ohně se v přesných rozestupech povalovaly kosti. Některé úplně holé, jiné se zbytky masa. Opatrně kopl špičkou boty do jedné z nich. Zřejmě patřila nějaké šelmě.

Pro obratnost.

V první chvíli si toho nevšiml, ale teď už věděl, co hledá. Zapátral očima v temnějších koutech a jen kousek od sebe spatřil kamennou mísu. Sehnul se k ní, ale vzápětí s nakrčeným nosem ucukl.

Krev.

Krev šelmy.

Dech se mu pomalu zklidňoval, jak mozek postupně analyzoval situaci. Žádné nebezpečí nehrozí… prozatím.

Jen pro jistotu obešel sklep kolem dokola a prohlížel si jednotlivé detaily. Po pravé ruce našel další kamennou mísu a kousek od ní malé kůstky. Ptačí.

Pro schopnost létat.

„Pane…“ oslovil ho správce a Orgil se pomalu otočil. Muž stál naproti němu a držel v ruce velkou kost.

„Dračí,“ odpověděl Orgil.

Pro sílu předků.

„Někdo,“ spustil pomalu a několika krátkými kroky překonal vzdálenost k nejzazší zdi. Přidřepnul si ke kostem, které tu ležely, a s nepříjemným mrazením přejel po jedné z nich prstem. „Někdo vykonal v mém vlastním hradu rituál na vyvolání draka z temnoty.“ Jeho hlas podivně rezonoval mezi kamennými zdmi a jako by byl po chvíli pohlcen komíhajícími se plameny.

„Ale…“

„To je teď, když budeme slavit narozeniny mé ženy značně… nevhodné.“ Vzpomněl si, jak takový dospělý drak vypadá.  „Ne, že jindy by to vhodné bylo.“

Vstal a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že rituál proběhl úspěšně. Ta bestie se může objevit kdykoli a kdekoli.

„Ukliďte to tady. Jestli sem přijdu a najdu cokoli – rozumíte, cokoli – co by připomínalo tenhle bordel, tak z toho vyvodím důsledky,“ otřel si ruce do kalhot a zamířil k točitým schodům. „Je vám jasné, že má paní se o tomhle nesmí dozvědět?! Ona a ani nikdo jiný.“

„Jistě, můj pane. Ale…“

Orgil se otočil. Správce se skláněl nad nejvzdálenějšími kostmi a zdálo se, že je zkoumá.

„Ano?“

„Odpusťte mi, můj pane, ale co budeme dělat s tím… s tím drakem?“

„To není vaše starost.“

Byl už za zákrutem chodby, když za sebou zaslechl rozechvělé: „Můj pane, tyhle kosti…“

Ani se neohlédl: „Lidské.“

Pro nenávist.

***

„Oštěp, má drahá, oštěp,“ zasmál se Orgil a naklonil se k jedné z Lajřiných příbuzných se světáckým úsměvem. „V životě jsem dokázal zabít tři draky, ale popravdě musím říct, že mečem bych si na ně netroufl.“

„Říkáte, že mečem se drak zabít nedá?“ zeptal se někdo ze vzdálenějšího konce stolu. Orgil se ani nenamáhal zjišťovat kdo. Za tři dny totiž měla proběhnout obrovská slavnost na počest pětadvacátých narozenin jeho ženy Lajry a všichni pozvaní hosté se už sjížděli, takže hrad byl plný lidí.

„Dá, jistěže dá, ale…“ teatrálně se odmlčel, „asi je na to potřeba obratnějšího muže.“

Všichni u stolu se rozesmáli a Lajřina tetička zamávala pohárem ve vzduchu a upřela na něj pohled velkých očí.

„Myslím, že se podceňujete. Ten příběh je jako z pohádky – statečný šlechtic osvobodí krásnou dívku z dračích spárů. Cožpak není jedno, zda to bylo mečem, nebo oštěpem?“

„Přesně tak! I kdyby to bylo kamenem, hlavně že ta stvůra chcípla,“ přitakal Orgilův bratranec a pozvedl číši. „Na Orgila!“

Sálem se ozval jednotný výkřik, jako by to někdo naplánoval. Orgil s blahosklonným úsměvem zvedl ruce do vzduchu a pokoušel se uklidnit nadšení, které svým vyprávěním vyvolal.

Nebylo to jenom proto, že ho bavilo předvádět falešnou skromnost, ale také proto, že v jedné osobě obdiv očividně nevzbudil. Usmívala se a šeptala si se svými příbuznými, ale on ji na rozdíl od nich znal. Vyčetl to z jejích rovných zad a z drobných doušků, kterými častovala svůj pohár. Vyčetl z toho pohrdání.

Z pozorování ho vytrhnul vysoký hlas Utgary jedné z jeho vzdálený příbuzných, kdysi horké kandidátky na post jeho ženy:

„A řekni nám, Lajro, miláčku, není na cestě nějaký malý drakobiječek?“

Lajra vyhledala tazatelku pohledem a přátelsky se usmála: „Ne. Ale když už se ptáš, musím se zeptat i já tebe: řekni nám, není na cestě nějaký malý kurevníček?“

Utgara prudce vstala. Tváře jí planuly rudým plamenem a v očích se jí blýskalo. Zdálo se, že čeká nějaké zastání, ale nikdo se k němu neměl. Hrdě zvedla hlavu a pohlédla přímo na Orgila:

„Pokud dovolíš, aby se takhle chovali ve tvém domě k tvé vlastní krvi, Orgile, pak…“ vztekle se odmlčela, jak jí došla slova, „odcházím si lehnout a ráno odjíždím.“

„Vzhledem k nepřítomnosti tvého manžela se obávám, že tvá postel bude v tuto chvíli obsazená jednou z mých komorných,“ přisadila si Lajra a s uspokojením sledovala mizející záda v zelených šatech. „A jestli jí udělá dítě, tak ať se o něj taky postará!“

V místnosti zůstalo i po Utgařině odchodu napjaté ticho. Někteří hosté upírali zahanbené pohledy do svých talířů, jiní si je vyměňovali se svými příbuznými a ten zbytek jimi těkal mezi Orgilem a Lajrou v touze po nějaké hádce, která by dala zavdat senzačním klepům.

Orgil se otočil ke dveřím a pokynul. „Zábavu!“

Netrvalo ani minutu a po stole plném jídla jim přebíhal jakýsi muž po rukou a hadí žena si zamotala ruce a nohy tak, že dostála svému jménu a změnila se v klubko propletených zmijí.

Slunce za okny pomalu zapadalo a louče získávaly čím dál větší význam, ačkoli stále zůstávaly nepozorovanými svědky událostí.

Až v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že hosté zapomněli na ten neblahý výstup, naklonil se Orgil ke své ženě tak, jako by jí chtěl s rozšafným úsměvem pošeptat nějaký kompliment, a zeptal se:

„Tohle bylo vážně nutné?“

Lajra ani na okamžik nepřestala pozorovat zeď před sebou. Natáhla se pro pohár s vínem a upila tak malý doušek, že Orgil pochyboval, jestli si vínem vůbec smočila rty. Potom vstala.

„Drazí hosté,“ promluvila, zatímco šašek se postavil přímo před ní na jednu ruku a zvědavě ji sledoval s hlavou zvednutou co nejvýš, „doufám, že se bavíte a že vám nedáváme důvod pomlouvat naši pohostinnost. Pevně věřím, že odpustíte paní domu, která se necítí dobře, když si půjde lehnout dřív.“

Orgil pevně obtočil prsty kolem svého poháru a pozvedl ho k ústům, aby skryl hořký výraz, který se mu dral přes všechno sebeovládání do tváře.

„Jen si odpočiň, Lajro. Hlavně ať jsi v pořádku na oslavu,“ zachraňovala situaci jeho sestra Hirma.

„Jsi laskavá,“ usmála se Lajra.

„Na paní domu!“ Ať už ten výkřik přišel odkudkoli, byl za něj Orgil vážně vděčný. Povstal a pozvedl pohár směrem k odcházející ženě. Ta se zastavila a věnovala celému shromáždění dokonalý úsměv.

Aspoň že jsi dobrá herečka, když už nic jiného, pomyslel si a důstojně dosedl zpátky na židli. Podivný horký pocit se mu rozléval hrudníkem, tlačil na plíce a klesal do žaludku, úplně stejně, jako by jím byl naplněný jeho pohár, a on ho bez rozmyslu hltavě polykal.

... konec ukázky

 

Michaela Merglová

Nejkrásnější dar

 

Přes listy velkého ořešáku pronikalo sluneční světlo a tančilo po tváři statného horala, který ležel pod ním natažený v trávě. Měl svalnaté paže, světlé vlasy a hranatou čelist. Ačkoli se zdálo, že podřimuje, ve chvíli, kdy se stíny na jeho tváři spojily v jeden, jeho ruka vyrazila kupředu ještě předtím, než otevřel oči. Někoho chytil a strhnul do trávy.

  Ozval se výkřik. Muž se odkulil stranou a vymrštil na kolena a teprve tehdy se podíval na nepřítele, kterého srazil na zem. Byla to mladá šedooká dívka, pohledná, kdyby její tvář a krk nehyzdily jizvy. Skrývala je šátkem, který jí teď sklouzl a odhaloval světlé prameny.

„Má paní Yasamin,“ vyrazil ze sebe a v jeho tváři se mísil šok s překvapením. „Prosím, odpusť mi… staré zvyky…“

Dívka se zvedla na lotech a potřásla hlavou. „Ne, ty odpusť mně, Cuchenane. Měla jsem vědět, že tě nemám rušit ve spánku.“ Mluvila vesele a usmívala se.

Cuchenan se nadechl k další omluvě, ale přerušila ho. „Dnes je krásný den a chtěla jsem tě požádat o laskavost.“

„Cokoli řekneš, má paní, a já to splním.“

„Cokoli?“ nadhodila hlavu ke straně.

„Cokoli,“ přikývl vážně a v jeho modrých očích se objevila něha.

Yasamin ukázala na nebe, kde se oblaka pokoušela zakrýt hřejivé slunce. „Co kdybych tě požádala, ať mi přineseš paprsek slunce?“

„Pak půjdu a najdu cestu, jak ho pro tebe získat.“

Yasamin se usmála a její jizvy se tak napnuly. „Něco takového by od tebe bylo neskutečně šlechetné. A ode mě nesmírně pošetilé.“

„Nechceš tedy, abych ti přinesl paprsek slunce?“

„Ne, chtěla bych něco méně pošetilého,“ potřásla hlavou a sklonila oči. „Dnes je krásný den a já bych ráda vyrazila na krátkou procházku k lesní svatyni. Ve tvé společnosti.“

Cuchenanovi se nahnala červeň do tváří. „Bude mi potěšením, má paní.“

 

Básník Minangar ležel na zádech s nohama opřenýma vysoko o cihlovou zídku a užíval si líného dne, kdy se nic nedělo. Poslední týdny v Dussu se nesly na vlně klidu a jednotvárnosti, což mu sice poskytovalo málo inspirace k psaní písní, ale zato mnoho času na jiné kratochvíle. Už si ani nepamatoval dobu, kdy zažil naposledy takový klid a při vzpomínce na včerejší večer pod vrbou se musel pousmát. Ženy jako by v těch teplých letních dnech ztrácely zábrany a byly usměvavější a svolnější než jindy.

Minangar přivřel oči a zadrnkal pár lehkých tónů na svou cestovní harfu.

„Jak si užíváš léto?“ ozval se známý hlas. Bard v duchu zaklel.

Otevřel oči a vzhůru nohama uviděl vysokého světlovlasého horala, jak přichází po cestě. „Tak, jak by měl každý správný muž,“ odvětil bard a prohrábl opět struny. „S plným břichem, písničkou na rtech a...“

„... ženou v posteli?“

Minangar se na okamžik zatvářil, jako by chtěl odseknout něco nehezkého, ale pak jen lhostejně pohodil rameny. „Chtěl jsem to říct trochu poetičtěji, ale budiž, vystihl jsi to.“ Přitiskl si harfu na prsa a zadíval se na Cuchenana, který se posadil vedle něj. „Proč jsi tady?“

„Proč bych tu nebyl?“

„Protože jsem včera dobře viděl, jak ses procházel s paní Yasamin. Neměl bys být teď někde na louce, trhat jí květiny a opájet se radostí ze života?“

„Ne, protože to obvykle děláš ty,“ odvětil horal.

„Bastarde.“

„Zpěváčku,“ ušklíbl se horal.

„Ale teď vážně, proč jsi přišel? A prosím neříkej mi, že zase musíme vyrazit někam na cesty, dnes večer mám dostaveníčko pod vrbičkami a nemám v úmyslu ho propást.“

Horal zvedl obočí. „Myslel jsem, že se mnou rád vyrážíš na cesty?“

Minangar se překulil do sedu. „To ano, ale jakkoli vzácné a nedocenitelné jsou mi ty okamžiky, kdy spíme na šiškách a natřásáme se v sedlech divokých koní, dostaveníčko pod vrbami má jisté kouzlo.“

„Jinými slovy, ženská v posteli je pro tebe cennější než naše přátelství.“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Tak to popři.“

„To tedy také rozhodně dělám!“

„Jak moc rozhodně?“

Minangar se zakroutil jako žížala. „Tak rozhodně, že s tebou pojedu třeba až k branám samotného pekla po tom dnešním dostaveníčku. Prosím?“

„Hanbu na tebe,“ řekl Cuchenan, ale v koutcích rtů se mu objevil úsměv.

Minangar zvedl hrdě hlavu. „S hanbou si dovedu poradit.“

„Co je to vůbec za ženskou, že tě celého tak natěšila?“

Minangar se zazubil. „Nejmladší kováře Panmera.“

Cuchenan se zamračil. „Té nemůže být víc než dvanáct, ne?“

„Patnáct,“ opravil ho Minangar významně. „A je to roztomilé stvoření.“

„Uvidíme, jestli bude stejně roztomilá, až ti dá Panmer kladivem mezi oči,“ odvětil Cuchenan.

Minangar mávl rukou. „Nemáš v sobě ani špetku romantiky,“ stočil pohled k harfě a zadrnkal na ni několik veselých tónů. „Kam že to budeme vyrážet?“ zeptal se pak.

„Kam bychom vyráželi?“

„Proto jsi přišel, ne?“

„Ne. Tím jsem tě jen popichoval.“

„Bastarde.“

„Zpěváčku.“ Horal vstal a blaženě přivřel oči před letním slunkem.

„Proč jsi tedy přišel?“

Cuchenan se na Minangara zadíval. „Protože se vyznáš.“

„Vyznám v če... ahá!“ Minangar zakýval významně prstem. „Tvá včerejší procházka!“ Básník se zašklebil. „Tak povídej, jsem jedno ucho!“

Cuchenanova tvář se stáhla znechucením. „Co přesně si myslíš, že ti budu vykládat, barde?“

„Jak bych to mohl já vědět, ty jsi byl na vaší procházce.“

Cuchenan zrudl. „Byla to jen procházka, barde!“

„Jistěže,“ mrkl básník.

„Požádala mě, abych s ní šel do svatyně.“

Bard se zašklebil ještě víc. „To už tak děvčata dělávají.“

Horalova tvář připomínala granátové jablko. „Do lesní svatyně! Co si…“ mávl rukou. „Věděl jsem, že za tebou nemám chodit,“ zamumlal a otočil se k odchodu.

Minangar vyskočil na nohy. „Ale no tak, Cu, tys popichoval mě, tak proč bych nemohl chvíli popichovat já tebe?“ zasmál se a prohrábl si tmavé lokny. „Teď vážně, proč jsi přišel?“

„Potřebuji vybrat dar.“

„Dar pro Yasamin?“

Cuchenan přikývl.

„A to je ten tvůj velký problém?“ Minangar rozhodil ruce. „Natrhej jí kytky! Ženské mají rády kytky.“

Cuchenan potřásl hlavou. „Tak snadné to nebude.“

„Proč ne?“

„Protože dostane dvanáct darů a vybere si z nich jen jediný.“

Minangar se zatvářil zmateně. „Právě jsi mě ztratil. Máš jí dát dvanáct darů a ona si vybere jeden?!“

„Ne.“

Bard svěsil ruce a povzdychl si. „Dobře, tak začni od začátku, ano?“

 

Slunce se pomalu sunulo po východní straně hor a jeho bledé paprsky dopadaly na cestu z Dussu, po které plíživým tempem putovaly dvě postavy. První z nich, vysoký horal opásaný legendárním mečem Kalveminou, seděl v sedle vzpřímeně a oči se mu leskly nadšením. Druhá, štíhlý tmavovlasý bard, dřepěl zhroucený a ohnutý jako lesní troll, oči ještě zpola slepené a otrávený výraz dával znát, že ho cestování v brzkých ranních hodinách pranic netěší.

„Pospěš si, básníku,“ zahlaholil Cuchenan.

Bard zaklel.

Cuchenan se zasmál. „Co se ti nelíbí?“

„Všechno se mi nelíbí,“ zaznělo mu v odpověď.

„Proč? Vždyť tohle byl tvůj nápad.“

„To tedy rozhodně nebyl. Já jsem jen řekl, že v Ibarvaru mají trhy, kde určitě najdeme něco pěkného pro tvou dámu. Ty jsi pak řekl, že osedláme koně a vyrazíme s prvním světlem.“

„Kdybychom vyráželi později, nikam nedojedeme.“

„Kdybychom vyráželi později, mohl jsem se probudit vedle pěkného děvčete, dát si slušnou snídani a vypadat ráno jako člověk.“

„A nikam bychom nedojeli.“

Minangar se zamračil. „Bastarde,“ uťal jen.

Cuchenan se znovu zasmál. „Ale no tak! Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?“

„V Dussu,“ zahučel Minangar.

Čekal je les hustých borovic, v jejichž stínu se i v letních měsících držel lezavý chlad, a bard se jal špačkovat na zimu a vlhkost. Cuchenan po většinu cesty mlčel. Místní lesy byly zrádné, a přestože se s ostatními Raíkovými válečníky činil, aby je vyčistil od lapků a loupežníků, člověk nikdy nevěděl, na co narazí ve stínech.

Odpoledne vyjeli opět na zelené pláně a stočili se severně k potoku, aby zastavili a osvěžili se. Cuchenan hladce seskočil ze sedla, uvolnil klisně podpěnku a vedl ji k mírně se svažujícímu břehu. Když se za jeho zády ozvalo ducnutí, otočil se. Minangar seděl na zadku na zemi a dopáleně se díval na své zvíře, jehož výraz nemohl být nevinnější.

„Ta bestie mě shodila!“ křikl bard.

„Určitě jsi špatně našlápl do třmenu.“

„Ne, to zvíře mě nenávidí. Podívej se, jak se na mě dívá, ten krvežíznivý výraz, ty škodolibé nozdry...“

„Jak vypadají škodolibé nozdry?“ zvedl horal pobaveně obočí.

Básník se zvedl. „Ta kobyla bude moje smrt, Cu!“ prohlásil dramaticky.

„To říkáš u každého koně a zatím ses vždycky mýlil.“

„Jednou budu mít pravdu!“ Klisna přešlápla a bard polekaně uskočil. „Vidíš? Vidíš to? Jde po mně!“

Cuchenan potřásl hlavou. „Je to kůň, Mingu. Přestaň v každém z nich hledat skrytého nepřítele a přiznej si, že prostě neumíš jezdit.“

„To jsem nikdy nepopíral.“ Bard si oklepal z kalhot vlhkou hlínu a trávu a zamračil se, když si všiml, že mu na látce zůstaly skvrny. „Vysvětli mi ještě jednou, proč že jsi to nemohl Yasamin natrhat obyčejné kytky?“

„Protože Raík vyhlásil, že Yasamin potřebuje ochránce, který jí bude nablízku při cestě do Dreboly. Všech dvanáct jeho nejvěrnějších má do slavností slunovratu najít dar pro Yasamin. O slavnostech si Yasamin vybere ten nejkrásnější a ten z nás, kdo jí ho věnoval, se stane jejím ochráncem.“

„Protože prosté soubojové hry by byly příliš složité řešení, jak vybrat ochránce,“ zabručel Minangar.

Cuchenan pokrčil rameny. „Její ochránce má být víc než jen nejsilnější z nás. Musí Yasamin dobře znát, rozumět jí…“

„Jistě, protože není důležité, jak dobře se ochránce ohání mečem, ale jestli s ní dokáže mluvit o počasí.“

Cuchenan mávl rukou a pak si přidržel meč, aby se posadil do vlhké trávy. „Jsi škarohlíd.“

„Jsem realista. Pokud chce Raík nejlepšího ochránce pro svou dceru, měl by to být nejsilnější z vás a ne ten, kdo jí vybere nejlepší jehlici do vlasů.“

Horal pokrčil rameny. „Mně nepřísluší hodnotit rozhodnutí pána Dussu.“

„To sice ne, ale i tak to zbytečně komplikuješ. Ty máš rád ji a ona tebe. Stačilo by Yasamin prostě říct, který dar je od tebe, a ona by si ho určitě vybrala s nadšením.“

„Něco takového je nečestné,“ odvětil Cuchenan a básník protočil oči.

„Nečestné? Ach, Cu…“ povzdychl si, ale horal ho rychle přerušil.

„Nejde jen o čest,“ řekl. „Jde o to, že chci, aby to byl ten nejlepší dar. Chci, aby si ho vybrala, i když nebude vědět, že je ode mě.“

„A co by to přesně mělo být?“

„To nevím. Proto mám s sebou tebe.“

„Takže tvůj jedinečný a nejlepší dar budu vybírat já? Co to o tobě říká?“

„Že se vyznám v boji a ne v ženách.“

Minangar se zadíval na modré nebe a potřásl hlavou. „Máš štěstí, že já se v ženách vyznám. Neboj se, vybereme dokonalý dárek.“

 

„Co tohle?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Cuchenan pokrčil rameny. „Nějak to v tom nevidím.“

Minangar se chytil za hlavu. „Jak nevidíš? Je to zelený šál! Krásný zelený šál, co na tom nevidíš?“

„Nelíbí se mi.“

„Nemá se líbit tobě, má se líbit Yasamin.“

„Ale mně se nelíbí.“

Básník si povzdychl.

 

... konec ukázky 

Co si o tomto projektu myslíte?

  • Splněno 5 270 Kč (15 %)
  • 15 %
  • 33 000 Kč požadováno
  • již skončilo
  • Nelze podpořit
  • Na tento projekt už přispělo 0 Startérů

Autor projektu

Roman Koňařík - obrázek
  • projekt od Roman Koňařík
  • Česká republika

Odměny (Rewards)

150 Kč

e-book Mladé čarodějky

Stačí mi elektronická verze knihy. Tři standardní formáty pro čtečky ( pdf, epub, mobi).

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
320 Kč

Kniha Mladé čarodějky

Obdržím jednu knihu. Poštovné je v ceně.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
340 Kč

Kniha Mladé čarodějky + záložka

Obdržím jednu knihu a jednu záložku. Poštovné je v ceně.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
440 Kč

Kniha Mladé čarodějky + plakát + záložka

Obdržím jednu knihu a na památku plakát s motivem obálky. K tomu ještě záložku. Poštovné je v ceně.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
450 Kč

Kniha Mladé čarodějky + Kniha Zpívající věže

Jako bonus ke knize získám sborník povídek Zpívající věže, který sestavila Jitka Ládrová ze své literární soutěže. Poštovné je v ceně.

Počet dostupných odměn: 4/5

Nelze podpořit
470 Kč

Kniha Mladé čarodějky + Kniha Děti vánice

Jako bonus ke knize získám román od Terezy Matouškové. Poštovné je v ceně.

Počet dostupných odměn: 1/2

Nelze podpořit
540 Kč

Kniha Mladé čarodějky + Kniha Vílí kruhy

Jako bonus ke knize získám román od Terezy Matouškové. Poštovné je v ceně.

Odměna vyprodána: 0/2

Nelze podpořit
570 Kč

Kniha Mladé čarodějky + Kniha Krev Nejmocnějších

Jako bonus ke knize získám 430ti stránkový epický fantasy román Krev Nejmocnějších, jehož autorkou je jedna z mladých čarodějek Monika Vorálková. K tomu ještě záložka zdarma. Poštovné je v ceně.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
700 Kč

Podepsaná kniha Mladé čarodějky + plakát + záložka

Obdržím jednu knihu a na památku plakát s motivem obálky. K tomu ještě záložku. Kniha bude podepsaná od všech devíti autorek.
U této odměny se může dodání knihy poněkud opozdit, vzhledem k tomu, že ji musí podepsat devět lidí z nejrůznějších míst ČR.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
800 Kč

Podepsaná kniha, plakát, záložka + památeční foto

Navíc se můžu vyfotit s autorkami na brněnském Fénixconu.
Svou účast přislíbila většina autorek, ale neručíme, že tam budou všechny. Autogramy jsou samozřejmě od všech.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
990 Kč

Beru všechno + Krev Nejmocnějších

Podepsaná kniha, plakát, záložka + památeční foto. Navíc podepsaný román Krev Nejmocnějších s osobním věnováním od Moniky Vorálkové.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
7 700 Kč

Originál obrazu

Stanu se jediným možným vlastníkem akrylu od Pavla Koňaříka. Obraz není zarámován. Dřevo, formát 70 x 107 cm.
Poštovné je v ceně.

Počet dostupných odměn: 1/1

Nelze podpořit