Startovač - financování projektů

kniha Potměšilý chodec - crowfunding kampaň

kniha Potměšilý chodec

Kniha o téměř devadesátiletém "potměšilém zloději osudů",který se svou psí smečkou prochází Plzní , sestavuje a poté zapisuje příběhy.

Knihy
kniha Potměšilý chodec

 

Kniha o téměř devadesátiletém "potměšilém zloději osudů”, který se svou psí smečkou prochází Plzní, sestavuje a poté zapisuje příběhy.

Představte si, že jdete ulicemi svého města a potkáváte lidi, kterých si téměř, nebo spíš určitě ani nevšímáte. A v té šedi chodců potkáte postavu, kterou občas vídáte a pokaždé vás svým zjevem zaujme. Téměř dva metry vysoký, velmi štíhlý starý pán. Vždy celý v černém, dlouhý kabát, černé kalhoty i boty, klobouk stejné barvy stažený do čela, pod ním tmavé dioptrické brýle. A před ním vždy cupitá na jednom provázku uvázaná malá smečka pejsků. Barunka,Myšpulka a Patton,tak se jeho věrní pejskové jmenují.

Ale jakmile se minete, již máte v hlavě zase své myšlenky a na tohoto tajemného chodce zapomenete. Ale pozor! Třeba právě vám "uloupil" z hlavy, nebo chcete-li z duše něco, co patřilo jenom vám?! Nějaký dávný příběh, něco, co jste prožili a již jste to dávno zasunuli do památníčku vzpomínek, který vytahujete zřídka kdy. Nebo něco, co vás teprve čeká?

Ne, František Věříš, jak se tento osmdesát osm let starý pán jmenuje, vám tím nijak nechce ublížit a ani to neudělá. Sám neví, co to způsobuje, možná jeho epilepsie, kterou trpí od dětství, možná vnímavá duše, jakýsi druh empatie? Nebo je to ještě něco jiného, něco mezi Nebem a Zemí?

V tu chvíli, kdy mu do hlavy "přeskočí" to, co on sám nazývá příběhy, nic ho neudrží a pospíchá, div neběží. Rychle nasedá na nejbližší vlak, který ho odveze do malé obce, součásti takzvané Velké Plzně a hned usedá ke svému stolu v bývalém drážním domku a ze šuplíku vyndavá velký černý sešit. A už ho nic nezastaví, musí to na první dobrou hned vepsat do své Černé knihy.

A pak, když nakrmí své psíky Barunku, Myšpulku a Pattona, na další stranu připisuje své postřehy, dnešním jazykem řečeno glosy. Píše o tom, co ho a jeho smečku dnes potkalo, jazykem vtipným a na jeho věk mladistvým svěřuje stránkám své postřehy. Laskavé, ale někdy i velmi kritické.

A zároveň přikládá něco, co by se dalo nazvat Curriculum Vitae. Zde vypráví o svém dětství v již dnes neexistující dělnické kolonii Karlov, o smrti obou svých rodičů, o laskavé, ale přísné výchově jeho tety Marie, která ho vzala k sobě, když mu bylo šest let. O přátelství s mladým knězem, vzdáleném příbuzným, který též bydlel v domě u tety Marie Votavové. O emigraci kněze a zatčení Františka, jeho odsouzení ve vykonstruovaném procesu pro napomáhání k emigraci. Díky své nemoci byl místo do vězení poslán na Stavbu mládeže nedaleko Žiliny.

O své lásce a krátkém manželství, o jeho návratu do Plzně, kdy jeho útrapy nekončily.

Ale nikdy nepodlehl beznaději, i o těchto nemilých věcech zde vypráví s nadhledem a v úsměvném duchu. A jak je známo, nic na světě není náhoda, jeho "uloupené"osudy se mnohdy protínají s osudy jiných a v jednom dokonce i s osudem našeho Potměšilého chodce.

Máte-li chuť, pojďte projít se mnou několika úryvky z této knížky, která obyčejným způsobem vypráví přběh neobyčejného člověka, který to nikdy nevzdal. Chodí ulicemi a sedává po lavičkách v různých koutech města.

Úryvek z 1. kapitoly:

Zvláštní postava, přes dva metry vysoký, velmi hubený muž a jeho tři psi. Jaro, léto, podzim zima, stále ve stejném oblečení, v dlouhém černém plášti, černém klobouku, kalhoty i boty v černé barvě.
Zpod klobouku, přes své staré kostěné brýle s tmavými skly ,hledí přímo vpřed a zdánlivě si nevšímá okolí. Má své trasy s lavičkami, na které v určitou hodinu, téměř na minutu přesně usedá. Jeho psi, Barunka, Myšpulka a Patton usedají vždy na chodník po jeho pravici, opírají se jeden o druhého.On sedí vždy tak, jako chodí, vzpřímeně, téměř vznešeně, jako nějaký šlechtic. Obyvatelé města ho již znají a většinou si ho již nevšímají, až na rozjívené puberťáky z okraje Plzně, kde bydlí, kteří se za ním běhají, dráždí jeho i psy a smějí se, nebo po na něho pokřikují „Kostěji Kostěji, proč tě v Pekle nechtějí? Pánbůh by tě bral, ty bys ho tam sral“.

Podle úvodu této první kapitoly se vám může zdát František Věříš jako podivín s negativním pohledem na svět. Ale pojďme ještě k první kapitole, o kousek níže:

Dnes vedle stojící, mírně ušmudlaný muž zachrchlá a vyplivne na zem zelenožlutý chrchel velikostí a barvou podobný volskému oku. Všichni se odvrátí, polykají naprázdno. Myšpulka zvedne hlavu a podívá se na svého pána. Ten mírně kývne hlavou, Myšpulka se pomaloučku dokolíbá k tomu hnusákovi, přičapne, pak zvedne zadní pacičku a pečlivě mu pochčije boty. A jde pomalu zpět ke svým. Chvilku trvá, než to „flusač“ zjistí, pak ale strne, naštvaně jde k jejich lavičce, ale to už přijíždí „zadarabus“, muž proto spěchá do dveří, ale otočí se a prohodí sprostou nadávku v jazyce sice slovanském, ale nikoli místním.

Naproti přes ulici na dvou domech stojí deset kamenných sebevrahů Stojí tam už jedno století, drží se římsy oběma rukama a bojácně hledí ze třetího patra na chodník. Zatím žádný neskočil, jen jednomu z toho čekání upadla ruka. Od té doby na fasádě přibyl nápis „Pozor, padá omítka, přejděte na protější chodník“ . Ani by se nedivil těm kamenným sebevrahům, kdyby už skočili, jsou to totiž divné, jejich autorem znetvořené bytosti. Horní část těla muži i ženy mají odhalenou a nelze na ní najít vady. Zato spodek! Místo klínu a nohou mají jakýsi kónický útvar, pokrytý něčím, co z dálky připomíná boláky.

Ale opět dnes nikdo z domu naproti neskočil, tak se muž zvedá a následován psí smečkou, schází ve svém denním rytmu dolů po Americké třídě, míjející Obchod se smutečním zbožím, vietnamské obchody a restaurace. „Kdybych uměl být smutný, někdy bych se v tom smutečním obchodě zastavil a podíval se, co se dá koupit smutného“, pomyslí si a pokračuje dál.

František je i kritickým pozorovatelem dění v jeho městě:

Pozoruje korzující lidi, úředníky, studenty konzervatoře, mladé dívky, v létě obzvlášť krásné, oblečené do elastických kalhot, které téměř nic nezakrývají a mnohé naznačují. „Bohužel,“ pomyslí si, „jsou i baby, dokonce i tlusté stařeny, které se takto navlékají a odhalují to, o co jiní nestojí“. Až on bude prezidentem, mimo jiné, zřídí módní policii. A ta bude chodit se sprejem a každou takovou nevkusnici, postříká výraznou zelenou barvou. Vůbec, až bude prezidentem, zavede spoustu potřebných věcí. Například, hlavní chodníky na rušných ulicích budou rozděleny na dva pruhy. Jeden pro ženy, ten půjde vedle výloh obchodů, druhé pro muže. Chodníky budou jednosměrné, ti co půjdou například dolů po Americké třídě, půjdou vpravo, ti,co směrem nahoru ,po druhé straně. Má ženy rád, ač žádnou doma nemá, ale i když je zvyklý chodit pomalu a rozvážně, jeho i jeho psíky znervózňují ženy, které jdouce po chodníku před ním, nepředvídatelně a chaoticky mění směr. Dáma před ním jde vpravo, ano, tak to má být. Chce ji obejít zleva a šup, dáma je najednou uprostřed chodníku. Přibrzdí tedy a čeká. A hle, žena vidí výlohu a už mění směr do leva. Určitě ze dvou důvodů, jednak jí poslouží jako zrcadlo, to především a druhak, pohledem zkontroluje, co nového je k vidění ve výloze. Tak jdeme vpravo… No jistě, zase je to jinak!

Má ženy rád, v mnohém si jich váží víc, než mužů. Ale také, jako velmi dobrý pozorovatel ví o specifikách ženského chování.

Kdysi poznal velkou lásku a oženil se s ní, ale manželství bohužel netrvalo dlouho a on ovdověl.

František jen "neloupí" příběhy,ale prožívá i své:

Anděl ho ještě jednou pohladil koncem perutě po tváři a pomalu se vzdaloval. Při tom něžně, ale čím dál, tím hlasitěji štěkal.

Haf. Prudce otevřel oči. Proti němu seděl Patton a právě se chystal vypustit další hafnutí. Ostatní psíci seděli vedle Pattona a tvářili se stejně, tedy velmi, velmi ustaraně. Do té doby se nikdy nestalo, aby jejich páníček a společník někde na veřejnosti usnul. Pamatovali si na situaci před obchodním domem, kde vyčerpaně seděl na betonu, ale to si s ním vysvětlili a věděli, že tu velkou krychli, plnou spěchajících lidí již nikdy nenavštíví.

Seděl na náplavce na „své“ dřevěné lavičce, psi běhali u břehu řeky, pokoušeli se sblížit s kachnami, utíkali před rozzlobenou labuticí a on si posunul svůj černý klobouk do čela, protože mu i přes tmavé dioptrické brýle do očí svítilo jarní sluníčko. Bylo relativně teplo, ale od řeky občas zafoukal studený vítr, tak si vyhrnul límec, natáhl před sebe své dlouhé nohy v černých kalhotách a tvrdých komisárkách. A pak přišel ten sen, ze kterého si pamatoval jen toho anděla, určitě s ním rozmlouval, ale jediné, co si z toho snu pamatoval, byl intenzivní pocit štěstí a klidu, pocity, které tak intenzivně neprožil za celý svůj dospělý život. A podvědomé očekávání toho, na co celou dobu čeká.

Připadal si před svými zvířecími kamarády tak trochu trapně, tak se rychle zvedl se slovy, že jen přemýšlel. Myšpulka natočila hlavu na stranu, tázavě se na něj podívala a pak se rozběhla po cestičce, následována zbytkem smečky. Podíval se na lavičku, pro jistotu, že tam nic nezapomněl. A na místě, kde seděl, zahlédl obrázek, o kterém si byl jist, že než usedl, tam nebyl. Naklonil se blíže a uviděl siluetu bílého anděla. Kolem hlavy měl anděl nějaká drobná písmena, ale než stačil vyndat čtecí brýle, psi se v dálce rozštěkali, tak se vydal s rukama za zády rychlým krokem za nimi.

Než došel ke psům, stále mu vrtalo hlavou to, že si obrázku před tím nevšiml, protože byl zvyklý si místo, na které usedal otřít bílým kapesníkem. Z přemýšlení ho vytrhlo nepřetržité štěkání. Psi, jeden po druhém k němu přibíhali a pak se rychle vraceli ke křoví u břehu. Sešel za nimi a našel důvod jejich znepokojení. Na břehu, s hlavou u vody spal bezdomovec. A kolem jeho hlavy, obtočený tak, aby mu zabránil spadnout do vody, ležel pes.

Zajímalo by vás například, proč se jeden z jeho psů jmenuje Patton po americkém generálovi, osvoboditeli Plzně? Možnosti, jak se to dozvědět jsou dvě. Jedna z nich je uvedena v oddílu Odměny, druhá je - počkat si na vydání knihy. A k tomu můžete i malým darem přispět i vy.

K příběhu s málem utopeným bezdomovcem se František vrací i v jedné ze svých glos

Vše, jak je známo, se vyvíjí v čase a prostoru. Vnímání času i prostoru je u každého z nás ale relativní. Z mého pohledu jsem času, tedy toho, který jsem dostal Bohem vyměřený k žití, obdržel až velkoryse mnoho. Vzhledem k jiným, možná až nespravedlivě mnoho. I proto na mne smradi, jak jim v duchu říkám, pokřikují Kostěji Nesmrtelný. Čímž bych měl, podle nich, což je směšné, času nekonečné množství. Zato prostor, ten se, jak mi zdá se, stále zmenšuje. Nejen tím, kam mne nohy moje i mých psíčků ještě bez únavy donesou, ale i tím, že prostor, nejen můj, ale před časem jaksi volný k užívání nám všem, čím dál tím více zaplňují ti, pro které je čas neznámým pojmem, protože ho tráví nicneděláním, nebo popíjením, uchlastáváním se, pokřikováním, žebráním a opět popíjením vyžebraného alkoholu.

Při svých, jak tomu říkám studijních výpravách do města, potkávám stvoření,se kterými Stvořitel měl možná jiné úmysly. Potácející se postavy dobrovolných a možná , v několika málo případech i nedobrovolných trosek, které fyzicky čas, daný jim k žití předběhl a stali se z nich chodící, nebo polehávající mumie, nabalzamované zvenku špínou a zevnitř levným alkoholem. Kdyby člověk měl chuť a odvahu, tu hlavně, patrně by po bližším zkoumání zjistil, že jsou mezi nimi i ženy.

A tyto trosky, po ránu vylézající z brlohů se, někteří samostatně, někteří v tlupách, vydávají na lov. My, pravidelní „chodci" již některé z nich známe a víme, že důležité je nenavázat oční kontakt, a při jakémkoli náznaku přiblížení se za účelem získání „drobných“, se zrovna věnovat naoko jiné činnosti, nebo zrychlit krok. V mládí jsem také potkával žebráky a mnoho z nich žebralo pro to, že si potřebovali obstarat chlast. Ale tito, i ti chudáci, kteří žebrali prostě pro to, že neměli jinou možnost, protože přišli o práci a doma měli děti, myslím, že všichni tito měli svůj prostor, ve kterém jim bylo umožněno poprosit o příspěvek, ať tomu říkáme žebrání, nebo jinak. Nepamatuji, že by takový žebrák třeba mého tatíka požádal s nataženou rukou o „milodar“ a v druhé držel lahev nedopitého piva.

Ale přejděme k jiné kapitole, kde Věříš vypráví jeden z "uloupených" osudů:

Cesta do nebe pro koně i muže (povídka o dvou Karlech)

Zpráva z tisku: "včera v 5.30 na dálnici D1 došlo ke kuriózní nehodě se smrtelnými následky. Podle informací Policie ČR došlo ke střetu osobního automobilu s koněm, který přeskočil svodidla a přeběhl těsně před projíždějícím kamionem. Řidič osobního vozidla, jedoucího v levém pruhu nemohl nehodě jakkoli zabránit. Řidič i kůň utrpěli smrtelná zranění, dálnice byla kvůli nehodě tři hodiny neprůjezdná ve směru na Brno.”

Karel Šiml byl svobodný pán v předdůchodovém věku, inženýr poznamenaný svým vzděláním a titulem v dobrém i špatném slova smyslu. Pracoval jako odborník na ekonomiku staveb v jedné velké developerské společnosti. Ve firmě nebyl nikterak zvlášť oblíben ani neoblíben. Z pohledu mužských kolegů vedl spokojený život, do kterého mu nemluvila žádná protivná manželka. Nikdo nevěděl, mimo toho, že je starý mládenec, nic o jeho soukromí.

A Karel Šiml ani neměl potřebu se jim v čemkoli svěřovat. V podstatě byl již prací ve firmě unaven a tajně uvažoval o předčasném důchodu a životu na malém statku, který dávno zdědil po svých rodičích. Rád snil o tom, že bude v malém trochu farmařit, mít malé políčko, pár slepic a králíků Jistě i psa, určitě to bude jen oříšek, nejinteligentnější tvor mezi psy. A také koně. Ne pro závody, jen pro vztah člověka s koněm. Pro vzájemnou úctu, pro potřebu někoho mít rád a bude totéž cítit i od něho.

V poslední době udělal několik kroků, vedoucích k realizaci svých snů. Nechal si na statku udělat stavební úpravy, nutné pro nastěhování, s pomocí místních vyčistil dvůr i chlévy a stodolu,vyhlédl si psa od souseda. Poslední dva kroky hodlal udělat dnes. Oznámit ve firmě svůj odchod do předčasného důchodu a po cestě z Brna se zastavit na farmě na Vysočině, kde měl dohodnutou prohlídku koně, kterého si vybral z nabídky této stáje.

V developerské firmě, ve které pracoval, fungoval velice sofistikovaný systém průběžného ohodnocování pracovníků, ve kterém se orientovalo jen pár jedinců z vedení a který stanovoval jejich výtěžnost a perspektivu. Karel Šiml byl v tomto kódovém hodnocení označen nejvyšším bodovým označením 100, s poznámkou v podobě číslice 1094. Tolik dní Karlovi Šimlovi zbývalo do důchodu a toto číslo se snižovalo úměrně každému dni v roce. Majitel developerské společnosti každý měsíc konzultoval výsledky jednotlivých pracovníků své firmy se šéfkou personálního oddělení a bodové ohodnocení na základě konzultací upravoval.

Ale ani on nevěděl o papírku, přiloženém v Šimlově fasciklu. Byl to velice perverzní vzkaz od Edity, shodou okolností manželky majitele této společnosti. O tomto vzkazu nevěděl ani jeho adresát, Karel Šiml. Byl mu poslán prostřednictvím barmana při jedné z akcí,které Šiml Karel z duše nenáviděl, akci, která se v poslední době rozplevelila jako hořčák po českých lesích. Na této akci, kdy mimo jiné byli zaměstnanci povinni se zúčastnit beachvolejbalového turnaje, který se povětšinou hraje v plavkách. A Edita, manželka majitele této velké developerské společnosti při této akci pozorovala všechny muže, spíše z úhlu jejího pohledu chlapy, mlsným zrakem. A mezi „měkáči“ a „trpaslíky“, jak si muže pojmenovala, ji zaujal právě Karel Šiml.

A jelikož ji zaujal tak, že jí ten den nevypadl z hlavy, napsala mu vzkaz, ve kterém mu podrobně popsala, co ho čeká, půjde li s ní někdy do postele.

Jak je známo, k základním charakterovým vlastnostem šéfů personálního oddělení je šmírování, šéfka tohoto oddělení v developerské společnosti, na rozdíl od většiny účastníků večírku, střízlivým zrakem sledovala dění na parketu i u baru. Protože k základním charakterovým vlastnostem barmanů patří úplatnost, skončil vzkaz místo u Karla Šimla v kabelce šéfky personálního oddělení.
Šiml Karel ,tedy šiml Karel, byl kvalitní kůň, hřebec, kdysi velmi dobrý dostihový kůň. Byl ve věku, kdy se blíží konec jeho hlavního určení, tedy předávání kvalitního semene kvalitním klisnám. Z pohledu sexistického vedl záviděníhodný život samce, který si může žít jak chce, aniž mu do toho nějaká klisna kecá. Tak, jako člověku ani koni do hlavy nevidíte, i šiml Karel měl své sny.

Toužil po nějakém majiteli, který by ho ze stáje vykoupil a již by po něm nechtěl stálé obskakování namyšlených klisen. Chtěl patřit k jednomu jedinému člověku. K někomu, kdo ho nechá svobodně žít, ale po kterém se mu bude třeba i stýskat. Po někom, který, až za ním přijde do stáje, nebo na pastvinu, polaská ho na tlamě, vyhřebelcuje ho.

Stáj vlastnila manželka šéfa jedné velké developerské firmy a i v této farmě vládl systém maximální výtěžnosti. Každý kůň měl své bodové ohodnocení, dostihoví koně i klisny jiné, než plemeníci. V tomto systému se orientovala jen majitelka a jen ona rozhodovala o budoucnosti každého jednotlivého kusu ze své stáje. Na základě toho šiml Karel měl ohodnocení v grafu, kde křivka dosáhla svého vrcholu a neměla již kam stoupat.

Ani majitelka stáje však nevěděla, že v blízkosti stájí pracuje člověk, který choval vůči tomuto koni úplnou zášť. Kdysi, kdy šiml Karel byl úspěšný dostihový kůň, byl tento člověk podprůměrným žokejem. Opravdu zlou náhodou se stalo, že Eman, jak se tento žokej jmenoval, skončil nejprve na hřbetě šimla Karla a pak pod kopyty jiných koní.

Při jednom velmi dobře dotovaném dostihu udělal zásadní chybu, při které způsobil pád, při němž šiml Karel utrpěl zranění, které zapříčinilo konec jeho kariéry dostihového koně. Tato skutečnost byla mezi odborníky považována za malou tragedii, vzhledem k jeho kvalitám. Eman si při pádu zlomil ruku a byl zasažen kopytem jiného koně do hlavy. Toto zranění navždy znamenalo konec jeho kariéry. Bylo to odborníky i koni samotnými považováno za velké štěstí, vzhledem k jeho lidským kvalitám. Díky této nehodě a to doslovně, byl šiml Karel, jehož zranění nebylo fatální, uznán k tomu, aby dále žil a byl využit jako plemeník. O Emanovi se to říci nedalo, proto byl propuštěn, jako žokej skončil, což pro dostihový sport bylo plusem.

Nikoli však pro další život šimla Karla. Eman pod vlivem těchto okolností ještě více rozvinul svoji zálibu v pití alkoholu. A úder kopytem do hlavy, pokud je autorovi známo, nikoho k rozumu nepřivedl. Jestliže Eman se choval ke svěřeným koňům vždy surově, nyní každého koně nenáviděl a hlavně šimla Karla. Po nějaké době byl přijat jako kočí u lesní správy, kde pracoval při stahování dřeva. Při svých pitkách v hospodě v jedné vsi na Vysočině se pobratřil s Váňou, hlídačem na místní farmě.

Při jedné pitce, která po té, co je hospodský vyhodil, pokračovala v Emanově maringotce, se začal Váňa chlubit, že je potomkem kozáků. Jeho otec prý byl sovětský voják, který osvobozoval Moravu. Aby dokázal, že má krev doněckého kozáka, nasedl na lopatu, skákal s ní po maringotce, křičel, výskal, mával klackem jako šavlí. Eman, aby nezůstal pozadu, začal tvrdit, že byl úspěšným žokejem. Málem se kvůli pochybnosti jednoho o druhém a jeho minulosti poprali. Pak se ale objali, poplakali si na ramenou. A pak se dohodli, že Eman předvede na koních na farmě Váňovi své umění. Když odcházeli, vrátil se ještě Eman do maringotky a vzal si velký bič.

Váňa potichu otevřel vrata od stáje. Koně se překvapeně ohlíželi, frkali a pohazovali hřívou. I když byl hodně opilý, věděl, že nemůže použít závodní koně, proto se chvíli rozhlížel a pak nejistým krokem došel k jednomu stání.

Jistě, má to pokračování, ale na to si musíte počkat, až budete tuto knihu číst. A k tomu je potřeba sehnat dostatek finančních prostředků, které pomohou k jejímu vydání. A tak vám předkládám úryvek ještě z jedné kapitoly:

Kapitola: Madla padla:

„Si blbá, tak blbá,“ opakovala si paní Madla, když po chvíli chůze cestou na trolejbus seznala, že boty s vysokým kramflekem, které si včera koupila, jsou vhodné ke všemu, jen ne k rychlé chůzi. Nejenže již dvacet let neměla na nohou lodičky s vysokým podpatkem, ale boty byly o číslo menší, než by bylo vhodné.

Blbá byla paní Madla podle svého názoru pro to, že se ke koupi nových bot rozhodla po tom, co se jí Stáša před kamarádkami zeptala, jestli je pravověrná sokolka, protože chodí ve cvičkách, čímž myslela Madliny boty na nízkém klínu. To samé o své blbosti si opakovala, cedila přes rty dnes, když se vracela z pravidelného pokecu-tlachání. Na rozdíl od cesty na pokec, tentokrát byly její nohy povinny nést další zátěž a to dvě igelitky plné jablek a vlašských ořechů, které jí přinesla Otka.

Při nastupování do trolejbusu linky šestnáct měla problém s vybalancováním úkonu, který spočíval v přenesení váhy jedné nohy v lodičce na plošinu trolejbusu, prudkém předpažení nesouhlasné ruky s igelitkou, přenesení váhy směrem dopředu, zdvižení druhé nohy a rychlý pohyb druhou taškou vpřed, k čemuž jí dopomohl prudký start trolejbusu. Vděčně, i když ne zrovna elegantně sedla na nejbližší sedačku. Všimla si, že pán naproti přes uličku se na ni chápavě usmál.

Nebyla zrovna nakloněná jakémukoli koketování, ale přesto mu úsměv strnule opětovala.“ Tak, to jsi zvládla“, říkala si, „ale s vystoupením to bude horší.“ Připravila tedy obě tašky ke zvednutí a s mírně pozdviženým zadkem čekala, až se trolejbus přiblíží k její zastávce U Teplárny.

Vstala a najednou si uvědomila, že by potřebovala třetí ruku, aby mohla zmáčknou to zatracené modré tlačítko, které jí umožní při dobré vůlí řidiče otevřít dveře a konečně vystoupit. „Já vám to zmáčknu“ řekl pán s knírkem, který jí před tím věnoval úsměv a aby bylo jasno co tím myslím, držel palec na knoflíku pro výstup.

No a pak se to stalo, řidič, jak již bylo uvedeno, vrhnul trolejbus do ostré zatáčky, paní Madla, ač fyzikářka, se bezúspěšně pokusila vyvrátit poučku, která říká že: V případě, že je těleso vzhledem ke gravitačnímu poli Země v klidu, nebo rovnoměrném pohybu, tzn. G = m.g, kde m je hmotnost tělesa, g je gravitační síla zrychlení.

Knihu provází a krásně doplňují ilustrace mladého výtvarníka Daniela Součka. Již kvůli němu bych chtěl knihu vydat. Každou ilustraci se mnou konzultuje a posílá mi její skicu, jako například tu, která se jmenuje Babské tlachání (nahoře). Po večerech, po své práci v knihkupectví vytvářel tyto krásné obrázky a celou dobu od začátku v roce 2013(!) se mnou vše trpělivě konzultoval. Pro jednotlivé kapitoly vytvořil hlavičky (dole):

 

 

Ač jsme doposud neměli možnost s Danielem se setkat osobně a přesto, že nás dělí tři generace, uměl se vcítit i do doby před více než osmdesáti roky a trefně vystihnout postavy z minulosti i přítomnosti a tím knihu obohatit.

Na závěr jako malý bonus vám předkládám větu z povídky-příběhu "Zelená vrata", která se odehrává ve Svobodě nad Úpou.

„Svoboda nad Úpou se tyčí,ona rozkoší křičí….“

Úryvek z básně, vyryté na záchodcích nádraží ve Svobodě nad Úpou

No, řekli byste, že takovouhle větu vymyslel nerudný starý Potměšilý chodec,"Kostěj Nesmrtelný"? Nedejte na první dojem a pamatujte: Nic není na tomto světě náhoda! Přeji vám hezké počtení a těším se!
Předkládám vám foto mých obrazů, které jsou součástí některých odměn:

OLEJ/AKRYL NA DESCE Z POČÍTAČOVÉHO MONITORU, ROZMĚR 53x30, NÁZEV "HANÁ"

AKRY NA ŠEPSOVANÉM MALÍŘSKÉM KARTONU, ROZMĚR 60x53,NÁZEV "PODZIM"

OLEJ/AKRYL NA PLÁTNĚ, ROZMĚR 80/60, NÁZEV :"ŠŤASTNÁ KRAJINA"

AKRYL/OLEJ NA ŠEPSOVANÉM KARTONU, ROZMĚR 60x50, NÁZEV:"PÁLAVA"

AKRYL/OLEJ NA PLÁTNĚ, ROZMĚR 60x80, NÁZEV: "LÉTO BUDIŽ POCHVÁLENO"

 

Co si o tomto projektu myslíte?