Konec námořníků v Čechách Knihy

Omlouváme se, ale ti z vás, kteří přispěli po 26.listopadu, budou moci svou knížku dostat až po Novém roce. Důvodem je vytíženost tiskárny před Vánocemi.

Za pochopení děkujeme!

 

Vítr fičí a přes palubu ocelového kolosu stříká slaná vodní tříšť. Motor někde hluboko v útrobách lodi hučí a lodní šroub tepe zelenavé vody oceánu s neměnnou frekvencí 120 otáček za minutu. Skoro dvousetmetrová konstrukce plavidla se otřásá, jak do ní naráží vodní masy a snaží se ji strhnout z jejího kurzu. Posádka schovaná uvnitř bílé nástavby si z toho však hlavu nedělá. Vždyť ty jejich “necky“ už prošly nejednou šlamastykou a to nejhorší, co se jim může stát, je prázdná pentra na noční vachtě!

Ta loď má na žlutém komíně rudou hvězdu ohraničenou bílým kruhem na modrém poli a na zádi jí vlaje vlajka s modrým klínem.  Vítejte na M/S Poděbrady, patřící Československé námořní plavbě. Pojďte se na ni na chvíli nalodit a projít se jejími plechovými útrobami. Nasajte všudypřítomný pach mazutu smísený s vůní exotických dálek. Ale hlavně, seznamte se s poněkud nesourodým osazenstvem složeným z Čechů a Slováků, kterým se v dobách reálného socialismu splnil sen o modrém opojení.

Pomozte nám vydat knihu příběhů, které sesbíral můj tatík Olda Preisler. 

Dozvíte se, jaký je rozdíl mezi polárním a rovníkovým křtem. Co je to ládovna, trap, nebo pelingáč. Poznáte některá tajemná zákoutí navigace a podivnosti, které může připravit nejen složitý stroj ve spojení s mořským živlem, ale hlavně kapitán bez bázně a hany. A někdy také bez ponětí, co se kolem něj děje. Proplujete Panamským průplavem a vyzkoušíte si na vlastní kůži útok malajských kněžek lásky. Ale hlavně poznáte slano-sladký život československých námořníků na našich lodích.

Ukázku jsem vybral ze stati, která se věnuje stravování v různých koutech světa. V tomto případě se jedná o Indii:

To ovšem není nic proti zážitku jednoho mého spoluplavce, na jehož jméno si již po těch létech nemohu vzpomenout. Coural se takhle městem a vtom mu zakňouralo v břiše hladem a mimoto dostal žízeň. Na luxusové provozovny typu hotel Hilton jsme samozřejmě neměli, ale lidové občerstvovny jsme navštěvovali hojně. Bylo to levné, i když pokrm neznámého původu chutnal pro nás podivně. Říkali jsme si však, že když to konzumuje většina národa a zatím nevyhynuli, tak to bude asi jedlé i pro nás. 

No a tak dotyčný jedinec hledal, kde by ukojil základní požadavky svého organismu. Jde a kouká a na jedné ze stlukjanek je přitlučená veliká cedule „COCA COLA“ v plechovém provedení. HOSPODA! zajásal si potichu a nahlédl dovnitř. U dlouhého stolu sedělo asi osm lidí a jedlo. Neváhal ani vteřinu, vešel dovnitř, sedl si ke stolu a naznačil, že hodlá jíst. Zvedla se jedna žena a nabrala mu z kotlíku na plotně něco neurčitého. Něco mezi rizotem, hašé a segedinským gulášem. S chutí snědl vše, protože byl v půtkách tužený a orientální stravu rád testoval (stejně, jako většina z nás). Pak se dožadoval něčeho k pití. Žena zase vstala a nalila mu do velikého hrnečku něco mezi vývarem z ponožek a mátovým čajem. Když se dotyčný začal rozčilovat, že chce pivo, tak se všichni tvářili rozpačitě a snažili se mu vysvětlit, že pivo nemají. Dotyčný se rozčílil velmi, začal jadrnou češtinou vřískat, že taková hospoda stojí za h.... (prostě darmo mluvit). Nakonec vytáhl peněženku a že bude platit. Poté poněkud zkoženěl, když všichni začali protestovat a žádné peníze nechtěli.

Český mořeplavec značně znejistěl, protože jakýsi stařešina dal nějaký příkaz nějakému mlaďochovi a ten někam vyběhl, jak vystřelený z praku. Náš člověk tedy spořádaně usedl, popíjel „vyvařené ponožky“ a vyčkával věcí příštích. Dočkal se brzo. Mladík za chvíli přišel s nějakým kmetem. Ukázalo se, že je to univerzitní profesor (nebo něco podobného) ve výslužbě a že zná anglicky.

Takže se svižně vysvětlilo, že ten náš chasník nebyl v hospodě, ale vloudil se do soukromého bytu v době oběda rodiny. Ta cedule s Coca Colou, co měli na tom svém baráčku, tam byla z toho důvodu, že ji (snad) někde našli a měli to jako ozdobu. Byla z toho obrovská, a to že oboustranná legrace, a po zbytek postoje naší lodi v přístavu jsme k nim chodili, nosili jsme jim speciality české kuchyně a něco k pití a oni nám zase vařili ty jejich „blafy“ a byli hrozně rádi, že nám to chutná. A nekecám. Skutečně nám to chutnalo, ale každý týden bych se tím krmit nechtěl!

Knížka má ISBN 978-80-88215-13-4

Na 163  stranách najdete 23 ilustrací i dvoustránku s dokumentárními fotografiemi.

Měla by určitě vyjít do Vánoc 2017 u vydavatelství Mare-Czech. 

Více na: drakomeron
fb: Konec-námořníků-v-Čechách