Startovač - financování projektů

kniha Potměšilý chodec - crowfunding kampaň

Novinky - kniha Potměšilý chodec

Kniha o téměř devadesátiletém "potměšilém zloději osudů",který se svou psí smečkou prochází Plzní , sestavuje a poté zapisuje příběhy.

Knihy

nová odměna

Do sekce odměny jsem přidal svůj nový obrázek s názvem "Centrum štěstí". Ať vám všem nejen on přinese radost a trochu toho štěstí. nová odměna Obrázek

Poděkování

Děkuji prvním dárcům-startovačům! Máme už víc, než 1% !! Ono to půjde, určitě to s vaší podporou ,lajkováním a sdílením vyjde!Prosím, pokud mi chcete pomoct, pište zde v projektu své komentáře do okénka k tomu určeného. Rád si přečtu váš názor, třeba na ukázku, kterou přikládám.Děkuji! Poděkování Obrázek

Jmenuji se Věříš. Věříš František. V rodném listu mám uvedeno ještě jedno jméno. To nepoužívám,neboť nejsem šlechtic, abych měl více jmen, než jiní. Také mám v rodném listu uvedeno datum narození. 29.únor 1928. Takže, v tomto roce  dvatisíce šestnáct,kdy dokončuji jednu ze svých „Černých knih“,je mi oficiálně osmdesát osm let. Ale vzhledem k datu narození je mi vlastně jen pouhých dvacet dva roků. To vysvětluje to, že tělo se přiměřeně přizpůsobuje, alespoň co se tělesné stránky týče ,fyzickému věku, ale Pánbůh si mne jako mladíka stále vzít nechce. Narodil jsem se svým rodičům Emanuelovi Věříšovi a Eufrosine Věříšové, rozené Guttenbergové. To druhé jméno mám v rodném listě ,když  si moje maminka přála vepsat ho do Křestního listu, ještě nikdo nevěděl, že v Německu žije Zrůda, která pozvedne vlajku Hnědomoru .Toto jméno prý se v rodu Guttenbergů, pocházejícího ze Saska opakovalo pravidelně a každý prvorozený syn v tomto rodu ho nosil po svých předcích. Jestli jsem byl dítě lásky nevím, maminka mi umřela na tuberkulózu , když mi bylo šest let. Tatík mi nikdy o mamince, ani o jejich seznámení nevyprávěl. On mi vlastně skoro vůbec nevyprávěl. Tedy ne skoro. Vůbec. Narodil jsem se doma,v plzeňské čtvrti Karlov. Bydleli jsme v jednom z řadových domků , které už neexistují, protože na konci války hodně domů poničily americké bomby při náletu na Škodovy závody a zbytek pak Kazisvěti  zbourali.Tam jsem i chodil do školy, hrál jsem si tam s kamarády, chodil do místní Sokolovny. Tu jedinou nezbourali. Tenkrát skoro žádná auta nejezdila, mohli jsme si s kamarády hrát na ulici, sousedky nás sledovaly z oken, nebo z laviček na malinkých zahrádkách  ,které byly před každým domem.Tatík měl  živnost, kdysi dělal u Škodů, ale pak měl úraz,kdy přišel o nohu  a pan továrník Škoda syn mu přidal na vybavení truhlářské dílny. Vyráběl kredence ,truhly, prostě vše, co ten proletariát okolo potřeboval. Uměl i sklenářské a drobné zámečnické práce, tak se mu myslím celkem dařilo. Dařilo se mu tak, že mohl zaměstnávat jednoho pomocníka, tovaryše a mít jednoho učně.  Já jsem chodíval tatíkovi do dílny pomáhat už jako kluk a protože mne bavila práce se železem, dal mne otec vyučit u Škodů na zámečníka.Ale to až později, až když jsem se k němu, ve věku mých patnácti let vrátil.Po smrti mé maminky jsem s otcem bydlel do svých šesti let,ale pak tatík  usoudil,že , není  schopný pečovat  a hlavně dbát na výchovu dítěte s tou podivnou, nevypočitatelnou nemocí. A tak se rozhodovalo co se mnou. Jedna možnost byla dát mne do klášterní školy v německém Esselu, kde vyučoval jeden vzdálený příbuzný. Druhá možnost byla předat mne do svěřenecké péče. A protože o mne, tedy moji výchovu a péči  měla zájem tatíkova sestřenice, učitelka němčiny ve výslužbě, Marie Votavová, se souhlasem úřadů a ke svému velkému štěstí jsem prožil významnou část svého dětství a dospívání u této zlaté ženy. Abych se vrátil k mému Křestnímu listu-to druhé křestní jméno je Adolf.