Kniha povídek Mrtvý nepláčou - crowfunding kampaň

Kniha povídek Mrtvý nepláčou

Povídky inspirované skutečnými událostmi. Je Šrámek paranoidní schizofrenik nebo ho vážně pronásledují Illumináti? Jsme všichni součástí konspirace?

Knihy
Kniha povídek Mrtvý nepláčou

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

Pomozte mi vybrat peníze na vydání mých povídek v pevné vazbě s přebalem. Kniha má 100 stran a je ve formátu A5. Chci vydat 1000 výtisků. 50% čistého zisku věnuji vybranému dětskému domovu na nákup vybavení.

Napsal jsem 5 povídek, které jsou volně inspirovány skutečnými událostmi, jež vedly hlavní postavu Jakuba Šrámka až k jeho hospitalizaci v psychiatrické léčebně a pokusu o sebevraždu. 

Ukázka z knihy je na konci tohoto textu.

O  čem vlastně píšu?

Zajímalo vás někdy jaký to asi je pocit, když žijete s paranoidní schizofrenií? Je to jako kdyby celý svět byl divadelní představení. Je to jako kdyby se velké zkurvené ohnivé vševidoucí oko dívalo na všechno co děláte, každý den, každou noc. Je to jako kdyby všichni lidi na světě věděli o všech vašich trapasech, jako kdyby znali každý detail vašeho života.... umíte si představit, jak je složité s něčím takovým žít? Dokázali byste vstát a "normálně" fungovat? Co vyvenčit psa? Pracovat? Mít vztah?

Vítejte v mysli Jakuba Šrámka. Proč byste se tedy měli vydat na cestu do jeho mysli? Protože je jedinečná. Inspirován konspiračními teoriemi, Šrámek si vymyslel unikátní systém bludů, který často maže rozdíl mezi tím, co je skutečné a tím, co je projevem jeho nemoci. Opravdu po něm jdou Illumináti? Nebo je to jen další paranoidní schizofrenik, který musí být izolován od společnosti, aby ji nenakazil svou "nemocí"?

Kniha bude doplněna o ilustrace mé přítelkyně, která má neuvěřitelný dar přesně zachytit téma a pocity, o kterých píšu.

Pro koho je vlastně kniha určena?

Jako autor jsem byl nejvíc ovlivněn několika známými spisovately. Patří mezi ně hlavně Charles Bukowski a Philip K. Dick. V dospívání jsem četl hodně Beat generation autorů (Ginsberg, Kerouac, Burroughs) , studoval zen buddhismus, konspirační teorie a byl jsem posedlý sexem (jak jinak). To všechno + přímá zkušenost s paranoidní schizofrenií jsem vložil do svého psaní.

Výsledek? Realita na steroidech. Jako kdybyste se dívali na svět naprosto....totálně zfetovaní.

Co je cílem mé knihy?

Mým jediným cílem je popularizovat téma schizofrenie a dostat mezi čtenáře mé poselství, které zní: NIKDY SE NEVZDÁVEJTE & BUĎTE SAMI SEBOU & MŮŽETE DOKÁZAT COKOLIV, CO CHCETE.

Důvody proč mě podpořit

-zjistíte, jaké to je být v psychiatrické léčebně
-nemusíte brát drogy, stačí si přečíst mou knihu a budete sjetí ještě týden potom
-budete padat králičí norou jako Alenka a slibuju, že to nikdy neskončí
-proniknete do zákoutí "Matrixu" (sorry, chtěl jsem napsat "Reality")
-prozradím vám, která společnost ovládá svět
-poznáte, jaký to je pocit, když se "všichni" dívají na to, jak si utíráte prdel

Ukázka z knihy

Ráno mě vzbudila sestra. Bylo brzy, ale já byl zvyklý v tuhle hodinu vstávat. Prosinec, předchozí měsíc, jsem celý vstával kolem sedmé ráno. Většinu toho měsíce jsem strávil studiem ekonomie, tradováním forexu, studiem tradování forexu a posloucháním vážné hudby. Jo kurva, vážné hudby. Naučil jsem se obdivovat všechny velikány tohoto oboru. Mozart, Beethoven a Bach patřili mezi moje nejoblíbenější. S jejich hudbou jsem většinou v blázinci usínal. Uklidňovalo mě to. Myslel jsem pak míň na to, že plavu v hovnech. Ale pořád jsem nic nechápal. Nerozuměl jsem tomu, jak se mohlo stát, že jsem skončil v blázinci. Žádný drogy jsem nebral. Chlast jsem neměl přes rok. Pravidelně jsem zobal prášky co mi předepsal psychiatr a když jsem slyšel občas nějaký hlas, tak jsem ho ignoroval nebo poslal do prdele.

Zasraný ráno v zasraným blázinci. Před dveřmi se začali štosovat pacienti. Šel jsem na měření tlaku. Pak nás nahnali na rozcvičku. To si kurva dělají prdel? Rozcvička? To mě napadlo, když jsem o tom slyšel od sestry. Nějaký pacient, později mi došlo že to tady měl na starost, byla to nějaká hodnost, která se předávala od jednoho magora k druhýmu, tak tenhle pacient vložil CD do přehrávače a začala hrát Abba. Ne, nedělám si prdel. Začala hrát Abba. A všichni pacienti do rytmu začali cvičit. Chtělo se mi brečet. Ale to poslední, po čem jsem toužil, bylo ukázat těmhle dementům, že jsem slabej. Nesměl jsem být slabej. Tak jsem zatnul zuby, a to doslova, a prostě nebrečel. Dokázal jsem to na pohřbu babičky, dokážu to i v blázinci.

Když jsme skončili, nahnali nás do jídelny. Byl čas na snídani. Problém byl v tom, že jsme čekali. Později jsem pochopil, že tady se čeká na všechno. Na jídlo. Na prášky. Na ručník. Na odpověď. Na všechno. Když nad tím uvažuji zpětně, myslím, že to je součást „terapie“. Nechat magory čekat. Nechat je s jejich démony. Zatopit jim. Přidat pár třísek na hranici a zapálit tu zkurvenou čarodejnici. Ať hoří, kurva, ať hoří! A kolem se sejdou vesničani a všichni se utvrdí v tom, jak normální jsou a jak je normální grilovat lidi.

Už jsem vám prozradil, že slyším hlasy. A teď je správná chvíle na to prozradit, že ty hlasy v blázinci byly stokrát horší. Jako kdyby všichni pacienti na mě mluvili. Chtěl jsem na to jít logicky, tak jsem se díval, jestli opravdu otvírají pusu a mluví. Neotvírali. Nemluvili. Přesto jsem je slyšel. Nejčastěji říkali „drž hubu“. Slyšel jsem to tisíckrát každý den. A nikdy mě to neomrzelo. Přejmenoval jsem tu skvadru na MYŠLENKOVOU POLICII. Trestali mě za to, že myslím? Já jsem kurva myslel, že když myslím, tak jsem.

K snídani nám dali suchý rohlík, chleba a kus másla na talíři. Bezva, napadlo mě. Hlad jsem neměl. Ale nakonec jsem to snědl. S obavami, že to je otrávené, jsem to postupně pojídal a měl strach, že i samotný strach z toho, že to je otrávené, mi rozjede nějakou schízu, flashback, sjetost, pocit euforie nebo depresi. Další rozhodovací kolečko přišlo ihned poté. Můžu se napít toho čaje, který tam je v rohu u okna ve velké nádobě? Nebude lepší nalít si vodu z umyvadla? Chvíli jsem zvažoval, jak se rozhodnout. Měl jsem žízeň a bylo jasné, že když ne dnes ráno, tak dnes odpoledne nebo večer se stejně napiju. Ale nebyl jsem si jistý tím, jak se rozhodnout. Zvolil jsem čaj. Ale protože jsem si opravdu nemohl být jistý tím, co do toho čaje dávají a co to se mnou udělá, dal jsem si jen trochu. Jen tak abych zahnal žízeň.

Protože to bylo první ráno v blázinci, protože jsem si pořád připadal jako fakír na jehlách, protože jsem nechtěl nic a nikoho, protože všechno stálo za hovno, protože čas se evidentně zastavil, nebo možná že šel pozpátku, protože, kurva, jsem byl strašně zmatenej a zblblej, šel jsem hned po lécích zpátky do postele. Nechtěl jsem vědět názvy léků, co mi dávali, ale asi to bylo sado maso, protože jsem si připadal zase jako na dojezdu. A kdo zažil dojezd na perníku, se schízou, stihomanem, paranoiou, ten ví, o čem mluvím. Tady jsem byl ale v bezpečí před okolním světem a okolní svět byl v bezpečí přede mnou. Win-win.

 

Podpořte vydání mé knihy

Přispějte 50 Kč a dostanete mou knihu v ebook verzi.
Přispějte 200 Kč a dostanete podepsaný výtisk mé knihy.
Přispějte 1000 Kč a můžeme se spojit přes skype.
Přispějte 5000 Kč a osobně se s vámi setkám.
Přispějte 10000 Kč a stanete se sponzorem mé knihy.

 

Sdílejte tuto stránku s přáteli na Facebooku

Stačí kliknout sem

Co si o tomto projektu myslíte?