Kocour Bonifác | crowdfunding kampaň

Kocour Bonifác

Povídání o kocourovi Bonifácovi a jeho kamarádech ze strašidelného lesa.

Knihy

Kocour Bonifác

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

   Chtěl bych Vás požádat o pomoc při vydání knížky pro děti. Kniha obsahuje navazující příběhy kocoura Bonifáce a jeho přátel, různých strašidel ze strašidelného lesa, které se odehrávají v dnešní době, která je dětem blízká.
   Na nápad napsat tyhle příběhy jsem přišel, když jsem svým dětem četl moje oblíbené české pohádky o Rumcajsovi a Mance, lišce a Budulínkovi, kocourovi Mikešovi, formanovi Šejtročkovi a všechny možné další, na které si jen vzpomenete. Děti se mě přitom ptaly na na věci, nad kterými mě by vůbec nenapadlo přemýšlet.
   „Kdo je to ponocný? A proč v noci troubil půlnoc? Copak lidi nemají doma hodinky? A proč forman jezdí s koněm a nepořídí si náklaďák?“

    V tu chvíli mě napadlo, že by se jim mohlo líbit, kdyby existovaly pohádky, odehrávající se v době, kterou znají. Proč by i dnes nemohli být hodné víly, skřítci, létající koně, zlé ježibaby? Přece ta všechna známá česká strašidla neodešla do důchodu? Určitě ne, pořád tady s námi jsou, jenom se na ně zapomnělo. 
   Tak jsem pro své děti vymyslel kocoura Bonifáce, který se narodil ve vesnici na Vysočině, kde jsme tehdy žili. Svá dobrodružství prožíval v okolí, které znaly i moje děti. Určitě i to pro ně bylo důvodem, že se jim pohádky líbily. Ale mě jako autora potěšilo, když se pohádky líbily i dětem mých kamarádů a známých, kterým jsem je půjčil. Tehdy vznikla myšlenka, že bych příběhy kocoura Bonifáce věnoval i dalším dětem.
   K tomu ovšem bylo nutné, aby se Bonifác a jeho přátelé objevili v kreslené podobě. Tohoto úkolu se ujala výtvarnice Eva Vaňková (http://www.atelierevav.cz) a dala tvář všem postavám v tomto příběhu.
   A nyní bych chtěl s pomocí těch, kterým se budou příběhy kocoura Bonifáce líbit, knihu vydat. Nechci na tomto projektu vydělat, s tím úmyslem jsem původně pohádky nepsal, takže mým cílem je co největší část vytištěných knížek věnovat zcela zdarma mateřským školám, dětským domovům, dětským oddělením nemocnic, prostě všude tam, kde se s ní mohou děti potkat. Peníze získané prodejem použiji na to, abych ostatní knihy mohl zdarma rozeslat uvedeným institucím.  

   Samozřejmě byste měli něco vědět i o knize samotné. Bude ve velikosti 220 x 290 mm, tištěná na křídovém papíře o gramáži 120 gramů, počet stran cca 88, každá kapitola doplněna vlastním obrázkem. Náklady na vytištění jedné knihy se značně liší podle počtu výtisků, rozhodl jsem se tedy projekt rozdělit na dvě části. První má za cíl vydat 500 výtisků knihy. K tomuto cíli potřebuji získat částku 95.000,- Kč. V druhé části projektu bych s vaší pomocí mohl vydat 1.000 výtisků, k čemuž by mi stačilo 120.000,- Kč. Projekt zrealizuji už při dosažení první cílové částky, pokud bych dosáhl dokonce druhého cíle, odměnou mi bude možnost rozdat knihu více dětem.

   Kocour Bonifác je rošťák, který má rád legraci, ale když je zapotřebí, okamžitě pomůže každému a vždy dodrží svoje slovo. Příběhy jsou psané tak, aby se jim děti mohly zasmát, a ačkoliv v nich vystupují i strašidla, určitě se jich nemusí bát.

   To je tedy můj projekt, který Vám předkládám k posouzení. Pokud bychom byli společně úspěšní, mám již sepsané pokračování příběhů kocoura Bonifáce. Druhá kniha je dokonce rozsáhlejší, ale ještě k ní nejsou hotové obrázky.

   Zde si můžete pročíst tři kapitoly z připravované knihy a prohlédnout ilustrace Evy Vaňkové. Další ilustrace ke knize najdete na facebookovém profilu kocoura Bonifáce. Pokud se vám obojí bude líbit, budeme rádi, když nás podpoříte.

 

Kapitola 7.

      Po nějaké době se Bonifác vydal znovu na noční výpravu. Tentokrát nezamířil nahoru do kopců obklopujících údolí, ale jeho kroky směřovaly k malému rybníku za vesnicí Kameničky, který se jmenoval Krejcar. Většina chalup už byla tmavá, lidé spali, jen na několika místech okny ještě probleskovala namodralá záře televize. Ale když vyšel za vesnici, obklopila ho příjemná noc, prozářená měsíčním světlem. Obraz měsíce se rovněž zrcadlil na hladině rybníka.
     Bonifác se jen tak brouzdal po břehu rybníka, koukal, jak občas nad vodu vyskočí kapr, poslouchal vzdálené houkání sýčka a bylo mu dobře.
     Když obešel skoro celý rybník, spatřil najednou před sebou postavu, sedící na jednom z velikých kamenů na břehu. Postava měla dlouhé vlasy a nohy ponořené ve vodě.
     Bonifác se trochu lekl a zastavil. Rychle mu došlo, že před ním sedí vodník. Už o něm slyšel, ale ještě ho nikdy neviděl. Řekl si, že raději zmizí, ale to už si ho vodník všiml a povídá:
     „Dobrý večer, kocoure! Co tě sem takhle v noci přivádí? A jak se jmenuješ?“
     „Já jsem Bonifác. Mám rád noční procházky, tak jsem se tu jenom trochu procházel. Ale nebudu vás rušit, už zase jdu.“
     „Mě vůbec nerušíš. Máš pravdu, že noční procházky mají něco do sebe. Jen pojď, sedni si a popovídáme si. Ke mně málokdy někdo přijde, takže si povídání moc neužiju.“
     „A neublížíte mi? Říká se o vás, že prý topíte lidi. A já taky neumím plavat. Neutopíte mě?“
     Vodník mávl rukou a řekl:
     „Lidi toho napovídají. Místo, aby se naučili pořádně plavat nebo když se to i naučí, tak aby se nepřeceňovali a plavali jenom tak daleko, aby se uměli bezpečně vrátit, raději si vymyslí báchorky o mně. Nějaký mladík se chce předvádět před svojí slečnou, dělá různý vylomeniny, a když se začne topit, tak si ještě vymýšlí, že ho pod vodu tahal vodník.“
     „Takže vy lidi netopíte?“
     „Netopím ani lidi ani zvířata. Co bych z toho měl?“
     „No, říká se, že si dušičky těch lidí schováváte do hrníčků.“
     „A k čemu by mi asi byly? Akorát by mi v rybníku dělaly binec a já mám rád v rybníku pořádek. Ať si každá dušička jde pěkně do nebíčka nebo do peklíčka, podle toho kam patří!
     „A proč si tedy lidé vymýšlejí, že je topíte?“
     „Protože se neumějí pořádně dívat! Kolikrát já už nějakého nešiku, který se začal topit, strkal a tahal ke břehu, abych ho zachránil! Onehdy jsem jednomu strkal do ruky pořádný kus dřeva, aby se ho chytil a on místo toho řval:
     „Pomoc, vodník mě mlátí klackem! Jak jim má potom člověk pomáhat?“
     „Vy tedy máte naopak lidi zachraňovat?“
     „Samozřejmě. Jenže taky nejsem pořád doma, občas se musím vydat po potoce na kontrolu ryb, raků a další vodní havěti, zrovna v tu dobu nějaký nemehlo vleze do rybníka, utopí se a pak prý za to můžu já.“

ilustrace 8 (1).jpg

   Mezitím se Bonifác osmělil, přišel k vodníkovi a sedl si na kámen vedle něj. „Tak to je mi líto, že se o vás vypráví tak hrozné věci.“
     Vodník zase mávnul rukou: „Už jsem si zvykl. Mezi lidmi vládne nevděk. Proto jsem rád, že si můžu teď povídat s tebou. A nevykej mi pořád.“
     „A jak se tedy jmenuješ?“
     „Já jsem vodník Podvodník.“
     Bonifác se zasmál: „To je ale zvláštní jméno. To vypadá, jako bys dělal podvody.“
     „Já vím, ale mojí mámě se to líbilo, že se to rýmuje. Copak mohla tehdy tušit, že mezi lidmi je tolik podvodníků? Dala mi takové jméno proto, že umím žít pod vodou.“
     „A jak tam dýcháš?“ zajímalo Bonifáce.
     „Úplně stejně jako tady, nosem. Vodníkům je to jedno, jestli dýchají vodu nebo vzduch.“
     „A to tady žiješ sám? Nebo máš nějako Podvodnici?“ „Bohužel jsem tu sám. Ještě jsem nepotkal žádnou takovou, kterou bych si sem chtěl nastěhovat. Ale to určitě přijde.“
     „Tak to chápu, že je ti smutno, když jsi úplně sám. To já mám mámu, bráchy, ségru a spoustu dalších kamarádů. Co děláš celé dny, když jsi tak sám?“
     „Dříve jsem se trochu nudil, to je pravda, ale teď je to jiný. Asi před rokem tady někdo ztratil takový obyčejný foťák, ale v podvodním pouzdru, takže se s ním dalo fotit pod vodou! A to mě úplně chytlo. Pod vodou je tak krásně,“ řekl Podvodník.  „Ty fotky, které jsem udělal z toho prvního foťáku, mě tak nadchly, že už jsem si pořídil pořádný podvodní foťák. Zajímalo by tě to?“ zeptal se Podvodník s rozzářeným úsměvem.
     „No jasně, já jsem pod vodou nikdy nebyl!“
     „Tak chvíli počkej, za chvíli jsem zpátky,“ a Podvodník zmizel pod hladinou. Za krátký okamžik se vynořil, v jedné ruce nesl veliký fotoaparát s bleskem a v druhé album.
     „Podívej, tohle jsem si koupil,“ a ukazoval fotoaparát s hrdostí Bonifácovi. „Prý s tím fotí i potápěči v mořích. Tam bych se chtěl taky jednou podívat, do moře,“ zasnil se Podvodník. To musí být nádhera.“
     „Já bych chtěl taky cestovat, tak třeba k moři někdy vyrazíme spolu. Ale teď mi ukaž ty fotky, jsem celý zvědavý,“ těšil se Bonifác.
     Podvodník mu podal album, které Bonifác se zatajeným dechem otevřel. V měsíčním svitu se na něj z fotek koukali kapři, štiky, ale i malé larvy chrostíků, splešťule blátivá a rak s velkými klepety. Podvodník nefotil jenom zvířata, ale i tajemná zákoutí pod vodou s kořeny stromů pod břehem a různými vodními rostlinami.
     Bonifác okouzleně listoval albem, a když byl na konci, smutně vzdychl:
     „To bych chtěl taky někdy vidět na vlastní oči.“
     „Ale to přece není žádný problém! Stačí, aby ses naučil plavat, a pak se můžeš potápět se mnou,“ řekl Podvodník.
     „No jo, ale jak se mám naučit plavat?“
     Podvodník nevěřícně protočil oči a řekl:
     „To je otázka, kdo jiný by tě to naučil lépe než já? Zítra přijď před večerem sem, to už tu nikdo nebude, ať máme na učení klid a voda bude ještě teplá. Teď v noci by ti přece jen byla zima. Jedny potápěčské brýle tu mám, někdo je ztratil a já je našel na dně, tak je ode mne dostaneš. A slibuji, zítra večer budeš umět plavat!“
     Bonifác začal samou radostí skákat a volat: „To je hustý, budu umět plavat! A budu se moct potápět?“
     „Nedupej tak, zblázníš všechny ryby v rybníku,“ smál se Podvodník. „A teď už běž, já se musím jít ještě podívat do potoka, jestli je tam všechno v pořádku. Zítra před západem slunce na tomhle místě, platí?“
     „Jasně, platí.“
     Rozloučili se, a zatímco vodník zmizel pod hladinou, Bonifác se rozběhl domů, vklouzl do postýlky a než usnul, moc si přál, aby už byl další večer.
     Ráno se probudil velmi brzo a byl zklamaný, že je teprve ráno. Celý den nevěděl, co by měl dělat, protože se tak těšil na plavání, že se na nic jiného nemohl soustředit. Ale jak to tak bývá, čím více se na něco těšíme, tím pomaleji se čas vleče. Vlekl se i Bonifácovi, ale nakonec se přece jen dočkal. Na obloze se začaly dělat večerní červánky a to pro něj bylo znamení, že může vyrazit.
     Podvodník seděl na stejném kameni jako včera a usmíval se:
     „To jsem rád, že jsi přišel. Kocouři se většinou vodě vyhýbají. Ale je vidět, že ty nejsi jen tak obyčejný kocour.“
     „Už jsem se nemohl dočkat,“ odpověděl Bonifác. „Já samozřejmě plavat chci umět. Jdeme na to?“
     „Jen ne tak hr,“ brzdil ho Podvodník. „Nejdříve se musíš podívat, jak se dělají pořádná tempa. Ukáže ti to tadyhle žába Kuňka,“ a luskl prsty. Na to znamení vyskočila na břeh z vody žába a pozdravila Bonifáce.
     „To je moje nejrychlejší žába v rybníce,“ pochválil ji Podvodník. „Kuňko, ukaž mu, jak se správně plave. Ale plav pěkně při hladině, ať jsi dobře vidět.“
     Kuňka přikývla a dlouhým skokem zmizela pod hladinou. Vystrčila hlavu z vody a ukázkovými tempy několikrát přeplavala před Bonifácem tam a zpět.
     „Všimni si, že nespěchá, ale dělá tempa pomalu. Až budeš ve vodě, dělej to taky tak. Voda tě umí nosit, ale není zvyklá na to, aby se v ní plavec mrskal jako žížala. Jakmile to začneš dělat, voda tě pustí a půjdeš ke dnu. Rozumíš?“
     „Rozumím, ale mám teď trochu strach,“ přiznal se Bonifác.
     „To je dobře, z vody musíš mít respekt. A teď už pojď, jdeme na to,“ řekl Podvodník a podal mu potápěčské brýle se šnorchlem.
    „Tu trubičku si dáš do pusy a budeš skrze ni dýchat,“ řekl mu.
     Bonifác si nasadil brýle a šnorchl strčil do pusy. „Hak já hedy hudu,“ řekl.
     „Cože?“ zachechtal se Podvodník. „Šnorchlem máš dýchat, ne mluvit!“
     Bonifác vytáhl šnorchl z pusy: „Říkal jsem, tak já tedy půjdu!“
     „Dobře, pojď tudy, tady je mělko, ať si nejdříve zvykneš na vodu.“
     Bonifác opatrně vstoupil do vody a pomalu pokračoval, dokud mu voda nesahala po pás. Podvodník šel s ním a držel ho za packu.
     „Tak, tady zastav. A teď si pomalu sedej, dokud ti voda nevystoupí až nad hlavu,“ radil mu.
     Bonifác si začal sedat.
     „Být tebou, zase bych si ten šnorchl strčil do pusy,“ poznamenal Podvodník.
    Bonifác byl trochu rozechvělý, přece jen vstupoval poprvé do vodního světa. Přikývl, strčil si šnorchl do pusy a opatrně se ponořoval. Když mu voda začala stoupat přes oči, trochu znejistěl, ale pokračoval statečně níž. Za chvíli se nad jeho hlavou voda zavřela a nad hladinou zůstal vyčnívat jen šnorchl, ze kterého se po chvíli ozvalo:
     „Háni, ho he heco!“
     Podvodník, který ho celou dobu držel za packu, ho za ni vytáhl nahoru.
     „Co jsi zase říkal? Povídal jsem ti, abys do toho nemluvil.“
     „Říkal jsem, páni to je něco. Tam dole je to fakt nádhera!“
     „To jsem rád, že se ti u mě doma líbí. A teď když už víš, že šnorchlem můžeš dýchat a nemáš pod vodou strach, jdeme na to plavání. Lehni si mi tady na levou ruku, já tě budu nejdříve trochu přidržovat, ponoř hlavu obličejem do vody a začni dělat tempa, jak jsi je viděl u Kuňky.“
     Bonifác ho poslechl, položil se do vody na Podvodníkovu ruku, a protože se předtím velmi pečlivě díval, jak Kuňka dělá tempa, začal je dělat také tak. Přitom se s nadšením díval pod hladinu, protože všude kolem něj se objevilo plno ryb, které se připlavaly podívat, co se to děje.
     Podvodník viděl, že Bonifác je šikovný a že dělá tempa opravdu pomalu a správně, takže začal postupně svoji ruku ponořovat, až ho úplně pustil. Ten si toho ani nevšiml a plaval sám dál. Uvědomil si to až tehdy, když se pod vodou objevil Podvodník, který plaval vedle něj a usmíval se na něj.
     „Huhý, já hahu!“ pronesl Bonifác, což znamenalo: „Hustý, já plavu!“
     Po chvíli však zahlédl něco třpytivého na dně a sklonil hlavu, aby se na to lépe podíval. V ten okamžik šnorchl zmizel pod vodou a Bonifác do pusy vtáhl vodu. Začal kašlat, ale než se mohlo něco stát, Podvodník ho popadl a vystrčil nad hladinu. Bonifác vyplivl vodu a zhluboka se nadechl. Podvodník s ním mezitím doplaval na břeh, kam ho vystrčil a povídá:
     „To nic, jako každý začátečník sis musel trochu loknout. Chvíli si odpočiň a potom budeme pokračovat ve výcviku.“
     Bonifác se oklepal a během mžiku byl znovu ve vodě. Jako obvykle byl nadšený, že se naučil něco nového a chtěl se v tom zdokonalit. Podvodník ho musel krotit: „Víš, co jsem ti říkal včera. Nepřeceňovat se! Základ ses naučil, teď musíš chodit pravidelně trénovat, abys získal sílu a výdrž. Můžeš sem chodit každý večer a já tě postupně naučím i potápět. Ale před jedním tě varuji – dokud ti neřeknu, že už jsi tak dobrý plavec, že můžeš plavat i beze mě, nikdy nepůjdeš do vody sám. Slíbíš mi to? To je opravdu bez legrace. Nechci, aby ses utopil.“
     „Slibuji,“ řekl Bonifác a slib dodržel. Každý večer chodil pak za Podvodníkem, trénoval s ním všechny možné plavecké styly, postupně začali nacvičovat i plavání pod vodou bez dechu a netrvalo dlouho a Bonifác se s Podvodníkem potápěl až na dno rybníku.

 

Kapitola 9.

     Následovalo několik obyčejných dní, kdy se na statku nedělo nic neobvyklého. Léto se blížilo velkými kroky, všude na loukách voněly rozkvetlé květiny, rovněž lípy, obalené květy, provoněly okolí nádhernou vůní. Dny se prodlužovaly a sluníčko svítilo dlouho do večera. Občas se krajinou přehnal déšť, aby se rostliny i stromy mohly napít. Byl to krásný čas, kdy se celá příroda po dlouhé zimě a mírném jaru rozvinula v plné síle, aby si užila letního počasí.
     Potom dětem skončila škola a začaly jim letní prázdniny. Do vesnice přibyla spousta nových dětí, které přijely z měst na prázdniny k babičkám a dědečkům. U rybníka Krejcaru se celý den dovádělo, cákalo a skotačilo a vodník Podvodník se musel pořádně ohánět, aby to všechno uhlídal. Občas musel nějakou lodičku s nezkušenými veslaři přistrčit ke břehu nebo ji přidržet, aby se nezvrhla, když na ní děti moc dováděly, jindy musel zase unaveného plavce malinko přidržovat na hladině, aby bez problémů doplaval ke břehu. Dělal to ale tak šikovně, že si nikdo ničeho nevšiml. Podvodník byl rád, že se děti dobře baví a že se nikomu nic nestalo. Večer byl ale vždy tak unavený, že jen co poslední děti opustily břeh rybníka a rozběhly se domů na večeři, zalezl si dolů pod hladinu a šel spát. Neměl ani čas a sílu plavat s Bonifácem, takže ten si občas přišel zaplavat sám. Však to měl od Podvodníka dovolené, protože ten už věděl, že plave velmi dobře. Bonifác se na Podvodníka samozřejmě nezlobil, že na něj nemá čas, protože chápal, že takové celodenní hlídání jednoho vysílí a že si Podvodník musí odpočinout.
     O to víc byl Bonifác překvapený, když ho jednou po půlnoci vzbudily tiché kroky, doprovázené kapáním vody. Kocouři totiž mají velmi lehké spaní, právě proto, aby je každý šramot probudil. Posadil se ve své posteli a poslouchal. Ťap, ťap, čvacht, kap, čvacht, ťap ...
    To musí být Podvodník, napadlo ho. Nikdo jiný takhle při chůzi neťape. Co se děje? A proč sem jde, takhle v noci?
     Než stačil domyslet, ozvalo se tiché zavolání: „Bonifáci, vstávej, prosím, potřebuji tvoji pomoc.“
     Bonifác vyskočil z postele jediným skokem, vystrčil hlavu ze stáje a potichu křikl: „Hned jsem tam, jenom se obléknu. Rychle na sebe natáhl oblečení. Laponta, která podřimovala ve svém stání, otevřela oči, moudře se na Bonifáce podívala a řekla: „Podvodník tě potřebuje?  To je dobře, že mu jdeš pomoci. Ale buď na sebe opatrný!“
     „Budu, neboj,“ usmál se Bonifác a vyběhl ze stáje. Tam už stál Brek a tiše mu povídá: „Slyšel jsem, že jdeš Podvodníkovi na pomoc. Kdybyste to nezvládali, zavolej a já za vámi přijdu.“
     Bonifác vděčně přikývl. Je to bezvadný pocit, když víte, že se můžete na kamarády spolehnout.
     „Určitě, kdyby bylo zapotřebí siláka, zavolám tě. Vím, že jsi nejsilnější v celém okolí. Ale zatím nevím, o co se jedná. Zjistím to a dám ti vědět.
     Brek pokýval hlavou a lehl si zpátky před boudu. Bonifác jediným skokem přeskočil plot a už stál před Podvodníkem.
     „Co se děje, proč nespíš?“
     „Stalo se hrozné neštěstí a já ho sám nezvládnu s mýma rukama,“ stěžoval si Podvodník, který jako každý vodník měl samozřejmě prsty spojené plovacími blánami, aby dokázal co nejlépe plavat. „Potřebuji tvoje šikovné kočičí packy.“
     „Dobře, jdeme. A potřebujeme ještě někoho silného?“ vzpomněl si na Breka.
     „Ne, ne,“ kroutil hlavou Podvodník.  „Tam je síla málo platná.“
     „Breku, tak prý to zvládneme sami,“ potichu křikl Bonifác přes plot.“
     „Dobře, ale kdyby něco, víte, kde mě máte hledat,“ odpověděl Brek a položil si hlavu. Spát ale nebudu, řekl si. Budu poslouchat, kdyby se něco dělo, abych hned vyrazil.
     Mezitím Bonifác s Podvodníkem už spěchali k rybníku. „Tak co se děje, povídej,“ vyzvídal Bonifác.
     „Průšvih, hrozný průšvih. Před několika dny přijeli k rybníku, tak jako každý rok, ornitologové a na severní straně, tam jak je nejvíc rákosí, si postavili sítě.“
     „Ornito? Co?“ nechápal Bonifác, protože to slovo slyšel poprvé.
     „Ornitologové,“ opakoval Podvodník. „To jsou lidé, kteří si na určitém místě vždy postaví sítě a do nich chytají ptáky a pak je kroužkují.“
     „To je jako dávají do kroužku? K čemu je jim to dobré?“
     „Ale nedávají je do kroužku, dávají jim kroužek na nohu. Ten těm ptákům v ničem nepřekáží. Jenom je na něm napsáno, kde a kdy ten kroužek dostali. A pomocí těch kroužků pak kontrolují, zda se ti ptáci vrací na stejné místo, jestli jich neubývá, kde hnízdí a tak podobně. A když některých ptáků třeba ubývá, tak je prohlásí za chráněné, pomáhají vytvářet místa, kde ti ptáci mohou hnízdit, aby jich zase bylo víc.“
     „Takže jim neubližují, jenom jim dají kroužek, když je vymotají z těch sítí a zase je pustí.“
     „Přesně tak, neubližují, naopak jsou to jejich ochránci. Já sám jsem rád, že sem jezdí. Vždycky poslední noc, když už sbalí sítě, tak si od nich potají z jejich stanu půjčím jejich záznamy, svým foťákem si je ofotím a přesně vím, jakou ptačí havěť mám na rybníku. Je to i pro mě dobrá kontrola. To víš, to co mám pod vodou, ryby, raky, to si spočítám sám, to není problém. Ale už si viděl vodníka, aby poletoval a sčítal ptáky?
     Bonifác se rozesmál, protože si představil Podvodníka, jak se vznáší nad hladinou rybníka.
„Máš pravdu, létajícího vodníka jsem ještě neviděl. A v čem je tedy problém? Nejdřív jsem myslel, že ty orno, otor ... ornitolidi,“ zakoktal se, „chceš vyhnat. Ale to by byl spíš úkol pro Breka.“
     „Ne, nechci je vyhnat. Ale dnes v noci se stal malér s těma jejich sítěmi. Už tam skoro jsme, tak uvidíš.

pegas 2 (1).jpg

    Mezitím došli k rybníku a Podvodník vedl Bonifáce ke straně, kde bylo nejvíc rákosí. Ukazoval: „Vidíš, tamhle mají stany.“ Ukázal pak na druhou stranu: „A tamhle mají sítě.“
     Bonifác se podíval naznačeným směrem a zůstal udiveně stát. Před sebou viděl vysoké tyče, mezi kterými byly natažené tenké, téměř neviditelné sítě. Ale i když byly tenké, byly velmi pevné.
     A na jednom místě mezi tyčemi stál kůň. Ale ne lecjaký. Bělostný, s nádhernou hřívou a
zlatými kopyty. A co bylo nejpodivnější, s velikými křídly, které mu vyrůstaly ze hřbetu. Křídla byla tvořena bílými pery, mezi nimiž občas zářilo pero zlaté. A ta křídla byla neskutečně zamotána do natažených sítí, takže kůň nemohl ani odletět ani odejít. Jenom stál a smutně koukal.
     „Pegas,“ vydechl Bonifác.
     „Přesně tak,“ řekl Podvodník. „Známe se už dlouho, občas se sem zajde napít a proběhnout se vodou, aby smyl prach. Ale tentokrát měl smůlu, a když se snášel z oblohy, úplně stejně jako ptáci přehlédl sítě a zamotal si křídla. Nemůže je jen tak vytrhnout, to by si je poškodil a už by nemohl létat. A já mu neumím pomoct. Zaprvé moje prsty s blánami nedokážou tu síť rozmotat a za druhé, moje oči jsou přizpůsobené víc koukání pod vodou, na suchu tak dobře nevidím. A proto jsem tě zavolal. Vidíš skvěle i v noci a packy máš mnohem šikovnější.“
     Bonifác se mezitím vzpamatoval z prvního překvapení a řekl: „Dobře, ale tak to jdeme rovnou na to. Jestli mám takhle velká křídla vymotat, mám do rána co dělat.“
     Došli k Pegasovi. Bonifác se mu představil a zeptal se ho: „Abych ti mohl pomoci, musím ti skočit na záda. Nevadí to?“
     „Samozřejmě, že ne,“ usmál se Pegas. „Dej se do toho.“
     Bonifác mu vyskočil na záda a nejdříve si důkladně prohlédl, jak jsou křídla v síti uvězněná, aby věděl, kde má začít. Levé křídlo na tom bylo lépe, takže začal pravým, aby tu nejtěžší práci zvládl na začátku. Bylo to opravdu složité, protože péra v Pegasových křídlech byla dlouhá a musel je jednotlivě vymotávat z pevných ok sítě. Musel přitom dávat veliký pozor, aby pera nepoškodil nebo nevytrhl z křídla. Podvodník měl pravdu, pro někoho, kdo potmě nevidí jako kočka, by to byl neřešitelný úkol. Ale Bonifác trpělivě a pečlivě vymotával jedno pero po druhém. Přitom zjistil, že každé desáté pero je zlaté. Trvalo to skoro hodinu a půl, kdy Pegas trpělivě stál bez hnutí, než bylo pravé křídlo volné. Pegas ho potom opatrně složil k boku a čekal další hodinu, než Bonifác uvolnil i levé křídlo. Pak složil i druhé křídlo a s Bonifácem na zádech pomalu kráčel podél sítí, až se konečně dostal na volnou louku.
   Bonifác seskočil na zem a Pegas se rozběhl, roztáhl křídla, zamával s nimi a vznesl se. Zakroužil nad loukou a zase se snesl zpátky. Podvodník mezitím urovnal sítě, aby ornitologové ráno nic nepoznali. Však už obloha na východě světlala a nebude trvat dlouho, než sluníčko vykoukne nad obzor.
     Pegas stál před Bonifácem a šťastně se usmíval. Křídla byla naprosto v pořádku a on mohl létat jako dříve:
     „Jsem ti moc zavázán, Bonifáci. Nevím, jak bych se ti odvděčil. Vyskoč si na mě a vytrhni si jedno zlaté pero. Zlato má velkou cenu,“ řekl mu, „a mě zase doroste.“
     „Jak pro koho,“ odpověděl Bonifác. „Děkuji ti za nabídku, ale co bych s ním dělal, k ničemu by mi nebylo. Pro mě má mnohem větší cenu kamarád, jako je třeba támhle Podvodník. Takový kamarád, to je pro mě to pravé zlato.“
     „Vždyť to pro mě taky,“ řekl Pegas. Nebýt jeho a toho, že pro tebe došel, by mě tady ráno chytili.
     „To by se ti or, or,“ Bonifác si zase nemohl vzpomenout na to divné slovo, „ti ptáčkolovci,“ pomohl si, „ráno divili, co za divného ptáka chytili,“ zasmál se.
     „To ano,“ usmál se i Pegas. „Jenže mě by určitě nechtěli pustit, spíše by mě zavřeli někam do zoologické zahrady. Nebo ještě hůře, někdo by si mě někam zavřel, aby mi mohl vytrhávat zlatá pera kvůli bohatství. Mnoho mých bratří a sester už je takhle někde zavřených. A to je pro Pegase hrozný osud, nemoci se volně proletět. Na svobodě už je nás hrozně málo.“
     Mezitím k nim došel Podvodník.
     „Sítě jsem spravil, jdu spát. Musím aspoň nějakou hodinku dospat, než přijdou první děti a já budu muset zase hlídat, aby se mi tu někdo neutopil. Ještě že děti o prázdninách lenoší a nevstávají tak brzy.“
     „Taky poletím,“ řekl Pegas. „Musím se schovat a odpočinout si, i pro mě to bylo vysilující. A tobě Bonifáci, ještě jednou děkuji. A když mě budeš někdy potřebovat, víš, jak mě zavoláš a já hned přiletím.“
     Bonifác se nechápavě zatvářil: „To tedy nevím, jak tě mám zavolat?“
     „Přece stejně jako Hejkala, rytíře Knechta a ostatní. Patříme do stejné říše,“ usmál se Pegas.
     „Takže na tebe taky platí to samé zaříkávadlo?“
     Pegas přikývl, ještě jednou se usmál, rozběhl se, roztáhl křídla a vznesl se. Letěl směrem na západ, aby se někde v noci schoval před vycházejícím sluncem a mohl si odpočinout. Bonifác se rozloučil s Podvodníkem a spěchal domů. Přeskočil plot chalupy, kývl na Breka a vklouzl do stáje. Laponta již byla vzhůru.
     „To je dobře, že jsi doma, už jsem měla trochu strach,“ řekla.
     „Až ti budu vyprávět, koho jsem dnes viděl, tak mi to nebudeš ani věřit,“ odpověděl Bonifác, zatímco spěchal k posteli. „Ale až někdy jindy, teď se mi chce hrozně .....“ Spát už nedořekl, protože akorát došel k posteli, padl do ní a rovnou usnul.

 

Kapitola 11.

 Bylo krásné letní odpoledne a Bonifác se jen tak vyhříval na sluníčku a lenošil. Říkal si, že večer by si mohl jít trochu zaplavat, a pak že zajde na Kočičí hrádek za rytířem Knechtem. Čas od času za ním totiž zašel, aby tam nebyl sám. Rytíř Knecht, milovník kocourů a koček, měl z jeho návštěvy vždy velikou radost a připravil mu pokaždé spoustu dobrot.
     Jak tak leží na sluníčku a těší se na večer, najednou slyší hospodáře, který se vrátil na statek odněkud ze vsi, jak říká hospodářce: „Hrozné neštěstí, ztratila se malá Kristýnka od Vopálků. Byla se koupat se svou starší sestrou Martinou u Krejcaru, ale pak řekla, že už jí to nebaví a že půjde domů. Martina chtěla ještě zůstat s kamarádkami u vody, tak se domluvily, že Kristýnka dojde domů sama. Martinu nenapadlo, že by jí měla doprovodit, vždyť tu cestu šly už mnohokrát a myslela si, že Kristýnka domů dojde. Jenže když Martina přišla za dvě hodiny domů, zjistila, že Kristýnka domů nedorazila! Přitom ji cestou nikde nepotkala. Hned běželi i s rodiči zpátky k rybníku, celou cestu Kristýnku hledali, volali, ale nic. Teď už záchranáři prohledávají rybník, jestli se snad neutopila. Nikdo nechápe, kam mohla zmizet. Vždyť je to od Krejcaru opravdu jen kousek po louce, pak tím březovým hájem a zbytek po cestě mezi poli. To je hrozné, snad se jí nic nestalo, snad jenom někde zabloudila.“
     Hospodářka spráskla ruce a pokřižovala se: „Panebože, ať se najde. Vždyť je jí teprve pět let. Když ji nenajdou do setmění, co si chudák holka počne? V noci je chladno a pak úplně prostydne. Už volali policii?
     „Jo, jo, volali, měli by tu být během chvíle i s psovodem. Snad ji ten pes vystopuje,“ odpověděl hospodář.
     To už Bonifác na nic nečekal, popadl svoje potápěčské brýle a pelášil k rybníku. U rybníku bylo plno lidí, na hladině plulo několik lodí a z nich hasiči dlouhými bidly prohledávali dno. Bonifác si nasadil brýle a nenápadně vklouzl do vody. Plaval pod hladinou, aby ho nikdo neviděl a hledal Podvodníka. Našel ho až v jednom malém přítoku, schovaném v rákosí. Seděl tam na břehu a nohy měl strčené ve vodě.
     „Neutopila se tady Kristýnka?“ byla první Bonifácova slova, když se vynořil vedle Podvodníka.
     „Už jsem to slyšel, ale přísahám ti, nic takového se nestalo. Víš, jaký pozor na děti dávám. Viděl jsem ji odcházet a jsem si jistý, že zašla do březového háje. Sám jsem si říkal, jaký je to nerozum od její sestry, nechat ji jít samotnou,“ odpověděl Podvodník.
     „Tak to je dobře, nejhorší můžeme vyloučit,“ řekl Bonifác. „Musím ji jít hledat do hájku, přece nemohla jen tak zmizet.“
      „Rád bych ti pomohl, ale nemůžu teď vylézt ven, když je všude kolem tolik lidí. Všichni by hned říkali, že jsem ji utopil.“
     „Jasný, kámo. Tohle budeme muset dát taky někdy do pořádku, aby lidi přestali věřit těm starým povídačkám. Ale teď už musím běžet. Brýle si zatím schovám u tebe.“ Podal Podvodníkovi brýle a už pospíchal k březovému hájku.
     Mezitím s houkáním přijelo k rybníku policejní auto a z něj vystoupili dva policisté. Otevřeli u auta kufr a z něj vyskočili dva psi. Psovodi je vzali na vodítko, dali jim očuchat oblečení malé Kristýnky, které jim půjčili její rodiče a pak se se psy pustili kolem rybníka.
     Bonifác dorazil do březového hájku. Znal ho velmi dobře, věděl, že cesta vedoucí do něj od rybníka se v něm několikrát rozdvojuje. Jemu jako kocourovi nedělalo žádný problém hájkem trefit bez problémů do vesnice, ale co taková malá holčička? Ta tady mohla lehko sejít ze správné cesty. A pak už mohla jít kamkoliv, protože další cesty vedly různými směry, jedna třeba na Kočičí hrádek a druhá do lesa na opačné straně údolí.
     Psovodi se psy mezitím pátrali na březích rybníku. Psi byli dobře vycvičeni, cítili Kristýnčiny stopy, ale protože Kristýnka se sestrou byly u rybníka každý den, bylo těch stop plno a oni zmateně běhali sem a tam.
     Bonifác mezitím procházel hájkem sem a tam, hledal, volal, ale nic. Pomalu se začalo stmívat a soumrak se postupně změnil ve tmu. Záchranáři s příchodem tmy ukončili hledání na hladině a i psovodi uložili unavené psy do auta. Přijeli další policisté a spolu s hasiči a dobrovolníky propátrávali stále širší okolí, ale pořád bezvýsledně. Všichni byli zoufalí, ale nikdo se nechtěl vzdát a pokračovali až do půlnoci. To už přiletěl i policejní vrtulník s termovizí, což je taková kamera, která ve tmě vidí teplo, vyzařované lidským tělem. Kroužil nad údolím, ale ani pilot s termovizí neviděl nikoho jiného než hledající.
     O půlnoci velitel záchranné akce pátrání ukončil. Řekl si, že když z terénu odejdou všichni lidé, pilot z vrtulníku bude mít snad lepší příležitost vidět opuštěnou Kristýnku, než když se tam pohybují desítky jiných lidí. Unavení lidé se rozešli do svých domovů. Nešťastní rodiče Kristýnky seděli doma u stolu, protože nemohli usnout a mlčeli.
     Bonifác prozkoumal podrobně celý březový háj, ale nenašel nic, co by mu prozradilo, kterým směrem se mohla Kristýnka vydat. Po setmění se vydal do strašidelného lesa. Třeba zabloudila tam. To by byla v bezpečí, utěšoval se, moji kamarádi by se o ni postarali.
     Jen co vběhl do lesa, volal: „Sovičko, sovičko, kde jsi?“
     „Tady, co se děje, kam ten spěch?“ odpovídala sova, zatímco přistávala těsně vedle Bonifáce.
     Bonifác ji rychle vysvětlil, co se stalo. „Ale tady jsem Kristýnku neviděla,“ kroutila hlavou sova. „Je sice pravda, že jsem přes den trochu spala, takže mi mohlo něco uniknout, ale ani po setmění jsem si ničeho nevšimla. Musíme prohledat celý les.“
     Sova třikrát zahoukala a za chvíli se kolem ní seběhli permoníci, Hejkal a bludičky. Po chvíli se zdáli přikutálelo ohnivé kolo a kroužilo pomalu kolem nich.
     Bonifác všem znovu vysvětlil, co se stalo, ale zase všichni kroutili hlavami. Ne, nikdo Kristýnku neviděl.
     „Tak všichni do práce,“ zavelela sova. "Prohledat celý les, bludičky, koukejte posvítit do všech skrýší a ty, ohnivé kolo, se pořádně rozpal, ať ostatní dobře vidí. A ty Hejkale pro tentokrát buď zticha, ať ji nevyděsíš.
     Všichni přikývli, že rozumí. Bludičky se rozprchly všemi směry, ohnivé kolo se rozpálilo a začalo běhat ve velkých kruzích a svítilo. Permoníci zalézali do každého vykotlaného stromu, pod vyvrácené pařezy a do všech skrýší, kam by se mohla vejít pětiletá holčička.
     Pilot vrtulníku v tu chvíli vytřeštěně zíral na monitor termovize, kde se náhle objevila spousta malých světel a jedno velké, kroužící kolem nich. Po chvíli se malá světla rozprostřela do celého lesa a to velké začalo opisovat velké kruhy.
     Pilot zkusil vyladit obraz kamery, ale neúspěšně. Na monitoru mu dále zmateně pobíhalo mnoho malých a jeden velký světelný bod.
     „Krám jeden nefunkční,“ praštil pilot vztekle rukou do kamery, „už zase blbne! Jak má člověk něco najít, když to ukazuje nějaký bludičky či co!“ Potom stiskl tlačítko vysílačky a nahlásil: „Základno, tady pátrací let 1328, letím na základnu vyměnit termovizi. Přichystejte náhradní, tahle se porouchala.“
     „Dobře, tady základna, rozumím. Návrat na základnu, nová termovize bude ihned připravena.“
     Pilot spokojeně přikývl, přitáhl řídicí páku a vrtulník se poslušně naklonil, opustil prostor nad údolím a namířil k letišti, vzdálenému asi dvacet minut letu.
     Dole v lese mezitím všichni usilovně hledali Kristýnku. Po půlhodině se Bonifác s ostatními opět sešel na palouku. Všichni kroutili hlavami a krčili rameny. Ne, nikdo Kristýnku nenašel.
     „Pokud jsme ji my nenašli, tak tedy v našem lese není,“ pronesla zamyšleně sova. „Nikdo nezná náš les lépe než my. Co dál?“
     „Snad by nám mohl pomoci Pegas,“ napadlo Bonifáce a rovnou začal říkat zaříkávadlo a přitom myslel na okřídleného koně. Jen ho dořekl, z oblohy se snesl Pegas, s posledním zamáváním křídel dosedl na palouk a doběhl k ostatním.
     „Jsem tady, s čím vám mohu pomoci?“ zeptal se.
     „Musíme prozkoumat okolí našeho údolí, ztratila se malá Kristýnka a jsme si jisti, že v lese není. Ty to znáš dobře i jinde a v letu toho prozkoumáš více než my u země,“ vysvětlil mu Bonifác a stručně mu vylíčil, co se stalo a co všechno už stihli udělat.
     „Dobře, to není problém. Ale potřebujeme, aby s námi letěla sova. Ta má v noci nejlepší oči a Kristýnku rychleji najde. Pak už ji bez problémů odvezeme domů. Bonifáci, vyskoč si na mě a letíme!“
     Bonifác všem poděkoval za pomoc a poslal je domů. Bludičky zhasly a zmizely v močále, permoníci se vrátili do svých skalních skrýší a ohnivé kolo rovněž zhaslo a odkutálelo se pryč. Ohnivé kolo totiž svítí, jen když straší nebo když chce svítit, jinak se lesem kutálí jako obyčejné kolo.
     Bonifác vyskočil Pegasovi na záda a usadil se mezi křídla. Pegas žádnou otěž nemá, takže mu nezbývalo nic jiného, než chytit se hřívy. Jen co se jí chytil, Pegas se cvalem rozběhl. Bonifác začal na jeho hřbetu nadskakovat s každým skokem. To není jen tak, udržet se na koňském hřbetě, když jste to předtím nikdy nezkoušeli. No nazdar, myslel si Bonifác, zatímco se křečovitě držel hřívy. Já sletím dříve, než vzletím.
     Naštěstí Pegas už měl dostatečnou rychlost a začal mávat křídly. V okamžiku, kdy se jeho kopyta odlepila od země, a cval se změnil v let, jeho hřbet se zklidnil a Bonifác opět dosedl. Slyšel šustění velkých křídel a užasle sledoval, jak se vznášejí do výšky a všechno dole se rychle zmenšuje. To je nádhera, pomyslel si. Vyrušila ho však Pegasova slova:
     „Budeme létat v kruzích a ty kruhy budeme postupně zvětšovat, tak dokážeme prozkoumat všechno,“ řekl, naklonil se doleva a začal kroužit ve velikých kruzích nad údolím. Před ním letěla sova a bystrým zrakem prozkoumávala každý centimetr země pod sebou. Kdepak sova, ta vidí potmě z výšky i myš, tak nemůže přehlédnout malou holčičku.

Ilustrace ke kap. 12 (1).jpg

    Brzy prozkoumali celé údolí, ale Kristýnku nikde neviděli. „Teď začneme létat mimo údolí,“ řekla sova a opět zvětšila kruh.
     Zdálky najednou uslyšeli zvuk motoru a svist vrtule. To se vrtulník s novou termovizí vracel nad údolí, aby pokračoval v pátrání.
     „To je hrůza, tyhle rachotící příšery,“ stěžoval si Pegas, když vrtulník zaslechl. „Dělá to randál, smrdí to a kůň aby si pak ve vzduchu pořád musel dávat pozor. Proč ti lidé raději nechodí pěšky?“
     Vrtulník mezitím doletěl nad údolí. Pilot s ním zamířil nad les, kde předtím viděl tolik svítících bodů na monitoru termovize. Teď však byla obrazovka termovize temná.
     „No vida, tahle termovize je v pořádku, pochvaloval si pilot. „Konečně se zase můžu věnovat pátrání,“ a začal znovu kroužit nad údolím.
     Bonifác sedící na Pegasovi zatím spolu se sovou stále zvětšovali kruhy, ve kterých létali. Sova dál pozorně sledovala prostor pod sebou, když náhle radostně vykřikla:
     „Támhle je, za mnou!“ a prudce zamířila k zemi. Pegas změnil směr za ní a už se všichni rychle blížili k zemi. Během chvíle přistáli.
     Opravdu, byla tam. Schoulená na okraji lesa v druhém údolí, pod vyvráceným pařezem, jen v tenkých letních šatičkách, spala a v ruce svírala svou nejoblíbenější hračku, plyšového kocoura.
     „Chudák holka,“ řekl Bonifác, „ta tedy musela zabloudit. Vždyť od toho březového hájku je to sem nejmíň deset kilometrů. Ale hlavně, že je v pořádku.“
     „Žádné velké povídání,“ přerušila ho sova. „Je zima, musíme ji co nejdříve dostat domů. Bonifáci, vysaď ji na Pegase a letíme!“
     Bonifác uchopil drobounkou dívenku do náruče, Pegas poklekl na přední nohy a Bonifác s Kristýnkou v náručí na něj opatrně nasedl a usadil se mezi křídla. Pegas povstal a opatrně se rozběhl. Věděl, že Bonifác se nemůže držet, takže do vzduchu startoval velmi opatrně. Za chvíli se již vznášeli ve vzduchu, zatímco Kristýnka stále spala.
     Když však vystoupali výše, vzduch se ochladil, Kristýnka se chladem otřásla a otevřela oči. Před sebou viděla kocoura, koňský hřbet s křídly a pod sebou tmavé údolí.
     „Kde to jsem, co se to děje?“ zeptala se.
     Bonifác ji přitáhl k sobě, aby ji zahřál a pošeptal jí: „To nic, to všechno se ti jenom zdá. Zavři oči a spi. Až se probudíš, budeš doma.“
     Kristýnka si pomyslela, že tohle nemůže být opravdu nic jiného než sen, zavřela oči a zase usnula.
     Mezitím se již blížili do údolí k domku jejích rodičů, kde se stále svítilo. V tu chvíli se pilotovi vrtulníku, který stále kroužil nad údolím, zdálo, že zahlédl něco na monitoru termovize.
     „Co ten krám zase vyvádí,“ začal láteřit. „To přece vypadalo jako kůň? Kde by se tady ve vzduchu vzal kůň?“ a stočil prudce vrtulník tím směrem, kde se mu před chvílí na obrazovce mihla silueta koně. Letěl chvíli tím směrem, když náhle zůstal koukat s otevřenou pusou. Pak prudce stiskl tlačítko vysílačky a začal vysílat: „Základno, základno, tady průzkumný let 1328, před sebou vidím ......“ Pak se však odmlčel, protože ho napadlo, že přece nemůže říct, že před sebou vidí koně s křídly  a se sedícím kocourem v pruhovaných kalhotách. Vždyť ho pošlou na vyšetření a pak do blázince!
     „Tady základna, co vidíš?“
     „Ale nic, to se mi jenom zdálo,“ odpověděl pilot. „Pokračuji v pátrání.“ Přitáhl řadicí páku doprava a zabočil, takže okřídlený kůň mu zmizel z dohledu. Měl bych si odpočinout, už je toho na mě moc, pomyslel si.
     „Vždyť to říkám, že to dělá hrozný randál, tyhle kovový příšery,“ řekl Pegas, když hladce přistál na louce nedaleko domku, kde se stále svítilo. „Dál už musíš sám, raději zmizím, nechci, aby mě tu viděl někdo další. Stačilo, že mě viděl ten pilot,“ řekl Bonifácovi a znovu poklekl. Ten se spící Kristýnkou v náručí seskočil a poděkoval Pegasovi i sovičce za pomoc. Ti oba zamávali křídly a zmizeli v noční tmě. Bonifác došel s Kristýnkou k domu, opatrně ji položil a řekl: „Probuď se, vstávej, sen končí, jsi doma!“
     Kristýnka otevřela oči, rozhlédla se a vyskočila. To je přece opravdu jejich domek! Otočila se ke kocourovi, který ji vzbudil, ale nikde nikoho neviděla. Bonifác totiž neslyšně zmizel ve tmě. Chtěl, aby to vše opravdu vypadalo jako sen.
     Kristýnka se ještě jednou rozhlédla, ale po kocourovi ani památky. Vzala tedy za kliku a vběhla do domku. „Mami, tati!“ volala.
     Rodiče vyskočili od stolu a běželi k ní. Máma ji popadla do náruče a radostí plakala. „Vrátila ses, to je zázrak! Kde jsi byla?“
     „Maminko, nevím. Šla jsem od rybníku, v hájku jsem si nebyla jistá, kterou cestou mám jít, tak jsem šla tou vlevo a pak už jsem bloudila. Pořád jsem šla, došla jsem do lesa a pak už ani nevím. Když se setmělo, byla jsem strašně unavená a usnula jsem. A pak se mi zdálo, že letím na okřídleném koni a že tam se mnou sedí kocour. A potom jsem se probudila a byla jsem před domem.“
     „Pojď rychle do postýlky, ať se vyspíš, z té únavy asi blouzníš,“ strachovala se maminka a nesla Kristýnku do postele. Tam ji uložila a ta zase hned usnula.
     Tatínek šel mezitím volat na policii, aby oznámil, že Kristýnka se již vrátila domů. Policistovi na druhém konci telefonu vysvětlil, že našla cestu domů sama a také mu řekl, co jim povídala o návratu. Policista poděkoval za informaci a zavěsil.
     Pilot vrtulníku dál kroužil nad údolím, když uslyšel z vysílačky:
     „Tady základna, volám průzkumný let 1328, pátrání ukončeno, Kristýnka přišla domů sama. A představ si, ta holka si ještě vymyslela, že ji domů přinesl okřídlený kůň s nějakým kocourem. Neuvěřitelný, co si ty děti dneska nevymyslí.“
     Pilot zůstal zírat do tmy a nezmohl se ani na odpověď.
     „Haló, tady základna, volám průzkumný let 1328, slyšíš mě?“
     Pilot se vzpamatoval: „Rozumím, vracím se na základnu. Jasně, okřídlený kůň a kocour. Ještě, že neměl pruhovaný kalhoty. Fakt hrozný, co si ty děti dnes vymýšlej.“
     „Tady základna, jo to přesně říkala taky, že měl ten kocour pruhovaný kalhoty. Vypadá to, že jsi je někde potkal, ne?“ zasmál se operační důstojník ze základny.
     „Naštěstí nepotkal,“ odpověděl pilot. „To bych snad byl blázen a o tom pochybuji.  Zatím,“ dodal, zakroutil hlavou a stočil vrtulník směrem k základně.
     Druhý den celá vesnice mluvila o zázračném nalezení Kristýnky, ale nikdo si nedovedl vysvětlit, jak potmě našla cestu domů. A Kristýnka stále tvrdila, že ji přinesl okřídlený kůň s kocourem.

 

A zde si můžete prohlédnout odměny za přispění na projekt:

 

Samolepky

Arch kopie.jpg

 

 Autorské fotky k výběru

1

1.jpg

 

2

2.jpg

 

3

3.jpg

 

4

4.jpg

 

5

5.jpg

 

6

6.jpg

 

7

7.jpg

 

8

8.jpg

 

9

9.jpg

 

10

10.jpg

 

11

11.jpg

 

12

12.jpg

 

13

13.jpg

 

14

14.jpg

 

15

15.jpg

 

16

16.jpg

 

17

17.jpg

 

18

18.jpg

 

19

19.jpg

 

20

20.jpg

 

21

22.jpg

 

22

23.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Co si o tomto projektu myslíte?

  • Splněno 5 700 Kč (6 %)
  • 6 %
  • 95 000 Kč požadováno
  • již skončilo
  • Nelze podpořit
  • Na tento projekt už přispělo 0 Startérů

Autor projektu

Radek Forman - obrázek
  • projekt od Radek Forman
  • Česká republika

Odměny (Rewards)

100 Kč

Pohlednice

Sada 5 pohlednic s ilustracemi z knížky.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
150 Kč

Samolepky

10 samolepek různé velikosti s motivy kocoura Bonifáce a jeho kamarádů. Jak budou samolepky vypadat, si můžete prohlédnout na hlavní stránce projektu.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
300 Kč

kniha

1 výtisk knihy s věnováním, pro koho budete chtít.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
400 Kč

kniha, samolepky a pohlednice

1 výtisk knihy s věnováním, pro koho budete chtít a k tomu 5 pohlednic a 10 samolepek.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
600 Kč

2 knihy, samolepky a pohlednice

2 výtisky knihy s věnováním, pro koho budete chtít, uvedení vašeho jména na stránce dárců přímo v knize, a k tomu 10 pohlednic a 20 samolepek.

Počet odměn není omezen

Nelze podpořit
1 500 Kč

kniha + autorská fotografie na plátně

1 výtisk knihy s věnováním, pro koho budete chtít, uvedení vašeho jména na stránce dárců přímo v knize a 1 moje autorská fotografie dle vašeho výběru velikosti 35 x 50 cm na plátně s rámem. Fotografii si vyberete na hlavní stránce projektu.

Počet dostupných odměn: 20/20

Nelze podpořit
3 000 Kč

2 knihy + 2 autorské fotografie

2 výtisky knihy s věnováním, pro koho budete chtít, uvedení vašeho jména na stránce dárců přímo v knize a 2 moje autorské fotografie dle Vašeho výběru velikosti 35 x 50 cm na plátně s rámem. Fotografii si vyberete na hlavní stránce projektu.

Počet dostupných odměn: 9/10

Nelze podpořit
6 000 Kč

2 knihy + pobyt v krajině kocoura Bonifáce

2 výtisky knihy s věnováním, pro koho budete chtít, uvedení vašeho jména na stránce dárců přímo v knize a poukaz na dvoudenní ubytování v hotelu Žákova Hora v Herálci, nacházejícím se v překrásné přírodě Vysočiny, kde se odehrávají příhody kocoura Bonifáce. Když se budete touhle krásnou krajinou toulat, můžete se podívat do Kameniček nebo k rybníku Krejcaru. Možná, když budete mít štěstí, tam Bonifáce a jeho kamaráda vodníka Podvodníka večer potkáte……
Poukaz na ubytování dostanete po skončení projektu, knihy později, jakmile budou vytištěny.

Počet dostupných odměn: 4/4

Nelze podpořit