Slovo na závěr:

Dlouhodobě podporuji ty, kteří se nevzdávají a přes obtížnost jejich momentálních situací bojují. Mnohdy společně zkoušíme přivolat zázraky, což v praxi vypadá, že i několik let vytrvale spolupracujeme bez ohledu na odmítavé reakce okolí. Princip je vždy stejný – věřit, vytrvat a nebát se komunikovat o úplně všem.

Je jedno, zda se jedná o psychické obtíže, vážná onemocnění nebo děti, které se sebepoškozují či jinak trápí. Radujeme se společně z každého krůčku ven z „údolí stínu smrti“, jak se biblicky říká a vytrvalá chůze přináší i změny.

Stejně tak je to i s věkem. Odmítám názory těch, že je někdo na něco už přece starý. Všichni stárneme, ale s přibývajícím věkem nám zároveň narůstají i zkušenosti. Proč rezignovat ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti i třeba v sedmdesáti na potřebu radosti, klidu, sdílení, uspokojení? Nevidím jediný důvod!

Lidé přestávají věřit v možnost změny. „Nevěřím ti, nevěřím sobě, nevěřím nevěřím nevěřím…“, slýchávám často. Mnohokrát jsem měl chuť rezignovat také a dělat něco „normálního“. Ti, kteří pracují v pomáhajících profesích, o tom ví své. Ale nevzdávám se.

Nedávno jsem doprovázel dospělou mentee na cestě autobusem městské dopravy, jen pár km. Skoro po dvaceti letech strachů, kdy jezdila jen autem, jsme po přípravě nastoupili do autobusu. Paní nadšeně zasedla na přední sedadlo u šoféra a když jsme po pár km vystupovali, smáli jsme se oba.

Prostě „zázraky“ jsou mnohdy jen o vytrvalosti a víře v dobro, v sebe a v to, že život může být i fajn :-).

Setkáme se v knize… Už v září.

Těším se!

Jan Pokorný :-)